kotyk-blog.cz

Když tak poslouchám  mnohé naše politiky, ekonomy, kšeftaře a vůbec lidi mně charakterově podezřelé, tak si nemohu myslet nic jiného.

Nemám nic proti komunistické diktatuře v Číně. Nejsem ale také ochoten a hlavně schopen vývoj této země objektivně posoudit. Vše může dopadnout dobře, ale také skončit obrovskou katastrofou. Na tuto zemi sázejí hlavně ti, jejichž hlavní obživou je dobrodružství spojené s rizikem a toužící po zisku.

Chápu, že je to pro ně výzva, rozumím jejich pohnutkám. Ale není to něco, co bych bezmezně obdivoval. Spíše mne to vše nutí k zamyšlení. Hlavně ty slavnostně vyzdobené ulice ku příležitosti čínské návštěvy. Ale ještě více ty oslavné řeči mnohých, kteří se tváří, jakoby přicházelo nějaké nové světlo ukazující nám cestu do budoucna.

Kupodivu tomu mnoho lidí nerozumí, mnozí i protestují. Možná, že se ohlížejí zpět a při pohledu na naši minulost je přemáhá minimálně rozpačitost a mnohdy i zlost. V převážné míře jsme se totiž již dohodli, že třeba rok 1948 nebyl pro nás zrovna šťastný. Změnili jsme sice  chod našich dějin, moc radosti nám to ale nepřineslo.

Kolem roku 1968 jsme se pokoušeli také něco změnit. Moc to nevyšlo, doba nebyla asi zralá, či my nevěděli co vlastně chceme a co je realizovatelné. Takže se to zvrtlo. A pak přišel rok 1989. A zase jsme se pokoušeli něco změnit. Dokonce se to i povedlo. Panovalo všeobecné nadšení, jásot naplňoval ulice.

Ale léta plynou a my jsem opět nejistí. A teď se nám někdo snaží vysvětlit, že komunistická diktatura by měla být náš vzor. Prý se máme poklonit, možná i padnout na kolena. Nemohu se ubránit vzpomínce na návštěvu papeže. Byl zde jistý pan Havel, který zůstal vzpřímen. Byla v tom hrdost českého ducha a úcta k vlastní historii.

Dnes nic takového kolem sebe nevidím. Libujeme si v marasmu a obdivujeme dekadenci. Naše kultura se podřizuje zákonům výprodeje a vysmívá se morálce. A naši politici to jen podporují. Takže jsme zvolili zase špatnou cestu? Asi ano. Protože se oklikou vracíme zpět, abychom zase objevili přitažlivost diktatury.

Opět nacházíme zálibu v tom, aby nám vládla omezenost, hloupost a lidé, kteří opovrhují kulturou myšlenky. A my to začínáme tolerovat a vůbec nás nezaráží, že jsme vlastně proti tomu vždy bojovali. V podstatě jsme ale vždy dopustili, aby nám někdo naši revoluci ukradl. Vždy se našel někdo, kdo naše naivní nadšení jen zneužil ku vlastnímu prospěchu.

Mnozí tvrdí, že se historie opakuje. Mají asi pravdu. Ale při troše snahy se lidstvo poučí a ta spirála má vzestupnou tendenci. Skutečné nebezpečí vzniká jenom tehdy, když se vývoj začne pohybovat v kruhu. A obraz Číny, tak jak je nám dokonce z té nejvyšší mocenské roviny prezentován, ve mně vyvolává obavy, že se tak právě děje.

A já mám pocit, že je tu opět někdo, kdo nás chce připravit o naše touhy. Je to však ještě horší než v minulosti. Jsme nabádáni je za laciný peníz prodat. A nejen to, prý máme prodat i sami sebe. A pokud tedy proti tomu nic nemáme, tak by bylo namístě události roku 1989 označit za kontrarevoluci.

Jistě. V tomto městě byla ze strachu odložena demonstrace proti strachu. Aby nedošlo k omylu. Pokládám toto rozhodnutí za správné, praktické a právě racionální.

Zároveň mne to ale děsí. Máme snad už opravdu strach bojovat proti strachu? Čeho se to vlastně bojíme? Bojíme se těch, kteří z našeho pohledu jednají absolutně iracionálně. Jsou to lidé, které se nechají unášet nenávistí, emocemi a nadšením pro něco, co my asi nechápeme, respektive nejsme schopni pochopit.

