kotyk-blog.cz

Tedy ta mediální show kolem té paní mi jde již opravdu na nervy. Jistě, že nemám nic proti tomu, aby ji naše legislativa, pokud je toho ještě schopna, odsoudila za vše, čím porušila platné zákony. Jsem v tom optimista i přesto, že naše správní orgány nedokazují profesionalitu, která by již pomalu měla být na místě.

Ať tedy dělají soudy co by dělat měly a také musí. Co však postrádám, je nějaký zájem se zabývat tím, co uděláme pro to, aby se podobné případy neopakovaly. Často mi totiž připadá jako bychom vybírali naše politiky stejně tak, jako to nejlevnější zboží v supermarketu. Podlehneme nízké ceně a i většinou draze zaplacené, ale přesto i laciné a podbízivé reklamě.

Pravda, když se nám něco nelíbí, tak jdeme nakoupené vrátit a když máme štěstí dostaneme nazpátek i peníze a tím je věc vyřešena. Jenže, jak vidno právě u „případu“ paní Nečasové a spol., to není tak jednoduché pokud si „nakoupíme“ levné a bůhví kým vyrobené politiky. Co by nás však mělo varovat, že jde o ryze české zboží.

Takže bychom se měli opravdu zamyslet nad tím, pokud tedy jde o volbu našich zástupců, že by bylo radno trochu hlouběji sáhnout do kapsy. Pochopitelně obrazně řečeno, protože nároky jsou kladeny spíše na náš rozum. Konečně pochopit, že to „líbivé“ a barevně prezentované nemusí být zrovna pro naši společnost to nejlepší.

Výjimkou, kdy jsem ochoten ten mediální tanec kolem „levného zboží“ tolerovat, by byla skutečnost, že nás donutí uvědomit si v jakém politickém marastu se to nacházíme. Už právě ty nekonečné procesy a dennodenní obviňování z korupce, které zahlcují veškeré mediální zdroje, by nám měli být poučením a vyvolávat pocit studu. Měli by nás donutit ke snaze udělat vše pro to, že k tomu všemu bude v budoucnu docházet jen ojediněle.

Nemá totiž cenu se rozčilovat nad nemorálností a mocenskou rozežraností těch, které možná odsoudíme, když při příštích volbách budeme volit jen jejich „náhradníky“. To už by opravdu hraničilo s chorobným masochismem. Zatím to vypadá tak, že se v tom vyžíváme a dokonce to již pokládáme za „normální“. Jako něco, co je pro nás charakteristické. Rozmáhá se i něco jako atmosféra letargie, která mi připomíná „staré“ časy nadvlády jedné politické strany.

Máme svobodu slova. Demokracii. V médiích můžeme beztrestně pozdvihnout hlas, kritizovat kdekoho a kdeco. Nikdo nás za to nezavře, spíše se jen mění okruh přátel. Jenže žijeme v systému, který také dokáže trestat. A to velmi brutálně. Učiní tak vždy, když jsme k volbám buď nešli anebo „nakoupili“ levně. A nic nám nepomůže, když se za pár dnů či týdnů probudíme a zjistíme, že jsme šáhli vedle.

Naše rozhodnutí nemůžeme  reklamovat a ani špatně fungující politiky není možno poslat do servisu. Zůstanou nám na krku celé volební období. A můžeme křičet co nám hrdlo ráčí, jsme namydlení, dali jsem jim moc a můžeme si být jistí, že toho využijí. Takže by bylo radno při příštích volbách trochu více uvažovat a nenechat se nalákat na pozlátka.

Ostatně to platí i pro ten supermarket. Zkuste příště nakupit raději méně, ale v lepší kvalitě. Bude to právě i dobrý trénink pro příští volby. Sebekriticky však zároveň přiznám, že v současné době odejde přemýšlivý zákazník z politického supermarketu asi s prázdnou taškou. Ale jeden by neměl ztrácet naději. Ano, ono totiž může být lépe, ale jen když se o to všichni zasloužíme. Ostatně na mesiáše se již dlouho nespoléhám. Jsou to totiž většinou produkty velmi pomíjivé kvality. Jenom jejich pozlátko bývá většinou velmi odolné v přicházejících bouřkách. Jednoho dne pak přesto zešedne.

Tak nějak jsem pochopil zprávu o výměně názorů našich politicko nepolitických představitelů. Jsem zaujatý. Ožraly nesnáším a na lyžích jsem nebyl již desítky let. Měl jsem kdysi šéfa, vlastně šéfredaktora. Byl to alkoholik a chránila ho komunistická strana a jeho tvrzení, že byl partyzánem. Obé z něj ale nedělalo lepšího člověka. Spíše naopak.

