kotyk-blog.cz

To byla první myšlenka, která se mi uhnízdila v hlavě, když jsem se dověděl o existenci nového veledíla ČT „Dovolená v protektorátu“. Takto předpojatý jsem také shlédl první díl. Nebyl jsem zklamán.

Jsem si zcela jist, že divácký ohlas bude dostatečný na to, aby se všichni autoři opájeli slávou a za přítomnosti generálního ředitele ČT se do nekonečna poplácávali po rameni. V tomto ohledu dramaturgie programu zcela jistě nezklame. Jediným cílem je totiž finanční zisk. A v této „tvůrčí“ oblasti jsou autoři programu opravdu geniální.

Tím nejlepším nápadem bylo, že se rozhodli pro kontroverzní téma. To je vždy záruka úspěchu. Pak  koukají všichni. Stejným efektem je provázena i následná diskuse, která není nikdy vedena za účelem něco změnit, ale dosáhnout opět kvantity, která je tím jediným měřítkem „uměleckých“ úspěchů našich mediálních tvůrců. Bezmocní a zuřiví kritici jsou pochopitelně vítání, dají všemu ten správný říz. Bát se jich jeden nemusí, veřejnost je umlátí čepicemi.

Ano, je více jak smutné, že veřejnost bude asi uspokojena, aniž by si uvědomovala, jak je podváděna. Je počítáno s tím, že si diváctvo nechce přiznat, že existují mediální odborníci, kteří kšeftují s hloupostí občanů. S jejich nevědomostí, která je ale uměle a záměrně vytvářena vždy těmi, kteří jsou u moci.

Jaké by to asi bylo, kdyby se ČT zabývala opravdovou realitou. Kdyby nám přinesla třeba skutečný dokumentární seriál o tom, jak žijí lidé na Ukrajině. Jak bychom se pak dívali na seriál typu „Dovolená v protektorátu“? Se vší pravděpodobností by nám to vše připadalo jako fraška, které jen zesměšňuje lidské utrpení.

Naše veřejnoprávní televize si je tak jista svou existencí a opodstatněním, že se již nebojí otevřeně prezentovat vlastní nemorálnost. Bez zábran kšeftuje s kulturním povědomím, šlape po intelektuálních hodnotách. S arogancí sobě vlastní je absolutně přesvědčena o tom, že divák je hlupák, s jehož myšlením je možno manipulovat podle libosti.

V podstatě naše dnešní ČT dokázala to, co se nepovedlo ani komunistům. Ti se také pokoušeli manipulovat myšlení občanů. Nikdy toho ale nedosáhli, nikdy nepokořili ducha prostého občana. Protože v té době byl ten, který freneticky tleskal ideologickým poselstvím tehdejší televize, pokládán spoluobčanem za slaboduchého.

Jistě, že jsme koukali na mnohé „kontroverzní“ seriály, ale nikdy bez toho, abychom v nich nenašli něco lidského a možná i skryté poselství autorů, kteří se mnohdy s filigránskou uměleckou tvorbou starali o duši národa. Tehdy nebylo možno obejít cenzuru vulgárností, laciným vtipem a bezduchou myšlenkou. Tehdy nešlo o peníze, tehdy se bojovalo o záchranu samostatného myšlení.

Proto to byla doba, která přes veškerou rozporuplnost nechala žít autorům, kteří potajmu hýčkali českého ducha. A národ jim fandil, měl je rád. A nejen to. Oni nás doprovázejí dodnes a naše „vysoce“ intelektuální ČT se nebrání jejich tvorbou plnit program. Jistě existuje dost těch, kteří vidí „rudě“, když se stále setkáváme s majorem Zemanem.

Jsem ochoten s nimi diskutovat, pakliže mi vysvětlí, že pořad typu „Dovolená v protektorátu“ přestavuje mnohem vyšší intelektuální a společenskou hodnotu. Pokud mne přesvědčí, že tento pořad není jen ukázkou toho, že ČT není ochotna nám realitu života přibližovat, raději se rozhodla, že si na ni budeme hrát.

Je to pohodlné a hlavně strategicky důležité. Je třeba zabránit tomu, aby občan objevil realitu života třeba v tom, že „osobnosti“ typu paní Nečasové nejsou v naší společnosti žádnou výjimkou. Že možná parazitují na mnoha veřejných postech. To by totiž byla reality show, ze které by vedení ČT pojala hrůza. Není divu. Protože představa, že by tomu bylo kolem generálního ředitele jinak, než v bývalé vládní kanceláři, není totiž nikterak nereálná.

