kotyk-blog.cz

Ze strategického pojetí dnešního mediálního světa, který je řízen marketingovými specialisty, zní odpověď ano. Informace obsažená v této moderní internetové formě dosahuje maximálního účinku na adresáta. Je takřka vrcholem v oblasti marketingové strategie. Oba případy, kdy jsou v reálném obraze zachyceny brutální vraždy novinářů, jsou toho nesporným důkazem. Celý svět může přihlížet tomu, co si jedna  kultura myslí o druhé. Pro pochybnosti není místo, je to nekompromisní sdělení.

Paralyzováni brutalitou se díváme na ty důkazy barbarství a možná si ne zcela uvědomujeme, že nám zde někdo nastavil zrcadlo, které vypovídá mnohé o dnešní civilizaci. O našem nazírání  na svět, který pozorujeme jen jako mediálně upravenou realitu vytvořenou záměrně filtrovanými informacemi. Jestliže jsme však konfrontováni s nahou skutečností, cítíme se zaskočeni a v podstatě odmítáme tento obraz plně vnímat. Bráníme se přiznat si vlastní neschopnost. Tušíme, že takové zrůdnosti nemůžeme zabránit.

Nebylo by však na škodu se sebekriticky zamyslet nad tím, zda naše „západní“ civilizace nepřispěla k tomu, že k něčemu takovému vůbec dochází. Ty vraždy jsou poselstvím americkému presidentovi. Výhrůžkou. Ultimatum. Pokud USA nezastaví boj proti IS, dojde k dalším brutálním vraždám před objektivem kamery. Je pravděpodobné, že neustoupí ani jedna strana, obě zastávají principy.

Ano, Amerika neustoupí. Je všeobecným pravidlem, že se vlády nenechají vydírat. Ať to stojí, co to stojí. Doslovně. I lidské životy jsou často obětovány tomuto principu. Asi je tomu tak dobře, i když se s tím smířit není tak lehké. Zvláště, pokud si jeden uvědomí, že to byla právě americká vláda, která zavdala první příčinu a položila základ pro dnešní situaci v Iráku a tudíž i k takovýmto vraždám.

Tehdejší válečné tažení ještě formálně připomínalo konvenční ozbrojený konflikt, ale ve své podstatě bylo jen zakončením mediální války. Ta připravila půdu na všeobecný veřejný souhlas a spojeneckou pomoc při napadnutí Iráku s cílem svrhnout diktaturu Saddam Husajna. To se bezesporu podařilo, ale vývoj, který následoval, nenaznačuje, že by cíle americké a tudíž „západní“ civilizace měly něco společného s rozvahou civilizovaného světa, jež si dal za cíl šířit humánní způsob života.

Nemalou zásluhu na tom mají i novináři, kteří se aktivně podíleli na desinformaci světové veřejnosti. Začalo to bezbřehou reklamní kampaní, která měla ospravedlnit ozbrojený zásah opírající se o lživá tvrzení americké vlády o chemických zbraních. Pokračováním pak bylo „aktuální“ zpravodajství o průběhu válečného tažení, kdy desítky novinářů s nadšením doprovázely bojující jednotky. Nejinak tomu pak bylo po dosaženém „vítězství“.

Novináři se tak, většinou dobrovolně a s nadšením,  stali „vojáky“ mediální války. Bylo to také období, kdy bylo v módě tvrdit, že je možné vést války bez ztrát na životech. Pochopitelně z pohledu útočníka. Byl to levný reklamní trik s cílem uspokojit především americkou veřejnost, která ne zrovna bezpodmínečně akceptuje ztráty synů a dcer národa.

A že se všichni ti mediální experti mýlili, dokazují právě na počátku zmíněná brutální obrazová poselství. Dokazují jen starou pravdu, že se ve válce umírá. Mnohdy pro nic a za nic, ale umírá. A naše moderní kultura přinesla právě i nový druh válčení. Boj se odehrává na mediálním poli, ale právě i tam teče krev. Protože i ten virtuální počítačový svět mnohdy vychází z reálného života, který již nejsme ochotni plně akceptovat.

Prosím všechny dámy za prominutí, ale jiný příklad mi zatím nenapadnul. Jinak totiž není možno pohlížet na další seznam „sankcí“, které míří jen k úplnému zničení již tak pochroumané hospodářské rovnováhy v Evropě. Trošku mi to připomíná sebevraždu. Respektive plivnutí do očí všem poctivým občanům, kteří se snaží uživit rodiny.
 
