Potkal jsem v životě desítky tiskových mluvčích. Jejich hlavním posláním vlastně bylo dokázat, že jejich šéf či šéfová je docela normální člověk, který sice řekne občas něco nevhodného, ale v podstatě to s občanem myslí dobře a vůbec není takový hlupák, jak si mnohý často myslí.
Většinou bylo možno si mezi čtyřma očima pohovořit i trochu otevřeně. Mnohdy i upozornit na věci opravdu nevhodné a zavádějící. Nikdy jsem se ale nezažil takového mediálního domptéra, jakým je pan Ovčáček. S neuvěřitelnou jistotou vždy potvrdí, že to pan Zeman myslel přesně tak, jak to řekl. Vlastně, že ta myšlenka byla ještě brutálnější.
Užívá k tomu také prazvláštní mluvy, která jakoby přicházela z jiného světa. Jsou to krkolomné formulace, které jen potvrzují, že na pražském hradě vládně iracionální atmosféra vzájemného poplácávání se po ramenou těch, které tam zavál politický vítr. Vlastně to asi byla atmosférická porucha či vichřice, jinak je tomu zatěžko porozumět.
Pravda, možná, že panu Ovčáčkovi nic jiného nezbývá, ale to není omluva, je to jen potvrzení nešťastné občanské volby, která přináší mnohdy extrémní reakce veřejnosti. Zcela totiž mizí fakt, že není důležité, zda někdo má či nemá pana prezidenta rád, zda s ním souhlasí či ne. Rozporné názory jsou lidské a zdravé. Diskuse je nezbytná. Jenže problém je v tom, že na případnou debatu vlastně ani nikdy nedojde.
Prezentované myšlenky hradního pána jsou mnohdy opravdu tak absurdní, že to jednomu vyrazí dech. Jsou občas tak primitivní, že není opravdu o čem diskutovat. Jsou to prapodivná heslovitá prohlášení, se kterými je možno buď souhlasit, či je právě jen odsoudit. Nikdo není nabádán k přemýšlení, argumentace není očekávána. Často je to spíše rána kladivem do hlavy.
A pak se objeví před mikrofonem rytíř Ovčáček a místo, aby nabídl mokrý hadr na rozbolavěnou hlavu, zamává štítem a bodne do již rozjitřené rány. Je to vždy taková studená pseudointelektuální sprcha. I tón je více než neobvyklý, nikdy nepostrádá nádech nadřazenosti. Je to taková poněkud primitivní hra na kantora, který si neví rady s těmi hloupými žáčky. A já stále více nabývám dojmu, že ho to strašně baví, že je na životním vrcholu a přímo září uprostřed intelektuálního rozkvětu, o kterém ani nesnil. Zvláštní, že přitom nechápe, jak je důležité pro politika užívat respektu.
Ne ale od vlastních vlajkonošů, ale právě od protivníků. Teprve s respektem vyjádřený nesouhlas vytváří osobnost politika. Dává mu nádech spravedlivého vůdce. Stává se někým, jehož základním rysem je hledání kompromisu, jež by veřejnost mohla považovat za spravedlivý. To vše pokládá pan Ovčáček asi za intelektuální žvást. Možná i myšlenkovou degeneraci, která by zeslabila jeho pozici.
A tak si hraje na morálního rytíře, dokazuje smělost a neohroženost. Možná, že se i pokládá za bojovníka za správnou věc. Abych to ale mohl respektovat, měl by konečně sebrat odvahu a zveřejnit tedy to, co si doposud nenapsal na štít. Ten je pro mne zatím prázdný, již trochu pošpiněný z četných šarvátek a nacházím i první stopy rzi. Hlavně té morální a myšlenkové.