Bylo to v době, kdy se Palestinci pohnuli směrem k samostatnosti. Dostalo se jim autonomie. Mohli tedy slavit malé vítězství. Politici v Evropě to považovali také za úspěch, konečně donutili Izrael k něčemu, co prý nechtěl. Znělo to krásně, společenský vývoj tak jak má být. Každý rozumný člověk se z toho radoval. Na té vší kráse byl však jeden podstatný flek.
Málokterý z těch, kterých se to týkalo, totiž věděl, co to sebou přináší. Autonomie na tomto území bylo slovo neznámého výrazu, imaginární pojem. Palestinci ho brali jako nějaké heslo, které jeden vykřikuje při demonstracích. Poznání, že by tím měli přebírat odpovědnost sami za sebe, jim bylo vzdáleno. Nechtěli si uvědomit, že velká část toho, co za ně doposavad dělaly ty nenáviděné izraelské úřady, bylo na nich.
Objevila se pojednou hromada nesrozumitelných dokumentů a formulářů. Žádostí o to či ono. Našla se však řada nadšenců, kteří byli ochotni pomoci. Jedním z nich byl izraelský právník Jan Feinberg. Dojížděl do pásma Gazy, otevřel si zde vlastní kancelář. Pomáhal vyplňovat všechny možné papíry. Žádosti o půjčky, dotazníky na pracovní povolení, různé výjimky a vůbec to vše, co sebou přináší státní správa.
Měl plné ruce práce, všichni si vážili jeho obětavosti. Řada těch, kteří ho prosili o radu, byla nekonečná a poznamenaná vděčností. Seděl zrovna za stolem a za pomoci palestinské sekretářky vyřizoval další žádosti z té hromady před ním, když dostal neobvyklou návštěvu. Do místnosti vstoupili dva maskovaní muži, v rukách nenesli papíry, ale nože a za opaskem měl každý sekyrku. Beze slova ho ubodali k smrti, sekyrkou pak vše dokončili. Tehdy to bylo symbolické politické gesto boje za svobodu palestinského lidu.
Ta vyděšená žena se ho pokoušela bránit, byl to automatický lidský počin. Zbytečný, v poslední chvíli se zachránila útěkem. Měla štěstí. Odnesla si jen několik řezných ran a šok. Zbyla ale hrůzná vzpomínka, která ji bude pronásledovat do konce života. Pravda, palestinská policie přišla, byl z toho celonoční výslech a nakonec jen poznání, že ti maskovaní patří k těm, kterým se soužití palestinských muslimů a židů prostě nelíbí.
Byl jsem v té kanceláři, kde se vše odehrálo, jen několik hodin poté. Všude stopy krve, teď již zaschlé, tmavé a přesto živé v celé tragické působnosti. Byl to obraz reálného života v celé jeho nahotě. Právník Jan Feinberg nebyl první a ani poslední obětí prapodivného přísloví: Čiň dobro a lidé se ti odmění zlem. Celá řada těch, kteří se domnívali, že mohou pro lidské soužití v této oblasti něco učinit, za to zaplatila životem.
Mnohdy se pak o nich říká, že byli naivní. Je to ale svým způsobem nespravedlivé, protože je tím znevažováno jejich humánní smýšlení a schopnost lidského spolucítění. Pragmaticky se také říká, že byli ve špatný okamžik na špatném místě. Já bych ale řekl, že se optimisticky domnívali, že společnost je lepší než ve skutečnosti je. Stali se spíše obětí politiků, kteří si nikdy nechtějí přiznat, že jejich populistická politika mnohdy přináší desítky nevinných obětí. A v izraelsko-palestinském konfliktu jsou to již stovky, ba možná tisíce.