kotyk-blog.cz

Tedy nám občanům. My už nevíme kudy kam, jen bojujeme s nesmyslnými zákony, které jste za poslední desetiletí vyprodukovali. Vy jste ale v pohodě. Pěkně si pokecat, pokud možno dlouho. Vyčítat jiným, co udělali špatně. Přisvojovat si úspěchy druhých, když se vám to hodí. A když vás to už nebaví, tak si dáte přestávečku. Jen žádný spěch, prý to škodí zdraví.

Není už toho opravdu dost? Co takhle omezit vaše předváděni se za řečnickým pultem třeba na 10 minut? Pro dobrou myšlenku to stačí, pro blbou je to více než dost. Nám je jedno, kdo nějaký ten pitomý zákon má na svědomí a jaké pohnutky ho vedli k tomu, zvednout ruku na jeho odsouhlasení. My chceme, aby rychle zmizel. Tedy ten zákon, v podstatě i ten poslanec.

Kdy se už konečně vrhnete třeba na zákon o veřejných zakázkách? Vždyť je to výsměch zdravému obchodnickému rozumu. Vždyť je to vlastně nabádání ke korupci. Nejlevnější a nejhorší nabídka je posvěcena zákonem. Žádat záruky a reference je trestné. Vyčlenit předražené je zakázáno. Proboha, který hlupák si tohle mohl vymyslet.

Takže hněte kostrou! Uvolněte konečně místo zdravému rozumu. Nebo ho postrádáte? Házíte raději v parlamentu po sobě smradlavá vajíčka a rajčata. Hašteříte se jak na arabském bazaru? Libujete si v hospodské mluvě a argumentaci? Tedy pro srandu králíkům jsme vás nevolili.

Jen si nemyslete, i vám by mohla hořet koudel pod zadkem. Občan není tak hloupý a bezbranný, jak se vám možná jeví. On si už něco najde. Třeba něco jako veřejný pranýř. Možná, že to bude i „nezákonné“. Jak jinak, vždyť jste si odsouhlasili mnoho zákonů, které nedovolují trestat hloupé poslance.

Mezi námi, já bych, být vámi, nezapomínal na vaše předchůdce. Komunisté si také mysleli, že jejich moc bude trvat věčně. Víte, národ bývá hloupý, ale mnohdy se přeci jenom z historie poučí. Je k tomu často i donucen. Nemá také jinou možnost, protože politici jsou mnohdy nepoučitelní a je nutné je prostě vyhnat.    

Takže pozor: Hlásiče požárů už skoro chraptí vysílením.

Nechci být trendy a nenávidím nejen to slovo, ale i jakýkoli trend, který ovládá společnost. Asi to bude tím, že jsem takových společenských proudů již mnoho zažil. Ale hlavně jsem také často viděl, jak končí. Ano, jsem poněkud přestárlý a proto jsem, jak mi mladá generace často neomaleně naznačuje, nenapravitelně „out“.

Ono bylo kdysi i trendem být členem KSČ. Pak zase nebýt. Nenávidělo se Německo, teď se zase miluje. Byla hysterie kolem pití mléka. Viděl jsem titulky: Matka, která kupuje dětem mléko, je vražedkyně. Teď dětem zase vykládáme, jak je zdravé. To samé postihlo vajíčka a máslo, ale i délku kalhot a vlasů. Ale i vkus a morálku, ovládlo kulturu a vzdělání.

Co mne vždy odrazovalo, byla skutečnost, že „trendům“ podléhaly masy. Jak opičky. Podle hesla, když to dělají oni, tak to mohu dělat také. Či dokonce musím. Já jsem vždy svým dětem říkal, když už rozbiješ sousedovi okno, protože tě naštval, tak klidně přijď a pohovoříme si o tom. Když mi ale začneš vykládat, že jsi to udělal jen proto, že to dělali ostatní, dostaneš pár facek. 

A zrovna tak se chovám i dnes. Když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. A strašně se naštvu, když mi někdo odpoví: Ale to je trend. Život mne totiž naučil, že když je něco v široké „oblibě“, tak to není samo od sebe. Prostě někdo si vymyslel „novou“ věc se záměrem zvýšení zisku. Ať už ekonomického anebo mocenského. Takže, když je něco trend, tak mám pocit, že mne kdosi k něčemu nutí, že někdo ode mne něco chce. 

Buď jsou to peníze anebo, abych se mu podvolil. Obé dělám nerad. Hlavně však v oblasti myšlenkové. Zůstávám tedy tvrdohlavý a bavím se tím, že pozoruji všechny ty, kteří jsou něčím nadšeni. Jásají třeba nad filmem, kterému nerozuměli, ale bojí se to přiznat, protože se „všem“ líbí.