Je více než logické, že to nejsme ochotni akceptovat. A tak jednáme tak, jak nám to velí naše civilizace. Právě prostě racionálně. Začínáme více zvažovat kde by se mohlo skrývat nebezpečí, kde by na nás mohla být nastražena bomba, kde by na nás mohl vystřelit kalašnikov.

To vše je správné. Bojíme se o život. Tragédií ale je, že přesto všechno ustupujeme. Ustupujeme před těmi, kteří se o život nebojí, jsou ochotni ho obětovat. A to je naše slabost, které protivník využívá a bude i nadále využívat. Chováme se ale tak, jak nám to naše výchova přikazuje.

Je tedy naše civilizace naší slabostí? V určitém úhlu pohledu ano. Pro nás jsou mnohé společenské hodnoty nedotknutelné. Právě ty, které „oni“ neuznávají, znevažují a pokouší se ničit. Kam tím mířím? Rozhodně nehodlám šířit bezmocnost, pesimismus a apatii. Raději se vrátím právě k našemu racionálnímu jednání, které v sobě skrývá mnoho slabostí.

Tou zásadní je, že si pořád nechceme přiznat pravdu. Nechápeme, že se jedná o střet kultur. Důvodem je možná skutečnost, že  to „nebezpečí“ nepovažujeme za kulturu. Nechceme nic slyšet o „svaté válce“. Představa, že probíhá válka ve jménu náboženství je pro nás absurdní pojem z minulosti. Nechceme žít ve středověku.

A co když to čeho se bojíme právě ze středověku přichází. A co když ti, kteří stojí proti nám se chovají právě tak jako naši dávní předkové. Dokážeme to vůbec pochopit? Jsme schopni se tomu ubránit? Pragmaticky uvažováno ano. Máme k tomu veškeré technické prostředky. A to jediné co nám k tomu chybí je třeba ta středověká odhodlanost.

Ono svaté nadšení, které se většinou vybíjelo v krutosti a násilí. Tolerance byla tehdy neznámým pojmem. Zabít protivníka bylo znakem vítězství. Ano, nemáme to jednoduché. Stojíme uprostřed boje za naši civilizaci. A jsme poněkud morálně nazí. Hlavně zeslabeni i faktem, že jsem dopustili, aby i naše společnost ve vlastních řadách tolerovala kdeco a kdekoho.

Neobejdeme se tedy bez nutnosti poněkud změnit hodnoty, které spojujeme pod pojem humanismus. Také jsme si zvykli, že je vše na prodej, vše se dá koupit. I ten nepřítel. Jsme zvyklí každého podplatit. Je nejvyšší čas si uvědomit, že to nefunguje vždy a všude. Že jsou na světě i lidé nepodplatitelní.

Lidé, kteří prostě ignorují naše představy o fungování světa. Společnosti, které jsou ovládány jinou morálkou, než tou naší. Co tedy? Co by? Musíme především využít naší schopnosti racionálního uvažování, které oprostíme od falešných emocí, předsudků, naivních představ o jiných kulturách. Či jinak řečeno: Přestat se chovat jako rozmazlené děti, které se hádají o nějakou milovanou hračku na pokraji propasti.

Pak se tu také jí vepřové, pije pivo a přátelům se rádi díváme do tváře. A v našich školách není místo pro hidžab. Je tak těžké to pochopit? Asi ano.

Já jenom čekám, kdy s postavíte mocí svého úřadu za nějakého Angličana, který se cítí diskriminován, protože u nás musí jezdit vpravo. Jistě může zkusit jet vlevo, ale pokud to skončí nehodou a on bude mít štěstí, že ji přežije, tak bude potrestán. Tak jednoduché to je.

Jistě, že je to ve vašich očích ode mne „primitivní“ argument. Jenže já jsem pevně přesvědčen, že je na místě, protože komplikovanější příklady asi převyšují vaše schopnosti posoudit realitu života naší společnosti. Naše zákony musí především respektovat naši kulturu. A naši představitelé jsou povinni ji chránit, což v mnoha případech nečiníte.

A k naší kultuře třeba patří, že neusekáváme ruku zloději a nekamenujeme nevěrné ženy. To se děje v jiných zemích, v jiných společnostech. A bylo by na místě abychom to respektovali. Jistě máme právo takové zákony cizí země kritizovat, ale v žádném případě nemáme právo se vměšovat. Jedině takový postoj nás pak ospravedlňuje nekompromisně trvat na tom, že se tak u nás neděje, že u nás platí jiné zvyky, které je nutno bez výjimky přijímat.

