kotyk-blog.cz

A hned dodám, že stejně dobře ví, že to není dobré. Ale realita nedává občanům Izraele žádnou jinou šanci. Všichni žijí s vědomím, že je mnohdy nutno vzít do ruky zbraň a bojovat o vlastní existenci. Za ta léta, co jsem tam žil, jsem nepotkal člověka, který by to pokládal za humánní a lidské. Vyjma těch jedinců, které najdeme v každé společnosti.

Také jsem nezažil izraelského premiéra, který by zářil radostí nad dobře „splněnou“ vojenskou akcí. Tak je tomu jen na arabské straně, kde se každé pochybné vítězství oslavuje mohutnými demonstracemi na ulicích. Také jsem nikdy neviděl, aby Benjamin Netanjahu působil tak unaveně a zdrceně. Potřeboval nezvykle dlouho k tomu, než se rozhodl použít násilí. S vědomím, že nemá jinou šanci.

Evropa reaguje s pohoršeným a odsuzuje jako vždy. Dokazuje tím však jen všeobecnou evropskou neznalost izraelsko-palestinského konfliktu, humánní přecitlivělost a přesvědčení, že politické konflikty lze řešit rozumnou diskusí. S notnou dávkou naivity touží Evropané po míru, klidu a spokojenosti.  Jsme však již tak zhýčkaní, že rychle zapomínáme, že to není tak dlouho a evropské konflikty jsme řešili stejně brutálním násilím.

Žijeme ve snu, že jsme schopni válečnému konfliktu zabránit. Přesvědčujeme sami sebe, že jsme již tak dalece kulturní, že vždy najdeme mírumilovné řešení. V Evropě možná. Alespoň to tak vypadá. Ale mnohé části světa uvažují zcela jinak. Jsou společnosti, které nejsou ještě tak daleko, nepoučily se z vlastních tragédií a nemají hrůzu ze zabíjení. Mnozí jsou dokonce stále ještě přesvědčeni o tom, že je to jediný prostředek k uchvácení moci.

Myslím, že by nám velmi pomohlo skutečně porozumět situaci lidí žijících v Izraeli. Paradoxně bychom měli být vděčni, že nám ukazují, jaký svět skutečně je, jaká nebezpečí skrývá. S velkou dávkou sebekritiky bychom měli přehodnotit naše postoje k podobným negativním úkazům. Možná, že bychom došli k poznání, že i nás může postihnout podobný konflikt a začali uvažovat nad tím, zda jsme na něco takového vůbec připraveni.

Není také na škodu si uvědomit, že Izrael požívá v arabském světe dostatečného respektu. Naproti tomu je Evropa v arabských očích dekadentně uvažující společenství, které je možno celkem hravě manipulovat, využívat a hlavně zneužívat. Existence mnohých radikálních muslimských organizací by nebyla možná bez naivní pomocí evropských politiků, kteří se ohánějí demokratickými a humánními principy. V podstatě je tím nejlepším spojencem hnutí Hamas právě Evropa. Bude asi ještě léta trvat, než to naivní a hloupí politici pochopí.    

Židé bojovali vždy o existenci, jejich snahou bylo zůstat naživu. Evropané bojovali vždy o moc, nadvládu nad druhými, rozšiřovali hranice říší. Židé se vždy bránili jen proti nenávisti, která je hluboce zakořeněná a latentní. Z toho pramení i antisemitismus, který je v Evropě více rozšířen, než jsme si ochotni přiznat. A fanatičtí muslimové působí jen jako katalyzátor. Svalovat na ně vinu je zbabělost a výmluva.

Izrael to ví. Je si vědom i toho, že každá vojenská akce přinese patřičnou vlnu antisemitismu. Primitivní a nenávistnou reakci, která utichá jen v okamžiku, kdy židé umírají. Měl by to tedy být důvod se nechat opět vraždit? Ukojit tak nevědomé evropské politiky? Ne, tak tomu bylo v nedávné historii. A právě proto vznikl Izraelský stát, jehož občané mají plné právo rozhodovat o osudu země a budoucnosti dětí.

Je až s podivem, kolik staronových myšlenek se honí v hlavách politiků. Jednou z těch posledních je nápad znovu nakázat povinnou vojenskou službu. Dokáži si představit ty nekonečné diskuse o navrhovaném branném zákoně, jak veřejné, tak politické. A již mne pojímá hrůza z toho, co asi vyplyne z úst poslanců, pravděpodobně jen stranická stanoviska ztvárňující mlžné představy o potřebách občanů. Nebylo by tedy na škodu se předem zamyslet.