Není snad načase si uvědomit, že došlo k prapodivné symbióze, kdy nemorální chování našich politiků nachází plnou podporu v nemorálnosti, která plně ovládá naši veřejnoprávní televizi. Není i zde sdostatek parazitů, kteří využívají naší důvěřivosti a skoro hlouposti? Těch, kteří si nejen bezostyšně cpou kapsy našimi penězi, ale ještě se zlomyslnou arogancí ničí naši kulturu.

Bojujeme proti korupci. Jak záslužné. Máme na to „experty“. Tu i onde i někoho zavřeme. Já bych ale rád, abychom konečně učinili hon na zkorumpované duše naší veřejnoprávní televize. Rád bych, abychom jim ukázali skutečný život, v celé jeho tvrdosti a nenechali je i nadále žít ve světě, který si vyhradili pro sebe a nás opíjejí rohlíkem v podobě „reality“ show.

Je nejvyšší čas si uvědomit, že celé zpravodajství ČT ovládají „dramaturgové“ stejného typu, jako tomu je u „Dovolené v protektorátu“. Jsou hnáni stejnou touhou po finančním zisku a osobním úspěchu. Proto by bylo více jak smysluplné změnit titul reality show „Události“ na příhodnější a plně odpovídající myšlenkovému marastu, který ovládá vedení televize. Já bych navrhoval: „Dovolená doma a ve světě“.

Už je jich tolik, že již nikdo nemá přehled, které komu patří. Ani sám jejich majitel nebudí zrovna dojem, že se občas nesplete a nehrábne do té falešné.

Teď k tomu přidal ještě ty elektronické a tím jen prohloubil všeobecný zmatek. K čemu by měly být se dá jakž takž pochopit. Komu by však měly patřit a sloužit je však otázkou otevřenou. Každopádně bude jejich případné zavedení či nezavedení těžkou zátěží jak pro vládu, tak občanstvo. Bohužel tak jen přiotráví celkovou atmosféru v naší společnosti.

Zbytečně. Vše bylo možno ponechat v oblasti dobrovolnosti. Místo toho je tato idea prosazovaná z pozice „šéfa“. Firemního vládce, který má vždy poslední slovo. A to je základní chyba, které se pan Babiš opakovaně dopouští. Je to oblast, kde se tento obchodník přepočítal. Není zvyklý na odpor, každý jeho oponent si musí velmi rychle pakovat kufry.

Již to veřejně mnohokrát dokázal. Každý ví, kdo je šéfem v jeho hnutí a kdo rozhoduje o žití a nežití „jeho“ ministrů. V dobře fungující a prosperující firmě je to akceptováno. V politice nikoliv. Zavání to trochu diktátorstvím, které není vždy všem po chuti. V politice také neplatí konečný zisk. Jeden je spíše posuzován podle toho co se mu nepovedlo, než podle dílčích úspěchů.

Není také možno neúspěšné pokusy jednoduše přihodit na stranu ztrát. Nezdařené politické experimenty se nedají mávnutím ruky vymazat, doznívají dlouho a mnohdy s sebou přinášejí ztráty, které se nedají hned tak něčím vyvážit. Je to podstatný rozdíl oproti firemní filosofii, která se neobejde bez kreativity, zkoušení nového a mnohdy i potřebných emocionálních rozhodnutí, ale i nezdarů.

Politika vyžaduje něco jiného. Pragmatismus, chladnokrevnost a určitý respekt před oponenty. Hlavně, když se jeden domnívá, že nehrají fér. Je zrádné nechat se unést první emocí a odpovědět na útok stejnou zbraní. Ve vnímání přemýšlivých občanů to vypadá nevěrohodně. A i v očích příznivců se jejich „vůdce“ snížil na úroveň, která jim není po chuti.

Jak dál? Já vidím jen dvě reálné možnosti. Jednou je, že se pan Babiš podřídí politické realitě našeho sytému, bude ji respektovat. Stejně tak uzná mínění veřejnosti v oblasti morálních nároků na člena vlády. Vždyť to u nás přeci není tak těžké, občan je již celkem nenáročný, zvykl si na mnohé. Přesto všechno ještě neklesl tak hluboko, aby toleroval vše.