Přitom je to tak jednoduché. Žil jsem v několika zemích a nikdy mne nenapadlo, že bych nerespektoval zákony společnosti, která mne hostila. V Izraeli jsem do synagog chodil s pokrývkou hlavy a v křesťanských chrámech jsme ji odložil. A přátelé, kteří mne navštívili věděli velmi dobře, že se na stole objeví možná i vepřové, že můj dům není košer. Komu to nevadilo přišel, komu ano, sám od sebe nepřekročil práh mého domu i přesto, že dveře byly i pro něj otevřeny.

A oni zase otevřeli dveře svých domovů, pokud jsem byl ochoten respektovat jejich náboženské zvyklosti ohledně stravy, dodržovat pravidla šabatu.  A když jsem navštívil arabské přátele, tak jsem nekritizoval, že na stole nenaleznu vepřové a pivo. Vše fungovalo bez problémů. I přes rozdílnost bylo možno pěstovat přátelské vztahy.

Jenom k jednomu nesmělo dojít. A to věděl každý. Nebyla se mnou žádná řeč, pokud se někdo pokoušel mne přesvědčit, abych  měnil řád v mém domě. Kupodivu to bylo respektováno, protože já tak nečinil ani vůči těm druhým. Je to opravdu jednoduché, vše závisí na vzájemné úctě, která spočívá v tom, že jsou přesně určeny kulturní a společenské hranice.

Málokdy používám tak ostrých slov, ale pomalu se stáváte osobou, která pohrdá a znevažuje naši kulturu. A nejen to. Patříte k těm, které viním z toho, že svou nevědomou naivností podporují terorismus. Patříte k těm, kteří teroristům udělují Nobelovu ceny míru. Patříte k těm, kteří nevědomky podporují aby se u nás usadilo podhoubí teroru.

Vy totiž nikdy nepochopíte co je podstatou, že ty dívky musí nosit hidžab. Ty ho musí nosit proto, aby je vlastní rodina nezabila. A jestliže jim chcete pomoci, tak jim dejte novu identitu a odtrhněte je od rodiny. Že to není humánní? Jistě. Ale takový je život, který vy a vám podobní nechtějí chápat. A jestliže toho nejste schopna, tak je nechte na pokoji. Dejte od takových věcí ruce pryč.

Pokud i nadále nemíníte respektovat naše zvyklosti a kulturu jenom proto, že se vám nelíbí, tak tu máme problém. Ale ten vyřešit je nad vaše chápání a schopnosti. Protože je nejen spojen s morálkou společnosti, ale i se zákony žití a přežití. A já se domnívám, že český národ a jeho kultura má právo na existenci, kterou mnohá vaše rozhodnutí ohrožují. Míníte v tom opravdu pokračovat? My jezdíme vpravo! Pokud to dráždí váš žaludek, tak raději vystupte.

Tedy jako jejich podhoubí. Již týdny není jisté, kdo ho vlastně řídí, jak se vše vypočítává, kdo může a nemůže publikovat, kdo smí a nesmí diskutovat.

Prý je tomu jinak, jsou nějaké potíže dostat vše pod kontrolu. Tedy tu IT. Je to však pravda? Kdo ví? Jak se o tom čtenář a uživatel může přesvědčit? Nijak. Žádné oficiální vysvětlení neexistuje. Žádné stanovisko. Žádný expert.

Takže nezbývá nic jiného než spekulovat. Třeba o tom, že to všechno je již řízeno odněkud odjinud. Možná v Moskvě, možná v Pekingu, možná že přímo ve Washingtonu. Nebo dokonce od IS? Takovýchto vysvětlení je možno vyprodukovat nespočet. Každé bude vypadat pravděpodobně.

V praxi to pak vypadá tak, že to nejnepravděpodobnější působí jako nejvěrohodnější. To už je taková mediální zkušenost potvrzená praxí. Pochopitelně, že je i docela možné, že to nějaký expert, který se považuje za odborníka, pěkně zpackal. A také, že o tom všem, tedy přejít na nějaký nový systém, rozhodl nějaký „kompetentní“ šéf. Však víte jaké mám na mysli. Občas stojí i před soudem. Většinou to končí tím, že je nevinný, protože rozhodoval o něčem, o čem neměl ani páru.