Třeba nad tím, zda si armádu vůbec přejeme, zda jsme jako občané schopni na ni být hrdi. Skutečný ochránce si to přeci zaslouží. Máme s tím ale trochu problém, historie naší republiky je krátká a zkušenosti neblahé. Pokaždé, když bylo našich vojáků zapotřebí, museli zůstat v kasárnách. A vždy o tom rozhodoval někdo jiný, někdo, komu jsme se museli podřídit.

Současnost není nepodobná. Politicky jsem začleněni do vojenské a bohužel i politické mašinérie, jejíž velení nám řekne co a jak, vždy odůvodní, kde mají naši vojáci bojovat a i umírat. Nejsme si také jisti, zda je to dobré a zpochybňujeme argumenty, které nás mají přesvědčit, že vojenské pohřby jsou součástí života.

Není však nerozumné si uvědomit, že k hrdosti státu a jeho občanů přeci jenom přináleží i existence vlastní ozbrojené moci. Dává pocit síly, potvrzuje nezávislost a suverenitu státu. Není však možné, aby voják nabíjel zbraň aniž by věděl, proč tak dělá. Musí si být  jist, že činí správně a že nalezne u každého občana podporu a pomoc.

Hlavním argumentem pro nový branný zákon formulovaný velením armády je, že v případě potřeby, nemáme dostatečný počet vojáků ve zbrani, záložníci neexistují. Argument jistě pochopitelný. Zněl by i věrohodně, kdyby současný stav nenaznačoval, že i ten dnešní početní nedostatek nejsme schopni vyškolit a vyzbrojit. Možná proto, že si nejsme jisti k čemu.

To je totiž základní otázka. Proti komu by měla naše armáda bojovat? Co znamená v případě potřeby? Máme počítat s tím, že nás napadnou sousedé? Či někdo z míst, o kterých nemáme potuchy? Máme se připravovat na konvencionální boj anebo válku novodobou, o jejíž formě nemáme zdání? Ano, existuje mnoho otázek, ne všechny jsou zodpověditelné a plytká a bezobsažná politická prohlášení je také nikdy nezodpoví.

Přitom jsme v situaci, kdy by v podstatě velení NATO mělo rozhodovat o tom, jaké úkoly nám uloží a my se je pokusíme splnit. Naše členství by nám mělo i zaručit, že právě od sousedů nebezpečí nehrozí. A v případě vzdáleného válečného konfliktu, pakliže bude vyžadována naše účast, již někdo rozhodne o způsobu boje a tedy nasazení naších vojáků.

A to vše jsou nároky, které nějaký nový zbrkle prosazený branný zákon nevyřeší. Spíše je jeho cílem uspokojit určité skupinové zájmy, které se ne zrovna ztotožňují s přáním a hlavně potřebou občanů. Je tedy asi nezbytné, abychom se jako společnost otevřeně rozhodli o tom, zda si armádu vůbec přejeme a co by mělo být jejím hlavním úkolem. A v tomto případě respektovat opravdovou demokratickou většinu a ne zlomky politické moci, která se jen matematickým trikem za ni vydává. 

Je bezpodmínečně nutné, aby si občan existenci ozbrojené moci přál. Musí mít i jistotu, že hlavním smyslem je jeho ochrana a bezpečnost. Že to je stále ještě nutné zlo naší civilizace, která se jen holedbá svou vysokou kulturní úrovní. Jestliže však již od počátku vzniká podezření, že naše armáda může být zneužita pro vysoké politické cíle, které se ne zdaleka ztotožňují s našimi, vzniká rozpor, který může legitimitu použití zbraně zpochybnit. V tom případě stojí ti, kteří se budou populisticky snažit nový branný zákon prosadit, ve velice prapodivném světle.

Přiznám, že patřím asi k těm špatně informovaným, protože o existenci DVTV jsem se dozvěděl nějak opožděně. Smutné však je, že toho ani nelituji. Tedy pro ty ještě méně informované. Paní Drtinová a pan Veselovský teď vystupují na webových stránkách, produkují videa, jejichž smysl mi ale nějak uniká. Pochopitelně jen při posuzování informační hodnoty.

Že někde vystupovat chtějí, to chápu. Rozumím i tomu, že jim to někdo i umožní. Říká se tomu asi mediální marketing, či pokus o kšeft. Jenom si myslím, že kalkulace, že se jeden díval na Českou televizi jenom proto, aby spatřil tvář paní Drtinové či pana Veselovského, by mohla být mylná. Mne osobně spíše zajímali jejich hosté. Hlavně ti, kteří se dokázali i přes neutuchající snahu komentátora prosadit a říci, co si myslí, respektive se i hrdinně pokoušeli své myšlenky obhájit.

Nu, a proto teď nechápu, proč bych se měl dívat na DVTV a se značným zpožděním si vyposlechnout to, co jsem již celý den mohl vstřebávat od ostatních médií. Jo, kdybych se dověděl něco nového, to by byla jiná. Ale abych jenom pozoroval neoholenou tvář pana Veselovského či hodnotil oblečení paní Drtinové, na tom nemám opravdu zájem.

