Občane, na rámě zbraň!

Je až s podivem, kolik staronových myšlenek se honí v hlavách politiků. Jednou z těch posledních je nápad znovu nakázat povinnou vojenskou službu. Dokáži si představit ty nekonečné diskuse o navrhovaném branném zákoně, jak veřejné, tak politické. A již mne pojímá hrůza z toho, co asi vyplyne z úst poslanců, pravděpodobně jen stranická stanoviska ztvárňující mlžné představy o potřebách občanů. Nebylo by tedy na škodu se předem zamyslet.

Třeba nad tím, zda si armádu vůbec přejeme, zda jsme jako občané schopni na ni být hrdi. Skutečný ochránce si to přeci zaslouží. Máme s tím ale trochu problém, historie naší republiky je krátká a zkušenosti neblahé. Pokaždé, když bylo našich vojáků zapotřebí, museli zůstat v kasárnách. A vždy o tom rozhodoval někdo jiný, někdo, komu jsme se museli podřídit.

Současnost není nepodobná. Politicky jsem začleněni do vojenské a bohužel i politické mašinérie, jejíž velení nám řekne co a jak, vždy odůvodní, kde mají naši vojáci bojovat a i umírat. Nejsme si také jisti, zda je to dobré a zpochybňujeme argumenty, které nás mají přesvědčit, že vojenské pohřby jsou součástí života.

Není však nerozumné si uvědomit, že k hrdosti státu a jeho občanů přeci jenom přináleží i existence vlastní ozbrojené moci. Dává pocit síly, potvrzuje nezávislost a suverenitu státu. Není však možné, aby voják nabíjel zbraň aniž by věděl, proč tak dělá. Musí si být  jist, že činí správně a že nalezne u každého občana podporu a pomoc.

Hlavním argumentem pro nový branný zákon formulovaný velením armády je, že v případě potřeby, nemáme dostatečný počet vojáků ve zbrani, záložníci neexistují. Argument jistě pochopitelný. Zněl by i věrohodně, kdyby současný stav nenaznačoval, že i ten dnešní početní nedostatek nejsme schopni vyškolit a vyzbrojit. Možná proto, že si nejsme jisti k čemu.

To je totiž základní otázka. Proti komu by měla naše armáda bojovat? Co znamená v případě potřeby? Máme počítat s tím, že nás napadnou sousedé? Či někdo z míst, o kterých nemáme potuchy? Máme se připravovat na konvencionální boj anebo válku novodobou, o jejíž formě nemáme zdání? Ano, existuje mnoho otázek, ne všechny jsou zodpověditelné a plytká a bezobsažná politická prohlášení je také nikdy nezodpoví.

Přitom jsme v situaci, kdy by v podstatě velení NATO mělo rozhodovat o tom, jaké úkoly nám uloží a my se je pokusíme splnit. Naše členství by nám mělo i zaručit, že právě od sousedů nebezpečí nehrozí. A v případě vzdáleného válečného konfliktu, pakliže bude vyžadována naše účast, již někdo rozhodne o způsobu boje a tedy nasazení naších vojáků.

A to vše jsou nároky, které nějaký nový zbrkle prosazený branný zákon nevyřeší. Spíše je jeho cílem uspokojit určité skupinové zájmy, které se ne zrovna ztotožňují s přáním a hlavně potřebou občanů. Je tedy asi nezbytné, abychom se jako společnost otevřeně rozhodli o tom, zda si armádu vůbec přejeme a co by mělo být jejím hlavním úkolem. A v tomto případě respektovat opravdovou demokratickou většinu a ne zlomky politické moci, která se jen matematickým trikem za ni vydává. 

Je bezpodmínečně nutné, aby si občan existenci ozbrojené moci přál. Musí mít i jistotu, že hlavním smyslem je jeho ochrana a bezpečnost. Že to je stále ještě nutné zlo naší civilizace, která se jen holedbá svou vysokou kulturní úrovní. Jestliže však již od počátku vzniká podezření, že naše armáda může být zneužita pro vysoké politické cíle, které se ne zdaleka ztotožňují s našimi, vzniká rozpor, který může legitimitu použití zbraně zpochybnit. V tom případě stojí ti, kteří se budou populisticky snažit nový branný zákon prosadit, ve velice prapodivném světle.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.