Je ovšem také možné, že nerozumný člověk přenechal veškerá rozhodnutí tomu „rozumnému“ počítači a nějak nepostřehl, že se tím také vzdal veškeré kontroly. Pak to funguje asi tak, jako celý akciový svět. Ve zlomcích vteřin se tam pohybují obchody v rámci miliard a zděšení makléři, kteří již nad tím nemají kontroly, se jen zděšení modlí, aby se to celé nezhroutilo. Většinou tak činí pod vlivem drog, protože jinak by se to vydržet ani nedalo.

Proč se o tom všem zmiňuji? Tedy o „našich“ blogových stránkách. Protože to pokládám opravdu za ukázkový příklad objasnění principu vzniku spikleneckých teorií. Výhodou toho všeho ovšem je, že si každý může myslet co chce, co se mu líbí. Každý si může najít svou pravdu.

Takže přeji všem hodně úspěchů v pátrání po pravdivém vysvětlení a poznání. Je v tom i kousek touhy po dobrodružství. Můžete i mnohé objevit bez nebezpečí, že by vám nebylo věřeno.

Tedy osobně. Jinak je tomu již při pohledu do historie. Je to celkem obvyklá praxe, jak odstranit příliš velký rozdíl mezi chudobou a bohatstvím, mezi bezbranností a mocí.

Zdálo by se, že je to opravdu historická problematika, která by se nás neměla týkat. Skutečnost tomu ale neodpovídá. Žijeme jak se říká v globálním světě a nějak nepozorujeme, že i v něm probíhá proces přesunu jak bohatství, tak moci. Existují čísla, která hovoří o tom, že méně než jedno procento, mnozí říkají dokonce 0,1 procenta lidí, vlastní přes polovinu všeho bohatství světa. Stejný proces probíhá v oblasti mocenských struktur.

Z mediálního hlediska se zatím jedná o „okrajové“ téma. Ale tu i onde se dá třeba shlédnout zajímavý dokument, který je věnován této tématice. Kupodivu v nich vystupují i mnozí miliardáři, kteří poukazují na tuto značnou nerovnováhu. Nedávno jsem jeden viděl a tam třeba vystoupil muž, který vydělával 18.000 dolarů každou hodinu. Pokládal to kupodivu za celkem nebezpečný vývoj. Právě s ohledem na zkušenosti z minulosti.

Celkem se nikdy nic nedovíme o demonstracích, které probíhají asi na celém světě, kdy se ti chudí začínají bouřit. Nevím proč se tomuto tématu stále vyhýbáme. Asi proto, že se naši politici domnívají, že třeba 40 korun měsíčně navíc, které dají důchodcům, tyto hlasy umlčí. Či, že tuto úlohu splní poněkud zavádějící hlášky o stoupající průměrně mzdě, která se ale také vlastně efektivně týká jen té lepší části obyvatelstva.

Není také na škodu si uvědomit takovou zvláštní relaci mezi stavem ekonomiky a životní úrovní. Většinou, když ty prvé hodnoty stoupají, tak druhé přinejmenším stagnují. Pochopitelně při trochu dlouhodobějším pohledu. Už slyším všechny ty ekonomy, kteří mne hned obviní z nepravdy a zahltí mne statistickými čísly. Ale ty stále pokládám, dle mého učitele matematiky, za přesné počítání s nepřesnými čísly.

Nevím, kdy se uvolíme, abychom se zabývali skutečnou realitou. Tedy faktem, že bohatí jsou stálé bohatší a chudí stále chudší. Kdy konečně objevíme, že naše systémy, hlavně však legislativa, tento vývoj i nadále podporuje. I přes veškerá prohlášení všech vlád, a to nejen naší, ale i těch evropských, dochází k systematické likvidaci střední společenské vrstvy, která je nejen zárukou pro zdravé hospodářství, ale i zárukou demokracie.

Jednoho dne zde budou jen bohatí a chudí.  Vláda bohatých musí vždy končit diktaturou, protože to je jediná možnost jak zachovat strukturu moci při již pro lid nesnesitelné sociální nespravedlnosti. Druhou možností je totiž podlehnout vzpouře těch chudých. A pak se i stínají hlavy. Asi se domníváme, že žijeme v kulturní společnosti, která již tak nečiní.