Naivně jsem si i myslel, že mi konečně oba komentátoři ukáží, co v nich vězí, co v cenzurované ČT nemohli světu předvést. Zatím jsem nic z toho neobjevil. Jen neexistující koncept a myšlenkovou prázdnotu. Technicky nezvládnuté prostředí a formální sterilitu, ze které se údajně chtěli osvobodit. O zcela amatérské webové stránce ani nemluvě. Chtěl jsem se třeba podívat, zda paní Drtinová také něco produkuje. Nebylo to jednoduché, asi tak desetkrát se objevil jen její kolega.

Dokonce mám pocit, že podcenili i sami sebe. Možná, že málo brali na vědomí kritické hlasy, které je doprovázeli i na „vrcholu“ kariéry. Neuvědomili si možná, že se již dávno stali součástí dnešní mediální fabriky jejichž struktura je ovlivnila a vsadila do rolí, které nejsou schopni ze sebe setřást. Řekl bych, že je může postihnout osud seriálových hrdinů, kteří snad ani již nevědí, čí život to vlastně žijí.

Škoda. Ale prozatím mi jejich snažení připadá jen jako špatná kopie toho, před čím utekli. V jednom rozhovoru jsem se dozvěděl, že pokládají obsah za to nejdůležitější. Forma hraje jen podružnou roli. S tím by se dalo za určitých podmínek i souhlasit. Jestliže však obsah nepřináší nic nového a forma je amatérská, pak již nezbude skoro nic, nad čím by si jeden zapřemýšlel. Vyjma tak, jak jsem učinil.

Achmed seděl v kruhu přátel. S mnohými vyrůstal, chodili spolu nejen do školy, ale házeli společně i kameny na izraelské džípy, stavěli barikády a hráli si na hrdiny. Všechny je znal, včetně jejich rodin. Rozdíl tu však byl, oni měli v rukách zbraně a on ne. Nikdy po tom netoužil, nikdy nepocítil potřebu zabít člověka. A to i přesto, pokud by to byl údajně nepřítel, izraelský voják, či prostě jenom Žid.

A teď ho k tomu někdo nutil. Bylo by mu to zatěžko, protože jeden takový ho živil, dal mu práci, byl spravedlivý. Flákání nesnášel, ale dobrou práci vždy ocenil. V podstatě docela normální člověk, až na to, že byl Žid, měl skleníky v pásmu Gazy a žil prý tam, kde nemá. Chodil ozbrojen, bez pistole ho Achmed nikdy neviděl, ale také nezažil, že by z ní bylo vystřeleno. Pracoval u něj již skoro deset let, rodině se tak vedlo dobře a v rámci možností dával dětem vše, co potřebovaly.

Seděl tu mlčky a na stole před ním ležela pistole, kterou měl zabít právě člověka, kterého si vážil a svým způsobem ho i respektoval. Ale hlavně mu byl vděčný za přeci jenom trochu spořádaný život, kterého se ne každému Palestinci dostává. Byl v situaci, které se léta obával, byl si skoro jist, že jednou přijde. Pokud se vůbec někdy modlil, tak jen za to, aby k něčemu takovému nedošlo. 

Věděl, že nemá na vybranou. Buď ten druhý, nebo já. Buď zabiji toho druhého, nebo skončím někde na ulici s prostřelenou hlavou a s cedulí na prsou, kde bude všem zvěstováno, že takto končí kolaboranti. Znal ten pohled, vždy ho pojala hrůza, vždy myslel na rodinu a děti. Zcela apaticky si nechal vysvětlit, jak se s takovou pistolí zachází. Bylo to v podstatě jednoduché, člověk zamíří a stiskne spoušť.

Pochopil také, že pak musí sebrat mrtvému zbraň a i doklady, prostě vše, co by dokazovalo, že to udělal, a co by se mohlo hodit těm, kteří zde sedí a přátelsky ho plácají po rameni. Věděl, že nemusí moc mluvit, že nemusí přísahat, že se ukáže, zda příslib dodrží a zda je ochoten se od tohoto okamžiku přidat na stranu násilí.

Bude to bez problémů, protože jeden jediný výstřel rozhodne o jeho osudu. Do konce života nebude nikdo pochybovat o tom, na čí straně stojí. Na ulici bude zdraven s respektem, jeho slovo se pro mnohé stane zákonem. Málokdy narazí na odpor, bude jedním z těch, kteří budou rozhodovat o budoucnosti všech, kteří se narodili v pásmu Gazy, možná dokonce i o osudu Palestinců samých. 