A to nemluvím o těch „sportovních“ sankcích, které by pak zničily přesně to, co sport pro mnohé představuje. Totiž možnost komunikace a přátelství v rozporu s válkou ideologií. Ještě snad zbývá, aby někdo zakázal ruské klasiky a hudbu. Mám opravdu pocit, že v Bruselu sedí desítky potencionálních pacientů různých psychiatrických zařízení. Pochopitelně, že je možno hovořit i o „placených“ agentech USA, ale to by jim asi přiznávalo určitou úroveň intelektu.

Znamenalo by to však také, že jednají vědomě v rozporu s přáním pravděpodobné většiny obyvatel Evropy. Tedy v podstatě zrazují demokratické ideály, které by jim měly být tím nejvyšším morálním zákonem. Chovají se jako hysteričtí političtí agitátoři staré gardy, kterým šlo vždy jen o „princip“, ale ne o lid vlastní země.

Není pro společnost nic horšího, než hysterie. Uměle se jí používá vždy a všude, kde je nutno zakrýt podstatu věci. Jen opravdový hlupák může věřit tomu, že by nějaké sankce pokořily Rusko. Právě naopak. Jeho síla bude jen vzrůstat. Ať se nám to líbí, či ne. Opravdu po tom toužíme? Opravdu si přejeme, aby svým způsobem bylo donuceno hrát mocnější roli, než možná samo o sobě chce?

Co bude na konci? Jen to, že ochabující postavení USA jako velmoci, bude na přechodnou dobu formálně posíleno. Jinak nic. Je opravdu Evropa tak slabá, že není schopna jednat samostatně? Že není v její moci chránit zájmy jejích občanů? Musíme být opravdu na jedné či oné straně. Nemáme odvahu postavit se do rozumného politického středu a odporovat třeba jak Rusku, tak i USA. Asi ne.

A co říci na konto Kalousků a Bělobrádků? Je různý způsob jak se zviditelnit v médiích a politickém životě. Do politické diskusní arény byl hozen i Mnichov. Nezapomenutelná historická událost. Ale i ta se dá, jak vidno, vykládat různě. Já proto doufám, že pan Sobotka neztratí odvahu a nenechá se zastrašit. Mám totiž pocit, že se zase někde rozhoduje o nás bez nás.

Ne, že by nás to těšilo, ale protože ho budeme potřebovat. Bylo by tedy dobré tu „válku“ proti němu nepřehánět. Hlavně zabránit neomluvitelnému konfliktu, který by tak dalece ponížil ruskou duši, že bychom se stali opravdovým nepřítelem. Provokuji? Byl bych tomu rád. Ze všech stran je slyšet, že se vede boj o budoucnost Ukrajiny. Ale o to, zastavit zbytečný masakr se zatím nepokouší nikdo.

A přitom je to právě Putin, který má asi jako jediný moc donutit obě strany k dialogu. Asi by to udělal po svém. Možná, že toho dokonce i dosáhne. Pravda, trochu tím pokoří „západní“ mírové a demokratické snahy, které se vyznačují naprostou neznalostí vnitřních vztahů na Ukrajině. Ty se ale ani nepokoušejí něčemu ropzumět, protože stejně sledují jen vlastní mocenské zájmy, ke kterým si již vytvořili vlastní ideologii a zneužili mediální svět rozšiřováním polopravd.

Ale to odbíhám. Má hlavní myšlenka je ta, že jednoho dne se bude muset západní civilizace rozhodnout, jak naložit s radikalizací arabského světa. Bez částečného násilí to asi nepůjde. Všichni rozumní se budou muset spojit a dohodnout se, jak dalece je nutné prosadit určitý pořádek a lidskost vojenskou silou.

Nastane doba, kdy by nebylo na škodu mít možnost považovat Rusko za spojence. Ano, je to úvaha, která naznačuje, že, ostatně tak jako vždy, se politika charakterizuje tím, že se uzavírají „obchodní“ dohody. Pokud tedy budu uvažovat tímto směrem, dojdu velmi rychle k závěru, že hysterické šílenství pana Rasmussena je neuvěřitelná politická hloupost. Jeho touha po úderných jednotkách NATO, jež by tu hlavně měly být k zabránění ruské rozpínavosti, připomíná trochu řev válečných štváčů.