Měl jsem i šéfy, kteří propadli sportu, ale ani to z mnohých nedělalo lepší charaktery. Spíše vytrvalce na dlouhých tratích intrikánských maratónů. Rád bych zůstal nestranný, ale mám s tím potíže. Kalousek a Babiš. Oba mají za sebou minulost, která je dlážděna otazníky. Většina lidí, které jsme potkal, vrtí nad oběma hlavou.

Mám sice určité pochopení pro našeho odborníka na firemní struktury, ale omlouvat jeho mnohá vyjádření neustále tím, že je to mluva nepolitika mne už otravuje. Jeho výroky totiž často  naznačují, že nemá mnoho pochopení pro ty ze společnosti, kteří nepředstavují ekonomický zisk.

Ale řekněme, že má pravdu a většina výstupů pana Kalouska je pod vlivem alkoholu. To, jak tento více jak zkušený politik občas zadrhává a má potíže vylovit z paměti již stokrát řečené by tomu nasvědčovalo. Pak ale musím položit otázku, jak je možné, že když jedu autem musím se chovat jako abstinent.

Je snad rozdíl mezí řízením státu a auta? V obou případech odpovídám za své chování a musím jednat tak, abych neohrozil ostatní. Máme tedy opět pro politiky jiná měřítka a dokonce i pochopení. Přivlastňují si dokonce i privilegia. Ode mne k tomu posvěcení nikdy nedostanou. Naopak jsem pro přísná měřítka.

Pokud má tedy pan Babiš pravdu, tak by se panu Kalouskovi měla odebrat veškerá politická oprávnění. Pakliže pravdu nemá, tak mu jeho lyžování ale nepomůže, spíše naopak. Mluvou sobě vlastní jen veřejně znevažuje poltického oponenta způsobem zcela primitivním. Normálně bych to považoval za náhražku neexistujících argumentů. Tak trochu na hospodské úrovni.

Každopádně však výroky, ať již jednoho či druhého, jen dokazují, že si jeden druhého neváží. A pokud tomu tak je, tak se mi žádná otázka neklade, respektive musím odsoudit oba. Mám totiž pocit, že kdybych se k jednomu příznivě vyjádřil, tak bych se stal spoluviníkem na politickém kolbišti, kde se bojuje o vavříny ješitnosti.

Co k tomu ještě dodat? Snad se jen sebekriticky přiznat k vlastní ješitnosti. Tento verbálně politický „incident“ totiž jen potvrdil moji dnešní úvahu o tom, že by jeden neměl kupovat demokracii v supermarketu. A případně ani nevolit jeho šéfa. Zvláště když místo výroby a datum poživatelnosti není k rozluštění.

Snad už ani není zapotřebí komentovat „životní“ pravdy našeho pana prezidenta. Je už to únavné a trapné. Jeho jasnozřivá prognostika je většinou šedá a zavádějící a nic nepomůže snaha jeho mluvčího uvádět věci na nepravou  míru. Většinou je to jen potvrzení, že hradní pán to bohužel myslel tak, jak to řekl.

Ne, ty dvě dívky nebyly hlupačky. Spíše tak trochu mladistvě naivní. Chtěly prostě poznávat svět a lidi. Možná i zrealizovat určité sny. Bylo to ale kruté poznání, jistě na celý život. Nic bych jim nevyčítal. Ani to, že to asi stálo velké úsilí navrátit je k jejich rodinám. A protože jsem pragmatik, nechci ani vědět všechny detaily. Jsem rád, že náš stát využije v těchto případech všech prostředků na záchranu svých občanů. Je to princip slušné společnosti.

Spíše při takovýchto událostech myslím na ty politiky, se kterými jsem se setkal a kteří byli stejně „hloupí“ jako ty dvě dívky. U „vševědoucích“ politiků odmítám používat slova naivní. Jsou to mnohdy opravdu zcela hloupé a neinformované osoby. Zvláště pokud jde o takzvané krizové oblasti. Kolik už jich vykládalo o mírumilovných Palestincích, o osvíceném Muslimském bratrstvu v Egyptě, o nutnosti demokracie v Iráku. Řada příkladů je již pomalu nekonečná.

Jak to všude dopadá, víme všichni. Na vše doplácejí již milióny nevinných lidí, kteří se staly obětí těchto politických experimentů. A většina možná uvěřila těm řečičkám o mírumilovných snahách těch či oněch. Stejně tak, jako ty české dívky, které se možná chtěly přesvědčit, že lidé jsou lepší než jsou. Ale ne v těchto oblastech. Zde číhá nebezpečí opravdu na každém kroku, jeden nikdy neví. Mnohdy na tebe zamíří zbraň i včerejší přítel.

Ale ti hloupí politici to vidí vždy jinak a vykládají o nějakém porozumění, které nikdo nikde nemůže najít. Z taktických diplomatických důvodů odmítají krizové oblasti označit za životu nebezpečné. Nechtějí „dráždit“ politické protivníky. Hovoří o omylech a zmatených jedincích. Nechtějí připustit, že existují kulturní celky a společnosti, kde se problémy řeší stále jen násilnou cestou a kde je terorismus v různé formě doma.