Zrovna tak pijí polotučné mléko a jedí margarin, bojí se sádla. Mají sice strašnou chuť na skutečné mléko, máslo a chleba se sádlem, ale trend „rozhodl“, že je to nezdravé, takže se to nesmí pozřít. Já si v klidu dopřávám všeho, vím, že tyto produkty dostanou zase za pár let milost. „Trend“ pak nakáže, že jsou dokonce zdravé.

Pakliže takové trendy trvají dlouho, dochází však k nebezpečnému efektu. Člověk si zvykne třeba na margarin a máslo mu potom nechutná. Když pozře sádlo, tak se mu zvedá žaludek. Ne, to není dobré, ale žádná tragédie. Pokud ho touha a chuť nepřejde, zase si „zvykne“.

Tragédií však je, že stejnému principu zničení si chuti podléhá i kultura a intelekt. Takže když si „zvykneme“ na bulvární noviny, ztratíme touhu a schopnost vyžadovat a číst noviny, které si tohoto titulu zaslouží. Stejné je to však i s televizí, filmem a knihou. Prostě kulturou jako takovou. Pojem vkusu nabývá zkresleného významu. Pomalu nevíme, co je krásné, či jen milé na pohled. To samé postihuje i morálku.

Nejvíce jsem smutný z toho, že tyto trendy ovládají mladé lidi. Zcela určují jejich myšlení, jejich hodnocení světa. Co je označováno jako trend, je pro ně svaté. Jsou již tak vychovaní. Mnohdy nevědomostí, mnohdy i vysokou školou. Je těžké jim vysvětlit, že jejich schopnost pozorovaní světa je již zmanipulována. Nemají naději přijít na to, že by věci mohly být i jinak. Nechtějí vědět, že to, co má velký „úspěch“, nemusí být zrovna prospěšné pro ostatní. Zákon konzumní společnosti je plně ovládl. Takže klidně manipulují veřejné mínění,  protože je to trendy. Jiní zase se stejným přesvědčením okrádají ostatní.

Za změnu myšlení pak pokládají to, když zase podlehnou jinému trendu. Cítí se pak absolutně pokrokoví, jdou s dobou. Jsou přesvědčeni, že se myšlenkově pohybují kupředu. Domnívají se, že trend je určitý vývojový směr. Ano, tak tomu kdysi bylo. Podle mne se však začínáme pohybovat v kruhu. Zatracujeme staré hodnoty, stydíme se za ně. Pravda, mnohdy je na čas oprášíme, ale to spíše jen z recese, spíše jen tak pro zábavu. Pak je zase klidně uložíme v zapomnění.

Pro mne však zůstane máslo vždy zázrakem přírody, dobré vajíčko pochoutkou a sádlo tím nejlepším hříchem. A pěkný obraz budu obdivovat celý život. Krásný film shlédnu mnohokrát a v hodnotné knize budu hledat vždy poučení. Ale také slušný a čestný člověk bude vždy budit mou úctu. Nehodlám na tom také nic změnit. Jenom se pokouším mladým lidem občas vysvětlit, že v mém pojímání světa není nikdo „out“.

Ne vždy jde jen o „politické“ řešení, mnohdy spíše pragmatické. Právě i otázka přistěhovalectví. Nechme ten EU blábol stranou. Nikdo mi nebude vykládat, že nás Brusel může nutit akceptovat nařízení, které je v rozporu se zájmem našeho státu a jeho občanů.

Faktem však je, že se asi brzo neobejdeme bez „importovaných“ pracovních sil. Buď jsou levnější, nebo mají vyšší odbornost. Mnohdy ale také vykonávají práce, které nám nevoní. Takže bychom se možná měli i doslovně chytit za vlastní nos..

Bylo by tedy asi moudřejší se raději starat o „naši“ budoucnost a ne mudrovat o svévolných snahách EU. Správnou politikou podpořit touhu mít děti a konečně nakopnout naše školství správným směrem. Konečně vychovávat již odmala opravdové odborníky, které naše hospodářství skutečně potřebuje. Hlavně je vést k odpovědnosti a naučit je neštítit se práce. Zrovna tak dát raději práci starším a ne mladým silám ze zahraničí.

Pochopitelně, že se místo toho můžeme vybíjet nekonečnou diskuzí o všech těch přistěhovalcích. Pokud ale pro ně nebudeme mít pracovní místa a otevřené sociální pokladny, přestaneme být atraktivní. Tak „hloupí“ zase nejsou, aby nepochopili, že jim zde zrovna dobře nebude. Něco takového se rychle rozkřikne i přes „otevřené“ hranice.