V podstatě se pokouší ohřívat starou nenávist proti komunistickým režimům. Jednoznačný populismus, který jen podporuje válečnou hospodářskou mašinérii. Paradoxem pochopitelně je, že komunistickou Čínu považuje k zulíbání. Dokazuje jen, že je dalek toho pochopit, že dnešní Rusko není zemí z období studené války. Možná, že to ví, ale jen si pohrává s myšlenkou, že na studené válce se dají vydělat miliardy a asi již vlastní ty správné akcie.

Ne, Ukrajina nehrozí být skutečným válečným konfliktem postihující mnoho zemí. Je jen vítanou zástěrkou neschopnosti řešit skutečná civilizační střetnutí, které již nabývají nebezpečných podob. Zastavit konflikt na Ukrajině je v podstatě hračkou pro zkušené politiky. V prvé řadě je však nezbytné pořádně klepnout přes prsty soukromé zájmy bojující na Ukrajině samé. On totiž pan Porošenko vede privátní válku a pokouší se do toho zatáhnout Evropu. Že by mu šlo o ukrajinský lid, může věřit jen nepolepšitelný naivní blázen.

Se vší pravděpodobností však budou evropští politici pokračovat v hysterické kampani, která by měla pobouřit každého občana, jež se spoléhá na selský rozum. Ten totiž pravděpodobně chápe, že v podstatě nemá šanci dovědět se, co se to na Ukrajině děje. Pro většinu tvrzení západních politiků neexistují žádné důkazy, jen domněnky, které sice zní pravděpodobně, ale v žádném případě nenahradí důkazy, kterých by bylo zapotřebí pro tak závažná rozhodnutí, jichž se dopouští.

Takže ano. Putin je nepřítelem číslo jedna. On bude vinen za to, že mnohá léta budovaná mírová a hospodářská spojení s Ruskem budou přerušena. On budou příčinou, proč mnohá hospodářská odvětví zkolabují. Výborně, konečně máme někoho, kdo přebere odpovědnost za neschopnost politiků EU.

Bojovat proti islámu tak, jak to současně v mediálním a politickém světě činíme, je většinou jen důkazem naší nevědomosti a naivnosti. Na zeměkouli žije asi 1,6 miliardy muslimů. Mnozí jeho odpůrci se tváří jakoby bylo nejlepší je všechny zlikvidovat. Myslím, že tento fakt nepotřebuje dalších komentářů.

V módě je nekonečná diskuse o kulturní rovnosti. Oprávněnost toho či onoho náboženství. Je to vděčné téma. Hlavně proto, že umožňuje bezbřehé množství názorů, pravd a polopravd. Celkem naivně se chovají ti, kteří se snaží jít cestou osvěty, tedy posuzují klady a zápory islámské víry. Jsou to většinou nevěrci a pokoušejí se vysvětlit to, co ani samotní věřící nevědí. Zatím se totiž nenašel nikdo, kdo by rozumě a smysluplně osvětlil společenské cíle tohoto náboženského proudu, který přináší „západní“ civilizaci nemalé problémy.

Snad nejvíce škod pak páchají populističtí politici, jejichž nevědomost je opravdu očividná. Aktivně se zapojují do veřejné diskuse. Kdyby jen to. Oni i jednají a často s tragickými následky. Jejich politika zanechává za sebou mnohdy i krvavou stopu a přináší společenský vývoj, na který se pak dívají s nezakrytou bezradností. Nechtějí pochopit, že jejich snahy přinášejí jen radikalizaci sil, které jsou tím největším současným nebezpečím.

Pomalu by mělo být našim „mírumilovným“ politikům jasno, že mávat větvičkou míru není vždy praktické. Zem je pak často pokryta nejen chrastím, ale i nevinnými oběťmi ideologického boje. V podstatě je škoda, že nenávidíme diktatury. Pánové Mubarak, Kaddáfí, Husajn si věděli s islámskými radikáli dobře rady. Byl to vždy krátký proces. Vlastně žádný, mnohdy to byla likvidace na místě. Ne zrovna fajnové řešení, ale účinné, prostě arabské. Nic pro naše citlivé žaludky.

Celá ta „demokratizace“ arabského světa nepřinesla nic dobrého. Byl to nebezpečný pokus najít řešení tam, kde prostě neexistuje. Vyvolal jen nenávist a nekonečný řetěz msty a pomsty, kdy umírají nejen nevinní, ale kdy je pohřbívána i lidská kultura. Stačí se podívat, jak je tomu dnes v Sýrii, Iráku a v dalších arabských zemích.