Jistě, že v těchto oblastech najdete mnoho opravdu mírumilovných lidí. Vždy, když jsem je potkal, tak mne pokládali za sebevražedného blázna, když jsem se v těchto oblastech pohyboval bez patřičného doprovodu, který by se postaral o mou bezpečnost. A byli to také oni, kteří jen kroutili hlavou nad hloupostí a nevědomostí mnohých západních politiků.

Byli smutní a přemáhal je pocit bezmocnosti. Dobře věděli, že nemají šanci se bránit. Jak proti vlastním lidem, tak proti většinou nesmyslné „pomoci“ přicházející od západní civilizace. Poznali, že jsou jen hrací kartou politického pokeru světových velmocí anebo obětí politických hlupáků.

Často jsem s nimi posedával, popíjel čaj a nebyl schopen jakéhokoli vysvětlení této nelidské nespravedlnosti a „humánní“ arogance. Jediné, co mne vždy napadalo, byla egoistická myšlenka, že jsem měl štěstí a narodil se v jiném světě. Oni měli prostě smůlu. Nejhorší byl pro mne pohled na děti, které si radostně hráli a neměli tušení, že jejich budoucnost bude temná a bezvýchodná.

Takže buďme velkorysí k těm dvěma dívkám. Buďme rádi, že to tak dopadlo. Prožily něco, co bych nikomu nepřál. Vlastně ne, strašně bych to přál mnohým politikům. Chtěl bych, aby se za  každou cenu seznámili s realitou života těch, o kterých tak rádi rozhodují. Chtěl bych poučení pro ty opravdové hlupáky, kteří z bezpečí honosných komnat vykládají mnohé nepravdy o zbytku světa. Jsou to často lidé, kteří nutí druhé aby bojovali za prapodivné hodnoty, či je zneužívají pro své mocenské choutky.

Ano, těm bych přál tvrdou konfrontaci s realitou života. Možná, že už jsem tak zkažený, že bych si ani nepřál, aby je někdo zachraňoval. Přesně podle jejich zprofanovaného a lživého hesla: S teroristy se nevyjednává.

Když totiž pozoruji naše současné světoborné diskuse, tak mne opravdu  nic jiného nenapadne. Třeba ta reklamní akce těch několika „amíků“, kteří se trochu projedou na našich silnicích. Vypadá to, jako by se měl zbořit svět. Já vás ujišťuji, že se tak nestane a až bude vše za námi, tak si na to za pár dnů ani nevzpomeneme. Nebojte i ta média rychle zmlknou. Ale řeknou si, že se to dalo docela dobře prodat.

Skutečně nechápu, proč bychom se měli kvůli tomu mlátit hlava nehlava. Jsme přeci docela malinkatý nárůdek a když se podíváme do historie, tak se nám ne vždy vedlo být samostatní. A když, tak přeci jenom v nějakém tom „přátelském“ vztahu. A kdybychom ještě trochu více přemýšleli, tak bychom možná dospěli k názoru, že toho přítele nemusíme zrovna milovat navždy.

Nemusíme ho totiž vůbec milovat. Je to takové manželství z rozumu,  jak se říká. V současné době to vypadá tak, že je přeci jenom lepší být nakloněn těm vládcům v Bílém domě. Nejsou to zrovna svatoušci, dělají i mnoho nesmyslů. Vedou občas i nesmyslné války, za  které pak musíme platit, ale přeci jenom se také snaží sem tam něco poopravit. Tedy tam, kde se opravdu utnuli.

Třeba s tím islámským státem, který je produktem politiky USA. No, snad to nějak napraví, jde to opravdu na jejich účet. Stejně tak i celková destabilizace arabského světa. Je to trochu nebezpečný experiment. Jenže USA chtějí být i nadále považovány za velmoc. Již ji sice ne zrovna jsou, ale pořád v to věří. Takže já bych na ně stoprocentně nesázel. Ale, jak  říkám, pokud nemohu být neutrální, tak bych ještě zůstal na jejich straně.

A ten konvoj bych nechal, pokud možno v tichosti projet. Je to totiž jediná možnost, jak ukázat alespoň trochu „samostatnosti“ v tom dnešním polticky nesamotném světě. Ale co děláme místo toho? Hned se začněme dělit na milovníky či nenávistníky té či oné mocenské soustavy. Jako bychom nevěděli, že to v podstatě nehraje žádnou roli. Vyjma u hospodského stolu.

