Doufám, že ano. Ne, že by nám na tom moc záleželo, však nás dobře znáš, jsme národem nevděčným, ale možná, že bychom se trochu zastyděli a zamysleli sami nad sebou.
K tomu jsi nás vždy nabádal. Svým tichým hlasem, který poukazoval na to či ono, nenařizoval, ale vždy kladl důraz, že tím nejdůležitějším je zůstat civilizovanou bytostí. Prostě kulturním člověkem, který jím zůstává jen pokud je schopen v něco věřit a za něčím jít. Vyzbrojen porozuměním pro lidské slabosti, ale přesto nepostrádající respektu k druhému, který je jiný třeba jen tím, že přemýšlí poněkud jinak.
Protože nevážit si druhých končí tam, kde se právě nacházíme. Pomalu začínáme opovrhovat sami sebou. Občas se chováme jako smečka polozdivočelých psíků, kde se jeden snaží pokousat druhého. Při naší hlouposti si přitom stále namlouváme, že se jedná o nějakou civilizovanou diskusi mající cosi společného s demokracií a svobodou.
Nic z toho. Již jsme dávno zapomněli kdo jsem a kam chceme jít, čeho chceme dosáhnout. Před celým světem obnažujeme naši vrůstající neúctu k vlastní historii. Chceme, aby se všichni dověděli, že jsem asi nepoučitelní, ba možná právě primitivní, což dokazujeme nesmyslným hašteřením o věcech podřadných a nedůležitých.
Jsme na dobré cestě dokázat, že nejsme schopni vládnout si důstojně, doprovázeni respektem ke kulturním hodnotám, jež jsme jako hrdý národ po staletí vytvářeli. Stále více vychází najevo, že nejsme schopni si vážit naší mladé svobody. Jako bychom postrádali područí, které nás vždy spojovalo a probouzelo v nás tvůrčí síly.
Nejsme schopni se zbavit kocoviny, která následovala po bezbřehé euforii, kdy nás opil do té doby neznámý pocit svobody. Nestydíme se ani za to, že ty jsi pochopil nás, ale my dodnes nejsme schopni pochopit tvé myšlenky. Ti, kteří se pokoušejí v nich pokračovat, jsou terčem primitivních nadávek, jsou vystaveni posměchu. Asi je to tím, že si v nás věřil více, než bylo radno.
Možná, že jsi nás měl spráskat bičem, tak jako tomu bylo skoro vždy v naší historii. Nakázat a ne prosit. Nařídit a ne vysvětlovat. Ale pak bys to nebyl ty. Člověk, který v nás hledal to dobré a pokoušel se nás spojit v boji proti zlu. Proti těm, jež fascinuje nadvláda nad druhými. Toužil jsi, abychom si vládli sami jako důstojní občané, kteří si váží jeden druhého, kteří hledají společnou cestu kompromisů, které často bolí, ale neubližují.
Takže nám, prosím, odpusť. Ještě jsme to vše nezvládli, ale snad přijdeme k rozumu a začneme se pokorně učit vládnout bez biče nad hlavou. Sám přeci víš, jak je to těžké. Člověk přitom musí přebírat odpovědnost nejen sám za sebe, ale i za životy druhých. Je to snad ten nejtěžší úděl člověka, kterého se tak rád zbavuje tím, že se ho pokouší podsunout jiným.
Pokud se na nás díváš, tak nám tedy odpusť, že je mezi námi zarážející množství primitivně smýšlejících jedinců, kteří ti dávají za vinu, že jsme zklamali. Mnozí se dokonce dostali na nejvyšší příčky moci tím, že dupou ho hodnotách, které jsi se snažil vštípit do našich hlav. Znevažují přitom tvé myšlenky, které nám měli sloužit spíše jako výstraha nečinit ukvapená rozhodnutí, jež postrádají smyslu a podléhají jen populistickým pravidlům boje o moc.
Ne, ty jsi neudělal nic špatně. Nebyl jsi také spasitelem. Mnozí se snaží tě takto interpretovat. Ale jsou to ti praví čecháčci, staví ti podest, aby tě pak z něho mohli za halasného pokřiku srazit. Však je všechny znáš. Více jak dobře. Jsou to ti, před kterými jsi nás vždy varoval. Nezazlívám ti, že jsi je podcenil a nevyplenil. To nebylo ani v tvých silách a ani cílem tvého snažení. Dobře jsi věděl, že se s tím se musíme vypořádat sami. Takže ještě jednou odpusť, že jsem to ještě nezvládli.