Prý ano, říkají političtí amatéři v Bruselu. V podstatě bych s nimi souhlasil, ale to bych musel uvěřit tomu, že mají na mysli budoucnost ukrajinského lidu. Oni se ale raději paktují s prapodivnou mocenskou bandou, v jejímž čele stojí pan Porošenko, který je ten poslední mocipán, kterého bych rád viděl v mé blízkosti. Pro jeho kamaráda Jaceňuka platí v mých očích to samé.
Je až s podivem, jakého pozitivního ohlasu požívá na západ od Kyjeva politika těchto dvou profesionálních lotříků. Podle Bruselu si každý Evropan asi nepřeje nic jiného, než řešit mocenské spory ohněm a mečem. Ať žije středověk a jeho svaté války, ať žije novověk a jeho mocenská kolonizace.
Současná situace na Ukrajině jen dokazuje, že v tamním boji o moc je lidský život bezcenný a je používán jen jako politický kapitál. Nedomnívám se, že by separatisté byli andílky, to v žádném případě, ale jsou způsoby, kdy je možno i takové lidi donutit k dialogu. Pokud si ho někdo přeje, pokud to spadá do jeho představ o morální odpovědnosti vůči společnosti.
I politické a mediální divadlo posledních dnů kolem humanitární pomoci je spíše dokladem toho, že intelektuální úroveň nových kyjevských carů je jen pokračováním starých tradičních bojů o moc. Arogantnost, s jakou se snaží světu neosvětlit sestřelení civilního letadla, je jen tragickým příkladem, že i takováto lidská tragédie je jen dobrá pro spekulace na politické burze.
Při tom všem je mi však neskonale líto ukrajinského lidu. V podstatě se stále ještě neobjevil nikdo, kdo by mu byl ochoten opravdu pomoci. Někdo, kdo by byl dostatečně silný jak mocensky tak politicky, ale hlavně morálně. Žádná osobnost, žádný stát, žádná společnost. Bude se tedy opakovat jen to, co se již událo mnohokrát v dějinách. Ukrajinský lid bude ponechán sám sobě. Bude jen obětí mocenských tahanic a politických spekulací.
Nevím, zda mají občané Ukrajiny blíže k Rusku či k lidu ve středu Evropy. Je to i jejich rozhodnutí. Jedním jsem si však skoro jistý, zatím nedospěli ke společenské formě, která by jim umožnila o tom svobodně rozhodnout. Spíše to vypadá, že hledí jen do ústí zbraní, které na ně míří ze všech stran.
A největší tragédií pak je, že i občané EU se nenacházejí v lepší pozici. I oni jsou obětí politických strategií, které kalkulují se vším možným, jen ne s touhou naprosté většiny, která si přeje žít v přátelství a vzájemném respektu. Ti zástupci lidu v Bruselu vůbec neuvažují o tom, že v Evropě možná žije naprostá většina těch, kteří jsou ochotni respektovat Rusko včetně pana Putina a jejich jedinou podmínkou pak je, aby Moskva stejně tak respektovala suverenitu jejich země.
Zatím jsem nepostřehl, že by tomu tak nemělo být, že by mne někdo ohrožoval. Spíše jsem pozoroval expanzi západních mocenských a ideologických choutek směrem na východ. Obětí se stal ukrajinský lid. Že se to Moskvě nelíbí, je více než logické. Ať již oprávněně či neoprávněně. Pravdou však je, že je čím dál tím míň prostoru k tomu, aby se Ukrajina mohla rozhodnout podle vlastní vůle. Ať už tím, či oním směrem.
Mám také něco proti tomu, aby se o základní lidské svobody bojovalo s barbarskou brutalitou a s nádechem koloniálních snah. Z hlediska lidské historie sice nic neobvyklého, ale přeci jenom vzdáleno mým představám o společnosti evropských národů. Primitivnost a brutalita politických struktur na Ukrajině je tak odpuzující, že mne již pouhá představa, že by se tato společnost přiřadila do zemí EU, přímo děsí.