Ten asi milujeme ze všeho nejvíce a tak ovládá pomalu i naše media a já se obávám, že se začíná  i zakořeňovat do našich myslí. Nevím, kde se v nás vzal ten masochismus s jakým dokazujeme celému světu naši malost. Každým dnem jen ukazujeme, že ztrácíme i tu poslední špetku hrdosti. Právě tu suverenitu, která z nás po dlouhá staletí dělala společnost, která byla ostatním světem respektována. A to za každé nadvlády a každého režimu.

Jsme jako plachetnice, která se podvolí každému větérku. A pokud nevane, tak foukáme ze všech sil sami do plachet. Máme strach vyhodit kotvu. Prostě se zastavit a v klidu popřemýšlet, kam to vlastně chceme. Možná, že je to právě ta pro nás nezvyklá svoboda, která nás rozpolcuje a neumožní nám sjednotit se v našich touhách a životních cílech.

Ano, dnešní globální svět nás občas nutí stát na té či oné straně. Není však důvodu nezůstat hrdý a vzpřímený. Nemusíme se plazit po kolenou jako na dětském pískovišti a přitom ještě jeden druhému ničit bábovičky. Konečně bychom měli pochopit, že pokud se jedná o naše svobody, že  období mateřské školky je za námi. Konečně bychom si měli uvědomit, že jsme dospělí a ještě stále máme právo rozhodovat o naší budoucnosti. Můžeme to ovšem i přenechat jiným. V podstatě by i to bylo svobodné rozhodnutí.

Tentokrát mne vyprovokoval mediální výstup pana Kalouska, jakožto hosta show paní Jílkové. Přiznávám upřímně, že je oba jaksi nesnáším a pomalu je považují za degenerativní produkty našeho mediální světa. Ve své podstatě není totiž jiného důvodu pro jejich veřejnou optickou prezenci. Nepozdvihují ducha, spíše šíří takový ten neblahý pocit kolem žaludku. Nejsou už ani k smíchu, spíše k pláči.

Ale k věci. Náš velký a neustále všemu oponující prorok pan Kalousek se domnívá, že by absolutní vyřešení konfliktu na Ukrajině přinesly dodávky zbraní. Již se ale v zásadě nezabývá otázkou komu by vlastně padly do rukou. Ironicky řečeno, ta ukrajinská armáda jich zatím poztrácela více než dost. A také si není zcela jista po kom by se mělo vlastně střílet. Zatím to vypadá, že pro jistotu střílí na vše, co je v jejím dosahu.

Stěžejním argumentem pan Kalouska bylo, že je nutno zajistit rovnováhu sil. Oblíbená teorie mírových stratégů. Většinou i funguje. Je nutno nahromadit takové množství zbraní na obou stranách, že se ty poté zhrozí a dojdou k názoru, že v případném konfliktu by vlastně nikdo nevyhrál, respektive by došlo k sebezničení.

Fantastické myšlenky je občas zapotřebí s jejich autory dovést do absurdního konce. Předpokládaným faktem v této souvislosti je, že proruským sílám se dostává i podpory válečným materiálem přicházejícím z Ruska. Dobrá, vycházejme z toho. Takže dodáme Kyjevu třeba sto tanků. Co asi udělá Moskva? Pošle 200 tanků.

My budeme logicky reagovat a opět přihodíme na misku vah. A tak pořád dokola. Nutno si i přiznat, že reakce Moskvy budou velmi rychlé. V podstatě i teoreticky neomezené. Takže nebude trvat dlouho a bude Ukrajina plná zbraní. Nu, snad se najde místo i v dalších „evropských“ zemích. A pak i ten hlupák jaksi přijde na to, že se Ukrajina stala jen obětí pro tyto politické hrátky, její zájmy se stanou vedlejší, ba pro mnohé politiky i otravující.

Aby to tedy fungovalo, je nutno nějak umlčet ukrajinský lid. Tím pochopitelně nemíním zmateného pana Porošenka a toho nebezpečného komika Jaceňuka. Míním jen ty prosté občany, kteří si to vše musí nechat  líbit. Nejlepší asi je, jak to už poslední dobou probíhá, se jich prostě neptat. Nechtít vědět co si oni přejí. Jistě to pochopí,  jde přeci o globální zájmy. Koho a čeho je přeci jedno. I pokus něco vysvětlovat je asi zbytečný.

Nevím totiž, zda by normální ukrajinský občan byl ochoten akceptovat, že v podstatě jde o zájmy takových pánů Kalousků a jim podobných. Všech verbálních a politických hrdinů, kteří se potřebují mediálně prezentovat za každou cenu. Hlavně pokud jde o zbraně. Nechtěl bych ale vidět jejich kalhoty, kdyby někde v blízkosti vybuchl granát. Asi by to postihlo nejen jejich kalhoty, ale i boty.

