Ne vždy jde jen o „politické“ řešení, mnohdy spíše pragmatické. Právě i otázka přistěhovalectví. Nechme ten EU blábol stranou. Nikdo mi nebude vykládat, že nás Brusel může nutit akceptovat nařízení, které je v rozporu se zájmem našeho státu a jeho občanů.
Faktem však je, že se asi brzo neobejdeme bez „importovaných“ pracovních sil. Buď jsou levnější, nebo mají vyšší odbornost. Mnohdy ale také vykonávají práce, které nám nevoní. Takže bychom se možná měli i doslovně chytit za vlastní nos..
Bylo by tedy asi moudřejší se raději starat o „naši“ budoucnost a ne mudrovat o svévolných snahách EU. Správnou politikou podpořit touhu mít děti a konečně nakopnout naše školství správným směrem. Konečně vychovávat již odmala opravdové odborníky, které naše hospodářství skutečně potřebuje. Hlavně je vést k odpovědnosti a naučit je neštítit se práce. Zrovna tak dát raději práci starším a ne mladým silám ze zahraničí.
Pochopitelně, že se místo toho můžeme vybíjet nekonečnou diskuzí o všech těch přistěhovalcích. Pokud ale pro ně nebudeme mít pracovní místa a otevřené sociální pokladny, přestaneme být atraktivní. Tak „hloupí“ zase nejsou, aby nepochopili, že jim zde zrovna dobře nebude. Něco takového se rychle rozkřikne i přes „otevřené“ hranice.
Existuje totiž jeden zásadní rozdíl. Otevřené hranice ještě neznamenají otevření dveří dokořán. Přistěhovalecká politika EU mi totiž připomíná jisté komunistické režimy. To také tehdy najednou přišel „komisař“ a řekl: Občane, ty máš moc velký byt. Zde jsou dva soudruzi. Ty budou teď u tebe bydlet.
Ne, doufám, že tyto doby patří minulosti. Solidárnost je jistě morální povinnost civilizované společnosti. Ale je to záležitost dobrovolná a vždy odvislá od toho, zda jsem ochoten se o mé „přebytky“ podělit s jiným a možná potřebným. Nehledě na to, že podle zákona rozhoduji já o tom, zda do mého bytu pozvu někoho na návštěvu. Zda mu poskytnu i přístřeší a možná i hmotnou pomoc.
Nevidím důvodů, proč by práva státu měla být jiná, než práva jeho občanů. Proč by stát měl mít menší práva, než mi v tomto konkrétním případě sám dává. Proč by stát měl velkoryse otevírat bránu a dovolovat, aby někdo klepal na mé dveře, které nemusím otevřít. Dnes to vypadá tak, jakoby stát neměl mít žádná práva, či značně omezená a diktovaná zvenčí. Tedy podle plánů EU.
Tím by ale stát přestal splňovat požadavek na ochranu vlastních občanů. Selhal by v základních povinnostech, které jsou na něj kladeny. Nebezpečí však je, že by ale mohl pokrytecky situace využít a skrýt se za rozhodnutím Bruselu. Nemusel by pak přiznat, že již dávno selhal ve snaze zachovat sociální spravedlnost. Mohl by nezbytnost „přistěhovalectví“ odůvodňovat právě potřebou „pracovních“ sil. Našel by pochopitelně i podporou těch podnikatelů, kteří rádi zaměstnávají levné a poslušné cizince.
Takže „nadvláda“ Bruselu je i naší neschopností řešit zavčasu vnitřní problémy. V prvé řadě je to nedostatek solidarity v naší společnosti. Ztráta hrdosti a suverenity. Asi by tedy nebylo špatné přestat importovat každou hloupost z EU. Možná, že jí máme doma více než dost. A boj proti vlastní hlouposti je tou nejlepší obranou proti snahám Bruselu nás poučovat o tom, jak si máme vládnout.