P.S. Ne, to není letní povídka. Je to jen takový příběh podmíněný situací, o které se dennodenně dovídáme z médií. Pravda trochu smyšlený, vzpomínka na prožité, ale přesto napsaná na základě rozhovorů a událostí, které jsem osobně zažil. Často jsem ho vyposlechl v náznacích od těch, pro které bylo pásmo Gazy jediným světem. Neřekl bych, že to vyprávěli skuteční přátelé. Ale mohl jsem se spolehnout, že by mne zavčasu varovali před možným nebezpečím. Zavčasu bych se dověděl, že mám raději zmizet. Každopádně patří tento příběh k pozadí izraelsko-palestinského konfliktu, je jeho nedílnou součástí a pro toho, kdo chce, může přispět i k osvětlení společenských mechanismů, kterým nechceme věřit.

Nerad bych věřil tomu, že sankce proti Moskvě mají čistě humánní charakter. Musel bych totiž přiznat, že svět je přeci jenom lepší, než se mi doposavad jevil a jak jsem ho sám poznal. Přeci mi nebude někdo vykládat, že Spojené státy americké jsou ochotny dělat něco, co by bylo ekonomicky ztrátové. Zrovna tak pochybuji o tom, že jejich největší touhou je podpora demokracie po celém světě.

Vždy jde jen o šíření politické a ekonomické moci. Za sankcemi proti Rusku nestojí totiž nikdo jiný, než americká loby, která má jen jeden cíl: Změnit struktury mezinárodního obchodu. Zrovna tak ti, kteří kontrolují veškerou produkci určenou pro americkou armádu v celém rozsahu jejího působení. Pokud se jeden podívá na ekonomickou situaci USA a jakého podílu v ní dosahují státní výdaje na armádu, pak nemůže uvažovat jinak.

Sankce? Kšeft je kšeft. A tak, když nemohu obchodovat přímo, musím hledat překupníky. Jako bychom to neznali z období studené války. Kdy třeba i náš komunistický režim kupoval německé produkty přes neutrální Rakousko. Pochopitelně s patřičnou přirážkou. A tak si všelijací mezinárodně působící jedinci a skupiny, zabývající se překupnictvím, již mnou ruce v očekávání velkých obchodů.

My se pak budeme roky zaměstnávat tím, že je budeme stíhat. To nám připadne trochu zatěžko, protože vlastně takové podivné obchody budou možná přispívat našemu hospodářství. Zrovna tak se budeme i rozčilovat nad tím, co to všechno najednou musíme kupovat z Ameriky. Podle hesla: Nekupuj od Rusů, kupuj od USA. O tom plynu již slyšel každý, co všechno bude ještě následovat si nikdo možná nedokáže představit.

Že to vše má Rusku škodit? Možná, ale jen krátkodobě. Ona je tam totiž tak trochu diktatura, která je schopna velmi rychle jednat pokud se jedná o zájmy státu. Nechám toto tvrzení jen tak stát, nemíním diskutovat o formě, ale o tom, že taková mocenská struktura je schopna velmi rychle reagovat na hospodářské nutnosti. Jako argument řeknu jenom: Čína. My toho nejsme schopni, protože náš demokratický způsob tvorby zákonů je  tak pomalý, že působí spíše škody, než užitek.

Takže jsme v podstatě všichni zase svědky toho, jak se evropští politici starostlivě věnují jen zájmům vybrané části společnosti, která z pozadí kontroluje jednání demokraticky zvolených vlád. S dojemným porozuměním se političtí vůdci budou zase snažit, aby dotyčné kruhy vydělávaly miliardy. Pokud dojde k finančním ztrátám, bude to zase řadový občan, který to bude muset zaplatit. A to jak v Rusku, tak v USA a pochopitelně i v Evropě.

A tak politici vytvářejí ovzduší, které není nepodobné studené válce. Atmosféru, která oživuje staré nenávisti, nezdravý nacionalismus, nepřátelství mezi národy. Mnohdy i mezi těmi, kteří již v minulosti v nesmyslných bojích obětovaly milióny životů. Mezi lidmi, kteří již byli na dobré cestě konečně pochopit, že takové řešení mocenských snah nemá budoucnost.

Veškeré sankce proti Rusku přinesou totiž jenom jedno. Tato zem se stane opět velmocí. Svým způsobem k tomu bude donucena. Možná, že se tím směrem již trochu pohybovala, ale přeci jenom s možností, že by mohla být „spřátelenou“ velmocí. Teď nemá na vybranou. Vládci Ruska nemohou nevyužít emocionálního náboje ponížení, které je ruskému lidu od západního světa udělováno. Ano, máme tu opět západ a východ. Ale na východě je také Čína a i řada jiných států, které zrovna nemají „západ“ v lásce.    