A vůbec jim přitom nevadí, že jejich ješitný a velikášský boj ve virtuálním mediálním světě může stát další desítky, stovky a možná i tisíce ukrajinských životů. Tito velkohubí a „politice“ oddání lidé se již zcela odtrhli od reálného světa. Žijí ve světe kamer a populistických diskusí. Necítí potřebu zabývat se bolestmi občanů a lidí samotných.

A jejich oblíbenou arénou jsou show jako ta od paní Jílkové. Dramaturgie pořadu je totiž jasná. Cílem je osobní osočování, znevažování a posměch. Pokus označit druhé za blázny. Historie nás však poučila, že je nutno mnohé blázny brát vážně. Opravdu se zamyslet nad tím co říkají. Pokusit se odhalit jejich skutečné cíle. Právě ty, které zní absurdně a pokládáme je za nerealizovatelné.

Žijeme totiž ve světě, kdy se ta největší absurdita může stát realitou. A mnohdy tak brutální, že si ji ani nechceme představit. Utíkáme před ní a pomocí nesmyslných diskusí a primitivního osočování se jen ukájíme falešnou představou, že k něčemu takovému nikdy nedojde. Takže nezbývá, než brát „Kalousky“ přeci jenom vážně. A to i přes veškerou absurditu jejich tvrzení. Minimálně tak dlouho, dokud požívají politické moci.

Tak jako vždy je moje úvaha čistě subjektivní. Tentokrát dokonce nezdravě emocionální. Ta první setkání s panem Babišem se vždy odehrávala na dálku. Začalo to tím, že při jízdě autem se jeho obličej začal objevovat častěji, než dopravní značky. Problémem bylo již to, že nějak nabýval na významu, který normálně mívá ten žlutý na roh postavený čtverec informující o přednosti v jízdě.

Rozdíl jsem sice rozpoznával, ale nemohl jsem se ubránit jedné asociaci. Vždy se mi v mysli objevila vedle té pregnantní konturové fotografie figurka Mickey Mouse. Bojoval jsem dlouho proti tomuto asi nespravedlivému přirovnání. Pořád jsem si říkal, že ten miláček dětí na celém světa za to nemůže. Dalo mi opravdu práci přesvědčit sebe sama o chybnosti úsudku..

Pak jsem to přeci jenom zvládl a rozhodl se s pomocí té trochy intelektu co mám, že se uchýlím k označení poťouchlý lišák. Celkem jsem se uspokojil a pokládal to za spravedlivé. Ale ne na dlouho. Pod vlivem mediálních informací jsem začal opět váhat. A pak jsem dospěl k  aktuálnímu přirovnání. Vždyť je to vlastně kovboj, napadlo mi z ničeho nic.

Přesně. Jeho střelba od boku, kterou většinou používá k napadení protivníka, je zcela typická. Je to opravdu velmi rychlá práce s tím žhavým železem. Ale problém je v tom, že se ne vždy trefí. A kupodivu je to on sám, kterého to nejvíce překvapí. Ale i zde reaguje se vší pohotovostí. Rychle uhne případné kulce protivníka a hledá úkryt. A pokud má čas, vždy se najde nějaká omluva proč se netrefil.

Většinou tvrdí, že mu někdo stál v cestě a zakrýval výhled. S pokrčením ramen ho pak odstaví. Jak  jinak. Ano, chce aby bylo líp a k tomu potřebuje údajně mnoho prostoru. Takříkajíc volnou ruku pro další střelbu od boku. Sám ví nejlépe, že není precizní střelec. Sází spíše na moment překvapení. V podstatě se snaží protivníka paralyzovat.

Při jeho poslední velké párty jsem trochu pozoroval obličeje těch, kteří by mu měli krýt záda. Jednoznačné nadšení jsem ale nepozoroval. Není divu. Kovboje, který impulsivně pálí od boku, je těžké chránit. Často totiž střílí i kolem sebe. A to si pak nikdo není jistý, zda nebude náhodně zasažen.

Vždy jsem měl rád kovboje. Trvá to dnes. Prostě klukovské srdce. Ale to bilo vždy jen pro ty úžasné střelce, kteří neomylně trefili a pokaždé jen toho neřáda. A nejen to. Nikdy by je nenapadlo se s někým takovým kamarádit.

Nu, vycházím z jeho prohlášení. Kdesi na televizní jsem obrazovce zaslechl, že hledá týmové spolupracovníky, jejichž nejdůležitější vlastností je „tah na branku“. Pochopitelně nemohl tušit, že tento výraz ve spojitosti s oceňováním odborných schopností prostě nesnáším. Pokládám ho dokonce i za určitý důkaz degenerovanosti rádoby kulturní společnosti.

Co by však vědět měl, že tento slogan je oblíbeným heslem pana Babiše. Již jsem ho za to ostatně také kritizoval. Ješitně tvrdím, že by to pan Sobotka přeci jenom měl vědět. Alespoň z doslechu. Mohl by tak zabránit dojmu, že se přeci jenom trochu „opičí“ a že to není dobré. Hlavně v situaci, kdy jeden hledá něco jako politický profil.

