Trocha praktického komunismu by neškodila!

Myslím to smrtelně vážně, ale úplně jinak, než se v této chvíli asi domníváte. Často se totiž ptám na jakém základě dochází k tak často rozporuplným a mnohdy extrémním názorům při všech těch veřejných diskusích. Hlavně pokud jde o to zcela primitivní a mnohdy urážející označování té či oné osobnosti za komunistického přívržence. Ovšem stejně tak hanlivě míněné označování jiných za havlisty a pravdoláskaře.

Je zajímavé, že podobných výrazů užívají hlavně ti, kteří tuto dobu vůbec neprožili. A tak mne napadla taková bláznivá myšlenka. Vlastně kritika na celou tu revoluci v roce 1989. Asi tou největší škodou byl neutuchající zájem zbavit se všeho co páchlo komunismem. Mnohdy bez rozumu a přemýšlení. Často asi způsobem rozzuřeného davu, který je jen ovládán emocemi.

Takže si myslím, že je velká škoda, že nikdo nepřišel s myšlenkou vytvořit sociálně kulturní rezervaci. Prostě nějakou malou oblast, kde by vše zůstalo při „starém“, tedy komunistické. Dalo by nám to úžasnou možnost se vždy v reálu přesvědčit jak bylo, jak to vše fungovalo či právě nefungovalo. Mohli bychom tak nehnáni revolučními tendencemi v klidu zapřemýšlet a posoudit, co bylo podstatou právě nefungujícího.

Možná, že bychom přišli na to, že vlastně tím největším nepřítelem společnosti je její vlastní hloupost. Že je to možná právě ona, která nás ošálila a navedla volit komunismus. Nebylo to ale jen to, ale byla to i určitá touha po sociální spravedlnosti. Celkem brzo se ukázalo, že to nefunguje a že je to společenský systém, který zrazuje propagované ideály. Takže jsme se nechali nalákat něčím, o čem jsme měli asi velmi mlhavé a naivní představy.

Trvalo to pár desetiletí, než nám bylo umožněno se od tohoto systému osvobodit. Vydali jsme se na cestu svobody a demokracie. A opět se stejným nadšením. A opět se bořilo vše staré. A opět mnohdy bez rozmyslu a jen s velkou dávkou emocí. Bohužel jsme opět nepostřehli, že nám není docela jasné, za co to vlastně bojujeme. Jen se konečně splnili naše touhy.

Teď tedy máme co jsme chtěli. A jsme opět nespokojení. A opět se domníváme, že naši poltičtí vůdci nečiní dobře. V mnohém máme pravdu. Ale v jednom se zásadně a opakovaně mýlíme. Za naši nespokojenost není vina jen nějaká ideologie či politický systém. Je to opět naše nevědomost. Dennodenně si jen dokazujeme, že si nejsme jistí co demokracie a svoboda vlastně přináší. Hlavně však, co takový systém vyžaduje, aby fungoval k naší spokojenosti.

Nebylo by tedy na škodu mít nějakou to „rezervaci“ naší minulosti, kde bychom se mohli přesvědčit zda nás vzpomínky neklamou. Kde bychom mohli nalézt ty skutečné chyby, kterých jsme se dopustili. A ne jen „svobodně“ diskutovat a s pomocí osočování se opět přesvědčovat o vlastní nevědomosti. Uvědomit si také, že jsme se mnohdy stali obětí různých proroků, kteří se kasali univerzálními recepty na řešené společenských a politických problémů.

Tuto možnost tedy nemáme. Vyspělá a kulturní společnost však má řešení. Základem je totiž otevřená a upřímná sebekritika. Stačí si uvědomit pár tvrdých poznání. Třeba. Nekulturní společnosti většinou vládnou nekulturní politici. Když se všeobecně krade, tak kradou i politici. Pokud se nevědomá veřejnost nechává unášet politickou lží, tak začnou lhát i média.

Jinak řečeno: Jsem tací jací jsme. A buď si to přiznáme, či si budeme dál něco nalhávat a zabývat se jen tím, že budeme hledat viníky za naši nevědomost mnohdy hraničící s hloupostí. Ano, i v tom máme právě svobodnou volbu. My se svobodně můžeme rozhodnout odvrhnout veškeré naše kulturní hodnoty, pošlapat vlastní historii a zničit národní hrdost. Můžeme definitivně dokázat naši hloupost.

A hlupákem je ten, který si vlastní hloupost neuvědomuje. A nevědomcem pak ten, který se snaží o poznání, tedy dělá vše pro to, aby se nestal hlupákem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.