Já bych na to být miliardářem, nespoléhal. Ostatně oni nejsou také naivní. Jejich obydlí se mění čím dál tím více v nedobytné pevnosti. Stejný vývoj je možno pozorovat i u politiků. Že by se snad báli? Jistě. Ale nejsou to jen kriminálníci, kteří je ohrožují. Čím dál tím více se bojí rozhořčených občanů, které však prozatím vždy označují za osamocené pomatence.

No, nic. Asi opravdu nezajímavé téma. Jen mne tak napadlo, že slavíme Velikonoce. Vzpomínáme na ukřižování Ježíše Krista. A křesťanství povstalo také ze střetu mezi chudobou a bohatstvím, z boje bezmocných proti mocným.

Ne, to nejsou opravdu má slova. Jen jsem použil názor jednoho odborníka na ekonomii. Nemám je moc rád, hlavně ty globální. Neposlouchám je také často, ale udělal jsem výjimku.

Co jsem se tedy dověděl? Zde krátký nástin, který mi měl pomoci si vytvořit přesný obraz o Číně. Byla to forma otázky a odpovědi. Tedy.

Hospodářský vývoj?
Super!

Plánované hospodářství?
Super!

Urbanizace?
Super!

Vlaková spojení?
Super!

Školní vzdělaní?
Super!

Investice u nás?
Super!

Nemůže se jednat o určitý druh propagandy?
Nevím, jsem makro ekonom.

Často se hovoří o hospodářské špionáži?
Nevím, jsem makro ekonom.

A co komunistická diktatura?
Nevím, jsem makro ekonom.

Nemůže to být začátek pokusu o nadvládu?
Nevím, jsem makro ekonom.

No tak nějak to bylo. Jen jsem popsal celkový dojem. Pořádně poslouchat se to nedalo. Ostatně ten makro ekonom měl také trochu potíže vyjadřovat se česky a plnou větou. Co zbývá dodat? Ten pán hovořil včera v Interview ČT24 ku příležitosti čínské návštěvy – tedy 24.3.2016 pokud by to někdo hledal. Jinak je také poradcem našeho ministra financí.

Žijeme ve společnosti, kde se jak politicky tak mediálně dá na terorismu slušně vydělávat. Jedni se dostanou k moci, ti druzí zvýší stav privátního konta.

S tím by se ještě dalo za určitých podmínek žít. Problém však je v tom, že si toho jsou vědomi i samotní teroristé. Dovedu si velmi dobře představit jejich radostné uspokojení, když sledují tu světovou mediální tvorbu. I to jejich obdivné plácání po rameni specialistům na manipulaci veřejného mínění, jejichž služeb jistě využívají.

Dalším problémem je i to, že desítky nezkušených novinářů mnohdy do detailu popisují neschopnost naší společnosti se efektivně bránit. Často se k tomu přidávají i různí prapodivní experti a analytici, kterých je také čím dál tím více. Náš protivník tak získává přesný obraz o našich aktivitách, schopnostech ale i neschopnostech.

Terorismus zasahuje společnost jako takovou. Není to skutečné válečné střetnutí, ale přesto určitá forma boje. A tak se naše média v podstatě chovají tak, jakoby za reálné války uskutečnili přímý přenos z jednání operačního štábu armády. K tomu za válečného stavu pochopitelně nikdy nedojde, tam vládně nekompromisní cenzura.

Takže máme také informace o teroristických útocích cenzurovat? V podstatě ano. Jsou okamžiky, kdy neurvalý boj o exkluzivní informace opravdu přímo škodí. Je to jen prostor pro spekulace. Ale hlavně se produkují nesčetné „nepotvrzené“ informace, které však mohou být přesnou informací pro ty druhé.

Pozoruhodné v této souvislosti je fakt, že nám IS vyhlásil válku. Mám takový dojem, že to neustále mnozí nepochopili a považují to za takovou „internetovou“ mediální propagandu, protože to  byla cesta jak nám to bylo oznámeno. Nevím zda se za naším postojem skrývá nevědomost, hloupost, či se snažíme to prostě ze zbabělosti nebrat vážně.

Není také na škodu se zamyslet nad tím, že se mnohdy média dostávají na opovážlivou hranici, kdy je možno hovořit již o přímém a vědomém šíření hysterie. A ta je opět katalyzátorem pro zvýšení psychologického působení terorismu, což je to, o co mu jde. Rozpad našich sociálních struktur je cíl, který si teroristé předsevzali.