Ale už se stalo. Tah na branku? Nejsem žádný fotbalový odborník, ale troufnu si, když si to pan Sobotka tak přeje. Nemalou zásluhou na vítězství při fotbalovém zápase má vždy obrana. Jak to s ní u ČSSD vypadá? Řekl bych, že z ní nevyzařuje semknutost. Spíše rozdílné pojetí hry. Pokud protivník zaútočí, tak se sice část obránců snaží míč získat, ale ta druhá zůstává pasivní a strnule přemýšlivá.

Dochází často k neplodné debatě zda se ta klička útočníka pohybovala v hranicích slušnosti a férové hry. Vyvěrá z toho diskuse o možném protestu. Vlastní obrana je tím pochopitelně značně oslabena a většinou to končí gólem. Poté obvykle ovládne hrací plochu všeobecná diskuse a sudí má co dělat donutit hráče k další hře.

Pokud jde o útočníky, tak je situace opět problematická. Pravda, často dochází k sólovým únikům směrem k soupeřově brance. Ten odvážlivec ale brzo pochopí svou osamělost a většinou se opatrným obloukem vrátí do středního pole s pokusem prodiskutovat další postup. Možno říci, že diskuse jsou obšírné a detailní, občas se však vzdalují tématu, tedy míč se stává podružnou rekvizitou.

Výsledkem je pak zvláštní strategie, která má ale alespoň tu výhodu, že zcela mate protivníka. Je nucen konzultovat sudího, protože není jasné, zda se ve hře vůbec pokračuje, či došlo k nějakému nepředvídanému přerušení, jež bylo způsobeno vnějšími vlivy. Ve stejné pozici se však bohužel ocitá i divák. Kouká kolem sebe, aby se ujistil, zda je vůbec na fotbalovém hřišti.

Situace zcela nemilá. Vyvstává nebezpečí, že by se nadšený fanoušek mohl cítit podveden. V podstatě vážné varování pro vedení klubu. Ztratit fanoušky se nevyplácí. A to v každém ohledu. Většinou jsou takové události předzvěstí personálních změn. Odnese to obvykle trenér. Ať již po právu, či jen tak z principielních důvodů dokazující ráznost v rozhodování vedení klubu.

A za této situace se mnohdy zapomíná na slova mnohých veteránů fotbalového řemesla. Nejeden trenér totiž již prohlásil o sportech jako je třeba hokej či fotbal následující. Je to v podstatě  jednoduchá hra. Vyhraje ten, kdo udělá méně chyb.

Když jsem tak občas přepnul na přímý přenos ze sjezdu strany páně Sobotky, tak jsem si říkal, hele, to je nějaké podezřelé. Možná, že jsem měl zrovna smůlu, ale vždy jsem byl informován o tom, že tam na tribuně někdo mluví k poloprázdnému sálu. A nejen to. Ti co tam byli, měli vždy něco jiného na práci, než soustředěně poslouchat řečníka.

A to ne vždy jen tak ledajakého. Pokud mohu posoudit, tak to byli občas i takzvaní „lídři“, tedy osoby vysoké politické hierarchie. Pravda, většinou se jednalo o projev ne nepodobný smutnému monotónnímu dialogu. Tedy pro ty politické profesionály sedící roztroušeně v pohodlných křeslech všeobecně obsahově známé a vždy použitelné. A to i v případě, že by jeden přestoupil k jinému politickému spolku.

Jejich největší aktivitou bylo potřásání si rukou se sousedem a asi výměna informací o událostech, které vyplnili ten čas vzájemného nevidění se. Takže jako divák jsem byl poněkud zmaten. Nemohl jsem přijít na to, proč ten nahoře mluví a proč ti náhodní návštěvníci neposlouchají.

Budiž. Raději jsem zavzpomínal na doby, kdy takové setkání pořádala jediná a všemocná strana. Tehdy ti soudruzi dobře věděli, že takové obrázky se nesmí dostat na veřejnost. Takže buď byl sál zaplněn do posledního místečka, či se prostě nesmělo vysílat. Celkem logické řešení, pokud se jeden nechce polticky zesměšnit.

A protože tomu tak v minulých dnech nebylo, dospěl jsem k názoru, že se ČT pokouší o určitou „objektivitu“ ve své informační činnosti. Tedy z pohledu všech těch, kteří na toto téma rádi diskutují. Ti, kdo náhodně četli mé články vědí, že se na to koukám poněkud jinak. Ale dnes se pokusím použít logiky charakterizující všeobecnou představu o pojmu „objektivita“.

