kotyk-blog.cz

Jistěže ne. Je to nadaný politik dneška a celkem pragmaticky využívá pravidel populismu, který je základem úspěšné propagandy vedoucí právě k politické moci.

To, že se vedral do popředí zelených je nesporným důkazem. Sice si zatím není jistý v čele jakéhože seskupení vlastně stojí, ale to pokládá za vedlejší, hlavně aby všichni táhli za jeden provaz. Byl by to ale zázrak, pokud by toho na delší dobu dosáhl. Ono to pro podobné poltické proudy totiž není vůbec typické.

Mám ty zelené celkem rád. Tedy potud, pokud se nedostanou do pozic, kdy rozhodují o naší budoucnosti. Je to většinou pestrobarevný spolek věčně se hádajících nadšenců, kdy se těžko pozná, zda mají více odpůrců mezi sebou, či v okolním světě. Ale každopádně nás s neutuchajícím optimismem varují před zkázou všeho druhu.

Nutno přiznat, že většinou zcela správně formulují co dělá společnost špatně. Ale činí tak v takové míře, že nějak nemají čas na to, aby se také zabývali hledáním potřebných řešení, která by to ošklivé a nebezpečné vymítila. To je právě důvod, proč je pokládám za nevhodné kormidelníky pro naši budoucnost.

Mnozí nad nimi mávají rukou a pokládají je za naivní blázny sloužící jen k pobavení v jinak nudné politické scéně. Tak daleko bych nešel. Ne, tak neškodní  nejsou. Již v tom, že se nás programově snaží vždy přesvědčit, že je k tomu vede svaté a nezištné přesvědčení činit dobro ku prospěchu nás všech. Mnohdy pod pláštíkem „nepolitičnosti“ ale mnohdy i pomocí strachu, který občas šíří.

Není proto radno opomíjet skutečnost, že, pokud by jeden bral jejich „nepolitické“ cíle vážně a došlo k jejich realizaci, představují hrozbu, která by dokázala ochromit chod společnosti. Zcela vědomě totiž negují skutečnost, že celý vývoj lidstva je veden snahou žít vždy na úkor něčeho či někoho. Kdysi to byl, a v mnohých částech světa ještě je, prostý boj o přežití, který určuji zákony lidského žití.

Ve vyvinuté části světa pak tento boj nabral trochu civilizovanější formu a říkáme tomu tržní hospodářství. Vcelku to funguje, alespoň pro větší či menší část obyvatelstva toho či onoho státu. Rozhodujícím faktorem je jen míra nespravedlnosti, která je v každé společnosti rozdílně chápána.

Takže se musíme smířit s tím, že mnohé děláme špatně a nedobře, ale zatím to je motor vývoje. Říkáme tomu také pokrok, aniž bychom věděli, kam to vlastně kráčíme. Sypat však  písek do převodovky, jak se o to mnozí zelení snaží, není dobré. To se zastaví i ten nejsilnější motor a stává se nepotřebným. Pravdou však je, že by nebylo marné, se neustále pokoušet za plného provozu to či ono napravit.

Takže vlastně přeji panu Matěji Stropnickému úspěch. Částečně podle hesla, že trocha srandy nikdy neškodí, právě naopak. Ale všeho s mírou. Ve vládní politice ji klidně budu postrádat. Tam srandisti moc nepatří. Ale zároveň by bylo arogantní je úplně ignorovat. Vřele bych proto doporučoval všem ostatním politickým a hlavně vládnoucím stranám si ty křiklouny občas poslechnout. Mohlo by to být inspirativní.

Těžko říci. Zatím víme, že do podpalubí teče a možná i kam a kolik. Máme sice trochu představu o bezpečnostním systému, ale jak by měl fungovat se již trochu vymyká naším vědomostem.

V jednom jsme si však celkem zajedno. Očividně chybí záchranné čluny pro všechny. Takže  máme jen dvě možnosti. Ta prvá je živočišná. Prostě, zachraň se kdo můžeš. Hysterická reakce, která umožní těm nejsilnějším, ale mnohdy i bezcharakterním, zachránit vlastní kůži. Je to sice jednání zcela lidské, ale ne zrovna hodné civilizovaného člověka.

Tou druhou možností je pokusit se Titanic zachránit. Tedy EU, jako společenství, jež vzniklo na bázi jistých kulturních hodnot. Nezbytné však je si uvědomit tu prapůvodní ideu. Nebyla špatná, odpovídala politickému vývoji a celkem i potřebám jednotlivých evropských států. Každá idea, která se ale dostane do rukou politiků, podléhá nezdravé a násilné proměně. Stává se ideologií.

A tato forma ne zrovna pomáhá rozumovému rozvíjení prapůvodní myšlenky. Historie lidstva o tom podává nesčíslněkrát důkaz. Jak k tomu došlo? Díky našemu demokratickému systému. Je přeci veřejným tajemstvím, že není zárukou, aby se do vedení společenstev dostali vždy ti nejchytřejší z nejchytřejších. Je to veřejný prostor pro moci chtivé populisty,  kteří plují na vlnách nevědomosti voličstva.

Takže se nám v Bruselu vytvořil prapodivný klub všemožných charakterů, o kterých by bylo mylné se domnívat, že mají na mysli dobro občanů v jednotlivých státech. Míněno v tom smyslu, že by  byl brán ohled na národnostní zájmy, kulturu, zvyklosti a hlavně historické zkušenosti, které podmiňují jejich chování.

Vznikla tam taková víceméně samozvaná vláda těch, kteří se snaží vytvořit normy ve všech oblastech lidského života, jež mají platit pro všechny členy tohoto prapůvodně dobrovolného společenství. Vytváří se atmosféra určité poslušnosti vyplývající ze samotného členství. Jistě je logické, že i společnost má jisté morální zákony a každý občan má sice práva, ale i povinnosti.

Jenže tato, v prapůvodu morální zásada, je vždy závislá právě na kulturních hodnotách historicky vytvořených společností. A ty jsou, jak každý dobře ví, i v Evropě zcela rozdílné. Každý národ a každý stát má historii se kterou musí žít, ze které se učí, a podle toho jak s ní nakládá jedná a rozhoduje o budoucnosti.

Tak tomu bylo vždy a platí to jak pro  přítomnost tak i pro budoucnost. Ideologický nátlak, který však v současné době vychází z Bruselu se pokouší tento fakt ignorovat. Tváří se jakoby evropské státy již tvořily jeden politický celek. Realita je však očividně jiná. Stále více se ukazuje, že touha po samostatnosti a hlavně suverénnosti jednotlivé národy v Evropě neopustila.

