Achmed seděl v kruhu přátel. S mnohými vyrůstal, chodili spolu nejen do školy, ale házeli společně i kameny na izraelské džípy, stavěli barikády a hráli si na hrdiny. Všechny je znal, včetně jejich rodin. Rozdíl tu však byl, oni měli v rukách zbraně a on ne. Nikdy po tom netoužil, nikdy nepocítil potřebu zabít člověka. A to i přesto, pokud by to byl údajně nepřítel, izraelský voják, či prostě jenom Žid.
A teď ho k tomu někdo nutil. Bylo by mu to zatěžko, protože jeden takový ho živil, dal mu práci, byl spravedlivý. Flákání nesnášel, ale dobrou práci vždy ocenil. V podstatě docela normální člověk, až na to, že byl Žid, měl skleníky v pásmu Gazy a žil prý tam, kde nemá. Chodil ozbrojen, bez pistole ho Achmed nikdy neviděl, ale také nezažil, že by z ní bylo vystřeleno. Pracoval u něj již skoro deset let, rodině se tak vedlo dobře a v rámci možností dával dětem vše, co potřebovaly.
Seděl tu mlčky a na stole před ním ležela pistole, kterou měl zabít právě člověka, kterého si vážil a svým způsobem ho i respektoval. Ale hlavně mu byl vděčný za přeci jenom trochu spořádaný život, kterého se ne každému Palestinci dostává. Byl v situaci, které se léta obával, byl si skoro jist, že jednou přijde. Pokud se vůbec někdy modlil, tak jen za to, aby k něčemu takovému nedošlo.
Věděl, že nemá na vybranou. Buď ten druhý, nebo já. Buď zabiji toho druhého, nebo skončím někde na ulici s prostřelenou hlavou a s cedulí na prsou, kde bude všem zvěstováno, že takto končí kolaboranti. Znal ten pohled, vždy ho pojala hrůza, vždy myslel na rodinu a děti. Zcela apaticky si nechal vysvětlit, jak se s takovou pistolí zachází. Bylo to v podstatě jednoduché, člověk zamíří a stiskne spoušť.
Pochopil také, že pak musí sebrat mrtvému zbraň a i doklady, prostě vše, co by dokazovalo, že to udělal, a co by se mohlo hodit těm, kteří zde sedí a přátelsky ho plácají po rameni. Věděl, že nemusí moc mluvit, že nemusí přísahat, že se ukáže, zda příslib dodrží a zda je ochoten se od tohoto okamžiku přidat na stranu násilí.
Bude to bez problémů, protože jeden jediný výstřel rozhodne o jeho osudu. Do konce života nebude nikdo pochybovat o tom, na čí straně stojí. Na ulici bude zdraven s respektem, jeho slovo se pro mnohé stane zákonem. Málokdy narazí na odpor, bude jedním z těch, kteří budou rozhodovat o budoucnosti všech, kteří se narodili v pásmu Gazy, možná dokonce i o osudu Palestinců samých.
P.S. Ne, to není letní povídka. Je to jen takový příběh podmíněný situací, o které se dennodenně dovídáme z médií. Pravda trochu smyšlený, vzpomínka na prožité, ale přesto napsaná na základě rozhovorů a událostí, které jsem osobně zažil. Často jsem ho vyposlechl v náznacích od těch, pro které bylo pásmo Gazy jediným světem. Neřekl bych, že to vyprávěli skuteční přátelé. Ale mohl jsem se spolehnout, že by mne zavčasu varovali před možným nebezpečím. Zavčasu bych se dověděl, že mám raději zmizet. Každopádně patří tento příběh k pozadí izraelsko-palestinského konfliktu, je jeho nedílnou součástí a pro toho, kdo chce, může přispět i k osvětlení společenských mechanismů, kterým nechceme věřit.