Ano, bojím se ho více, než teroru samotného. Je veden politiky, kteří nabádáni specialisty mediálního populismu káží nesmysly vhodné spíše pro reklamní spoty, jejichž účelem je nás donutit koupit něco nepotřebného a nekvalitního.
Co nám ten boj zatím přinesl? Třeba to volání po kontrole prodeje zbraní, které je nesmyslné a jen zavádějící. Pokud chce jeden zabíjet druhé, nemá problém si nakoupit vše co k tomu potřebuje. Po celém světě existují zkušení prodejci. Ti vám seženou vše, co potřebujete, jen musíte dobře zaplatit. A většinou ze zemí, které mají ty nepřísnější předpisy kontrolující vývoz zbraní. Zatím tomu žádný zákon nezabránil a že jich máme více než dost. Včetně stovky kontrolních orgánů, které jsou spíše k smíchu, než k potřebě. Ne, že by se ti mnohdy poctiví lidé nesnažili, ale je to ten příslovečný boj proti větrným mlýnům. Či moderně řečeno: Boj proti korupci.
Není na škodu si i připomenout, že všichni ti hrozní teroristé, kteří se dopustili opravdu hrůzných činů, byli většinou slušní sousedé. Vždy zdravící a nabízející pomoc. Mnohdy vzorní studenti nevyžadujících privilegií vzhledem ke svému původu. Okolí je akceptovalo, nebudili podezření, prostě to byli spořádaní občané. Ostatně historie kriminálních zločinů takto popisuje mnohé masové vrahy.
K tomu boji proti teroru patří i to, že vše co svěříme internetu je někým čteno, analyzováno a hlavně archivováno. A aby se to vyplatilo, tak se vše o nás prodá marketingovým specialistům. A to buď těm skutečným, kteří chtějí ovládnout trh, či těm moci chtivým, kteří chtějí ovládnout myšlení občanů. Neděje se tedy nic jiného, než kousek po kousku ztrácíme osobní svobody aniž bychom si to uvědomovali.
Je to tichý proces, žádná revoluce, která otevírá cestu k moci diktátorům. Je to vývojová cesta mnohdy zahalená do demokratického hávu. Zmanipulované veřejné mínění volí dubiózní politiky v domnění, že zde přichází někdo, kdo se konečně bude řídit hlasem lidu. Ale, že ten „hlas lidu“ je jen produkcí emocionálně zabarvených sloganů si nejsme ochotni přiznat.
Známe jen dvě „pravdy“. Tu pro a tu proti. Absolutní nesmysl neodpovídající realitě. A to je v pravdě dobrý výchozí bod pro všechny populistické politiky. Jedni žijí z toho, že náš strach jen prohlubují a ti druzí nám namlouvají, že se není čeho bát, že to zvládneme. Jedni nasazují dramatickou masku zachránců společnosti, ti druzí starostlivou otcovskou tvář, která však jen zakrývá nevědomost a hlavně bezmocnost.
A tak pomalu směřujeme k tomu, že se začneme bát jeden druhého, začneme se možná i nenávidět. Společnost rozdělená na dva tábory vlastně ani nemá jinou možnost. Přestává uvažovat, začíná bojovat. A mnohdy krutě a nemilosrdně. Klasické sociální struktury, které však tvoří základ fungující společnosti, se rozpadají. Sousedí se začnou nenávidět, rodiny se rozpadají.
Vlastní boj proti teroru se pak stává jen okrajovou záležitostí, protože slouží jen jako ideologická doktrína. Stejně tak, jako ti „věrní“ bojovali za komunismus a ti druzí zase za něco jiného. Přičemž ani na jedné a ani na druhé straně barikády nebylo myšlenkové jasno. Byla to jen bojová hesla ovládající masy.
Teror je hrozba. O tom není pochyb. Přináší lidské oběti a tragédie. Jeho cíl to však není. Předsevzal si rozložit společnosti, které se domnívají být nositeli vyspělé kultury. Tak tomu bylo vždy v historii lidstva. Mnohé národy v tomto boji podlehly. Příčinou však nebyly ztráty na životech, ale neschopnost se s tím vyrovnat. Většinou se rozpadly díky vlastní neschopnosti zaujmout pragmatický postoj.
Historie se vždy opakuje. Tak je tomu i dnes. Musíme se rozhodnout. Buď budeme čelit společně anebo se oslabíme pseudointelektuálním hašteřením, který je živnou půdou všem, kteří jsou ochotni v chorobné touze po moci obětovat budoucnost vlastní společnosti a mnohdy i národa. Záleží jen občanech, zda se dají zlákat slogany populistických politiků, či se konečně odhodlají začít sebekriticky přemýšlet o vlastní společnosti, morálních hodnotách, které tolik postrádáme, kulturní identitě, kterou tak rádi měníme za levné produkty ze všech konců světa. A to ať jsou povahy materiální, či myšlenkové.
Jen se podívejme na všechny ty politiky. Ať již doma, či po světě. Každý se snaží využít boje proti teroru ku vlastnímu prospěchu. Jejich cílem je upevnit politickou a hospodářskou moc. Mnohdy ji i rozšířit o nadvládu nad jinými. Zabývají se politickým obchodem, ne bojem proti terorismu jako takovému. Spíše ho využívají a jeden se hrozí toho, co by si počali, kdyby ho nebylo.
Jsme malý národ a nikdy jsme to se svobodou neměli lehké. Často jsme za ni bojovali, ale mnohdy vyměnili jen jednu nesvobodu za druhou. Není snad na čase se trochu probudit a začít pohlížet na svět trochu pragmaticky. Opět nalézt měřítko, které by platilo pro všechny politiky. Bez rozdílu zda sídlí v Moskvě, ve Washingtonu či v Bruselu. Ale i u nás doma. Kdysi jsme to uměli. Bohužel většinou v dobách nesvobody. Je opravdu nutné, aby se taková doba opět navrátila a donutila nás o tom opět přemýšlet? Kolik se toho ještě musí stát, ať již u nás či ve světě, abychom si opět uvědomili kdo jsme a zda máme ještě touhu jako samostatně myslící a kulturní národ existovat.