Co k tomu ještě říci? Snad jen to, že americký prezident je nositelem Nobelovi ceny míru. Lidé se zdravým rozumem by to měli chápat jako to největší varování prapodivného vývoje. Měli by se zamyslet nad tím, zda třeba Spojené státy americké nebojují jen ve vlastním zájmu. Protože „silná“ Amerika potřebuje „silného“ nepřítele a v jisté agonii se snaží udržet si zdání velmoci. Postupuje tvrdě, nepotřebuje skutečné spojence, jen ty, kteří se pokoří. Zájmy Evropy jsou akceptovány jen potud, pokud odpovídají zájmům USA. Jistě, že se dá na tomto „spojenectví“ i z evropského pohledu vydělávat. Ovšem, zda to je dobrá investice do budoucnosti, je těžko odhadnout. V historii lidstva totiž takový vývoj často končil ve slepé uličce, kde se jediným východiskem stalo válečné střetnutí.

Jsa tak trochu znalý novinářského prostředí jsem nabyl přesvědčení, že tolik hloupých a amatérsky pracujících mediálních pracovníků v jedné redakci nemůže být. Prostě ryze statisticky. Nehledě na to, že velká část tvůrců v oblasti zpravodajství působí totiž  i určitým dojmem vzdělanosti. Pravda z těch mladších často čiší neznalost života samého, ale to už tak bývá, k tomu jsou tu ti starší a životem poznamenaní, aby dorost poučili.

V České televizi mám ale pocit, že tento logický princip výchovy odborníků nefunguje, dokonce bych tvrdil, že je záměrně blokován. Vzhledem k mému věku pochopitelně ve mně vzniká pocit, že novinářská zkušenost starší generace sahající až do období komunismu, je něco nepěkného, něco, co je třeba vymýtit.

Na druhé straně ale ve mně ožívá podezření, že existují nějaké šedé eminence, které se skrývají v pozadí a nutí inteligentní lidi, aby ze sebe před objektivem kamery dělali hloupé kašpárky. Jako by existoval nějaký super režisér a super dramaturg. Osoby, které v rukách třímají otěže tvorby a tím přímo ovlivňují dění tím, že se vyžívají ve vytváření nesrozumitelně inscenovaných informací.

Ty reportážní výtvory často nemají, jak se říká, ani hlavu ani patu. Respektive přesněji řečeno, ta hlava nepatří k té patě. Dochází k tomu s dennodenní pravidelností, takže se v žádné případě nemůže jednat o náhodu, spíše o záměr. Nemohu použít obvyklého pojmu tvůrčí záměr, protože z hlediska mediální tvorby jsou denně porušovány zákony zpracování a přenosu informací.

V podstatě se jedná o propagandu hlouposti, která asi vládně v určitých oblastech České televize. Je pozoruhodné, že jsem potkal řadu televizních pracovníků, kteří mi potvrdili, že tomu tak skutečně je. Tragickým poznatkem pro mne byl však postoj k této skutečnosti. Jen krčili rameny a tvrdili, že se s tím nedá nic dělat.

Já si to přeložil takto: Vždyť je to jako za starých časů. Máme zase šéfy, kterých s každý bojí. Máme zase situaci, kdy je inteligencí pohrdáno a vzdělaný člověk musí mlčet, protože by jinak ohrozil vlastní existenci. Krátce řečeno: Máme zase primitivní nadvládu hlouposti, kdy je dobrou myšlenkou pohrdáno a rozvoj kultury je něco, co si přeje pár bláznivých intelektuálů s prapodivnými revolučními záměry.

Jenže já si myslím, že je to ještě horší. V komunistických dobách se televizní tvůrce mohl spolehnout na to, že divák ví jak to vše funguje a pochopí. Že ocení každou snahu porušující daný ideologický rámec. Dnes mám pocit, že záměr „tvůrců“ je pravý opak, snaží se diváka opít rohlíkem a dělají vše pro to, aby nepochopil. V podstatě se drží komunistických zkušeností, principů a poznání, že chápající divák by se mohl stát nebezpečným občanem.

A tak se každý den v Událostech musíme dívat na výstupy směšných kašpárků. Moderní technika a ideologie pak umožňuje, že divák nikdy nespatří ty nitky, na kterých visí. Škoda. Loutkařské umění bylo vždy středem zájmu, až již v jakékoli formě. V klasické formě prospívalo kultuře, v té politické vždy škodilo. Ale pokaždé rozhodoval repertoár a potlesk. A já si myslím, že divadlo, kde publikum netleská, by mělo zatáhnout oponu. Ostatně:

Kašpárek nutící k pláči neplní svou roli.