Ale nejhorším důsledkem populistického a naivního „boje“ proti islámu je skutečnost, že se tím zbavujeme možnosti najít právě mezi muslimskými věřícími spojence. Naše globální odsuzování je odrazuje a je naivní se domnívat, že budou ochotni brojit proti vlastní víře. Pakliže to pochopíme, je možná naděje, že je přesvědčíme ke společnému boji proti barbarství a masakrům na nevinném obyvatelstvu.

Bylo by proto na místě obhajovat naši politickou kulturu tak, jak to demokracie i vyžaduje. Postavit se proti každému, kdo porušuje naše zákony, neuznává naši morálku a popírá právo na naši existenci. Musíme tedy trestat bez ohledu na kulturní, rasovou či náboženskou příslušnost. Nemělo by to být těžké, je to základ demokratického systému. Měli bychom se tedy konečně osvobodit od ideologických bojů. Možná že bychom měli najít i odvahu porovnat situaci v v Iráku s událostmi na Ukrajině. Konečně se soustředit na boj proti zlu jako takovému. Ať již pochází od kohokoli. Neměli bychom zapomínat, že:

Barbaři se postarali vždy o to, aby vyspělé kultury zanikly.

Mám takový dojem. Jakoby mu z ničeho nic přišlo na mysl, že je premiérem České republiky a jeho úkolem je hájit zájmy jejích občanů. Dovolil si zpochybnit smysl prapodivných sankcí proti Rusku. Toto poznání není sice nic světoborného, říká to prostý selský rozum, ale že by ten byl i vlastní představiteli národa, je v dnešní době poněkud neobvyklé.

Jistě, že tím narušuje jednotnost EU a tím ji i oslabuje. Nu, jednota je vždy dobrá. Dodává sílu, která může být přesvědčivá. Jenže i mylná a svádějící, mnohdy mířící do slepé uličky. Zrovna nám by neměla být vzdálena jistá forma této jednoty. Je historicky známá, dokonce i celkem dobře analyzována. Nesla obecné označení: Držet hubu a krok.

Kam jsme to domašírovali, víme všichni. Kam pochoduje EU, respektive ti, co ji velí, není v současné době přemýšlivému občanu zcela jasné. A nejen u nás. V celé Evropě se objevuje pocit určité nerozhodnosti. Je to více než logické. Ty tisíce úředníků v Bruselu se snaží ze všech sil dokázat vlastní důležitost a nepostradatelnost. Každý si našel pískoviště, kde chce být králem. Ale mnohdy jednookým mezi slepými.

Ne, nevolám k revoluci, ale k revoltě rozumu. Je již nejvyšší čas se pozastavit nad tím, co je nám Evropanům nejpřednější. Je to snad boj o moc, nadvláda nad slabými, přezíravá nadřazenost? Neměli bychom se zamyslet i nad tím, zda nás někdo opět nevtahuje do ideologických bojů, které jen zastírají mocenské choutky?

Každý den se politici ohánějí slovem demokracie. Zdůrazňují naše práva. Prý máme nepopiratelný nárok na rozhodování o vlastní budoucnosti. Proč to tedy nečiníme? Máme snad strach, že je nás Čechů jen 10 miliónů? Musíme tedy vlastní touhy podřizovat většině? Máme opět dovolit, aby o naší budoucnosti rozhodoval někdo jiný? Jistě, že musíme volit cestu kompromisů. Ale nic nebrání tomu, abychom pevně formulovali náš názor, podle kterého chceme rozhodovat o naši budoucnosti.

To není jen otázka odvahy, ale i hrdosti. Nesmíme přitom i zapomínat na to, že když si něco uvaříme, tak to také musíme sníst. Skutečnost, která nám není historicky zrovna vrozena, ale je nejvyšší čas to pochopit. Nechceme se přeci věčně schovávat za záda druhých. Nedílnou součástí demokracie je totiž i odvaha převzít právě odpovědnost za vlastní budoucnost.

Zatím jsem se nikdy pozitivně nevyjadřoval o panu Sobotkovi. Měl jsem potíže s jeho osobností, nenalézal jsem charakteristické rysy. Často se rozplývaly ve snaze vyhovět všem. Nyní mám pocit, že se možná konečně našel, že je ochoten riskovat, že má i přesvědčení. Jediné čeho se obávám je, že by mohl ztratit odvahu a svá slova odvolat. To by mne zklamal. Navěky. Ale tak ještě jednou připomenu:

Pane Sobotko, vy jste premiérem České republiky a zatupujete její občany.