Takže možno říci, že ČT podávala pravdivou zprávu o sjezdu jisté strany. Jak jsem již řekl, tak na mne vše působilo trochu negativně, ani v nejmenším jsem nenabyl dojmu, že se zde sešli lidé, jejichž dynamické myšlení odpovídá nárokům doby. Jenže, a v tom je ten háček, jeden by mohl i říci, že to ČT udělala schválně a přitom se právě schovává za pláštík „objektivního zpravodajství“.

Je totiž logické, že by mohlo vzniknout podezření, že tato „objektivita“ vlastně zasedající stranu poškodila. A možná i záměrně. Třeba v tom mají prsty opoziční strany, které s pomocí zákulisní manipulace někoho v ČT donutily, aby se vysílalo právě tak jak se vysílalo. Tak to by zase nebylo moc „objektivní“, že?

Vždyť ono se tak přeci vysílat nemuselo. Z hlediska informačního se přeci nejednalo o nic světoborného, nic nového, nic co by mohlo nějak změnit či ohrozit náš život vezdejší. Byla to vlastně jen taková privátní party, kde si známí zase něco rozdělovali podle předem domluveného scenária.

Takže objektivně řečeno došlo k objektivnímu zpravodajství o objektivně nezáživné akci ve zcela objektivní formě dokazující, že objektivnost sama by mohla být zcela objektivně pokládána za neobjektivní. Takže si myslím, že ty uvozovky v titulku jsem volil správně. Ona se právě objektivita dá vykládat všelijak. Ale hlavně i podle subjektivních potřeb.

Myslím to smrtelně vážně, ale úplně jinak, než se v této chvíli asi domníváte. Často se totiž ptám na jakém základě dochází k tak často rozporuplným a mnohdy extrémním názorům při všech těch veřejných diskusích. Hlavně pokud jde o to zcela primitivní a mnohdy urážející označování té či oné osobnosti za komunistického přívržence. Ovšem stejně tak hanlivě míněné označování jiných za havlisty a pravdoláskaře.

Je zajímavé, že podobných výrazů užívají hlavně ti, kteří tuto dobu vůbec neprožili. A tak mne napadla taková bláznivá myšlenka. Vlastně kritika na celou tu revoluci v roce 1989. Asi tou největší škodou byl neutuchající zájem zbavit se všeho co páchlo komunismem. Mnohdy bez rozumu a přemýšlení. Často asi způsobem rozzuřeného davu, který je jen ovládán emocemi.

Takže si myslím, že je velká škoda, že nikdo nepřišel s myšlenkou vytvořit sociálně kulturní rezervaci. Prostě nějakou malou oblast, kde by vše zůstalo při „starém“, tedy komunistické. Dalo by nám to úžasnou možnost se vždy v reálu přesvědčit jak bylo, jak to vše fungovalo či právě nefungovalo. Mohli bychom tak nehnáni revolučními tendencemi v klidu zapřemýšlet a posoudit, co bylo podstatou právě nefungujícího.

Možná, že bychom přišli na to, že vlastně tím největším nepřítelem společnosti je její vlastní hloupost. Že je to možná právě ona, která nás ošálila a navedla volit komunismus. Nebylo to ale jen to, ale byla to i určitá touha po sociální spravedlnosti. Celkem brzo se ukázalo, že to nefunguje a že je to společenský systém, který zrazuje propagované ideály. Takže jsme se nechali nalákat něčím, o čem jsme měli asi velmi mlhavé a naivní představy.

Trvalo to pár desetiletí, než nám bylo umožněno se od tohoto systému osvobodit. Vydali jsme se na cestu svobody a demokracie. A opět se stejným nadšením. A opět se bořilo vše staré. A opět mnohdy bez rozmyslu a jen s velkou dávkou emocí. Bohužel jsme opět nepostřehli, že nám není docela jasné, za co to vlastně bojujeme. Jen se konečně splnili naše touhy.

Teď tedy máme co jsme chtěli. A jsme opět nespokojení. A opět se domníváme, že naši poltičtí vůdci nečiní dobře. V mnohém máme pravdu. Ale v jednom se zásadně a opakovaně mýlíme. Za naši nespokojenost není vina jen nějaká ideologie či politický systém. Je to opět naše nevědomost. Dennodenně si jen dokazujeme, že si nejsme jistí co demokracie a svoboda vlastně přináší. Hlavně však, co takový systém vyžaduje, aby fungoval k naší spokojenosti.

Nebylo by tedy na škodu mít nějakou to „rezervaci“ naší minulosti, kde bychom se mohli přesvědčit zda nás vzpomínky neklamou. Kde bychom mohli nalézt ty skutečné chyby, kterých jsme se dopustili. A ne jen „svobodně“ diskutovat a s pomocí osočování se opět přesvědčovat o vlastní nevědomosti. Uvědomit si také, že jsme se mnohdy stali obětí různých proroků, kteří se kasali univerzálními recepty na řešené společenských a politických problémů.