Pro amerického prezidenta a nositele Nobelovi cena míru je to asi těžké, možná i nemožné, dokonce i nepovolené. Plně to chápu, jedno asi s druhým nesouvisí. Přesto se domnívám, že slušnost normálního člověka vás zavazuje. Vyjma, že vaše postavení z vás dělá postavu vymykající se pozemskému soudu.

Víte, nejsem znalý všech technických vymožeností, které mají vaše špionážní služby k dispozici. Jedním jsem si ale jist, kdyby bylo v zájmu USA, aby se svět dověděl, kdy jsem se posadil na terasu mého domku v Praze, otevřel si pivo a zapálil cigaretu, tak by to bylo možné. Netrvalo by dlouho a celý svět by mohl pohlížet na mou maličkost.

Takže se vám nikdy nepodaří mne přesvědčit, že nikdo z vašich podřízených a věrných přesně neví, kdo je odpovědný za smrt všech lidí, kteří byli v tom osudném letadle nad Ukrajinou. Třeba již potřebné dokumenty leží na vašem stole a vy jen nemáte odvahu do nich nahlédnout. Ostatně jste již světu dokázal, že není problém spočítat nejen ruské tanky na ukrajinské hranici, ale dokonce i každou bednu piva ležící nedaleko.

Těžký to úděl politika, který je nazýván tím nejmocnějším mužem světa. Skoro mám s vámi soucit, protože jím již dávno nejste. Pomalu opadá svatozář, která vždy doprovázela americké prezidenty. Nenesete na tom vinu sám, již nemálo předchůdců se o to postaralo. Celkem škoda, jeden si zvykl, že existuje někdo, kdo všechno zařídí, když bude nejhůř.

Tedy míním pomoc slabým někde na zeměkouli. Poslední dobou to ale nějak nefunguje, není divu, ne každý jí rád hamburgery, ne každý se nechá opít rohlíkem a ne každý je rád krmen lží. Přiznám i, že to nemáte lehké, ale na straně druhé není možné přeci naznačit, že to vše děláte z donucení. Jakýpak by to byl americký prezident, který je jen sluhou něčích zájmů. Možná těch, kteří se již desetiletí drží v pozadí a jejichž obličeje nikdy nespatříme.

Jak říkám, nevím, jak to funguje v Bílém domě. Neznám tamní hierarchii, nevím, kdo komu tyká a kdo si koho posílá pro pivo. Jedno však vím, nejsem rád figurkou na vaší šachovnici. Necítím se dobře, pokud mám podezření, že bych se mohl stát obětí velké politiky. Ona totiž ta velká politika není pro malé lidi a já jsem jedním z nich. A tak se nezlobte, že po vás žádám něco, co mi asi podle vašich morálních představ nepřísluší. Jistě ale tušíte, že jsem jiného názoru, protože:

Jsou situace, které vyžadují, aby politik sdělit lidu absolutní pravdu. 

Tedy nemyslete si, že proti vám něco mám, to tedy zatím opravdu ne. Jste mi svým způsobem celkem sympatický, jste takové osvěžení v té bezbarvé plejádě snaživců, kteří touží být velkými politiky. Vypadáte na to, že to vše berete vážně, že dokonce i víte co to je odpovědnost a máte asi i základní představu o morálce.

Proto tedy s určitými obavami pozoruji vaši personální politiku. Již se stalo mnohokrát, že jste veřejnosti prezentoval nějakou tu super osobnost, která po krátké době zklamala buď vás anebo veřejnost. Mluvím tedy o těch všem možných kandidátech, ať už volebních, či těch, kteří měli zastávat nějakou tu veřejnou funkci.

Tedy v těch komunálních volbách v Praze je to opravdu takové zvláštní, jednou je to ten, pak zase jiný. Většinou ty změny neproběhnou ani potichu, následuje veřejná diskuse, která i u tolerantních lidí budí určité rozpaky, kteréže to postavičky se pohybují kolem vašeho hnutí. To s tím panem Teličkou je také trochu prazvláštní. A pak vám utekla i šéfredaktorka a nikdo neví proč. Jeden může jen spekulovat a vy víte dobře, že to není ku prospěchu věci.

Poslední vaše personální rozhodnutí postihlo ředitele karlovarského hotelu. Ani jsem nevěděl, že s tím můžete mít něco společného, tedy, že se asi jedná o majetek státu. A tak, jako za starých časů, byl ten starý ředitel odejit a nový nastolen. Neznám toho nového, ale to, co jsem se o něm mohl dočíst, nebylo zrovna slavné. Asi tam také dlouho nezůstane. Brzo bude pravděpodobně nahrazen jinou šachovou figurkou.

