Tomu klukovi bylo asi deset let. Stál uprostřed území nikoho a kalhoty měl mokré od strachu. Oči plné slz, zdvižené ruce se mu třásly. Několik desítek metrů za ním pokřikovali jeho muslimští spolubojovníci. Možná, že ti, co nejvíce křičeli, byli i jeho bratři. Maminka tam asi nebyla, jak je zde zvykem, spíše seděla doma a plakala. Nemohla nic dělat. Ani nesměla, společnost od ní vyžadovala neúčast, pokud se rozhodovalo o budoucnosti.
Oči dítěte plné strachu pozorovaly ústí rychlopalných zbraní izraelských vojáků. Ti křičeli také, nechtěli nic jiného, než aby se nehýbal. Dávali jasně najevo, ještě krok a my budeme střílet. I je ovládal strach. Ten desetiletý bojovník za práva Palestinců měl kolem hrudi upevněnou třaskavinu a stál uprostřed bojové linie mezi palestinskou omladinou a izraelskými vojáky.
Ten klučina byl živou bombou, se kterou se na tomto území obvykle argumentovalo, když se bojovalo za svobodu. Když se bojovalo za něco, co v hlavách těch největších fanatiků mělo pro evropsky smýšlejícího prapodivnou podobu. Dennodenní události totiž dávaly zcela jasně přehled o tom, že čím více krve, tím méně svobody. Jak pro Palestince, tak pro Izraelce.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že ten kluk plně pochopil na jakou cestu se to vydal. Byl někým předurčen, aby se stal národním hrdinou, martyrem. Aby vstoupil do muslimského ráje tím, že zabije co nejvíce jinak myslících. Možná, že se už tiskly oslavné plakáty s jeho fotografií, které by se pak objevily na zdech palestinských domů.
Byl to hrozný pohled. Pro mne to bylo to nejrealističtější znázornění lidské primitivnosti. Pochopitelně z pohledu nevěrce. Člověka, který je poznamenán pragmatickým myšlením. Fanatici na palestinské straně byli opačného názoru. Byli přesvědčeni o vlastní genialitě. Byli opojeni strategickou dovedností. Neskrývali nadšení nad tím, jak to zase Izraelcům ukázali.
Trvalo skoro hodinu, než z Jeruzaléma přijeli specialisté na zneškodňování bomb. I oni museli nejdříve překonat šok. S něčím takovým se ještě nesetkali. Byli to otrlí veteráni, výbušniny se staly jejich koníčkem. Skoro denně riskovali život pro druhé, zneškodňovali zlo, které ti druzí pokládali za jediný vhodný prostředek na řešení sporů.
Mnozí uměli arabsky. I ten, který se oblékl do ochranného pancíře, aby se proměnil v mimozemšťana. Pomalu kráčel k tomu vyděšenému klučinovi a jen doufal, že ten má ještě dost sil k tomu, aby se nezhroutil. Neustále na něj mluvil tichým hlasem. Když byl na dosah ruky, tak se zastavil a trvalo věčnost, než se ho dotkl.
K výbuchu nedošlo. Chlapec se stal hrdinou, ale v jiném slova smyslu, než bylo od něj očekáváno. Fanatičtí věřící na straně Palestinců byli zklamáni. Na izraelské straně asi věřící opustil i ten poslední zbytek respektu k víře těch druhých. A já jako nevěřící jsem byl zbaběle utěšen tím, že nemusím patřit ani k jedné znepřátelené straně.
Kdybych se musel rozhodnout, tak bych to asi dokázal. Nejdříve jsem se však musel donutit k tomu, abych nevěřícně uvěřil, že existuje kultura, která je něčeho takového schopna. Kultura, která je ochotna ve jménu boje za víru posílat na smrt i nevinné děti. A nejen to. Dokonce je nutit, aby zabíjely druhé.