Je to více jak logické. Je to pud sebezáchovy. Titanic byl sice krásný produkt lidského umu, ale stal se právě osudným všem, kteří se nechali zlákat jeho domnělou technickou dokonalostí. Tragédií právě bylo, že neoprávněná důvěra v lidskou dokonalost se stala příčinou jeho zániku.

Stejně tak je tomu v rámci EU. Idea je nesporně správná. Je však nejvyšší čas odebrat kormidlo těm, kteří ve falešné a ješitné sebedůvěře nabírají kurz na ten nejbližší ledovec, který nenávratně zničí původní myšlenku a tím i celkovou konstrukci. Je opravdu nezbytně nutné vrátit jednotlivým členským státům právo na národní hrdost a sebeurčení.

V žádném případě by to nepřineslo rozpad. Naopak. Jedině zástupci společensky a kulturně sebevědomých států jsou schopni s patřičnou podporou vlastního voličstva společně rozhodovat o prioritních problémech, které se týkají všech. A není toho málo co je nutno řešit. Ale nejedná se o tisíce problémů, jak nás o tom Brusel dennodenně přesvědčuje tím, že reguluje náš každodenní život od rána do večera. Legislativa EU často popírá obvyklé a historicky podložené zákony v jednotlivých zemích, povyšuje se nad ně a ničí tak respekt občanů před zákony vlastního státu.

Je proto nezbytně nutné opět připustit, aby každý občan EU mohl žít podle svých zvyklostí a národní kultury. Musí to být on, kdo rozhoduje o svém jídelníčku. Obrazně řečeno, musí mu být dovoleno žít i nezdravě, pokud tak činili i předkové a přesto vychovali šťastné děti. Musí mu být navrácena sebedůvěra a hlavně možnost alespoň částečně rozhodovat o vlastním osudu. Diktatura Bruselu zatím dosahuje pravého opaku. Narušuje historicky podložené společenské struktury. Dává podněty ke vrůstajícímu antagonismu v jednotlivých státech, narušuje jejich vnitřní politickou stabilitu, která by měla být základem pro realizaci právě té prapůvodní myšlenky evropského společenství národů.

Jedině opravdu značná tolerance určitého autonomního vývoje umožní reálnou spolupráci při řešení problémů, které postihují každého občana EU. Ona ta vždy zmiňovaná a tudíž skoro symbolická zahnutá okurka to rozhodně není. Takže nezbývá než aby ti „bruselští“ sebrali odvahu a otevřeně přiznali co v minulosti udělali špatně. To se neobejde bez opravdové reformy celé politické struktury EU.

Bude to jistě bolestné. Mnoho veledůležitých „zástupců“ lidu by přitom mělo přijít o práci. Dobrovolně tak jistě neučiní. Ale není jiné volby. Tedy pokud nechceme skončit jako ti důvěřiví cestující na Titanicu. Zachraň se, kdo můžeš, je opravdu velmi špatná alternativa. Já osobně bych doporučoval se pokusit loď opravit. A do záchranných člunů bych posadil ty politiky, kteří se odmítají na takovéto záchranné akci podílet.

Možná trochu nehumánní počin. Ale v pohledu na budoucnost a při odpovědnosti za životy našich dětí nezbytný čin v zájmu všech občanů Evropy.

Nejde vám to na nervy? Mně už celkem ano. Ten neustálý strach, že někde zakopnou a někam spadnou. Kdyby u toho alespoň tak nekřičely.

Jo, to časté pištění vznikající zbytečným a násilným křičením je opravdu nepříjemné, uši drásající. K tomu se ještě často přidá nesmyslně rychlá mluva napodobující rozhlasového reportéra hokejových zápasů. Ten to měl opravdu těžké, ti hráči na ledě jsou opravdu rychlejší něž vyřčené slovo.

Jednomu se ani nechce ty taškařice poslouchat a natož ještě brát vážně to, co se nám pokouší sdělit. Přitom nemám ani pocit, že by to těm dívčinám dělalo obzvláštní radost. Je to znát z jejich napjaté a soustředěné tváře. Možná, že v soukromí hovoří klidným a příjemným hlasem. Jen před tou kamerou je popadne nezvyklá vášeň, která ale bohužel působí odpudivě. Mám dokonce pocit, že je k tomu někdo násilím nutí.

Odhaduji, že na tom nesou vinu nějací ti, jak já říkám, vzdělaní nevzdělanci. Kdysi cosi studovali, pak se jim zlíbilo být velkým šéfem v mediálním světě. O tom, jak by se zpravodajství mělo dělat nemají potuchy, nikdy nic takového netvořili, ale s otevřenou pusou hltají rady jiným odborníků, kteří jim podle nějakých manipulovaných statistik dokazují, že vřískající a poskakující dívčina je přesně to, co divák lačnící po novinkách dne potřebuje k ukojení zvědavosti.

Tak jen tak dál milí experti na odrazovaní občanů,  kteří by se rádi něco dověděli vyjma toho, zda ta či ona redaktorka odpovídá vašim prapodivným představám i přitažlivosti zpravodajství. Ale abych byl alespoň trochu spravedlivý, najde se i pár chlapečků, kteří se do této atleticko verbální soutěže také vrhají. Skoro to vypadá, že jsou možná za ten nejlepší výkon zvláštní prémie.

Je ale docela možné, že jsem s mou neustálou kritikou ČT Událostí zcela osamocen. Doposavad se mi totiž nepovedlo potkat někoho, kdo by přiznal, že se na tento zpravodajský útvar pravidelně dívá. Možná tedy, že je to jenom takové  interní vysílání naší veřejnoprávní televize k uspokojení úzkého okruhu jejích pracovníků, kteří tím testují výdrž při nesmyslnosti vlastního počínání.

Pakliže tomu tak je, tak jim držím palce. Jenom si myslím, že by na to neměli používat našich poplatků. Je to vlastně činnost dobrovolná. Snad by na to mohli získat nějaké evropské dotace. Něco jako, že se jedná o výzkum. To je docela možné. Hlavně proto, že by zkoumali již objevené. Ono je totiž, asi mimo uzavřený svět ČT, všeobecně známo, že takto se zpravodajství nedělá. Tedy minimálně ve veřejnoprávní televizi.

Ano, bojím se ho více, než teroru samotného. Je veden politiky, kteří nabádáni specialisty mediálního populismu káží nesmysly vhodné spíše pro reklamní spoty, jejichž účelem je nás donutit koupit něco nepotřebného a nekvalitního.

Co nám ten boj zatím přinesl? Třeba to volání po kontrole prodeje zbraní, které je nesmyslné a jen zavádějící. Pokud chce jeden zabíjet druhé, nemá problém si nakoupit vše co k tomu potřebuje. Po celém světě existují zkušení prodejci. Ti vám seženou vše, co potřebujete, jen musíte dobře zaplatit. A většinou ze zemí, které mají ty nepřísnější předpisy kontrolující vývoz zbraní. Zatím tomu žádný zákon nezabránil a že jich máme více než dost. Včetně stovky kontrolních orgánů, které jsou spíše k smíchu, než k potřebě. Ne, že by se ti mnohdy poctiví lidé nesnažili, ale je to ten příslovečný boj proti větrným mlýnům. Či moderně řečeno: Boj proti korupci.