Existuje totiž jeden zásadní rozdíl. Otevřené hranice ještě neznamenají otevření dveří dokořán. Přistěhovalecká politika EU mi totiž připomíná jisté komunistické režimy. To také tehdy najednou přišel „komisař“ a řekl: Občane, ty máš moc velký byt. Zde jsou dva soudruzi. Ty budou teď u tebe bydlet.

Ne, doufám, že tyto doby patří minulosti. Solidárnost je jistě morální povinnost civilizované společnosti. Ale je to záležitost dobrovolná a vždy odvislá od toho, zda jsem ochoten se o mé „přebytky“ podělit s jiným a možná potřebným. Nehledě na to, že podle zákona rozhoduji já o tom, zda do mého bytu pozvu někoho na návštěvu. Zda mu poskytnu i přístřeší a možná i hmotnou pomoc.

Nevidím důvodů, proč by práva státu měla být jiná, než práva jeho občanů. Proč by stát měl mít menší práva, než mi v tomto konkrétním případě sám dává. Proč by stát měl velkoryse otevírat bránu a dovolovat, aby někdo klepal na mé dveře, které nemusím otevřít. Dnes to vypadá tak, jakoby stát neměl mít žádná práva, či značně omezená a diktovaná zvenčí. Tedy podle plánů EU.

Tím by ale stát přestal splňovat požadavek na ochranu vlastních občanů. Selhal by v základních povinnostech, které jsou na něj kladeny. Nebezpečí však je, že by ale mohl pokrytecky situace využít a skrýt se za rozhodnutím Bruselu. Nemusel by pak přiznat, že již dávno selhal ve snaze zachovat sociální spravedlnost. Mohl by nezbytnost „přistěhovalectví“ odůvodňovat právě potřebou „pracovních“ sil. Našel by pochopitelně i podporou těch podnikatelů, kteří rádi zaměstnávají levné a poslušné cizince.  

Takže „nadvláda“ Bruselu je i naší neschopností řešit zavčasu vnitřní problémy. V prvé řadě je to nedostatek solidarity v naší společnosti. Ztráta hrdosti a suverenity. Asi by tedy nebylo špatné přestat importovat každou hloupost z EU. Možná, že jí máme doma více než dost. A boj proti vlastní hlouposti je tou nejlepší obranou proti snahám Bruselu nás poučovat o tom, jak si máme vládnout.

Já si tedy myslím, že ano. Vždyť to vypadá tak, že když přijdeš do banky a slušně pozdravíš, tak někde klikne nějaký počítač a už máš o pár korun míň. Pravda, ta dáma či pán, jsou strašně milí a úslužní. Jsou neuvěřitelně přátelští, člověk má dokonce pocit: Podívej, ti se dobře starají o mé peníze.

Jakmile si to myslíš, tak jsi ztracen. Dáš jim peníze a v podstatě už je nikdy neuvidíš. Nikdy se nedovíš, co se s nimi děje. Většinou je půjčí sousedovi. Ten musí mít hodně štěstí, aby neplatil více jak 10 procent úroků. Jsou to tvoje peníze a ty dostaneš na „běžném“ účtu jedno procento. Dříve se tomu říkalo lichva a bylo to často i trestné.

Prý je to dnes všechno podle zákona. Budiž. Ale co všechny ty poplatky? Když jdu koupit chleba tak je na regále cedulka, že stojí třeba 18 korun. Jdu ke kase a zaplatím ty peníze a chleba je můj. Kdyby ho však prodávala banka, stálo by na cedulce 12 korun.  U kasy by však chtěli asi tak zcela přesně 17,98 Kč. Hned by se mi dostalo vysvětlení. No přeci poplatek za transport, za uložení do regálu, za nájem, za světlo a také přeci za to, že to vše zaplatím.

Asi bych v takové „bance“ nikdy více nenakupoval. Řekl bych zlodějna. Jiný na to: Hlupáku, co se rozčiluješ, vždyť jsi na konci zaplatil zase jenom 18 korun. Jistě, ale někdo mi ten chleba nabízel za 12. Kolik musím skutečně zaplatit, jsem se dověděl až u kasy. Má snad banka privilegované postavení? Jak to, že pekař musí být „transparentní“ a banka ne?  