Bohužel také i živnou půdou pro ty, kteří si v naší společnosti z našeho strachu udělali živnost. Vraťme se k té mediální. Není to vše jednoduché. Občan má prý právo na to, aby byl plně informován. Říkají to mnozí, kteří bojují za svobodu slova. Nikdy se však nezabývají tím, že občan má také právo na kvalitní a pravdivé informace. A za to nesou odpovědnost všichni mediální tvůrci. Je ale všeobecnou praxí, že se obhajují právě kvantitou a ne kvalitou zpráv.

Nikdo se také nezabývá skutečností, že existuje přímá negativní souvislost s věděním a konáním. Tedy my víme vše a na základě toho budeme konat? Právě nikoliv. Většinou jen hladově čekáme, aby nám média sdělila, že již tak „někdo“ činí za nás. Pakliže ne, tak nám média dají opět plný prostor k tomu, abychom se rozčilovali, že nikdo nic nečiní.

Vzniká tak paradoxní situace, že vlastně jeden čeká na druhého. A to nejen jako občané. I naše vlády pokukují po těch druhých a čekají. Jen když je nezbytné tak dochází k formální vzájemné komunikaci a návrhům o možné dohodě. Již desetiletí řeší EU tento problém. Většinou však Brusel vyzývá jen k solidaritě a nás nabádá nemít strach. My ho ale máme. A den ze dne větší. Stejně tak jako se den ze dne zvyšuje psychologický účinek teroru podporovaný naším mediálním světem a dává mu podobu dobré investice.

Je již plně začleněn do našeho tržního hospodářství. I boj proti němu. Jak je zvykem, tak se i naši politici snaží najít nějaké „externí“ firmy, které by se toho za úplatu ujaly. Většinou se snaží koupit si i celé státy. Bez ohledu na morální a kulturní hodnoty jejich vlád. Vlastně čím je tato úroveň nižší, tím lepší pro obchod. Bývá to i levnější. Je to i mnohem jednodušší, než najít dialog s těmi, kteří jsou na druhé straně barikády v boji ideologií či obchodních zájmů, což je našim evropským politikům zatím mnohem přednější, než boj proti terorismu.

Co tedy zbývá? Nic moc. Nastává situace, kdy se ve vládních kruzích jen chladně počítá s tím, že nespokojenost a zlost občanů se bude i nadále polarizovat směrem proti terorismu. A ne proti těm, kteří ho politikou obhajování vlastních zájmů přímo či nepřímo podporují. Ano, řadový občan je vždy obětí, ale ne vždy za to může jenom terorismus jako takový.

Občas si dovolím uvažovat zcela nemorálně a každý slušný člověk by to měl odsoudit. Nicméně si čas od času dovolím uvolnit tyto nízké myšlenkové pudy.

Takže jsem popustil uzdu fantazie a zauvažoval o tom, proč ty bomby vybuchly tam kde vybuchly. Pohrál jsem si s myšlenkou, proč se cílem útoku nestala budova, ve které v současné době sídlí poněkud zdegenerovaný centrální mozek EU.

Co by nastalo? Nu, vláda každého státu by musela jednat samostatně a možná v zájmu občanů o jejichž budoucnosti rozhoduje. Najednou by třeba bylo povoleno jíst podle vlastního gusta, ochraňovat hranice, prostě se chovat tak, jak to dělá každý suverénní stát a svobodně myslící občan. Prostě by naráz zmizelo tisíce papírů, které obsahují nesmyslné příkazy pro denní život uměle vytvořené evropského občana.

Je sice docela možné, že bychom se po určité době rozhodli tu budovu mozkového trustu znovu vybudovat. Ale trochu jinak, na jiných základech a hlavně s jiným osazenstvem. Prostě tam pustit jen lidi vzdělané, charakterově silné a vybavené tou nezbytnou společenskou kompetencí.

Možná, že by to nebylo tak špatné a vedlo to k všeobecnému prospěchu. Jenže, to si musíte opravdu představit, by se to asi současným teroristům vůbec nelíbilo. Možná, že by potom v Bruselu seděli odborníci na boj proti terorismu. Opravdoví specialisté, kteří vědí co a jak. Kteří vědí, že zbytečně prodiskutovaný čas jen výhodou pro protivníka.