Není na škodu si i připomenout, že všichni ti hrozní teroristé, kteří se dopustili opravdu hrůzných činů, byli většinou slušní sousedé. Vždy zdravící a nabízející pomoc. Mnohdy vzorní studenti nevyžadujících privilegií vzhledem ke svému původu. Okolí je akceptovalo, nebudili podezření, prostě to byli spořádaní občané. Ostatně historie kriminálních zločinů takto popisuje mnohé masové vrahy.

K tomu boji proti teroru patří i to, že vše co svěříme internetu je někým čteno, analyzováno a hlavně archivováno. A aby se to vyplatilo, tak se vše o nás prodá marketingovým specialistům. A to buď těm skutečným, kteří chtějí ovládnout trh, či těm moci chtivým, kteří chtějí ovládnout myšlení občanů. Neděje se tedy nic jiného, než kousek po kousku ztrácíme osobní svobody aniž bychom si to uvědomovali.

Je to tichý proces, žádná revoluce, která otevírá cestu k moci diktátorům. Je to vývojová cesta mnohdy zahalená do demokratického hávu. Zmanipulované veřejné mínění volí dubiózní politiky v domnění, že zde přichází někdo, kdo se konečně bude řídit hlasem lidu. Ale, že ten „hlas lidu“ je jen produkcí emocionálně zabarvených sloganů si nejsme ochotni přiznat.

Známe jen dvě „pravdy“. Tu pro a tu proti. Absolutní nesmysl neodpovídající realitě. A to je v pravdě dobrý výchozí bod  pro všechny populistické politiky. Jedni žijí z toho, že náš strach jen prohlubují a ti druzí nám namlouvají, že se není čeho bát, že to zvládneme. Jedni nasazují dramatickou masku zachránců společnosti, ti druzí starostlivou otcovskou tvář, která však jen zakrývá nevědomost a hlavně bezmocnost.

A tak pomalu směřujeme k tomu, že se začneme bát jeden druhého, začneme se možná i nenávidět. Společnost rozdělená na dva tábory vlastně ani nemá jinou možnost. Přestává uvažovat, začíná bojovat. A mnohdy krutě a nemilosrdně. Klasické sociální struktury, které však tvoří základ fungující společnosti, se rozpadají. Sousedí se začnou nenávidět, rodiny se rozpadají.

Vlastní boj proti teroru se pak stává jen okrajovou záležitostí, protože slouží jen jako ideologická doktrína. Stejně tak, jako ti „věrní“ bojovali za komunismus a ti druzí zase za něco jiného. Přičemž ani na jedné a ani na druhé straně barikády nebylo myšlenkové jasno. Byla to jen bojová hesla ovládající masy.

Teror je hrozba. O tom není pochyb. Přináší lidské oběti a tragédie. Jeho cíl to však není. Předsevzal si rozložit společnosti, které se domnívají být nositeli vyspělé kultury. Tak tomu bylo vždy v historii lidstva. Mnohé národy v tomto boji podlehly. Příčinou však nebyly ztráty na životech, ale neschopnost se s tím vyrovnat. Většinou se rozpadly díky vlastní neschopnosti zaujmout pragmatický postoj.

Historie se vždy opakuje. Tak je tomu i dnes. Musíme se rozhodnout. Buď budeme čelit společně anebo se oslabíme pseudointelektuálním hašteřením, který je živnou půdou všem, kteří jsou ochotni v chorobné touze po moci obětovat budoucnost vlastní společnosti a mnohdy i národa. Záleží jen občanech, zda se dají zlákat slogany populistických politiků, či se konečně odhodlají začít sebekriticky přemýšlet o vlastní společnosti, morálních hodnotách, které tolik postrádáme, kulturní identitě, kterou tak rádi měníme za levné produkty ze všech konců světa. A to ať jsou povahy materiální, či myšlenkové.

Jen se podívejme na všechny ty politiky. Ať již doma, či po světě. Každý se snaží využít boje proti teroru ku vlastnímu prospěchu. Jejich cílem je upevnit politickou a hospodářskou moc. Mnohdy ji i rozšířit o nadvládu nad jinými. Zabývají se politickým obchodem, ne bojem proti terorismu jako takovému. Spíše ho využívají a jeden se hrozí toho, co by si počali, kdyby ho nebylo.

Jsme malý národ a nikdy jsme to se svobodou neměli lehké. Často jsme za ni bojovali, ale mnohdy vyměnili jen jednu nesvobodu za druhou. Není snad na čase se trochu probudit a začít pohlížet na svět trochu pragmaticky. Opět nalézt měřítko, které by platilo pro všechny politiky. Bez rozdílu zda sídlí v Moskvě, ve Washingtonu či v Bruselu. Ale i u nás doma. Kdysi jsme to uměli. Bohužel většinou v dobách nesvobody. Je opravdu nutné, aby se taková doba opět navrátila a donutila nás o tom opět přemýšlet? Kolik se toho ještě musí stát, ať již u nás či ve světě, abychom si opět uvědomili kdo jsme a zda máme ještě touhu jako samostatně myslící a kulturní národ existovat.

Domnívat se, že veřejné informační zdroje s tímto přívlastkem jednají svobodně a nezávisle, je představa opravdu naivní. Ještě pitoresknější je domněnka, že nejsou nikým kontrolovány. Takový stav neexistuje.

Změny v Polsku v této oblasti rozpoutaly diskuse, které vyjadřují mnohá pohoršení. Jsou pobouřeni nejen domácí občané, jichž se to přímo týká, ale i značná část občanstva evropského. I když zde se spíše jedná o honosné slogany politických figurek, které žijí většinou z faktu, že jejich neodborné a bezobsažné projevy jsou „svobodně“ šířeny pomocí médií, která tímto dokazují „nezávislost“.

V čem ale spočívá myšlenka nezávislosti veřejnoprávních médií? V prvé řadě je to kupodivu čistě materiální záležitost. Oprostit je od tlaku tržního hospodářství. Dát jim k dispozici prostředky, které jim umožní svobodnou tvorbu. Ale to již vyžaduje první kontrolu. Nejen nad efektivním hospodařením, ale třeba i nad prostorem, který je věnován reklamě. Jak vidno u ČT  tato kontrola již nefunguje. Záplava reklam a „sponzorů“ jen dokazuje, že zde řádí finanční zájmy, kde je již těžko nalézt jistotu, že zde proudí „čisté“ peníze, tedy investované bez kladení si podmínek.