Nebo snad musím stát hodinu v bance a číst návod jak budu „zákoně“ podveden? A když se mi to nelíbí utíkat ke konkurenci a znova se ponořit do „studia“. Nebo dokonce požádat o pomoc odborníka, který mi to vše „vysvětlí“? Ne, já prostě řeknu, že to vše je vlastně podvod. Když mám dostat od banky jedno procento, tak ho mám dostat. Když mám platit deset procent úroků, tak je mám zaplatit, ale ani o korunu více.

Nebo je snad banka něco „lepšího“, než normální živnostník? Má snad zákonná privilegia? Může si dělat s námi občany co chce? Asi ano. Vlastně jistě. Je to ten nejbližší a nejmilejší „kmotr“ státu. Bez něj by se stát, česky řečeno, ani neuprdl. Čím je pro stát malý živnostník, v tom máme již všichni jasno. Ten má jenom platit a transparentně obchodovat, že? 

A pak jsou tu ještě ty platební karty. Obchodníci pláčí, že musí odvádět procenta. Dobrá, není to zrovna příjemné. Na druhé straně, buďme si upřímní, páni obchodníci. Když vaši prodejnu navštívím a budu se chovat jako má babička, ta mám v peněžence jen tolik, kolik smím ten den utratit. Takže když mám na rozpočtu stovku, zbude mi z té stovky v kapse asi jen pár drobných. Když mám v kapse kartu tak klidně zaplatím dvakrát tolik. Má hloupost, tvůj zisk. Takže moc nebreč.

To však nic nemění na faktu, že poplatky kolem platebních karet jsou zase zlodějna a podvod na občana a živnostníky. Bankám ušetříme milióny, protože převádějí peníze, aniž by se jich musel někdo dotknout. Dokonce ty peníze vlastně ani nemusí existovat. Virtuálně rotují v mezinárodních „obchodech“. Čím rychleji, tím větší zisk. Pro banku, ne pro nás. A od nás za to chtějí ještě poplatky. Zloději. Na veřejnosti pak ti „chudáčci“ pláčí, že mají velké výdaje s technikou.

Dobrá. Vím, že bankovní systém je velice složitý. Jenže je tak složitý, že už tomu nerozumí nejen občané, ale stejně tak „bankovní“ odborníci. Nuže, zkusme to zjednodušit. Nemám nic proti tomu, když mou výplatu dostanu zase hotově v sáčku, jako za starých časů. Budu vše platit hotově. A pak si jen počkám, co mi se slzami v očích zase budou „bankéři“ vyprávět.

Bude to pro ně také strašně „drahé“? Myslím, že ano. Velmi drahé. Můžou to zabalit a začít prodávat ty skleněné paláce, ve kterých sídlí. A já? Já se naučím zase hospodařit a ještě ušetřím na poplatcích. Mohou mi být dokonce „ukradeny“.

Vím, že nosím dříví do lesa, ale prostě nemohu jinak. Chtěl jsem se totiž dovědět něco o kvalitě našich potravin Pan Moravec vykřikoval, že se tím bude dnes zabývat. Tak jsem na něho přepnul. Ale ctihodný to super moderátor mě zase cpal statistickými čísly a těmi procenty jsem se málem udusil. Prostě mi zkazil žaludek.

Je totálně přesvědčen o tom, že každý divák sedí u televize s tužkou v ruce a pilně si notuje všechny ty informace o tom, že někdo všechno kontroluje. Je do statistiky zamilován, čísla jsou pro něj vše. Obrazově to sexy není, ale on to vnímá jinak. Našel si i vhodného partnera. Všechna čísla mu potvrdil ústřední ředitel Státní zemědělské a potravinářské inspekce Martin Klanica. 

Jsem sice rád, že se někdo stará o kvalitu našeho jídla a vede kolem toho přesný výkaz pracovní činnosti, ale že bych to musel poslouchat 45 minut, to tedy ne. Jednak to vím, a potom jsem to již pochopil asi tak po minutě vysílání. Už jsem chtěl přepnout, ale tu se objevila paní profesorka Dostálová a začala hovořit o tom, co by mne zajímalo. Jako co se rádo v obchodech falšuje a já to kupuji.

Nesměla však hovořit dlouho, pan Moravec se asi cítil zastíněn. Ale řekl jsem si, třeba může ta chytrá vzdělaná paní ještě něco říci. Byl jsem odměněn. Opravdu směla, ale ne mnoho. Stejně tak tomu bylo s panem Vaňkem. Má něco jako kulinářský institut. Ví toho ale o potravinách více než pan novinář, takže nesměl také dlouho mluvit.