Ne, opravdu nic, co by bylo v duchu cílů teroristů. A tak se rozhodli nechat bomby prostě explodovat někde jinde. Zabili tím desítky lidí a zranili stovky. Plánovali přesně. Zaútočili opět na nevinné. A to je opravdu něco, co bychom neměli akceptovat.

Definitivně se v té včerejší veřejné tragikomedii odehrávající se v poslanecké sněmovně rozhodli, že to, co by mělo být základním kamenem pro naše zákonodárství, bude nekompromisně odsouzeno k zániku.

S velkou odpovědností hrdě odsoudili a potrestali tím nejvyšším trestem morálku. Dokázali zcela nepokrytě a se zručností politických kšeftařů, že něco takového nemá v naší společnosti místo. Nejsem naivní idealista, vím jak je svět nespravedlivý, mnohdy krutý a s oblibou trestá nevinné. Přesto všechno je nutno dbát na určitou rovnováhu mezi dobrem a zlem. Jenže to se neobejde bez vytyčení pravidel.

V každé společnosti přebírají tuto úlohu právě morální hodnoty. I ta nejprimitivnější společnost je má, ochraňuje je a dobře ví, že to je základní pravidlo určující vzájemné vztahy, jejich hierarchii. Tak je budována základní konstrukce lidského soužití. Je paradoxní, že čím vyspělejší společnost, tím má větší problémy s touto subtilní hodnotou.

A tak i my se v posledních desetiletí stále více oddalujeme od morálních principů. Mylně se domníváme, že je možno nahradit je výhradně zákony. Kupodivu převážně těmi, které slouží ku prospěchu mocných. A ten včerejšek byl jen důkazem kam to vede. Každý občan mohl být svědkem amatérského divadélka, kde každý z aktérů bojoval o postavu ze zákona nevinného hrdiny.

Plejáda prapodivných výpovědí nás přesvědčila o tom, že vlastně všichni naši politici kradli, kradou a jak vidno rozhodli se krást i v budoucnu. Ale vždy přesně podle zákona. I nadále si budou přisvojovat veřejné peníze. Jak pro sebe, tak i pro své přátele, spřízněnce, či, jak je v současnosti oblíbeným zvykem, pro své sponzory.

Občan nemá moc na vybranou. Musí se rozhodnout, že buď všichni politici lžou anebo všichni jsou pravdomluvní svatoušci. Absolutní paradox a kolaps pragmatického myšlení. A právě v tom je ta největší nemorálnost. Je to ten nejsprostší politický trik, který je používán všemi. I bez tajných jednání se naši zákonodárci solidárně dohodli, že sebekritika jednoho by znamenala zkázu všech.

A stejně tak pudově vycítili, že morálka je něco, co se jim nehodí do jejich kramářských obchodů. A tak ji včera prostě odsoudili k smrti. K jejich umu patří i to, že o takové věci nemuseli ani hlasovat. Již zařídili, aby se ani omylem nestalo, že by se otázky morální odpovědnosti dostaly na pořad jednání. Není divu. Je to věc nebezpečná. A to pro všechny. Není rozhodující, zda právě vládnou, či křičí v opozici.

Ne, opravdu  nejsem naivní optimista. Ale soudit v poslanecké sněmovně jen Andreje Babiše pokládám za neférové a v pravdě nemorální. Je to jen vyřizování si osobních účtů poltických rivalů, kteří chorobně touží po moci. Je to jen arogantní výsměch do oči všem občanům, kteří dali odpovědnost za vlastní budoucnost do rukou prapodivným osobnostem.

V jednom však zůstávám optimistou. Pevně věřím, že naši poslanci nepředstavují naše kulturní hodnoty, že nejsou měřítkem pro intelekt našeho národa. I za cenu toho, že to je jen naivní pud sebezáchovy, touha, která přinese sílu uvažovat o pozitivní budoucnosti.

Velmi často je v souvislosti s bojem proti teroru dávána tato země jako příklad. Je poukazováno na odhodlanost, přímost a nekompromisnost.

Jistě existuje mnohé, co bychom se mohli přiučit. Ale nikdy nemůžeme postupovat stejným způsobem, nikdy nebudeme tak efektivní. Odpověď je jednoduchá. Stát Izrael bojuje o svou existenci již od roku 1948. Prožil si i několik válek, které skončily vítězstvím. A teror je něco, s čím každý obyvatel této země vyrůstá a doprovází ho po celý život. Bohužel dodnes.