Druhou možností je pak vše podřídit, a to za každou cenu, politickým cílům. V podstatě jen jednomu, získání absolutní volební většiny, tedy dosažení absolutní moci. Pan Babiš má k tomu všechny předpoklady. Je to sice riskantní experiment, ale je v situaci, kdy si to může dovolit. Jeho finanční situace zabrání, aby se v případě neúspěchu stal bezdomovcem. Mohl by to vše pokládat za určité dobrodružství.

Jenže z pohledu občana by to mělo být vnímáno jinak. Spíše jako nebezpečný experiment, na který by mohla společnost tvrdě doplatit. Volič by si měl uvědomit, že podobné pokusy již zažil. Nekončily zrovna dobře. Je ale nesporné, že všechny předešlé vlády měly poněkud amatérské představy o hospodaření. Je tedy dobré mít někoho, kdo ví jak se efektivně investuje, jak zamezit ztrátám. V tom je možno pohlížet na stát očima firemního šéfa.

Ale občané nejsou zaměstnanci jedné firmy, která se skládá s různých „oddělení“, kde je možno jejich vedoucí ovládat písknutím šéfa. Jsme společnost různorodá, ne vždy jednotná, ale hlavně chovající se často iracionálně. Dáváme průchod emocím, máme často i neuskutečnitelné touhy. Prostě ztělesňujeme svým chováním tu největší hrůzu v představách firemního šéfa.

Proto je více jak logické, že dochází k nechutným konfrontacím s poněkud diktátorským přístupem, jak jsem již skoro denně svědky. Přitom nejde i nic jiného, než aby řádně popsal všechny své kasičky tak, aby tomu rozuměl každý občan. Pak nebude problém, aby je i nadále obhospodařoval. Budeme i možná ochotni věřit, že k našemu blahu.

Nesmí ale přehlédnout, že mu přibyly i dvě další. Jedna nese označení „spokojenost“ a druhá „nespokojenost“. Obsahují názory občanů, kteří se domnívají, že je jejich zaměstnancem a ne šéfem. A nejen to. Je i možná dostatek těch, kteří nepovažují odbornost firemního šéfa za dostačující pro vládnutí nad společností občanů, kteří se před nedlouhou dobou rozhodli pro jiný způsob vládnutí.

Pozoruhodné na tom je, že to jednak není možné a pak, že už na to přišly všechny mocenské struktury, které se o to pokoušely pomocí absurdního reformování daňových systémů, jež charakterizovala snaha zakrýt komplikovaností nefunkčnost.

Faktem totiž zůstává, že buď je společnost ovládána touhou mít děti, či ne. Není také neznámo, že v podstatě ty nejchudší části kulturních oblastí si nemohou na nedostatek dětí ztěžovat. Ba právě naopak. Je to tak nepřímý důkaz, že to nejsou ryze ekonomické podmínky, které regulují porodnost. To platí nejen ze světového pohledu, ale i přímým  a většinou „nevědeckým“ pozorováním vlastní společnosti.

Naše humánně přecitlivělá společnost se však vždy pokouší tento fakt zasouvat do pozadí a pomocí „vědeckých“ studií vytváří finanční mechanismy, které by tento vývoj měly zvrátit. Kupodivu vždy neúspěšně. Vše vždy končí reformováním nefungující reformy. Je to osvědčený politický boj a zábava politiků, kteří si žádají pozornosti občanů a přitom budí jen klamný dojem, že pracují na naší budoucnosti.

Vytvářejí jen komplikované byrokratické systémy, které nejsou ničím jiným, než změnou v daňovém systému, kdy se ale snaží jen o to, aby se nezvýšila oficiální daň z příjmu, která je mnohdy politicky tabu. Že to vše je neskonalá blbost, by mohl potvrdit každý účetní. Protože na konci se jen celková daň z příjmu – tedy to, co stát pracujícímu odebere – buď zvýší anebo sníží. Komplikovanost, nepřehlednost a neustálá změna takovýchto systémů pak sebou přináší i pocit nedůvěry v budoucnost, která je většinou vnímána jako touha po vývojové stabilitě.

Stát také není ochoten otevřeně hovořit o tom, že v zájmu společnosti je, aby vyrůstaly děti s patřičným vzděláním, které pak tvoří základ zdravého ekonomického systému. Ve své sociální „přecitlivělosti“, není ochoten přiznat, že naše společnost je třídní společnost a tím je tvořen právě její charakter. Místo toho se nám snaží namluvit opak, hovoří o „sociální“ rovnosti a spravedlnosti. Té však není možno dosáhnout právě bez uznání sociálních rozdílů, které v ní panují a tvoří její ekonomický a společensky životně důležitý dynamický základ.