Víte, dle všeho jste obchodník a ne zrovna špatný. Asi umíte dobře porovnávat ztráty se ziskem, umíte si chladnokrevně spočítat, že jen určitá výše finančních mínusů je pro firmu únosná. Jenže v politice to tak nefunguje. Tam je to jinak, tam se počítají jenom ztráty. Takže jeden příklad. Když firma třeba inkasuje 100 a ztratí 10, může to být v pořádku. Zisk je 90. 

V politice ale existuje takový zvláštní koeficient. Podle mých zkušeností má hodnotu tak kolem pěti. Takže když ztratíte 10 procent, tak byste měl vlastně počítat s 50. Ziskem v politice je totiž hodnota, kterou dosahuje důvěryhodnost. Takže chladnokrevně spočteno, pokud promrháte 10 procent politického kapitálu, tak se dostáváte do situace, kdy se zisk rovná ztrátě, je to padesát na padesát, tedy žádná sláva právě pro tu důvěryhodnost.

Nevím pochopitelně, zda za to všechno můžete, ale v politice zase platí, že se všeobecně míní, že ano. Víte, ono se dá za peníze asi opravdu vše koupit. Skoro vše. Jedno však jistě ne, a to je právě důvěra. Tu si jeden musí opravdu zasloužit. Naše společnost je možná již dost zkažená, ale v tomto ohledu má ještě zbytky zdravého rozumu.

Co říci nakonec? Přiznám, že by možná nebylo na škodu, kdybyste se nestal jen politickou kometou krátkého žití. Prostě takové to zajímavé zjevení, které odněkud přiletí, krátce zazáří a zase zmizí. Ale znovu říkám, nic proti vám v zásadě nemám. Váš boj proti větrným mlýnům mne docela baví a fandím mu. Jen ti vaši spolubojovníci jsou občas prazvláštního charakteru. Snad se i říká:

Seznam mne s tvými přáteli a já ti řeknu, co jsi za člověka.

Jestliže při boji za demokracii a svobodu teče krev žen a dětí a nevinní lidé se stávají rukojmí radikálních primitivních skupin bojujících o moc, měla by to být známka toho, že se dobrá myšlenka dostala do rukou zcela nevzdělaných lidí. Nevím, zda je to pravdivé tvrzení, ale zatím jsem se s tímto fenoménem setkal v mnoha krizových oblastech.

Stejně tak jsem se ale setkal s názorem, že je tomu právě naopak. Vše bylo prezentováno tak, že by jeden mohl mít dojem, že se jedná skoro o svatou povinnost takové násilí podporovat, organizovat neomezenou pomoc, či dokonce přispěchat osobně a vyjádřit účast. Většinou tak činí naivní a nevědomí politici, kteří se tak snaží dostat se na výslunní světové veřejnosti a bojují jen o všeobecnou pozornost.

A tak jsou v posledních letech podporovány všemožné snahy mnohdy zcela neprůhledných politických skupin v různých zemích. Stačí si jen na plakát napsat slovo demokracie a již je zde podpora jak z Evropy, tak ze Spojených států amerických. Pak přijde rozčarování, počet obětí stoupá, v politických kruzích se rozmáhají rozpaky. Je vždy vyslovena hluboká soustrast, ale nikdy nepřijde omluva za to, že v nedaleké minulosti byly podporovány politické síly, které se moci domáhají s neuvěřitelnou brutalitou a myšlenka demokracie je jim jen záminkou a reklamním trikem.

Příkladů lze najít bezpočet. Jugoslávie, Egypt, Libye, Irák a tak dále. I to, co se v současných dnech odehrává v Izraeli a pásmu Gazy jde na konto především evropské politiky. Respektive na konto vůdčích osobností, které v naprosté nevědomosti položili základ situaci, která je již po léta poznamenána krveprolitím nevinných obětí. Většinou umírají ti, kteří si přejí skutečný mír a společnost bez nadvlády, ti, kteří touží jen po moci, přežívají. Zpravidla se jim dostane i opětovné morální podpory od evropských politiků, kteří nejsou ochotni přiznat, že podporují ty zlé.

Teď se k tomu přidala i Ukrajina. Je to opravdu zem, kde se bojuje o demokracii? Je to opravdu společnost, která touží po svobodě? Jistě zde žijí milióny lidí, kteří si to přejí. Jistě zde žijí vzdělaní a čestní lidé, kteří mají ponětí o tom, jak by měla vypadat spravedlivá společnost. To platí ostatně pro všechny státy, kde existuje touha po společenské změně. Ještě jsem ale nezažil, že by se těmto lidem dostalo podpory od zbytku světa. Do čela se většinou dostávají dubiózní postavy s prapodivnou minulostí a ne zcela jasným pozadím. Vstupují do politického života, většinou s troškou násilí, jak jinak, demokratický systém ještě neexistuje, ale neopominou si tento slogan napsat na štít.