Jistě, že se jeden musí proti tyranům bránit, či by alespoň měl. Jenže, to bychom se měli předem domluvit, kdo jím je. Kdo ohrožuje naši existenci, kdo se pokouší diktovat způsob našeho života, kdo se pokouší rozhodovat o tom, co máme snídat dnes a co zítra. Když se podíváme kolem a posloucháme vše, co kdekdo říká a tvrdí, tak je těch tyranů bezpočet.
 
Není již žádným tajemstvím, že Spojené státy americké v posledních desetiletí zatáhly evropské státy do konfliktů, které byly více než nemorální a skrývaly v sobě jen egoistické a panovačné záměry Washingtonu. Zrovna tak víme, že náš milý Brusel představuje burzu různorodých národních zájmů, kde se více rozhoduje v zákulisí, než ve veřejné diskusi.

Občan pak jen zírá a bezmocně bojuje proti nesmyslným nařízením a zákonům. A stejně tak je zatahován do válečných konfliktů. Aby nedošlo k omylu. Pochopitelně, že EU přineslo mnoho dobrého. Ale stejně tak USA a svým způsobem i Rusko. Byla doba, která dávala naději na určité soužití v mírových podmínkách vzájemné tolerance. Tu i tam došlo ale k událostem, které není možno označit jinak, než za expanzi zájmů.

Dopustily se jich ale všechna tři zmiňovaná společenská seskupení a jenom se tím potvrdila stará pravda, že nikdo není bez viny. Jenže, za falešná a podlá rozhodnutí nebyly Spojené státy americké nikdy trestány. Stejně tak EU. Teď je ale na řadě Rusko. Prý musí být potrestáno. Nejsem ochoten ho obhajovat. Ale nedomnívám se, že západní pohled nadřazenosti vycházející z falešného pocitu neomylnosti je k něčemu dobrý.

Co přinesly ty sankce. Nic. Respektive pravý opak. Kdo trochu zná ruskou duši, tak ví, že se jen zvýšila semknutost a jednotnost národa, který se cítí potupován. Zde nehraje roli, zda oprávněně, či neoprávněně. Faktem je, že se jen ztěžuje vzájemný dialog, který by měl být tím hlavním cílem a myšlenkou vycházející ze zdravého rozumu.

Na Ukrajině se i nadále vraždí. V podstatě nikdo neví proč. Vše však spíše naznačuje tomu, že kyjevská ješitnost je bezbřehá. Jde o nějaký princip, který by měl být evropské kultuře přinejmenším podezřelý. Zabránit dalším masakrům a zbytečnému ničení je otázkou hodin. Stačí zastavit boje ze strany pana Porošenka, utvořit určitou imaginární hranici, svým způsobem blokádu, a začít vyjednávat.

Znamenalo by to vyjádřit úctu k lidskému životu, respekt před občanem, který si dovolil myslet něco jiného, než předepisuje prapodivně vzniklá kyjevská vláda, kterou není možno považovat za zrovna demokratickou. Když nic jiného, tak právě proto, jak se pokouší řešit stávající konflikt, který je více jak nesmyslný a absurdní a jehož obětí jsou jen bezbranní občané Ukrajiny.

Že zatím opravdu nikomu nejde o to, zastavit barbarské masakry, dosvědčuje jen snaha o další sankce proti Rusku. Každý ví, že nic nezmohou, že se tím nezachrání jediný lidský život. Všichni víme, že budou jen tyranizovat občany na obou stranách. Zbaví je jen snů o možném spolužití, ztíží každodenní život a jen zvýší nedůvěru ve vládnoucí systémy. Pocit občanské nesvobody bude opět vzrůstat. A bezesporu oprávněně.

Tyranem je totiž právě ten, který ignoruje základní touhy a potřeby člověka. 

Na první pohled nejpohodlnější způsob jak bojovat proti islámskému státu z příjemně zařízené kanceláře naplněné mírovou atmosférou. Vyřeší se tím mnohé. Nemusíme se třeba tak moc zabývat naší vlastní morálkou, která nám nedovoluje jen tak někoho zabíjet. Zatím totiž nejsme ochotni uvažovat o tom, jak dalece je nám náš vlastní systém drahý a zda jsem ochotni za něj bojovat i se zbraní v ruce.

Problém je v tom, že nás podobné úvahy stejně neminou a v brzké době si v tom všem musíme udělat jasno. Budiž, namlouváme si tedy, že je možno problém odsunout. Pošleme tedy Kurdům zbraně. Oni po nich strašně touží a ví velmi dobře, že situace je vskutku příznivá a mohou je dostat i zadarmo. V podstatě se jedná o takovou evropskou a americkou forma odpustku za tu Pandořinu skřínku, kterou ty strašně chytré Spojené státy americké v Iráku otevřely.