To už jsem se konečně naštval a opustil totalitu pan Moravce. Přeci se nenechám urážet, mám vždy pocit, že mi chce dokázat, že jsem úplný hlupák a ignorant, když opovrhuji perlami vědomostí, které mi hází osobně na nedělní talíř.

Ano, jsem obyčejný člověk, asi trochu hloupý, přepnul jsem na „gulag“, tedy do Soči. Je tam krásně, všichni se radují, honí se za medailí a já jim k tomu tleskám. Prý zde stály hrozné pracovní tábory. Ano, to je smutné. Lidé dělají mnohdy příšerné věci. Ale teď je tu něco pro radost a všichni jsou šťastni a žijí dneškem.

Jinak je tomu v České televizi. Tam sedí pan Moravec, diktuje národu co ho má zajímat, o čem by měl přemýšlet. Trochu mi to připomíná praní mozku, tak trošku totalitu. Takový závan minulosti. Asi ještě nenastala ta správná doba. Ale snad přijde, vše zbouráme a postavíme novou Českou televizi.

A pak mi vůbec nebude vadit, když někdo po létech bude vykládat, že tady stála jedna budova, jmenovala se Česká televize a v ní seděl jistý pan Moravec a každý týden vykládal divákům všechno co je nezajímá. Nedal pokoj, museli kvůli němu zbourat celou budovu, protože jinak nebylo možné, aby přišel někdo jiný, kdo by směl divákům říkal věci potřebné a hlavně ty, které je zajímají.

Takže, kdo se koukal na Soči, udělal dobře. Opravdu o nic nepřišel, ani jeho vzdělaní neutrpělo, pocit viny opravdu nemusí nikoho trápit.

A hlavně ukažte to všem a všude. Tedy tak bych to řekl já. Ani ve snu by mne nenapadlo, že by to mělo někoho pobuřovat. Ti, kterým se to nelíbí, se mohou klidně na veřejných prostranstvích ponořit do stránek novin. Tam se mohou denně dočíst, jak jsme všichni nešťastní, hloupí, nespokojení a vlastně krátce před sebevraždou.

Mne by ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát předmětem veřejné diskuse. A ani jsem nevěřil, že by o tom pan Moravec zde mohl napsat, co napsal: Líbejte se, ale doma! Navštívil jsem mnoho zemí. Tam, kde se všichni procházeli „slušně“ s pohledem do dáli, bylo smutno, život byl šedý, budoucnost nejistá.

Tam, kde se lidé objímali, drželi za ruce a podle chuti líbali, bylo veselo. Na ulicích plno smíchu, vládla zde nálada nebránící životnímu optimismu. Budoucnost všech těch byla asi také nejistá, ale všichni věřili, že to lépe zvládnou, když nebude pošmourno.
 
Ostatně nějaký ten Valentýn mne nikdy nezajímal. Nemám svaté moc rád, mám raději nevěrce. Nemám také rád, když mi někdo něco předepisuje. I třeba to, kdy a kde mám či nemám políbit tu, kterou mám rád.

Jistě, máme svobodu. Takže pokud někdo chce prožívat lásku podle kalendáře a potajmu, tak ať to klidně dělá. Jenom ať mi proboha nepředepisuje, kdy smím být šťastný. Pokud s tím má někdo problémy, tak je  mi ho hrozně líto, jeho život musí být strašně smutný. Řekl bych skoro, že mu protéká mezi prsty.

Takže, vy všichni šťastní, doufám, že vás brzo uvidím na ulicích a v parcích. V metru, autobusu a tramvaji. Prostě ukažme, že nejsme národem škarohlídů a frustrovaných závistníků. Vykašlete se na Valentýna a ty, kterým se to nelíbí. Nikdo nám přeci nebude zakazovat ukázat naši lásku, nikdo nám nebude zakazovat ukázat naše city.

Důvod mého „pobouření“ je možno naleznout zde:

Čtvrteční sloupek: líbejte se, ale doma!

Mnozí zde tvrdí, že nám komunisté stále vládnou. Také se hodně diskutuje o nějakých „slušných komunistech“. Moc s tím vším nesouhlasím. Já vždy říkal, že nám tehdy vládlo stádo nebezpečných blbounů a kriminálníků. Mně je prostě jedno jakou to legitimací takovýto produkt přírody mává. Spíše se přikláním k názoru, že podobných je v každém národě dost, aby z toho jednoho bolela hlava.

Mají společné jedno, do toho jejich stádečka nesmí kdekdo. Nikdy jsem také nepostřehl, že by hlavním kritériem příslušnosti bylo nějaké politické přesvědčení, spíše schopnost ovládat společnost na základě pevné hierarchie. Hlavním požadavkem byla již zmíněná specifická „hloupost“. Přesněji řečeno kriminální energie. A pak schopnost dodržovat pouto kamarádství. Tedy: ty na mne a já na tebe. A když se to někomu nelíbilo, tak byl prostě odejit.