Tuto možnost tedy nemáme. Vyspělá a kulturní společnost však má řešení. Základem je totiž otevřená a upřímná sebekritika. Stačí si uvědomit pár tvrdých poznání. Třeba. Nekulturní společnosti většinou vládnou nekulturní politici. Když se všeobecně krade, tak kradou i politici. Pokud se nevědomá veřejnost nechává unášet politickou lží, tak začnou lhát i média.

Jinak řečeno: Jsem tací jací jsme. A buď si to přiznáme, či si budeme dál něco nalhávat a zabývat se jen tím, že budeme hledat viníky za naši nevědomost mnohdy hraničící s hloupostí. Ano, i v tom máme právě svobodnou volbu. My se svobodně můžeme rozhodnout odvrhnout veškeré naše kulturní hodnoty, pošlapat vlastní historii a zničit národní hrdost. Můžeme definitivně dokázat naši hloupost.

A hlupákem je ten, který si vlastní hloupost neuvědomuje. A nevědomcem pak ten, který se snaží o poznání, tedy dělá vše pro to, aby se nestal hlupákem.

Pochopitelně, že navazuji na úvahy ve spojitosti s případy, kdy se vážně zamýšlíme na osudy těch, kteří by měli vrátit ne zrovna legálně nabytý majetek. Tedy, zda by to pro ně nemělo nějaký negativní sociální dopad. Však víte koho mám na mysli. Vyberte si podle svého, příkladů je na desítky. Já se ale chci zamyslet nad osudem pana Petra Dvořáka.

Jako ředitel ČT pobírá asi tak 5 miliónů ročně. Pozoruhodné na tom je, že polovička jeho příjmů je vlastně odměna za to, že neklesne počet diváků pod určitý limit. Jistý paradox, který je vlastně již v přímém rozporu se základním posláním veřejnoprávního média. Je zde přímá ekonomická závislost na „zisku“. V podstatě se asi jedná o porušení nějakého toho zákona či nařízení.

Pan ředitel Dvořák posbíral v tomto oboru nemalé zkušenosti. Byl aktivní v propagačních agenturách a hlavně šéfoval i televizní stanici NOVA. Ví tedy dobře, že počet diváků je v přímé souvislosti se sumou, kterou si pak může médium počítat za reklamu. Tedy čistě obchodní záležitost. Jednoznačná snaha získat diváka za každou cenu. Jak to často dopadá, vidíme právě na všech privátních televizích. A právě od tohoto neblahého vlivu by měla být veřejnoprávní televize chráněna poplatky občanů.

V případě ČT se tedy jedná již u samotného ředitele o porušení základního principu, který by měl zaručovat nezávislost veřejnoprávního média. To však nechává naše milé politiky v absolutním klidu. Ti  vždy mají na mysli jen tu „politickou“ nezávislost. A přitom ke všem nešvarům v naší společnosti vlastně dochází právě v důsledku ekonomických tlaků a potřeb, ať již jedinců či prapodivných společenství.

Chápu. Existence politiků je totiž podmíněna stejným principem ekonomických potřeb. Hlavně těch osobních. Jaké platy a odměny si udělují víme všichni. Že to nemá nic společného s potřebou společnosti a jejich výkonnosti  je nám všem občanům také jasné. Jistě jsem již pochopili, že musí mít tak vysoké platy, protože by jinak bylo nebezpečí, že se nechají od někoho koupit. Vysvětlují nám alespoň. Tedy, že jejich blahobyt na náš účet je oprávněný.

Pokud by však opravdu chtěli udělat něco proti pobuřujícímu stavu ČT, mohli by tedy začít  právě tím, že by jejího ředitele osvobodili od „ekonomického“ tlaku. Domnívám se, že by ho to neuvrhlo v nebezpečí stát se bezdomovcem, což je možná ta první myšlenka, která třeba i jemu samému brání učinit tak dobrovolně. Nevím, jaké jsou jeho osobní potřeby, ale soudím, že když mu zůstane desetinásobek průměrného platu, že by s tím mohl bez sociální újmy vystačit. Vždyť je to přeci jenom třicetinásobek minimálním mzdy, kterou politici pokládají za dostačující i pro těžce pracujícího občana.

Pochopitelně, že by pan Dvořák mohl učinit i morální krok té největší hodnoty. Totiž, že by se dobrovolně vzdal vládnutí nad ČT, která se pro něj stala takovým zlatým dolem. Myslím, že by občané takovýto krok vysoce ocenili. Ve své podstatě máme ještě smysl pro sociální spravedlnost. Mohl by se možná stát i hrdinou dne, možná i týdne. Nu, media jsou brutální, hvězdičky přicházejí a zase padají.

Ano, jsou různé způsoby, jak podpořit kulturu a obnovit  morální hodnoty v naší společnosti. Jen si každý musí vybrat podle svých možností a hlavně schopností.