Dobrá, takže Kurdové budou bojovat za nás. To si jen ale pokoušíme namluvit. Ti budou totiž především bojovat sami za sebe. Za svůj budoucí stát. Bude to asi tak čtvrtý na území bývalého Iráku. Nejsou hloupí fanatici, vědí co chtějí. Především je to neskutečná možnost získat kontrolu nad  ropnými zdroji. Že by s tím vším ti všichni kolem v budoucnu bez odporu souhlasili se zrovna tvrdit nedá. Tedy zárodek dalšího konfliktu.

Není také jisté, zda se to bude líbit i Washingtonu. To však již bude pozdě, protože problém takových zbraní je v tom, že je nikdo nechce vrátit. Není možno říci, teď to stačí, pošli vše nazpátek, my už tě nepotřebujeme. Jakoby většina současných „teroristů“ neměla v rukách zbraně, které dostali v době, když byli ještě „spojenci“.

Ale tohle všechno my dobré víme, ale přesto ty zbraně pošleme. Je to asi nutné. Z mnoha důvodů. Třeba proto, že si nikdo se situací v Iráku neví rady. Pocit, že se tamní vývoj vymyká kontrole, je více než viditelný. Stále více se také rýsuje reálný obraz barbarství, proti kterému již nejsme schopni se bránit. Zrůdnost, s jakou se světu představuje tato forma prapodivné islámské ideologie, nás skoro paralyzuje. Nejsme schopni pragmaticky uvažovat, natož pragmaticky jednat.

Bojujeme sami se sebou, nejsme jednotní, období svatých válek máme dávno za sebou. Léta jsme žili v domnění, že se historie nebude opakovat. S pocitem kulturní nadřazenosti jsme ignorovali zbytek světa. Byli jsme tak dalece pyšní na naše úspěchy, že jsem opomněli varování, kterého by se nám dostalo při snaze poučit se z historie lidstva. O vlastní minulosti ani nemluvě. Často i zapomínáme, že:

Existence reality není závislá na tom, zda ji vnímáme, či ne.

Jistě, neskutečná to myšlenka, sám se jí bojím. Ale vynořila se dnes zčista jasna a já se jí nebráním. Přišla z ničeho nic. Právě jsem se dověděl, že potravinové sklady se plní. Tedy myslím ty, kde se shromažďují potraviny darované v duchu solidárnosti pro spoluobčany, kteří moc peněz nemají a strádají. Hned jsem si vzpomněl, že nedávno jsem byl informován o tom, že tamní regály již skoro zejí prázdnotou.

A teď to vypadá tak, že se tam hrne jeden kamión za druhým. Od firem, které postihlo období sankcí a proti sankcí produkovaných geniálně nevědomými politiky naší ctěné demokratické společnosti. To je nádherné, jaká to humanitární pomoc občanům? Zdá se, že je tímto vyřešen určitý sociální deficit. A to přímo státem, naší vládou.

Obdivuhodné. Sám bych na takové řešení nepřišel. Opravdu geniální. Ale jeden červíček nedůvěry se přeci jenom objevuje. Rád bych věděl, co tomu řekne náš státní obchodní specialista pan Babiš. Tedy: Vyplatí se to? Je opravdu nutné zaplést se do občanské války cizího státu, aby se naplnily sklady potravin pro naše bezdomovce? Nevím, nejsem ekonom, ale odvážím se tvrdit, že asi ne.

Dokonce se domnívám, že si to ministr financí také myslí a proto se snaží vydělat alespoň na nesmyslné DPH zatěžující tyto milosrdné dary. Vůbec se mu nedivím. Nějak se přeci ta zahraniční politika financovat musí. Uchlácholit ho však může fakt, že se třeba zase ušetří na penězích pro sociální pomoc chudým občanům. Přesto všechno si myslím, že se mu to moc nezamlouvá. S kupeckými počty to opravdu nemá mnoho společného.

Pochopitelně, že je možno na to vše ještě pohlížet z hlediska morálky a skutečné humanitární pomoci. To bychom se ale dostali asi do oblasti čistě intelektuální a filosofické. A to není již tak zajímavé, protože již dávno víme, že politika a morálka se moc rády nemají. Respektive nemůžeme naše politiky něčím takovým zatěžovat. Vždyť jsou to jenom lidé, že?