Stejně tak jako nedávno paní Pošvářová. Specialistka na silniční výstavbu. Soudní znalkyně. Tedy asi někdo, kdo ví o čem hovoří. Jediné, co asi nevěděla bylo, že její ředitel pan Pavel Kočica je kamarádíčkem pana Zdeňka Žáka, zcela náhodně úřadujícího ministra. S důvěrou začala na ŘSD dělat to, co se po ní žádalo a za co byla placena. Prostě začala kontrolovat výstavbu dálnic. A nevycházela z údivu. Nic nebylo tak, jak by mělo být.

Já řeknu, má chudák díru ve vzdělání. Z mé generace ví přeci každý, co to znamená, být pověřen kontrolou státního aparátu. K tomu přeci nepotřebuji žádné vzdělání, mohu klidně kontrolovat kdeco. Musím dodržovat jen jediný zákon. Vše co dělá stát, je absolutně správné. A když to vím, tak se mohu s klidným svědomím podepsat pod cokoliv.

Ale paní Pošvářová ví jenom to, jak by se měli budovat dálnice. A to je vlastně její největší chyba. Proč třeba nešla kontrolovat něco jiného, třeba výrobu zimních ponožek. Tam by ji asi netrápilo špatné svědomí. Ale ona ne. Ona musí mít tu drzost a poukazovat na to, že její ředitel je nějaký divný, že se spíše stará o to, kam tečou peníze a ne kde se staví nějaká zvlněná dálnice.

Moc se to panu řediteli nelíbilo, to dá rozum. Tak tu svévolnou a neposlušnou pracovnici vyhodil. Na hodinu. V podstatě i veřejně oznámil, že ji vyhodil proto, že dělala to, co měla. Nepřímo i přiznal, že měl i strach, že před ním schovává dokumenty, které bylo nutno trochu „vylepšit“ a možná je dokonce nechat zmizet. Prostě se pokoušela o rozvrat státního systému. A to je přeci protizákonné. Že?

Vím, vše je zatím jasné, pan Kočica bude asi odejit a paní Pošvářová se vrátí, možná, že dokonce jako ředitelka. Možná, že budeme stavět i lepší dálnice. Proč se tedy nad tím rozčiluji? Prostě mne zajímá jak by tomu bylo, kdybychom „náhodně“ neměli novou vládu. A třeba i ministra, který se chce „ukázat“, že to za něj bude jiné. Co by potom bylo s paní Pošvářovou?

A vůbec. Je to opravdu „ojedinělý“ případ? Nejsou jich stovky a možná tisíce? Kolik poctivých státních úředníků asi zůstává raději zticha. Mají strach o místo, o budoucnost, bojí se šéfa a jeho kamarádů. Můžeme si být jisti, že je vždy nějaká „nová“ vláda ochrání? Nevím. Já v to nevěřím. Spíše se bojím, že naše děti jednou povedou diskusi o tom, že „slušný demokrat“ neexistoval.

Ano, zpráva o smrti Vasila Biľaka mne přivedla na tuto myšlenku. Ti soudruzi v Moskvě mu byli modlou. Chránili jemu a podobným záda. Říkali co se má, co se smí, co je zakázáno. Úplně to tak nebylo, vždy se mezi námi našel někdo, kdo se chtěl zavděčit, kdo dělal více než bylo „nutné“.

Moskva pak sloužila jako dobrá výmluva. Často to znělo skoro jako omluva. Ruští soudruzi si přejí to či ono. Mistrem tohoto verbálního žonglérství byl právě Vasil Biľak. Vyučený krejčík. „Na saka nepouštět!“, byl smutný vtip naší generace. Údajně to stojí na zadní stránce jeho výučního listu. Zda je to pravda nevím, ale věřím tomu. Saka mu nikdy nepadla a raději se živil politikou.

Byl nám pro srandu, cílem černého humoru, nikdo ho nebral vážně. Chyba. Pozval ruské tanky a s tím smíchem byl konec. Najednou bylo nutno ho brát vážně. Nikdo si nebyl jistý, co ho ještě napadne. Každý byl opatrnější komu vykládá vtipy. Kritické hlasy se ozývaly jen v uzavřených společnostech a o veřejném projevu se opět začalo snít.

