Viděl jsem v mém životě tolik bídy a neštěstí, že jsem se stal otrlým. Dlouho jsem se za to styděl, pak to přešlo. Nebylo to lehké, zvláště když jsem pohlížel do očí dětí, které v radostném zápalu hry ještě netušily, že je čeká prapodivný život, který bych těžko považoval za šťastnou budoucnost.
Proti mé přirozenosti jsem se zbavil pocitu odpovědnosti za osud těch, které jsem v jiných zemích potkal. Pragmaticky jsem dospěl k názoru, že prostě svět nezachráním. Upokojil jsem se zjištěním, že život je nespravedlivý v tom smyslu, že ne každý se může narodit na „šťastné“ planetě. Připustil jsme ale také, že toto posuzování je více jak subjektivní a mnohdy povýšené.
Setkal jsem se totiž s lidmi, kteří žili ve společenských podmínkách, které bych já pokládal za hrozné, ale přesto byli šťastní. Podle jejich kultury. Jejich pocit se často změnil až tehdy, když přišel „civilizovaný“ Evropan a začal radit, že by měli žít jinak. Pochopitelně, že tato „kulturní“ mise měla různou podobu. Jedni se snažili jen o urychlení přirozeného vývoje. Ti druzí prováděli „revoluční“ změny. Hlavně v posledních desetiletí a to stylem marketingových manažerů.
Jejich cílem bylo změnit společnosti tak, aby jejich úroveň odpovídala našemu „globálnímu“ světu. Spíše se však podvolila zájmům velmocí, které ještě nedostaly vše, co by tak rády měly. Mnohdy i násilím prováděli ti mocní osvětu, která však spíše připomínala reklamní mega kampaň. Já tomu říkám MacDonald efekt. Prostě tam, kde se objeví tato značka, je již podle mnohých politiků společnost na té správné cestě ke kulturní obrodě.
Nechtějí si však přiznat, že ty první fronty před takovým obchodem jsou spíše podmíněny zvědavostí, než touhou po importovaném způsobu života. Zákazníků posléze totiž nejen ubývá, ale objeví se i řada odpůrců, kteří se domnívají, že tradiční pokrmy jsou nejen lepší, ale i zdravější. V zásadě mají pravdu, přiznávají to i mnozí Evropané a tato marketingová snaha ovládnout jiné kultury a tím i národní povědomí dostává trhliny.
Jenže reklamní kampaň je mnohdy tak silná, že ovlivní myšlení tisíců a ti jsou ochotni tuto pseudokulturu následovat. Jsou ochotni opustit zemi a jít za tímto barevným pozlátkem, které je fascinuje a mylně se přitom domnívají, že jdou za lepším. Netuší, že pokud mají štěstí, tak se sice jejich život krátkodobě relativně zlepší, ale nebude trvat dlouho a budou konfrontováni se stejnými problémy, které by je postihly i doma.
Nemohou pochopit, že i Evropa se zmítá v problémech, které není sama schopna řešit. Že i zde se společnosti potýkají se sociální nespravedlností, chudobou, násilím, rasismem. Pravda, že snahy se s tím vyrovnat, mají trochu civilizovanou podobu. Vše se „řeší“ jakoby podle zákona. Jenže ty tisíce nově příchozích tento systém nechápou a podvědomě inklinují k tomu, že se mnohého domáhají násilím, prostě tak, jak se tomu naučili doma.
A tak si myslím, právě ve jménu svobody člověka, že by každá kultura měla mít právo se vyvíjet podle vlastních tradic. Ale také na vlastním území, prostě doma. Nikdo by jim neměl přikazovat co a jak. Musí ale nést plnou odpovědnost za budoucnost vlastního národa. Bez nároku na soucit a lítost druhých. Je to prostě jejich cesta, která nemusí být nezbytně tou naší. Každá společnost však musí mít také právo se bránit proti rozpínavosti jiných kultur, které překračující hranice o ohrožující je samé.
Tak tomu bylo po tisíciletí i v Evropě. Je to krutá, ale spravedlivá cesta vývoje. Desítky možná i stovky miliónů lidí za to zaplatily životem. Je to však jediné životní poznání, které se pevně zakořeňuje v podvědomí všech a dokáže změnit způsob myšlení. Je to daň, kterou lidstvo platí za kulturní rozvoj.
V titulku jsme napsal, že zůstanu „rasistou“. Nevím totiž, jak bych měl nazvat můj postoj. Hovořit o národní hrdosti, kulturní tradici a odpovědnosti vůči obětem předků sebou totiž přináší vždy nebezpečí, že nositel těchto myšlenek je označen za rasistu. Už i v tom, je možno poznat, že se zmítáme ve vlastních problémech, postrádáme morální měřítka, která by nám dopomohla mnohému porozumět. Přesto mají naši politici tu drzost, kázat jiným, jak řešit různé vývojové „civilizační“ nedostatky.
A přitom nás zatahují do problémů jiných kultur, aniž by přiznali, že jejich řešení je nad naše síly. Doslova importují konflikty do naší společnosti. V nastalém chaosu si ani neuvědomujeme, že tu již máme skoro takovou třetí „světovou“ válku. Vždyť jako občan naší malé země bojuji skoro po celém světě. Proti Islámskému státu a vlastně i v Iráku samotném. Pak mám prý bojovat proti Rusku, za Ukrajince a zároveň proti nim. V Afganistanu také, tam už se ale pomalu neví vlastně proti komu. Pak v nesčíslných zemích Afriky. No, a nebude dlouho trvat a jistě se dostanu i do Jižní Ameriky. Ještě, že Čína je takovým zvláštním „přítelem“, kde jsme najednou ochotni tolerovat i ten hrozný komunismus. Je to paradox současné světové politiky, ale přesto trochu uklidňuje.
Ideologická rozpínavost západní civilizace pro mne dostává charakter již jednou zkrachovalé politiky. Tehdy ti mocní často křičeli: Poručíme větru a dešti. Netrvalo dlouho a všichni poznali, že je to nesmysl. Je tedy čas na to, se pomalu zamyslet nad vlastní malostí a bezbranností. A proto bych rád viděl všechny politiky na kolenou, kdy odprošují vlastní občany za všechny ty chyby minulosti, jejichž odstranění teď leží na bedrech každého z nás.
Rád bych slyšel, aby se mne nějaký politik optal, zda mám ještě sílu a chuť projevit lítost a solidaritu s těmi, jež se stali obětí jejich „globální“ politiky. Právě v souvislosti s tím, že jsou to právě vinící samotní, kteří mají tu drzost mi to arogantně nakazovat a přitom ještě tvrdí, že jedině tak dokáži mé morální hodnoty. A nejen to. Činí dokonce každého z nás odpovědným za osud těch, kteří se stali obětí této politiky. Ne, nejsem ochoten pomoci. Ledaže by došlo k transparentní a absolutní revizi velmocenských snah. Ale hlavně k vypořádání se s populistickou multikulturální ideologií, která slouží jen k tomu, aby zakryla politické chyby minulých desetiletí.
A jestliže politici nejsou ochotni vytvořit atmosféru tolerance, kdy se bez nebezpečí mohu hlásit k mé kulturní identitě, kdy mohu pokračovat v prohlubování morálních hodnot, za které bojovali naši předci, tak mi asi opravdu nezbude nic jiného, než se stát „rasistou“. A to i s vědomím, že točím kolo dějin poněkud zpět. Ale s nadějí, že dělám něco, co by mohlo přispět k záchraně vlastního národa, vlastní identity, která je základem ochrany kulturních hodnot, ze které jsme po tisíciletí bojovali.