My se tomu všemu ještě musíme asi učit. Je to tragické a neradostné. Neustále se tomu poznání bráníme, nechceme ho brát vážně. Nepatří do naší kultury a nehodí se k naší představě o civilizované společnosti. Bláhově se domníváme, že v boji proti terorismu nám pomohou nějací politici. Většinou ti, které nevolíme. Prozatím. Jsem tomu rád, protože se bojím samozvaných hlasatelů konečného vítězství.

Izrael vznikl jako stát, který zaručuje absolutní bezpečnost svým občanům. Jistě v prvé řadě židovského původu. To je jeho základní priorita. A jak je to u nás? Nijak. My jen neustále hledáme svou vlastní tvář. O právo na existenci sice nepochybujeme, ale pořád nevíme, jak by měla vypadat. Utápíme se v teoriích, ve snech, v nesmyslných politických střetnutí o každou prkotinu.

Neexistuje moment, kdy se dokážeme sjednotit. Každý bojuje za jinou představu, ideologii, ale nikdy se neostaneme k tomu, abychom si ujasnili, co je předpokladem pro naši fyzickou existenci jako státu a civilizace. Jsme rozhádaní, bojujeme sami proti sobě. Na posouzení nebezpečí, které nám hrozí z venku, nemáme žádný čas.

I Izrael je stát, jehož společnost je plná rozporů. Zatím jsem nepoznal zemi, kde by vnitřní napětí bylo tak silné, jako právě zde. Existuje tisíce priorit. Sami o sobě říkají, že když se sejdou dva Židé, tak již existují tři názory. To mohu jen potvrdit. Ale ne v jedné oblasti. Pokud jde o život a přežití. V ten okamžik jsou jednotní. Zachování života má tu největší prioritu, je to stabilní a neměnná hodnota pro morálku společnosti.

Není proto divu, že tato společnost produkuje politiky, kteří tyto hodnoty uznávají a dokáži je obhajovat. Pokud je existence státu ohrožena, mohou se spolehnout na to, že občané stojí za nimi, dostane se jim plné podpory. Respektive naopak, občané se mohou spolehnout, že politici jsou na jejich straně.

Takže pokud se u nás někdo domnívá, že je nutno „objevit“ a volit nějakého osvíceného politika, který nás zachrání, tak se dopouští tragického omylu a riskuje ještě větší nebezpečí pro naši existenci, než tomu je u politiků současných. Nesmíme si totiž nalhávat, že ti „nahoře“ nejsou obrazem složení společnosti, že jejich myšlení neodpovídá chování občanstva. A to i  přes veškerou kritiku volebního systému.

Jestliže tedy máme „zbabělé“ politiky, tak je to tím, že jsem sami zbabělí. Jestliže se domníváme, že oni jen kecají a nic nedělají, tak je to možná u nás již zvykem. Boj proti teroru také vyžaduje celkem pevný charakter a notnou dávku civilizované morálky. Ode všech. A v prvé řadě od každého občana. K boji proti teroru není zapotřebí volební většiny, ale schopnost se ujednotit na základních hodnotách ve společnosti a jejich prioritách.
A to je něco, co se nedá vyřešit jednoduchou alibistickou a většinou naivní volbou. Jestliže chceme v boji proti teroru obstát, musí se o to snažit každý z nás. Není to totiž jen otázka vojenské síly, ale otázka silného charakteru. Konečně pochopit, že síla státu je výrazem postoje občanů, kteří jsou ochotni bojovat za stejnou myšlenku pokud jde o právo na existenci.

Jinak řečeno. Než vytáhneme do boje, tak bychom si měli ujasnit proti komu. Kdo je opravdu náš skutečný nepřítel? V současné době jich máme tolik, že případný boj je zcela zbytečný. Dopřáváme si dokonce i ten luxus, že si nepřátele vyrábíme uměle. Většinou pomocí nějakých chorobných politických ideologií. Vyžíváme se ve všech možných sociálních a společenských experimentech. A to je ten poslední důkaz, proč se nikdy nebudeme chovat jako Izrael.

Občané tohoto státu neměli nikdy šanci a možnosti experimentovat. Byli si plně vědomi toho, že by to přineslo jen jejich zkázu.