Trvalo to přes dvacet let, než nás tanky a politici jeho ražení opustili. Od té doby dýcháme volně, hovoříme beze strachu. Asi to také není stoprocentní, ale pocit svobody nás ještě úplně neopustil. Každopádně jsme šťastní, že máme jistotu, že nikde nestojí tanky, které by zase určovaly co si máme myslet.

Máme také jiné politiky. Saka jim sednou, místo výučního listu mávají vysokoškolskými diplomy. Jsou to odborníci, alespoň to o sobě tvrdí. Hlavně ti ekonomové, kteří nám vždy vědecky vysvětlí, že pokud máme méně v peněžence, že to je jen klamný pocit. Statisticky se nám prý vede lépe. A pak jsou tu ještě tací, kteří tvrdí, že když budeme dělat to, co si přejí jejich kamarádi v Bruselu, že nám bude ještě lépe.

Nevím, rád bych viděl jejich diplomy. Možná, že je na zadní straně také něco napsáno. Třeba: V žádném případě nenechat rozhodovat o penězích. Každopádně je hodně jiných lidí, kteří také mnoho vědí o světě peněz. A nejen to, také vědí něco o svobodě a nezávislosti. Varují před eurem, nechtějí, abychom ztratili to, co máme. Nemají možná tak dobře střižená saka, necestují od konference ke konferenci. Ale žijeme ve světě, kdy je není možno umlčet, kdo chce, může jim naslouchat. Já to dělám, mám pocit, že ke mně hovoří někdo, kdo je o něčem vnitřně přesvědčen. Není hlásnou troubou někoho v pozadí a proto mu více věřím.

Přiznám, že asi patřím k poznamenané generaci. K lidem, kteří museli naslouchat soudruhům, ke kterým patřil i Vasil Biľak. Lidem, kteří mne nutili dělat něco, co mi někdo, koho neznám, nakazuje. Jsem proto velice alergický, když se setkávám v dnešních dnech s podobným projevem přesvědčování. Zní mi to v uších jako nějaká politická doktrína. Varuje mne to před mocí, která je někde v neznámu, které se nemohu bránit.

Nejsem odborník, ale jedním jsem si jistý. Řidiče tanku je možno přesvědčit, aby otočil hlaveň a jel domů. I když to trvá dvacet let. Pokud by mne ale převálcovalo euro a zbavilo mne mé svobody, asi bych se cítil bezradný a bezmocný. Je to anonymní moc. Již nikdo neví, kdo zatím vším vězí.

Jsem dokonce přesvědčen o tom, že kdyby k tomu došlo a nám se to euro přestalo líbit, že není úniku. Není žádný „řidič“, kterému bych mohl vysvětlit, že zajel s tankem někam, kde není vítán. Vždyť se už dnes pereme se zákony „kamarádů“ z Bruselu. Již nařizují kdeco, regulují naši volnost. Když chceme něco dělat, prvně myslíme na to, zda nám oni „povolí“.

Patřím k těm, kteří nejsou ochotni riskovat cestu Titanikem. Nepřeji si smrt v pozlátku bohatství a moci. Raději se poplavím na malém škuneru a budu jíst slanečky. Raději se budu radovat z velkých vln a bouří, raději se budu prát o život. S pocitem, že mohu otočit kormidlo, kam se mi zlíbí. Chci mít právo rozhodovat o mém bytí a i o jeho konci.

Tak odcházející pan ministr Toman ještě na poslední chvíli nechal někam zmizet 250.000 korun. Jistě s odpovědností, která je mu ukládána státním úřadem. Obdržel je nějaký tajemný tajemník ministerstva. Ty peníze se asi našly při vyklízení šuplat ministerského psacího stolu. Co s nimi? Tak nahonem? Vždyť ani jeden neví, komu vlastně patří. Že?

A nový pan ministr se o tom dozví, asi z novin či po internetu, a kouká překvapeně. Nejsem si ale tím jist. Tedy tím překvapením. Že se na ministerstvech krade, ví přeci každý občan. Pravda, privilegovaný politik to asi nazývá jinak. Vždy používá nějakou tu „učenou“ mluvu, které nikdo nerozumí.

„O té odměně vím, ale už to nebylo možné stopnout,“ komentoval to ale srdnatě nový ministr pan Marian Jurečka. Byl také zcela otevřený a ještě dodal: „Byl jsem upozorněn, že kdybych poskytl bližší informace, tak bych mohl být pokutován. O tuto informaci je prý třeba zažádat podle zákona o svobodném přístupu k informacím“.