Výsledkem této populistické sociální politiky je, že každý rozumný rodič připravuje děti na to, aby obstály v mezinárodní konkurenci a vytvářely si možnost případného odchodu do jiné cizí společnosti, která jim bude více vyhovovat. Takže logickým důsledkem všech státních „sociálních“ snah je to, že budou stále více odcházet ti, kteří by byli ekonomickou základnou pro naši společnost. Popudem je jim také poznání, že tím největším prohřeškem státu proti skutečné sociální spravedlnosti je vytváření atmosféry, kdy poctivě pracující občan získává pocit, že je zbaven právní ochrany.

Tento emocionálně podbarvený názor není závislý na množství nesrozumitelných zákonů údajně sloužících k jeho ochraně. Ale na tom, že může pozorovat, že již samotní představitelé státu zákony opovrhují a většinou jich vyžívají jen ke své vlastní ochraně při protizákonné činnosti. Pohybují se v oblasti, ke které řadový občan nemá přístup a tudíž zůstává bez ochrany, ta je určena jen privilegovaným. Ti ostatní jsou jen figurkami na šachovnici.

Ke spravedlivému společenskému systému také nemyslitelně patří, že každý občan je povinen být jeho aktivní ekonomickou součástí. Ale to prvé řadě tím, že řádně pracuje. Teprve pak přijdou daně. Pakliže je stát toho názoru, že neplacení daní je trestné, musí dojít logicky k poznání, že „nechuť“ pracovat by měla být také trestná, protože se v podstatě jedná také o daňový únik.

Hlavním úkolem státu pak je, aby zajistil tomu odpovídající úroveň mezd, která je základem fungujícího solidárního sytému, který pak nemá ani problémy v důchodové oblasti. Stále obhajujeme ryzí tržní hospodářství, ale zároveň toužíme po sociální spravedlnosti. Nechceme si připustit, že se jedná a dva ekonomické světy, kde je jeden parazitem tomu druhému.

Ten první v sobě nese nutnost přihlížet, že část společnosti je odsouzena „umřít“ hladem. Ten druhý se tomu snaží zabránit. Je na nás, pro co se rozhodneme. Bylo by však dobré si uvědomit, že případný kompromis se neobejde bez určité formy „diktatury“, která je však podmínku našeho přežití. Jedině striktní dodržování pravidel solidárnosti může přinést určitou sociální spravedlnost.

Jestliže se dokážeme rozhodnout, pakliže k tomu máme ještě odvahu, pak se i rozhodne o porodnosti. Každý rodič přemýšlí o tom, jaká budoucnost čeká jeho děti. Uvažuje o tom, co mu společnost nabízí, jaké mu dá záruky. Každý v odpovídající intelektuální rovině adekvátní jeho zařazení v třídní společnosti. Jestliže tento fakt budeme i nadále negovat, tak nám nezbývá nic jiného, než zřídit komisi, která se začne zabývat důchodovou reformou, která bude následovat po té, kterou naši zákonodárci právě vytvořili.

Rád bych oprášil toto staré heslo, které poněkud upadlo do zapomnění ve falešné představě, že zánikem komunistických mocenských struktur ztratilo funkčnost a již déle nemůže ovlivňovat společenský vývoj.

Kdo byl při vzniku tohoto hesla osloven jako proletář? V podstatě to byla ta část společnosti, která žila na pokraji existenčního minima, kterou jim určovali kapitalisté. Bylo to označeno jako vykořisťování. Dnes se tváříme jakoby ten „zlý“ kapitalista již neexistoval. Nechám to zatím stranou. Ale co kupodivu zůstalo ve všech vyspělých státech Evropy je existenční minimum. Zrovna tak minimální mzda.

Není dne, aby se tyto pojmy neobjevily v politických diskusích a šarvátkách. To znamená, že asi existuje někdo, kdo o tom všem rozhoduje. Když ale pozorně posloucháme, tak zjistíme, že to není někdo, ale něco. Nikoliv tedy konkrétní osoby, ale ekonomické, státní a v neposlední řadě i takzvané globální struktury. Mnohdy virtuální pojmy, které nejsou zcela jasné jak těm, kteří je obhajují, tak i mnohým ekonomům staré školy, kteří ovládají základní počty.

