Vše bylo jak mělo být. Palestinská omladina házela kameny na izraelské vojáky. Ti stáli se svými džípy za provizorní betonovou zábranou a občas odpovídali střelbou. Nebylo jich moc. Většinou jen dvě auta, osm až deset mladých mužů v uniformě. Proti nim asi tak třicet až čtyřicet jiných mladíků, kteří vždy s velkým rozběhem házeli kameny. Měli už zkušenost, když se dostali blízko, tak zasahovali docela dobře cíl.
Tak prázdno tu však nebylo. Na mírném svahu postávalo vždy několik stovek Palestinců. Bylo to pro ně takové přírodní divadlo na severním okraji města Ramalláhu nedaleko Jeruzaléma. Byla doba, kdy jsem se tu i já objevoval skoro denně. Už jsem rozeznal podle zvuku, kdy se střílelo gumovými projektily a kdy ostře.
Granáty se slzným plynem rozpoznal každý. Nebylo to nic příjemného, brzo jsem přišel na to, že nejlepší pobývat na takových místech s prázdným žaludkem. Ten plyn se i pěkně nasával do oblečení. Pak jsem musel zbytek dne jezdit s otevřenými okénky auta, jinak bych pro slzy neviděl na cestu. Stejně otravný byl kouř z hořících pneumatik. Byl černý, štiplavý a vlezlý. Prostě stačilo ke mně přičuchnout a znalec hned věděl, kde jsem byl.
Ten den jsme měl štěstí, celkem rychle jsme měl obvyklé obrázky. Létající kameny, střílející vojáky a i krásnou mlhu slzného plynu. Zrovna jsem si říkal, že mohu toto nehostinné místo opustit, když se opět ozvala siréna palestinské záchranky. Zastavila nedaleko mne. Hodil jsem pro jistotu kameru na rameno. Byl to správný reflex.
Postranní dveře se otevřely, dva mladíci hbitě vyskočili a začali vykládat „zboží“. Bylo to několik plastikových boxů s kameny a potom staré pneumatiky. Logické zásobování fronty. Také jsme totiž postřehl, že skoro všechny kameny ležely kolem izraelských džípů a plameny hořících pneumatik skomíraly.
Ty dva mladíci začali hned vše rozdávat. Jeden z nich měl za opaskem pod bundou pistoly. Podporoval je jásavý pokřik přihlížejících, měli už asi strach, že dnešní představení brzo skončí pro nedostatek munice. Nijak jim nevadilo, že vlastní posádka sanitky nepomáhala. Ti dva muži v bílém seděli na předních sedadlech.
Zaměřil jsme na ně objektiv kamery. Uhýbali očima a já hned poznal, že se na tom všem nepodílejí zrovna dobrovolně. Netrpělivě jen čekali, aby mohli rychle zmizet. Dobře si byli vědomi toho, že se klidně mohou stát cílem střel izraelských vojáků. Ten rudý půlměsíc označující jejich poslání je již nechránil.
Vše ale proběhlo bez problémů a oni mohli obrátit sanitku a zase odjet. Mým posledním záběrem byl velký nápis na boku sanitky. Stálo tam něco v tom smyslu, že je to dar jedné z evropských zemí. Praktický dárek. Dlouhou dobu tak mohli fanatičtí Palestinci beze vší kontroly dovážet na izraelské území skutečnou munici, zbraně, třaskaviny a mnohdy i samotné teroristy.
Sám jsem ještě zažil doby, kdy palestinské sanitky projížděly se zapnutou sirénou přechody k izraelskému území. Tehdy se ještě jeruzalémská vláda domnívala, že protivník dodržuje alespoň ty základní úmluvy civilizované společnosti. Ale netrvalo dlouho a každá palestinská sanitka musela zastavit před ústím izraelských zbraní.
Vojáci stáli vždy opatrně vpovzdálí a posádka sanitky musela sama otevřít všechny dveře, případně vyložit podezřelé předměty a přinést doklady „pacienta“ ke kontrole. Mnohdy zdlouhavá procedura. Nic příjemného pro vážně nemocné. Ale i ti izraelští vojáci se necítili ve své kůži. Tušili, že to vše není dobré. Zároveň se museli vystavovat dalšímu zákeřnému nebezpečí. A k tomu všemu ještě ta tvrdá a rozhořčená kritika západní civilizace poukazující na „necivilizovanost“ Izraele. Mediální ochrany se dostalo vždy jen Palestincům.