Tak to mi spadl kámen ze srdce. Konečně alespoň potřebná informace. Teď už vím, jak se chovat ke státním úřadům, pokud po mně budou chtít nějaké peníze. Když se jako budou zajímat o to, jak jsem k nim přišel. Pravda, je zde nebezpečí, že jsem docela normální občan, na kterého se zákony této země nevztahují a budu asi muset vyklopit pravdu.

Mám smůlu. Asi budu muset přeci jenom jít do politiky. Normální prací se moc vydělat nedá, asi se musí opravdu jen krást. Ale to musím patřit ke „klubu“ vyvolených. Žádný problém, máme tu demokracii. Když vše voličům vysvětlím, tedy mé pohnutky, které mne vedly k rozhodnutí stát se politikem, určitě budou stát za mnou. Občané mne určitě budou volit.

Není důvod tomu nevěřit, dělají tak doposavad. Proč by měli měnit názor? Pochopitelně je v tom háček. Přeci nebudu vykládat, že chci plundrovat státní kasu. Musím přeci vyhlásit boj proti rozkrádání daňových peněz. To se nosí, to chce každý občan slyšet. A pak je tu ještě jeden problém. Musím nějak zabránit tomu, aby se každý občan nerozhodl stát se „politikem“, právě z důvodů, které mne k tomu vedou.

Teď mne ale nic nenapadá. Snad jen to, že bych o tom neměl veřejně psát. No, ještě si to asi rozmyslím. Jak s tím psaním, tak s tou politikou.

„Korupce je systémový problém, ne morální. Nestačí vyměnit pár ministrů. Nařčení z korupce jsou obrovsky snadno zneužitelná. My ten problém nebagatelizujeme, ale ať se o korupci mluví klidně, suše, analyticky,“ prohlásil pan Klaus během jedné diskuse o korupci.

Dobrá, pane Klausi, budu se snažit. Já tedy pochopil vaše poselství takto. Vy jste přeci ten systém nastavil. Máme zde zákony, které umožňují všelicos. Hlavně bezbřehé rozkrádání státního majetku. Vy jste to kulantně nazýval privatizace. Správně jste pochopil, že se třeba fabrika nedá ukrást, že je lepší ji vyměnit za hotové.

Takže máte pravdu. Chytrý jedná podle zákona, hlupák se nechá při tom nachytat, protože si nepozorně přečetl váš návod na podobné aktivity přesně popsané zákonem. Takže se opravdu při korupci nejedná o morálku, ale řekněme o určitou odbornost, kterou všem vřele doporučujete. Máte pravdu, není radno zradit a opustit proroka a stvořitele.

Jenže jsou lidé, kteří to vidí jinak. Neuvažují jen o tom, co kde získat. Koho ošulit, kde se obohatit. Možná dokonce přemýšlejí o tom, jak obohatit život druhých. A ti si myslí, že není dobré dělat vždy to, co mohu. Využívat a zneužívat zákona, hledat jeho slabiny a snažit se proklouznout každou možnou dírkou v nesrozumitelné formulaci.

Ti se také domnívají, že jednají morálně, odpovědně a nesobecky. A podle nich je korupce otázkou morálky. A boj proti ní také. Pokládají to za zásadní otázku slušnosti a pořádku ve společnosti. Pochopitelně, že můžete mít pravdu v tom, že nařčení z korupce je zneužitelné. Proč ale? Protože tu máme zákony, jež jsou dědictvím vaší „božské“ nadvlády.

To vše jen potvrzují absurdní slova vašeho bývalého tajemníka pana Jakla, který se pokusil o vaši podporu:

„Všechny diktatury posledních desetiletí nastupovaly za halasu proti korupci. Je to spolehlivá, levná a rychlá cesta k absolutní moci. Dějiny ale neskončily, nyní zažíváme něco podobného.“

Ano, žijeme v době, kdy nás boj proti korupci ochromuje v produktivním myšlení. Brzdí další vývoj. Ale je to především mocná diktatura po vás zděděného sytému, která je na cestě uchvátit absolutní moc. Obrana není lehká, při kácení opravdu lítají třísky. Může dojít i k nespravedlnostem. Proto je nutné, aby byla korupce považována za morální problém. Aby to byla otázka slušnosti a odpovědnosti.

Protože, kdybychom se pokoušeli vámi zavedený systém potřít jen zákonnými prostředky, byli bychom skutečně v nebezpečí dát se cestou diktátu. Ano, tak silný systémový problém jste nám zanechal. Myslím, že je tedy opravdu načase, abyste se dal na cestou pokání. Správný prorok a stvořitel dokáže i to. Dojde mnohdy k poznání, že:

Morálka je ten nevyšší zákon lidské společnosti.