Velmi žhavě, ale spíše symbolicky, se diskutuje o politické nezávislosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že tomu tak je a že Kavčí hory nejsou eldorádem politických vlivů a případné korupce. Může tedy před kameru předstoupit kdekdo a říkat kdeco? Pochopitelně, že ne. Bylo by to i technicky nezvladatelné. Takže dochází k výběru. Kdo ho však činí a jakých kritérií se drží? O tom se kupodivu nikdy nedovíme. Snad právě proto, že se jedná o svobodnou a nezávislou veřejnoprávní stanici.

Vzhledem k tomu, že se nejedná o firmu, ve které má hlavní slovo anarchismus, je pravděpodobné, že jsou zde osoby, které na vše dohlíží. Veřejnosti však zůstává utajeno v zájmu koho činí rozhodnutí, které pak mají dopad nejen na informovanost ale také, a to v prvé řadě, na stupeň všeobecné vzdělanosti obyvatelstva. Nedílnou povinností veřejnoprávní televize totiž je, aby zaručovala určitou kulturní úroveň. A nejen to. Má se dokonce snažit o její zvyšování.

Vývoj v České televizi však hovoří spíše o opaku. Kvalita programu klesá. Nejhorší však je, že v souvislosti s tím klesá i její důvěryhodnost. Jakékoli pokusy tomuto trendu zabránit jsou neúspěšné. Intervence zvenčí jsou totiž hned označovány za pokusy o její kontrolu. Trochu populistické tvrzení. Protože tvrdá kontrola probíhá interně, tajně a bez náhledu veřejnosti. Argument, že existuje něco jako Rada ČT, je čistě alibistický. Formální existenci a neschopnost tohoto od ČT dobře placeného grémia dokazuje totiž sama svým nekonečným mlčením a mnohými taškařicemi.

V podstatě je možné tvrdit, že naše Česká televize je nezávislá a svobodná. Vytvořila si však svět sama pro sebe. Osamostatnila se i v pohledu na svět, který se nám snaží přiblížit a osvětlit. V žádném případě však vysvětlit. Toho se dokonce obává, spíše nás zaplavuje nesourodou snůškou informací. Bez jakékoli diference, hodnocení a zařazení. Jakoby náhodou určuje priority důležitosti. O té náhodě však nejsem přesvědčen. Spíše mám podezření, že někdo programově určuje o čem že to  má občan přemýšlet. Kupodivu většinou se jedná o věci nedůležité, podřadné a bez nějaké souvislosti s osudem či bolestmi naší společnosti.

Kritika v tomto ohledu není také možná. Obranným argumentem je totiž objektivita. Divákům jsou prý překládána všechna fakta, ať si udělá sám obrázek. Opět jde jen o populistické tvrzení neodpovídající skutečnosti. V prvé řadě není možno vždy prezentovat všechna fakta. Je to prostě nemožné. Takže opět dochází k výběru, jehož pravidla zůstávají utajena. Je tedy logické se domnívat, že v ČT existuje celkem úzký okruh těch, kteří vše kontrolují a rozhodují o tom, co se národ doví, co  zůstane utajeno a co bude úplně opominuto.

Informační všehochuť, za účelem uspokojit každého, přináší jen zmatek a rozpolcenost. Možno argumentovat, což je také často záměrně činěno, že je tím provokována demokratická diskuse. S tím je možno souhlasit. Ale jen potud, pokud nebude bráno v úvahu, že se jedná o diskuse neplodné, prázdné a pro populisticky orientované politiky dokonce vítané. Mohou se profilovat. Bohužel většinou na velmi nízké intelektuální úrovni. Jakoby přebírali prosazovanou formu ČT.

Faktem je, že naše svobodná a nezávislá veřejnoprávní televize většinu občanů neuspokojuje. Nepřímo volají po nějaké kontrole, ale konkrétních požadavků se bojí. Historie varuje. Jde tedy o začarovaný kruh? V žádném případě. Jde jen o to, aby ČT sama nepředstavovala nemorálnost ovládající naši společnost. Aby nebyla zářným příkladem zneužívaní svobody a nezávislosti, kterou mnozí využívají k vlastnímu prospěchu. Aby svou vlastní interní strukturou nedokazovala, že v naši společnost je možno okrádat podle zákona.

Musí se oprostit od laciné podbízivosti. Ale hlavně opustit cestu tržního hospodářství. Musí si začít vážit peněz, které jí k tomu občané poskytují v naději, že bude hájit jejich zájmy a potřeby v oblasti společenského vývoje. Musí najít odvahu zaujmout společenskou roli. Jasně ukázat na čí straně stojí, co pokládá za dobré a kde je zlo. Je nutné se oprostit od populistické argumentace, že nesmí zaujmout pozici. Naopak musí dokázat najít odvahu na vlastní názor. Otevřeně a veřejně. A právě tím dokázat politickou nezávislost, respektive specifiku, která nemusí být vždy v souladu s vládnoucí ideologií.

Jejím posláním by mělo být vytvoření měřítek pro morální odpovědnost. Jistě by tak bylo její postavení více jak kontroverzní, ale stalo by se podkladem pro opravdové demokratické diskuse. Ovšem ve zcela jiném duchu. Možná, že by z programu tak mohla zmizet mnohá „poltická“ diskuse, která je jen lacinou a bezduchou estrádou sloužící spíše k pobavení, než k poučení.

Pokud by měla Česká televize plnit v budoucnu úlohu veřejnoprávního média, tak musí dojít ke změnám. Ti, kteří tahají za nitky moci uvnitř ČT musí vystoupit ze stínu. V podstatě je to jejich povinnost vůči občanům. Je docela možné, že by možná bylo lepší, kdyby v tichosti zapakovali kufříky. Naše společnost se totiž zbavila možnosti je k tomu nutit. I politici mají omezenou moc, nehledě na to, že jim současné vedení ČT vyhovuje, protože nečiní nikomu potíže.

Pochopitelně, že rozhodnutí polské vlády o kontrole veřejnoprávních médií je více jak problematické. Zavání diktaturou. Nikdo neví jak to dopadne. Zda je to experiment, či touha po upevnění moci. Jisté však je, že by si i naše Česká televize zasloužila občanské kontroly, která by zaručila, že její označení jako veřejnoprávní médium má ještě opodstatnění a odpovídá nejen pravdě ale i nárokům, jaké si společnost na tento zdroj kulturní informovanosti klade.

