Ze strategického pojetí dnešního mediálního světa, který je řízen marketingovými specialisty, zní odpověď ano. Informace obsažená v této moderní internetové formě dosahuje maximálního účinku na adresáta. Je takřka vrcholem v oblasti marketingové strategie. Oba případy, kdy jsou v reálném obraze zachyceny brutální vraždy novinářů, jsou toho nesporným důkazem. Celý svět může přihlížet tomu, co si jedna kultura myslí o druhé. Pro pochybnosti není místo, je to nekompromisní sdělení.
Paralyzováni brutalitou se díváme na ty důkazy barbarství a možná si ne zcela uvědomujeme, že nám zde někdo nastavil zrcadlo, které vypovídá mnohé o dnešní civilizaci. O našem nazírání na svět, který pozorujeme jen jako mediálně upravenou realitu vytvořenou záměrně filtrovanými informacemi. Jestliže jsme však konfrontováni s nahou skutečností, cítíme se zaskočeni a v podstatě odmítáme tento obraz plně vnímat. Bráníme se přiznat si vlastní neschopnost. Tušíme, že takové zrůdnosti nemůžeme zabránit.
Nebylo by však na škodu se sebekriticky zamyslet nad tím, zda naše „západní“ civilizace nepřispěla k tomu, že k něčemu takovému vůbec dochází. Ty vraždy jsou poselstvím americkému presidentovi. Výhrůžkou. Ultimatum. Pokud USA nezastaví boj proti IS, dojde k dalším brutálním vraždám před objektivem kamery. Je pravděpodobné, že neustoupí ani jedna strana, obě zastávají principy.
Ano, Amerika neustoupí. Je všeobecným pravidlem, že se vlády nenechají vydírat. Ať to stojí, co to stojí. Doslovně. I lidské životy jsou často obětovány tomuto principu. Asi je tomu tak dobře, i když se s tím smířit není tak lehké. Zvláště, pokud si jeden uvědomí, že to byla právě americká vláda, která zavdala první příčinu a položila základ pro dnešní situaci v Iráku a tudíž i k takovýmto vraždám.
Tehdejší válečné tažení ještě formálně připomínalo konvenční ozbrojený konflikt, ale ve své podstatě bylo jen zakončením mediální války. Ta připravila půdu na všeobecný veřejný souhlas a spojeneckou pomoc při napadnutí Iráku s cílem svrhnout diktaturu Saddam Husajna. To se bezesporu podařilo, ale vývoj, který následoval, nenaznačuje, že by cíle americké a tudíž „západní“ civilizace měly něco společného s rozvahou civilizovaného světa, jež si dal za cíl šířit humánní způsob života.
Nemalou zásluhu na tom mají i novináři, kteří se aktivně podíleli na desinformaci světové veřejnosti. Začalo to bezbřehou reklamní kampaní, která měla ospravedlnit ozbrojený zásah opírající se o lživá tvrzení americké vlády o chemických zbraních. Pokračováním pak bylo „aktuální“ zpravodajství o průběhu válečného tažení, kdy desítky novinářů s nadšením doprovázely bojující jednotky. Nejinak tomu pak bylo po dosaženém „vítězství“.
Novináři se tak, většinou dobrovolně a s nadšením, stali „vojáky“ mediální války. Bylo to také období, kdy bylo v módě tvrdit, že je možné vést války bez ztrát na životech. Pochopitelně z pohledu útočníka. Byl to levný reklamní trik s cílem uspokojit především americkou veřejnost, která ne zrovna bezpodmínečně akceptuje ztráty synů a dcer národa.
A že se všichni ti mediální experti mýlili, dokazují právě na počátku zmíněná brutální obrazová poselství. Dokazují jen starou pravdu, že se ve válce umírá. Mnohdy pro nic a za nic, ale umírá. A naše moderní kultura přinesla právě i nový druh válčení. Boj se odehrává na mediálním poli, ale právě i tam teče krev. Protože i ten virtuální počítačový svět mnohdy vychází z reálného života, který již nejsme ochotni plně akceptovat.