Takže nevím. Jsou naši Sobotkové a Zaorálkové opravdu tak geniální? Raději s tím posouzením poněkud počkám. Ono to vše totiž spíše vypadá, že dochází k určitému bumerangovému efektu. A to jeden neví odkud ten příští přiletí. A naší vládní představitelé schovávají jen hlavy do písku a všelijak se vykrucují, když se jeden ptá na význam a dopad sankcí. Lze tedy počítat s tím, že asi sami neví, kolik to bumerangů vlastně vymrštili na hrací plochu mezinárodní politiky.

Jsem jenom trochu neklidný, protože mi to všechno připomíná ten starý politický trik. Totiž, pokud má vláda pocit, že stojí před neřešitelnými problémy ve vlastní zem, pokouší se  soustředit pozornost na problémy společností jiných a pokud možno vzdálených. Úplně proti vůli a přesvědčení občanů, kteří si již po staletí myslí:

Bližší košile, než kabát.    

Mám tedy takový dojem. Před lety jsem se dost často procházel po pásmu Gazy a pohlížel na škody, které způsobily rakety a granáty izraelské armády. Když jsem se ptal kolem, kdo ty škody bude platit, tak mi bylo s úsměvnou tváří sděleno, no přeci Evropa. Dostalo se mi i vysvětlení, že ti naivní evropští politici jsou celkem spolehliví plátci.

Již tehdy jsem si říkal, že by bylo zajímavé pozorovat reakci občanů EU, kdyby se dověděli, kolik že to denně platí panu Arafatovi na jeho mocenské hrátky. V souhrnu to byly miliardy dolarů, které zmizely částečně neznámo kam. Důkaz, že by chudý človíček žijící v pásmu Gazy nějaký ten dolárek dostal, nebyl většinou k nalezení.

Takže se nemohu ubránit myšlence, že se na Ukrajině odehrává to samé. Minimálně scénář je stejný. Nesmyslně se tu lidé zabíjejí a čekají, až se najde někdo, kdo bude ochoten jim zaplatit za to, že toho nechají. Celý svět pravidelně informují o tom, jak je to hrozné, nelidské a barbarské. Nějaká ta zprávička, že by sami proti tomu něco dělali, se neobjeví. Nu, perfektní mediální vydírání využívající všech soucitných emocí civilizovaného světa.

A ten jako vždy přispěchá na pomoc. Hlavně, když se již politická garnitura dohodla, kdo je viníkem. Ne, Ukrajinci to nejsou, ti jsou obětí, takže jim přeci musíme pomoci, jak jinak. U Palestinců je to přesně to samé. Oni jsou také nevinní. Je to celkem perfektní mediálně politická praxe. Spolehlivě funguje již léta. Dokonce tak dalece, že je možno takovouto situaci kdykoli opakovat, takříkajíc, dle potřeby.

Jak v pásmu Gazy, tak na Ukrajině, není také možno pozorovat, že by tomu mělo být jinak i v budoucnosti. Proč také? Je přeci velmi pohodlné nebýt nucen pragmaticky řešit vnitřní společenské rozpory. Stačí si přeci formálně zvolit demokratický parlament, který nebude nikdy efektivně fungovat a přiřadit se k „civilizované“ společnosti, kterou je nutno z pohledu Evropy podporovat a zachraňovat.

Výhodou je i to, že evropský občan platící daně mlčí. Jedná se přeci o humanitární pomoc. Nezbude mu tedy nic jiného, než koukat, jak zase mizí milióny ze státního rozpočtu neznámo kam. Musí souhlasit i s tím, že za jeho peníze bude trestán i „viník“. Vytvořen poněkud uměle, bez konkrétních důkazů. Řekl bych, že se jedná spíše o ideologického odpůrce, ale právě i to stačí, aby na něj byly uvrženy sankce.

Takové sankce jsou kouzelným propagandistickým prostředkem politické a mediální války. Je jim přiřazena vysoká morální hodnota. To je výborné, mnozí politici z toho vytřískají politický kapitál, jiní miliardy. Jejich skutečný finanční dopad pak odnesou občané na obou stranách. Nesou to hrdinně, je jim vtlučeno do hlavy, že to je jejich morální povinnost. Tedy opravdu perfektní ideologická konstrukce.