Pochopitelně jen potud, pokud morální dekadence, právě po letech usilovné práce ČT, neovládla naši společnost do té míry, že se takového požadavku vzdá. Pakliže tomu však tak je, pak se můžeme stoprocentně spolehnout na to, že naše Česká televize zůstane svobodná a nezávislá na všech potřebách společnosti. Bude nám každý den  dokazovat naši intelektuální omezenost a kulturní závislost. Bude kousek po kousku ničit naši národní identitu a připravovat nás na to, jak pomalu zmizíme ve chřtánu globální velryby požírající slabé a nevědomé.

Co tím míním? No přeci ta neúspěšná propouštění různých vyšších představitelů státní moci. Skoro to již vypadá, jakoby to vždy byli lidé nepohodlní a bylo těžké je vyhodit dle litery zákona.

O způsobilosti či neschopnosti těch odsunutých se občan nikdy nic nedověděl. Jen to, že ti, kteří rozhodli o jejich osudu,  mají asi určitou potíž podřídit svá konání platným paragrafům. Anebo se v nich nevyznají, nerozumí té spleti formulací, jež asi postrádají na logice. Alespoň pro člověka, který je obdařen normálním rozumem. Pochopitelně, že tím nejpozoruhodnějším případem je, když tak činí ti nejkompetentnější, tedy konkrétně ministryně spravedlnosti.

Jistě, že je možné se mýlit. Já osobně mám raději politiky omylné, než ty neomylné. V prvém případě je však nezbytným doplňkem způsobilosti veřejné přiznání viny. K tomu však nikdy nedochází. Co si o tom tedy občan má myslet? Třeba to, že žijeme ve společnosti, kdy je možno vyhodit z práce kohokoli, zavřít kdekoho, obvinit kolegy dle politické potřeby či osobní nenávisti.

Prostě ho odstranit a doufat, že to bude podle zákona. Že tedy někdo jiný rozhodne, zda jsme činili podle práva. Prostě se modlit, že to dopadne v náš prospěch. Či prostě riskovat jako při hazardní hře. Není to špatné, ty šance jsou vždy padesát na padesát. Prapodivná to morálka šířená na té nejvyšší úrovni. Vzorný to příklad pro řadového občana.

Kdyby šlo jen o výměnu kašpárků na tom politickém jevišti připomínající loutkové divadlo, tak by se s tím ještě jeden mohl nějak vyrovnat. Jenže ono se tak děje i v oblasti hospodářské. Prostě si vezmu odněkud pár miliónů, nejsa skromný mohou to být i stovky, a pak jen čekám, zda to bylo podle zákona či ne. Je to prostě takové kasino, kde se sází jen na barvu. Když mám štěstí tak vyhraji. A když mám smůlu, tak to beru sportovně, vždyť se o to mohu pokusit znovu a znovu. Ony se totiž ty prohry ani moc netrestají a ty ukradené milióny nejsou k dopátrání. Vždy nějak zbude na fikané advokáty, kteří vše zahrají do autu.

Řadový občan, však tuto šanci nemá. Pokud se nechá vést příkladem našich poltických elit dostane většinou jednu přes kokos. Vyjma toho, že si perfektně osvojí praktiky panující v nejvyšších etážích naší společnosti. Jinak sází vždy na špatnou barvu, v jeho případě  totiž každá prohrává. Pokud občánek zapomene na nějakou tu státem předepsanou veledůležitou maličkost, hned je pokutován, ponížen a pranýřován. O to se již „náš“ stát postará.

Stát je mocný, stát je bohatý, ostatně z našich peněz, a může si pořídit ultramoderní technologie, které umožňují kontrolu každé kapsy občana. Což není zase tak složité. Ten chudák má většinou jen jednu. Na rozdíl třeba od pana ministra financí, jehož impérium má kapes na tisíce a nikdo asi nemá šanci být tak rychlý, aby vysledoval jak se jedny plní a druhé prázdní a zda je to zákonné.

Mediální zpravodajství nás denně poučuje o tom. že ošulit stát lze, stejně tak okrádat druhé. Podle již zmíněného principu. Znamená to tedy, že ten, který s nechá nachytat, je v tomto oboru nevzdělaný či naivní hlupák. Takže veškeré úsilí našeho ministra financí je potrestat amatérismus, který jaksi infiltruje dobře zajetou finanční džungli. Je to pro něj typické, chce mít kolem sebe jen profesionály.

Poučení z celého příběhu? Nepřipusťme, aby naše děti vstupovaly do života zatíženy morálkou a společenskou odpovědností. Ale hlavně dbejme na to, aby se naučily pravidel džungle, kde jde jen o přežití. Je to nelítostní boj, kde soucit a etika nemá co pohledávat. Nechceme přeci naše potomky oslabovat. Nemůžeme připustit, aby je nějaké malicherné lidské vlastnosti připravily o „férovou“ šanci na společenský úspěch.

Doufám, že ano. Ne, že by nám na tom moc záleželo, však nás dobře znáš, jsme národem nevděčným, ale možná, že bychom se trochu zastyděli a zamysleli sami nad sebou.

K tomu jsi nás vždy nabádal. Svým tichým hlasem, který poukazoval na to či ono, nenařizoval, ale vždy kladl důraz, že tím nejdůležitějším je zůstat civilizovanou bytostí. Prostě kulturním člověkem, který jím zůstává jen pokud je schopen v něco věřit a za něčím jít. Vyzbrojen porozuměním pro lidské slabosti, ale přesto nepostrádající respektu k druhému, který je jiný třeba jen tím, že přemýšlí poněkud jinak.

Protože nevážit si druhých končí tam, kde se právě nacházíme. Pomalu začínáme opovrhovat sami sebou. Občas se chováme jako smečka polozdivočelých psíků, kde se jeden snaží pokousat druhého. Při naší hlouposti si přitom stále namlouváme, že se jedná o nějakou civilizovanou diskusi mající cosi společného s demokracií a svobodou.

Nic z toho. Již jsme dávno zapomněli kdo jsem a kam chceme jít, čeho chceme dosáhnout. Před celým světem obnažujeme naši vrůstající neúctu k vlastní historii. Chceme, aby se všichni dověděli, že jsem asi nepoučitelní, ba možná právě primitivní, což dokazujeme nesmyslným hašteřením o věcech podřadných a nedůležitých.

Jsme na dobré cestě dokázat, že nejsme schopni vládnout si důstojně, doprovázeni respektem ke kulturním hodnotám, jež jsme jako hrdý národ po staletí vytvářeli. Stále více vychází najevo, že nejsme schopni si vážit naší mladé svobody. Jako bychom postrádali područí, které nás vždy spojovalo a probouzelo v nás tvůrčí síly.

Nejsme schopni se zbavit kocoviny, která následovala po bezbřehé euforii, kdy nás opil do té doby neznámý pocit svobody. Nestydíme se ani za to, že ty jsi pochopil nás, ale my dodnes nejsme schopni pochopit tvé myšlenky. Ti, kteří se pokoušejí v nich pokračovat, jsou terčem primitivních nadávek, jsou vystaveni posměchu. Asi je to tím, že si v nás věřil více, než bylo radno.