Zda ti novodobí finanční experti, kteří obhajují virtuální ekonomiku, mají pravdu je ale těžko uvěřit. Protože reálný počet těžce pracujících, kteří žijí na pokraji existenčního minima, stále stoupá a jejich mzda musí být často doplněna ze sociálních finančních zdrojů. V rámci Evropy to ještě funguje, ale v podstatě se již tyto náklady blíží hranici reálné ekonomické únosnosti.

Jenže my žijeme ve světě globálním. Takže je logické, že asi existují miliardy lidí, kteří se také z ekonomického pohledu pohybují na hranici životní existence. V rámci nadnárodních struktur se také uvolňuje hranice mezi ekonomickými celky, které za to nesou odpovědnost. Čím dál tím více zanikají „autonomní“ hospodářské oblasti, které by měly schopnost se vypořádat s ekonomicko-sociálními rozdíly v rámci jedné společnosti.

Takže se výše životní úrovně a tím i existenční minimum stává záležitostí všech, kteří jsou součástí globální ekonomiky. Jenže většina nadnárodně operujících společností se vyhýbá být účastna na sociálních problémech v oblastech, kde prosazuje mzdy ležící většinou pod hranicí existenčního minima. Častým argumentem je, že bez naší „investice“ by lidé umírali hlady. Je jisté, že tento argument může být pravdivý.

Jenže díky této globální politice, která také přináší všeobecnou informovanost, stále více roste i počet těch, kteří si mohou uvědomit, že sice neumírají hlady, ale že jejich mzdy jsou jen tvrdou finanční kalkulací, která přináší enormní zisky pár jedincům. Díky mediálnímu rozvoji v přenosu informací tak může i dojít ke starému efektu, že se ti, kteří se cítí vykořisťováni, začnou ideově spojovat a možná najdou i sílu bojovat za svá práva. A to i bez ohledu na to, zda jsou oprávněná.

Musíme si uvědomit, že se možná jedná o počty lidí, které můžeme brzo počítat na miliardy. Bylo by proto záhodno celkem brzo uvažovat o tom, že by mohla nastat situace, kdy se tito pomocí třeba „sociálních“ sítí začnou formovat a sjednocovat. Právě pod významem hesla: „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Musíme si také uvědomit, že prosazování takovýchto cílu potřebuje i nějaký ten –ismus. A nemusí to právě být jen komunismus.

V podstatě i islamismus v sobě skrývá tento trend. Je to odpor proti nějaké „vrchnosti“. Ale i terorismus nepostrádá stejný myšlenkový podtext. Důkazem pro toto tvrzení je, že i odsouzení těchto novodobých politických jevů není jednoznačné. Existuje velká mlčící část v mnoha společnostech, která sice odsuzuje formu, ale ne beze zbytku myšlenkovou podstatu. Není proto rozumné, abychom v naší globální „ekonomické“ zaslepenosti a mnohé ideologické nevědomosti s pohrdáním opomíjeli staré formy politického boje.

My je sice jednoznačně odsuzujeme, ale odmítáme chápat jejich principy, které jejich realizátorům přinášely politická vítězství. Nechceme také připustit, že možná stoupá počet „nespokojenců“ s naší společenskou formou. Pragmatickým poznáním by také mělo být, že to jsou většinou diktátorské režimy, které tento tradiční politický boj brzdí s cílem zabránit revolučním změnám. Mnohdy i násilnou formou.

Tamní vladaři se také musí vyrovnat s „globálním“ působení informací, které by mohlo přinést emocionální sjednocení nespokojených, které by asi skončilo opravdu krvavým střetem vrhajícím společnost zpět. Avšak to, jak a jakým způsobem vývoj společnosti „ovlivnit“ a možná i „brzdit“, je vždy odvislé od regionálního charakteru a stupni kulturního povědomí. Jakýkoli zásah zvenku, který používá formy „globálního“ přístupu, působí kontraproduktivně a není ničím jiným, než porušováním suverenity státu.

Hovoříme neustále o toleranci. Naučme se tedy akceptovat, že existují společnosti, které  neodpovídají našim představám. Poučme se, že není možné všechny kulturní identity podřídit nějakému globálnímu trendu, který ostatně nejsme ani schopni přesně definovat. Hleďme jen na to, že i naše kultury a náš myšlenkový svět musí být bezpodmínečně tolerován. K tomu je ale zapotřebí, že dokážeme, že jsme schopni řešit problémy v naší společnosti.