Jediným flíčkem na této politice čisté vesty by bylo, kdyby se veřejně prohlašovalo, že lid jedné země chce pomoc lidu země druhé. O tom se raději formálně mnoho nehovoří, protože to by asi i tomu největšímu hlupákovi došlo, že tomu tak ve skutečnosti není. Že totiž jen jeden mocipán bojuje proti jinému, či se jich pár spojí proti tomu, který je nějak moc silný a mohl by být nebezpečný. Zůstává jen otázka: Komu vlastně? Jisté však kupodivu je, že:

Masakry pořádané ve jménu lidu jsou historicky vždy omluvitelné. 

Prý ano, říkají političtí amatéři v Bruselu. V podstatě bych s nimi souhlasil, ale to bych musel uvěřit tomu, že mají na mysli budoucnost ukrajinského lidu. Oni se ale raději paktují s prapodivnou mocenskou bandou, v jejímž čele stojí pan Porošenko, který je ten poslední mocipán, kterého bych rád viděl v mé blízkosti. Pro jeho kamaráda Jaceňuka platí v mých očích to samé.

Je až s podivem, jakého pozitivního ohlasu požívá na západ od Kyjeva politika těchto dvou profesionálních lotříků. Podle Bruselu si každý Evropan asi nepřeje nic jiného, než řešit mocenské spory ohněm a mečem. Ať žije středověk a jeho svaté války, ať žije novověk a jeho mocenská kolonizace.

Současná situace na Ukrajině jen dokazuje, že v tamním boji o moc je lidský život bezcenný a je používán jen jako politický kapitál. Nedomnívám se, že by separatisté byli andílky, to v žádném případě, ale jsou způsoby, kdy je možno i takové lidi donutit k dialogu. Pokud si ho někdo přeje, pokud to spadá do jeho představ o morální odpovědnosti vůči společnosti.

I politické a mediální divadlo posledních dnů kolem humanitární pomoci je spíše dokladem toho, že intelektuální úroveň nových kyjevských carů je jen pokračováním starých tradičních bojů o moc. Arogantnost, s jakou se snaží světu neosvětlit sestřelení civilního letadla, je jen tragickým příkladem, že i takováto lidská tragédie je jen dobrá pro spekulace na politické burze.

Při tom všem je mi však neskonale líto ukrajinského lidu. V podstatě se stále ještě neobjevil nikdo, kdo by mu byl ochoten opravdu pomoci. Někdo, kdo by byl dostatečně silný jak mocensky tak politicky, ale hlavně morálně. Žádná osobnost, žádný stát, žádná společnost. Bude se tedy opakovat jen to, co se již událo mnohokrát v dějinách. Ukrajinský lid bude ponechán sám sobě. Bude jen obětí mocenských tahanic a politických spekulací.

Nevím, zda mají občané Ukrajiny blíže k Rusku či k lidu ve středu Evropy. Je to i jejich rozhodnutí. Jedním jsem si však skoro jistý, zatím nedospěli ke společenské formě, která by jim umožnila o tom svobodně rozhodnout. Spíše to vypadá, že hledí jen do ústí zbraní, které na ně míří ze všech stran.

A největší tragédií pak je, že i občané EU se nenacházejí v lepší pozici. I oni jsou obětí politických strategií, které kalkulují se vším možným, jen ne s touhou naprosté většiny, která si přeje žít v přátelství a vzájemném respektu. Ti zástupci lidu v Bruselu vůbec neuvažují o tom, že v Evropě možná žije naprostá většina těch, kteří jsou ochotni respektovat Rusko včetně pana Putina a jejich jedinou podmínkou pak je, aby Moskva stejně tak respektovala suverenitu jejich země.

Zatím jsem nepostřehl, že by tomu tak nemělo být, že by mne někdo ohrožoval. Spíše jsem pozoroval expanzi západních mocenských a ideologických choutek směrem na východ. Obětí se stal ukrajinský lid. Že se to Moskvě nelíbí, je více než logické. Ať již oprávněně či neoprávněně. Pravdou však je, že je čím dál tím míň prostoru k tomu, aby se Ukrajina mohla rozhodnout podle vlastní vůle. Ať už tím, či oním směrem.

Mám také něco proti tomu, aby se o základní lidské svobody bojovalo s barbarskou brutalitou a s nádechem koloniálních snah. Z hlediska lidské historie sice nic neobvyklého, ale přeci jenom vzdáleno mým představám o společnosti evropských národů. Primitivnost a brutalita politických struktur na Ukrajině je tak odpuzující, že mne již pouhá představa, že by se tato společnost přiřadila do zemí EU, přímo děsí.