Možná, že jsi nás měl spráskat bičem, tak jako tomu bylo skoro vždy v naší historii. Nakázat a ne prosit. Nařídit a ne vysvětlovat. Ale pak bys to nebyl ty. Člověk, který v nás hledal to dobré a pokoušel se nás spojit v boji proti zlu. Proti těm, jež fascinuje nadvláda nad druhými. Toužil jsi, abychom si vládli sami jako důstojní občané, kteří si váží jeden druhého, kteří hledají společnou cestu kompromisů, které často bolí, ale neubližují.

Takže nám, prosím, odpusť. Ještě jsme to vše nezvládli, ale snad přijdeme k rozumu a začneme se pokorně učit vládnout bez biče nad hlavou. Sám přeci víš, jak je to těžké. Člověk přitom musí přebírat odpovědnost nejen sám za sebe, ale i za životy druhých. Je to snad ten nejtěžší úděl člověka, kterého se tak rád zbavuje tím, že se ho pokouší podsunout jiným.

Pokud se na nás díváš, tak nám tedy odpusť, že je mezi námi zarážející množství primitivně smýšlejících jedinců, kteří ti dávají za vinu, že jsme zklamali. Mnozí se dokonce dostali na nejvyšší příčky moci tím, že dupou ho hodnotách, které jsi se snažil vštípit do našich hlav. Znevažují přitom tvé myšlenky, které nám měli sloužit spíše jako výstraha nečinit ukvapená rozhodnutí, jež postrádají smyslu a podléhají jen populistickým pravidlům boje o moc.

Ne, ty jsi neudělal nic špatně. Nebyl jsi také spasitelem. Mnozí se snaží tě takto interpretovat. Ale jsou to ti praví čecháčci, staví ti podest, aby tě pak z něho mohli za halasného pokřiku srazit. Však je všechny znáš. Více jak dobře. Jsou to ti, před kterými jsi nás vždy varoval. Nezazlívám ti, že jsi je podcenil a nevyplenil. To nebylo ani v tvých silách a ani cílem tvého snažení. Dobře jsi věděl, že se s tím se musíme vypořádat sami. Takže ještě jednou odpusť, že jsem to ještě nezvládli.

Prostě přestanu kouřit, budu pilně chodit do nekuřáckých hospod, vzdám se alkoholu, prostě všeho, co mi dávalo ten podle vás falešný pocit osobní svobody. Prostě bud žít tak, jak si to přejete.

Nevím ale, zda to bude dobré. Ani nevím, zda udělám radost i vašim kolegům. Víte, on je to takový zapeklitý problém. Mým rozhodnutím vás, jako ministra odpovědného za mé zdraví, prý potěším. Ale já vám tak zcela nevěřím. Vždyť si pořád ztěžujete, že nemáte nikoho, pokud bych přeci jenom onemocněl, či se stal „zdravým“ nemohoucím, kdo by se o mne staral.

A to už ani nemluvím o vašich spolubojovnících za naši budoucnost. Ta sociální kolegyně jen pořád žebrá o peníze pro přeživší. A ten fajnový pán přes finance jen kroutí očima a vysvětluje, že kasa je prázdná. A ti generační odborníci mne denně straší, že máme čím dál tím méně daňových poplatníků a čím dál více žijících důchodových trosek.

Mám také strach, když se rozhodnu neumřít, zda to jednou nebude vysvětlováno jako pomsta. Prostě taková škodolibost starého škarohlída, který chce jen potměšile vidět, jak se z toho v budoucnu vykroutíte. Pravda, asi budu muset žít jen z milodarů, možná i odpadků, ale bude to asi zajímavý život. Ale určitě neveselý a smutný, v podstatě tragický.

Takže, když se tak mnozí starají o naše dlouholeté dýchání, měli by se také trochu více zabývat faktem, že ze vzduchu se žít nedá. A nejen to. Ono stačí překročit padesátku a mít trochu smůlu a stanete se nepotřebným pro tržní hospodářství a již se octnete v odpadním koši spotřební společnosti. A kupodivu bez ohledu na to, zda kouříte, či nekouříte.

To se třeba celý život tak dřete, že k nějakému tomu zdravému žití se vůbec nedostanete, a pak tu stojíte jako obtížný hlupák. Desetiletí se snažíte dělat něco prospěšného pro druhé a najednou jste na obtíž. Nehodíte se do systému, který nás ovládá, kterému jsme propadli a nechali se jím ovládnout. Vše jen  trochu zastaralé se vyhazuje a nahrazuje novým často pochybné kvality. Mnohdy už ani nevnímáme, že takto zacházíme i s lidskou bytostí.

Dokázal bych to pochopit, vážení vládci nad naší budoucností, kdyby naše společnost byla schopna vychovat mladou generaci, která je ochotna stejně tak dřít, jako tomu bylo u té přestárlé, které práce nesmrděla. Vždyť se jen podívejte na naše školství, je to k breku. Produkujeme dobře otitulované jedince, ale nějak nám chybí ti, kteří by pracovali. Chceme lítat na Mars a pomalu nemáme nikoho, kdy by nám vyrobil pořádnou židli.

No, nic, ještě si to rozmyslím, páni ministři. Tedy s tím kouřením a zdravím žitím. Jedním jsem si ale jist. Totiž, že přijde doba, kdy si ani jedno a ani druhé nebudu moci dovolit. O to se již postaráte. Zatím si ale jdu pro jistotu zakouřit. Pro vás je to v tuto chvíli lepší, chci se jen zbavit pocitu, že by nebylo na škodu někomu zakroutit krkem. Byť je to třeba ministr.

Jistě. Stačí vzít rozum do hrsti a nenechat se vláčet hysterií. Nedopustit stát se stádečkem,  které je ovládáno těmi, kteří z přirozené lidské emoce dělají tržní produkt přinášející buď politickou moc anebo miliardové zisky.

Pokud se necháme ovládat strachem, jsme již na dobré cestě při obraně naší kultury prohrát, protože se stáváme bezbrannými ovečkami, které jen hlasitě mečí. Jen se na nás podívejte? Vytváříme jen bezpočetné spolky extrémních názorů, jsme ochotni se navzájem mlátit po hlavách, udělovat si červené karty a hrozit šibenicí. Říkáme tomu demokratická výměna názorů a nechceme si přiznat, že jen veřejně obnažujeme naši primitivnost vyvěrající z neznalosti..