A kupodivu se jim hned dostane podpory evropské politiky a mnohdy i uznání Washingtonu. Pokud budu velmi zlý, tak řeknu, že vrána k vráně sedá. Možná, že je to trochu přísné a populistické vyjádření, ale zatím mně nic jiného nenapadá, ti politici mi nedají šanci uvažovat jinak. Již jsem nějak pochopil, že lidstvo je těžko poučitelné. Přesto si ale myslím, že je nejvyšší čas postarat se o to, aby politikům, kteří s naivitou jim vlastní, podporují krvavé revoluce, které pak vraždí nevinné lidi, bylo doporučeno odejít z veřejného života, pokud již nastala chyba, že byli zvoleni. Protože i ti, kteří zemřeli při pádu malajského letadla jdou také na jejich konto. Myslím, že již bylo prolito dost krve, aby to stálo za zamyšlení. Konečně by totiž měli všichni ti exportéři demokracie pochopit jedno:

Pravda a demokracie často umírá v pokřiku těch, kteří za ni bojují.    

Tak Ministerstvo kultury dostalo pokutu 426 miliónů. Pan ministr to přijal se lehkým úsměvem a s jistým zadostiučiněním. Proč ne, jeho úřad je trestán za něco, co se událo mimo jeho kompetenci, tedy v době, kdy tomuto spolku ještě nešéfoval. Svým způsobem dal najevo, že řada jeho podřízených je asi odborně neodborná a vzdělaně nevzdělaná, tedy jaksi nekompetentní.

Ale teď dostali hlupáci pokutu a vše se změní. Tedy, tak dalece jsem si postoj pana ministra vyložil. Ne tak úplně. Já si myslím, že stát je hlupák a já se na to musím koukat a platit. Pokutu jsem vlastně dostal i já a ostatně každý slušný občan platící daně. Ty milióny budou přeci chybět právě tam, kam jsme je jako poplatníci poslali a kde jich je tak strašně zapotřebí, tedy v kultuře. Jenže možná, že je to dobře, že na tu osvětu stát nebude mít, protože kulturně vzdělaný občan je osobou nebezpečnou, klade moc otázek a je na cestě porozumět tomuto zvláštnímu státnímu ekonomickému systému.

Ono totiž pochopit, že jedna část státního aparátu finančně trestá tu druhou, není jen tak. Se vší pravděpodobností se totiž nepohne ani jedna jediná koruna. Ty milióny by totiž chyběly v naplánovaném, takže bude nutno asi založit zvláštní státní fond, ze kterého by se takové pokuty mohly platit, protože jinak bychom měli v těch rozpočtech pěkný zmatek. Ony by se totiž ty chybějící peníze musely nějak ušetřit a to by asi nastal nezvladatelný boj o to, kdo musí otevřít kapsu.

Jediné spravedlivé by vlastně bylo, že se ušetří na platech ministerských úředníků. Panebože, to by snad došlo i k revoluci. Vlastně jen k pokusu, protože vzájemně si dokazovat, kdo je ten větší hlupák ve státních službách zakazuje etika ministerského úředníka. Je to takový druh solidarity mezi viníky. Ale něco se udělat musí. Takže se právě předhodí občanům to divadélko s tou pokutou.

Je to takové pěkné gesto. Vypadá to, jakoby se někdo staral o pořádek. Jakoby někdo dohlížel na to, aby se veřejné peníze někde neztrácely. Ve skutečnosti se ale občan jen doví, že někam zmizely. Možná, že by bylo i na místě se dovědět, kam zmizí zase těch 426 miliónů, které si přivlastní jiní státní „odborníci“ z té pokuty. Možná, že zase nějak zmizí a že za to zase bude nějaká pokuta. V tom aby se čert vyznal.  

Přímo se ale hrozím toho, že náš státní aparát dospěl tak daleko, že disponuje virtuálními penězi tak, jako převážná část finančního světa, který, jak již víme, nemá se skutečným životem nic společného. Leda to, že je všeobecným ohrožením pro všechny poctivě pracující. To bychom však měli situaci, kdy stát vlastně není hlupákem, ale profesionálním výrobcem hodnot postrádajících veškerou hodnotovou substanci.

Tím bychom však dospěli ke stádiu, kdy tím jediným hlupákem je poctivý občan, který je vlastním státem vydírán. Státní úředníci mu plundrují kapsy jak se jim zlíbí, nic jiného na starosti nemají, vyjma toho neustále dokazovat, že jednají ze zákona. Včetně toho, že se podle zákona navzájem i trestají. Tedy dle hesla: Já na bráchu, brácha na mne. Nevím, dá se tomu ještě říkat vyspělá a spravedlivá společnost?  Takže otázka nakonec:

Je stát opravdu hlupák, nebo jsme již státem hlupáků?