Tentokrát mne vyprovokoval mediální výstup pana Kalouska, jakožto hosta show paní Jílkové. Přiznávám upřímně, že je oba jaksi nesnáším a pomalu je považují za degenerativní produkty našeho mediální světa. Ve své podstatě není totiž jiného důvodu pro jejich veřejnou optickou prezenci. Nepozdvihují ducha, spíše šíří takový ten neblahý pocit kolem žaludku. Nejsou už ani k smíchu, spíše k pláči.
Ale k věci. Náš velký a neustále všemu oponující prorok pan Kalousek se domnívá, že by absolutní vyřešení konfliktu na Ukrajině přinesly dodávky zbraní. Již se ale v zásadě nezabývá otázkou komu by vlastně padly do rukou. Ironicky řečeno, ta ukrajinská armáda jich zatím poztrácela více než dost. A také si není zcela jista po kom by se mělo vlastně střílet. Zatím to vypadá, že pro jistotu střílí na vše, co je v jejím dosahu.
Stěžejním argumentem pan Kalouska bylo, že je nutno zajistit rovnováhu sil. Oblíbená teorie mírových stratégů. Většinou i funguje. Je nutno nahromadit takové množství zbraní na obou stranách, že se ty poté zhrozí a dojdou k názoru, že v případném konfliktu by vlastně nikdo nevyhrál, respektive by došlo k sebezničení.
Fantastické myšlenky je občas zapotřebí s jejich autory dovést do absurdního konce. Předpokládaným faktem v této souvislosti je, že proruským sílám se dostává i podpory válečným materiálem přicházejícím z Ruska. Dobrá, vycházejme z toho. Takže dodáme Kyjevu třeba sto tanků. Co asi udělá Moskva? Pošle 200 tanků.
My budeme logicky reagovat a opět přihodíme na misku vah. A tak pořád dokola. Nutno si i přiznat, že reakce Moskvy budou velmi rychlé. V podstatě i teoreticky neomezené. Takže nebude trvat dlouho a bude Ukrajina plná zbraní. Nu, snad se najde místo i v dalších „evropských“ zemích. A pak i ten hlupák jaksi přijde na to, že se Ukrajina stala jen obětí pro tyto politické hrátky, její zájmy se stanou vedlejší, ba pro mnohé politiky i otravující.
Aby to tedy fungovalo, je nutno nějak umlčet ukrajinský lid. Tím pochopitelně nemíním zmateného pana Porošenka a toho nebezpečného komika Jaceňuka. Míním jen ty prosté občany, kteří si to vše musí nechat líbit. Nejlepší asi je, jak to už poslední dobou probíhá, se jich prostě neptat. Nechtít vědět co si oni přejí. Jistě to pochopí, jde přeci o globální zájmy. Koho a čeho je přeci jedno. I pokus něco vysvětlovat je asi zbytečný.
Nevím totiž, zda by normální ukrajinský občan byl ochoten akceptovat, že v podstatě jde o zájmy takových pánů Kalousků a jim podobných. Všech verbálních a politických hrdinů, kteří se potřebují mediálně prezentovat za každou cenu. Hlavně pokud jde o zbraně. Nechtěl bych ale vidět jejich kalhoty, kdyby někde v blízkosti vybuchl granát. Asi by to postihlo nejen jejich kalhoty, ale i boty.
A vůbec jim přitom nevadí, že jejich ješitný a velikášský boj ve virtuálním mediálním světě může stát další desítky, stovky a možná i tisíce ukrajinských životů. Tito velkohubí a „politice“ oddání lidé se již zcela odtrhli od reálného světa. Žijí ve světe kamer a populistických diskusí. Necítí potřebu zabývat se bolestmi občanů a lidí samotných.
A jejich oblíbenou arénou jsou show jako ta od paní Jílkové. Dramaturgie pořadu je totiž jasná. Cílem je osobní osočování, znevažování a posměch. Pokus označit druhé za blázny. Historie nás však poučila, že je nutno mnohé blázny brát vážně. Opravdu se zamyslet nad tím co říkají. Pokusit se odhalit jejich skutečné cíle. Právě ty, které zní absurdně a pokládáme je za nerealizovatelné.
Žijeme totiž ve světě, kdy se ta největší absurdita může stát realitou. A mnohdy tak brutální, že si ji ani nechceme představit. Utíkáme před ní a pomocí nesmyslných diskusí a primitivního osočování se jen ukájíme falešnou představou, že k něčemu takovému nikdy nedojde. Takže nezbývá, než brát „Kalousky“ přeci jenom vážně. A to i přes veškerou absurditu jejich tvrzení. Minimálně tak dlouho, dokud požívají politické moci.