Rádi dáváme prostor mnoha nevědomcům a často i ješitným hlupákům, kteří se domnívají, že jsou něco lepšího, že jsou povoláni stát se vůdci. Ti jedni nám vykládají, že jsou schopni nás ochránit, ti druzí zase, že není čeho se bát. Zavalují nás hromadou prapodivných tvrzení, mnohdy i přímo lžou. Často předkládají statistiky, které nás mají přesvědčit, že třeba myslíme tak či onak. Zahlcují nás prapodivnými čísly, jež jsou pomocí „vědeckých“ metod vytrženy ze souvislostí, a snaží se nás poučit o našich myšlenkových hodnotách.

Pochopitelně se často nezmiňují o tom, že ta kouzelná procenta jsou jen produktem mediální války ovládající veřejné mínění. Jistě nám tato čísla něco o našich „názorech“ napovídají, ale jsou vytržena z kontextu reality života. Jejich prezentace je jen využívána k další propagandě. Okamžitě jsou zpracovávána marketingovými experty, kteří určují verbální formulace těch rádoby lidových vůdců.

Léta jsem žil v zemi, kde by strach měl být součástí každodenního života. Nebyl. Pochopitelně, že v myslích lidí existoval, ale neovládal jejich jednání natolik, že by se nechali ovládat hysterií. Lid Izraele se naučil čelit nebezpečí. Pragmaticky se pokouší trestat viníky a to i proti vůli naivních humanistů, kteří většinou v teple domova káží dobro.

Prožíval jsem období, kdy jsem byl skoro denně konfrontován s primitivní snahou připravit druhého o život. Ale nikdy jsme neměl strach z muslimů. Jen jsem byl na pozoru před fanatickými jedinci či spíše těmi, jež propadli fascinaci ideologie samozvaných vůdců, kteří  je jen zneužívali a posílali je zabíjet druhé. Jsou to chladnokrevní a bezcharakterní kazatelé, kteří využívají té prastaré lidské vlastnosti, jako je fascinace vykonávaného násilí vzbuzující pocit nadřazenosti.

Mnohokrát jsem byl i napaden. Kupodivu mne vždy muslimové ochránili před muslimy a židé před židy. Ti rozumní před fanatiky. Strach jsem neměl, spíše se jen u mne vyvinul instinkt, který mne varoval před nebezpečím, jež číhá tam, kde jsou masy ovládány hysterií. Kupodivu ji může propadnout každá společnost. Fascinace násilného řešení konfliktu je latentní a uložena v našem podvědomí. Rozdíl je jen v tom, že v mnohých společnostech neleží v hloubce, ale dřímá těsně pod povrchem.

Jsou tedy muslimové nebezpeční? Z našeho pohledu ano. Ale toto tvrzení je pravdivé jen potud, pokud si uvědomíme naše slabosti vůči jejich světu. V naší kultuře lze koupit kdeco, ale hlavně kdekoho. My jsme dokonce ochotni kupovat si i „přátele“, abychom je vzápětí se stoickým klidem opět prodali. Říká se tomu politický obchod a podřizuje se zákonům marketingu, což pokládáme za vědecký obor, který nám tímto umožňuje odůvodnit každé nemorální jednání.

Muslim to má mnohem těžší. Jeho kultura mu nedává požehnání k tomu, aby se spojil s „křesťanským“ ďáblem v boji proti ďáblu ve vlastních řadách. Je to pokládáno za neodpustitelnou zradu. Ve svém nitru se musí vypořádat ze strachem ze staršího bratra, který se mu jeví často jako odporný fanatik, ale je mu přesto kulturně podřízen. Nemá úniku, pokud nechce definitivně opustit rodnou společnost.  A pokud tak učiní, bude ho celý život provázet strach z trestu,  který je definitivně vyřčen a je jen otázka času, zda bude také vykonán.

Takže „muslimské“ či „islámské“ nebezpečí je reálné. Jenže čelit mu strachem je kulturní sebevražda. Ti jedinci, kteří nás ohrožují strach nemají, jejich strategie spočívá v tom, že se právě strachem necháme ovládat. Že propadneme hysterii, která odkryje všechny naše slabosti mnohdy hraničící s kulturní degenerací. Oni vědí kdo jsou a co chtějí, my to již pozapomněli. Respektive žijeme v době, kdy si naši identitu kupujeme po internetu, či přebíráme od dubiózních politiků.

Zrádnost globalizace je v tom, že je řízena zákony trhu a tedy zisku. A to za každou cenu. Nedílnou součástí je rušení hranic mezi kulturami, které by jinak byly překážkou pro nesmyslnou a bezuzdnou expanzi kapitálové a politické moci. Vše slouží jen k tomu přesvědčit světovou veřejnost, že vše je na prodej, vše je možno proměnit v tržní produkt. A tak, jak jsme si již navykli v rámci ekonomických zákonů ničit vlastní kulturu. Dokonce se s primitivní nadřazeností domníváme, že tak můžeme činit i v jiných společnostech.

A je pro nás vždy nemilým překvapením, že mnohé kulturní celky obhajují své tradiční „kulturní“ hodnoty, které my považujeme za primitivní. Vyjma povýšenosti a falešného pocitu nadřazenosti nás ale k tomu nic neopravňuje. Nechceme si přiznat, že vedeme moderní koloniální válku, která nepostrádá klasickou formu znásilnění jiných kultur. Provokujeme střetnutí, protože násilím odstraňujeme hranice tam, kde musí zůstat.

Rozdílnost kultur by měla být nepopiratelná. Nazývat něco takového rasismem je laciné a primitivní. Musíme se naučit větší pokoře a respektu. To však neznamená, že otevřeme dveře každému a ukojíme se přitom falešnou domněnkou, že se naší kultuře podřídí a bude respektovat naše zákony. Měli bychom také radikálně zbrzdit naše snahy ovládat jiné a vnucovat jim způsob našeho života, předkládat  jim naše hodnoty jako ty jediné a svaté. Nic nás k tomu neopravňuje. Není to tak dlouho, kdy jsme ještě byli schopni zmasakrovat sta milióny sousedů jenom proto, že uvažovali jinak.

Ty všechny dnešní problémy jsem si způsobili sami. Svou namyšleností a falešným pocitem nadřazenosti. Mylně jsme se domnívali, že každý „rozumný“ člověk to pochopí. Je logické, že tomu tak není a nikdy nebude. Je to dlouhý evoluční vývoj, kterému se musí každá společnost samostatně podvolit, či si ho vybojovat ve vlastních řadách. A to vše se neobejde bez obnovy hranic, které dělí společnosti podle kulturních rozdílností. Pokus bojovat proti zlu v té či oné společnosti, není v našich silách a ani nám nepřísluší.

