Co tím míním? No přeci ta neúspěšná propouštění různých vyšších představitelů státní moci. Skoro to již vypadá, jakoby to vždy byli lidé nepohodlní a bylo těžké je vyhodit dle litery zákona.
O způsobilosti či neschopnosti těch odsunutých se občan nikdy nic nedověděl. Jen to, že ti, kteří rozhodli o jejich osudu, mají asi určitou potíž podřídit svá konání platným paragrafům. Anebo se v nich nevyznají, nerozumí té spleti formulací, jež asi postrádají na logice. Alespoň pro člověka, který je obdařen normálním rozumem. Pochopitelně, že tím nejpozoruhodnějším případem je, když tak činí ti nejkompetentnější, tedy konkrétně ministryně spravedlnosti.
Jistě, že je možné se mýlit. Já osobně mám raději politiky omylné, než ty neomylné. V prvém případě je však nezbytným doplňkem způsobilosti veřejné přiznání viny. K tomu však nikdy nedochází. Co si o tom tedy občan má myslet? Třeba to, že žijeme ve společnosti, kdy je možno vyhodit z práce kohokoli, zavřít kdekoho, obvinit kolegy dle politické potřeby či osobní nenávisti.
Prostě ho odstranit a doufat, že to bude podle zákona. Že tedy někdo jiný rozhodne, zda jsme činili podle práva. Prostě se modlit, že to dopadne v náš prospěch. Či prostě riskovat jako při hazardní hře. Není to špatné, ty šance jsou vždy padesát na padesát. Prapodivná to morálka šířená na té nejvyšší úrovni. Vzorný to příklad pro řadového občana.
Kdyby šlo jen o výměnu kašpárků na tom politickém jevišti připomínající loutkové divadlo, tak by se s tím ještě jeden mohl nějak vyrovnat. Jenže ono se tak děje i v oblasti hospodářské. Prostě si vezmu odněkud pár miliónů, nejsa skromný mohou to být i stovky, a pak jen čekám, zda to bylo podle zákona či ne. Je to prostě takové kasino, kde se sází jen na barvu. Když mám štěstí tak vyhraji. A když mám smůlu, tak to beru sportovně, vždyť se o to mohu pokusit znovu a znovu. Ony se totiž ty prohry ani moc netrestají a ty ukradené milióny nejsou k dopátrání. Vždy nějak zbude na fikané advokáty, kteří vše zahrají do autu.
Řadový občan, však tuto šanci nemá. Pokud se nechá vést příkladem našich poltických elit dostane většinou jednu přes kokos. Vyjma toho, že si perfektně osvojí praktiky panující v nejvyšších etážích naší společnosti. Jinak sází vždy na špatnou barvu, v jeho případě totiž každá prohrává. Pokud občánek zapomene na nějakou tu státem předepsanou veledůležitou maličkost, hned je pokutován, ponížen a pranýřován. O to se již „náš“ stát postará.
Stát je mocný, stát je bohatý, ostatně z našich peněz, a může si pořídit ultramoderní technologie, které umožňují kontrolu každé kapsy občana. Což není zase tak složité. Ten chudák má většinou jen jednu. Na rozdíl třeba od pana ministra financí, jehož impérium má kapes na tisíce a nikdo asi nemá šanci být tak rychlý, aby vysledoval jak se jedny plní a druhé prázdní a zda je to zákonné.
Mediální zpravodajství nás denně poučuje o tom. že ošulit stát lze, stejně tak okrádat druhé. Podle již zmíněného principu. Znamená to tedy, že ten, který s nechá nachytat, je v tomto oboru nevzdělaný či naivní hlupák. Takže veškeré úsilí našeho ministra financí je potrestat amatérismus, který jaksi infiltruje dobře zajetou finanční džungli. Je to pro něj typické, chce mít kolem sebe jen profesionály.
Poučení z celého příběhu? Nepřipusťme, aby naše děti vstupovaly do života zatíženy morálkou a společenskou odpovědností. Ale hlavně dbejme na to, aby se naučily pravidel džungle, kde jde jen o přežití. Je to nelítostní boj, kde soucit a etika nemá co pohledávat. Nechceme přeci naše potomky oslabovat. Nemůžeme připustit, aby je nějaké malicherné lidské vlastnosti připravily o „férovou“ šanci na společenský úspěch.