My se jen musíme bránit tomu, aby k nám zlo přicházelo a nacházelo podhoubí v paralelních společnostech, jejichž vznik jsme svou naivitou připustili a mnohdy tvoří stát ve státě. Vládnou zde zákony odlišné od našich, existuje zde žebříček morálních hodnot, který se příčí našim názorům na spravedlivé společenství. Nesmíme dopustit, aby se u nás rozšířila problematika přistěhovalectví, která již plně ovládla země jako je Německo či Francie, kde již existují oblasti, které se vymykají legislativní kontrole.

Ne, muslimů se nebojím. Spíše se bojím mnohých politiků, kteří celou situaci využívají k vlastnímu prospěchu a populisticky šíří hysterii. Bojím se těch, kteří ač jsou kulturní součástí naší společnosti ignorují naší legislativu a zneužívají ji k vlastnímu prospěchu. Bojím se toho, že se stáváme společností, která není schopna respektovat vlastní zákony. Bojím se těch, kteří znevažují naše kulturní dědictví a házejí ho na tržnici politických obchodů. Dokazují jen tak, že jsme společnost, která si nezaslouží respektu světa. A to už jen z toho důvodu, že nerespektuje sebe samu. Bojím se, že se z nás stane již zmíněné stádečko mečících oveček zmateně hledajících ochranu. Paradoxně mnohdy i u vlka.

A nejen to. Z mnoha jejích pořadů je zřejmé, že odpovědní tvůrci milující výzkumy veřejného mínění, již asi pokládají nízkou duševní úroveň občanstva za plně prokázanou. Je jisté, že toto poznání přivedlo vedení ČT k jásotu.

Proto bylo rozhodnuto v tomto kulturním úsilí i nadále pokračovat a ideologické cíle ještě více prohloubit. Byly vytaženy ty nejtěžší zbraně z tvůrčí dílny a ke slovu se dostala úderná skupina, jejíž kupodivu neutajený název je Český žurnál. Vlajková loď naložená tím největším amatérismem, které je pozoruhodné tím, že není poznamenáno naší filmovou historií, umem a intelektuální silou myšlenkových pochodů.

Již pětkrát se tak ozvala hřímavá kanonáda výsměchu a naivity pokořující zdravý rozum. Ten poslední útok v podobě zmateného pohledu na Afganistan již dosáhl takové „kvality“, že se obávám o osud tvůrců, protože nevím, zda je možno takovou přehlídku hlupáctví ještě překonat a tím dosahovat ještě vyšších ideologických úspěchů v oblasti snižování duševní úrovně občanstva.

Nejsem zastáncem zákulisních spikleneckých teorií a proto vycházím z faktu, že se ze strany České televize jedná o vědomé a cílené působení na český intelekt, který musí být snížen na úroveň zmateného nevědomce, který je pak ochoten přijímat mediální manipulaci bez veškerého odporu. Pochopitelně za radostného potlesku všech politiků,  kteří tak získají absolutní volnost pro politiku určenou zmateným hlupákům.

Důkazem toho je, že všechny kontrolní orgány, jako třeba Rada ČT či poslanci, potichu pozorují tento vývoj a nejeví tu nejmenší známku nespokojenosti. Proč také? Jejich existence je závislá na všeobecné uměle šířené nevědomosti podporované desinformační tvorbou České televize.

Odmítám také teorie, že se jedná o náhodné tvůrčí poklesky, které jsou připisovány na konto známé to teorie o svobodě slova a projevu. Šíření lidské hlouposti a arogance k myšlenkovému odkazu národa, je činnost diverzní a hodná odsouzení. Jestliže většina vzdělaných rodičů a pedagogů je nepřímo nucena varovat před konzumací primitivnosti šířené veřejnoprávní televizí, neměla by takováto „tvůrčí“ snaha jednoho z nejdůležitějších šiřitelů kulturního povědomí vzdělanosti zůstat bez povšimnutí.

Zatím tomu tak je. Všechny doposavad jen naivní diskuse o poplatcích jsou jen alibistickou snahou vyjádřit určitou „nespokojenost“, ale v žádném případě nejsou doprovázeny skutečnou snahou o nápravu. Z mého pohledu může tedy i nadále Česká televize hrubě porušovat všechny zákony, kterými by se jako veřejnoprávní televize měla řídit. Chová se jako stát ve státě, zbavila s veškeré kontroly a vytvořila si ideologický prostor, který ji umožňuje devastovat společnost bez jakýchkoli morálních zábran.

Plně toho využívá, protože její vedení si je absolutně jisto, že neexistuje politická moc, která by mohla kohokoli nutit převzít za tento vývoj odpovědnost. Nikdo nemá odvahu se otevřeně pustit do boje s vedením ČT, které je  plně odpovědné za neplnění té hlavní úlohy veřejnoprávního média, kterou je vzdělávání občanů. Těch sedm miliard, které ji občané dávají k dispozici je z velké části používáno v boji proti těm, kteří se snaží o to, aby občané naší společnosti nabyli vzdělání, které by zaručilo budoucnost našeho národa.

Devastující činnost ČT v této oblasti již pomalu nabývá tragických dimenzí, které poznamenávají dorůstající generaci. Utvrzují ji jen v tom, že studium je v mnoha oblastech absolutně přebytečné, protože zárukou kariéry není vzdělaní spojené se sociální kompetencí. Spíše je zapotřebí zbavit se všech morálních zábran a s drzostí nevědomce se za každou cenu chopit moci k osobnímu prospěchu. Nedílnou součástí tohoto „vzdělání“ je také osvojení si arogantního pohledu na občana, který je pouhou obětí mocenských struktur a zákonů volného trhu.

Ano, žijeme ve svobodném světě. Rádi si to namlouváme. Nechceme si však přiznat, že se čím dál tím více dostáváme do područí nemorálních podvodníků, kteří si z principů demokracie vytvořili živnost na úkor občanů. Jsme tak naivní, že si mnozí myslí, že stačí jen stisknout tlačítko a program ČT ignorovat. To je však chování onoho pštrosa, který strká hlavu do písku. Právě, jen pozorné vnímání programů ČT, by nám mělo být tím posledním varováním, že se nacházíme na cestě dekadence, ze které možná nebude úniku.

Jestliže nejsme schopni bránit se ideologii ČT, která jen devastuje naše kulturní povědomí a pokouší se nás proměnit v neuvažující stádo, nemáme šanci se ani bránit venkovním vlivům, které usilují o naše skutečné svobody. Nemáme šanci se jednotně a pragmaticky bránit před působením ideologií, které již skutečně ohrožují naši společnost. Nemáme šanci postavit se proti vlivům Islámu a s tím přicházející vnitřní politický odklon k extrémním pravicovým silám, které se nám snaží namluvit, že nás ochrání. Ne, ty nám nepomohou. Ty nás jen zneužijí k tomu, aby se dostaly k moci a z nás udělali ještě větší hlupáky, než tak dennodenně činí odpovědní pracovníci České televize.