Zatím tomu tak není, raději řešíme problémy „světové“. Ztrácíme tím jen respekt ve zbytku světa. Zvláště pak, když užíváme formu násilí. Vojenský zásah je pak mnohdy odůvodňován nějakou „ideologií“, která je většinou postavena na velmi vratkých humánních myšlenkách. Často tak brojíme abychom odstraňili „komunismus“. Zapomínáme ale na to, že z nás tímto stávají „kapitalisté“.

V podstatě jen oživujeme starý ideologický antagonismus, o  kterém se mylně domníváme, že jsme ho již odstranili. Děláme jednu zásadní chybu. Nechceme si uvědomit, že náš svět se i nadále skládá z mocných a jejich poddaných. Zatím jsme jen populisticky změnili pojmenování. Ale tyto dvě společenské skupiny nejenže nezmizely, ale ani zatím neslevily ze svých tradičních cílů a tužeb. A těmi byl vždy boj o moc.

A v dnešním „globálním“ světě by mohlo klidně dojít k tomu, že se „západní“ civilizace stane „kapitalistou“ v očích zbytku světa. Poznatkem z historie by také mělo být, že jakmile ideologický boj přejde v násilnou formu fyzického střetnutí, tak také potřebuje i fyzicky existujícího nepřítele. A tou není globalizace či nějaký –ismus, ale řadoví občané jiné společenské kultury, jejich představitelé či zástupci.

Takže primitivní opovrhování ideologie komunismu je jenom důkazem naší nevědomosti a nepoučitelnosti z vlastních dějin. To v titulku použité heslo má v sobě stále ještě emocionální a ideologicko-politický náboj, který může být nebezpečný každé společnosti, která ho arogantně neguje.

Na první pohled je jasné, že zde došlo k určité sounáležitosti. Ba přímo symbióze skoro rovnocenných partnerů. I důkaz toho, že jeden bez druhého postrádá na zajímavosti.

Veřejnost se díky otištěným odposlechům privátní sféry našeho nejpopulárnějšího manželského páru dověděla, jak to u nich doma chodí. Diplomat by asi řekl, že je to pikantní, občan nepostrádající polední zbytky etiky řekne, že je to nechutné. Patřím k těm druhý, mne se dokonce zvedá žaludek.

Ptal jsem se sám sebe, zda to vše chci vůbec vědět. První reakce byla, že ne. Ta druhá, hnána mužskou ješitností, že bych asi reagoval poněkud jinak. Přiznám, že na určitých ženách spočinu zrakem a nechám pracovat hormony, ale také rád s nimi hovořím pokládaje je za rovnocenné intelektuální partnery. Ne, já bych reagoval asi celkem stroze, byla by to asi poslední výměna názorů.

Takže jsem celkem velmi rychle dospěl k úsudku, že zde média překročila morální hranici, zasáhla do privátního života manželského páru a zveřejnila něco, co by mělo zůstat tam, kde bylo vyřčeno. Zveřejňování takovýchto informací je opravdu veřejný pranýř, společenská likvidace osobnosti. Je to zákeřný soud nad lidským životem, kde není obhájců, omluvy v mediálním světě nefungují.

Pracuji v médiích celý život a tak se domnívám, že bych o tom měl něco vědět. Nikdy neváhám s kritikou, dnešní mediální vývoj se mi už tak trochu hnusí. Často  kážu o morálce, ale snažím se nikdy nezapomenout, že jsou různé úhly pohledu. Tedy, že je morálka a morálka.

A ten první pohled mi řekl, že opravdu nikomu nic není po tom, co se děje v ložnici manželů Nečasových. A že je mi jedno, kdo je anebo není pod pantoflem. Jenže on existuje i jiný úhel pohledu, pod kterým je možno vše posuzovat. Ta energická dáma takto zacházela s mým premiérem. Poukázala na jeho neexistující hodnoty, ponižovala ho, urážela a dělala si z něj rohožku. A on to vše přijímal.

Jeden psycholog mi kdysi řekl: Člověk je takový, jak se chová doma. Jen doma se pozná jeho charakter. A pokud toto vezmu za bernou minci, tak nutně musím dojít k názoru, že lidé charakteru manželů Nečasových by asi neměli zastávat společenské postavení kam je náš volební systém dosadil. A média mi k tomu poskytla informace.

Učiním tedy výjimku a řeknu, že v tomto případě je „nemorálnost“ medií omluvitelná. Ba společensky skoro prospěšná. Neznamená to ale absolutní pardon, rád bych, aby to byla opravdu výjimka a ne pravidlo. Nicméně i v tomto případě nejsou mediální manipulátoři a kupčící s veřejným míněním zcela bez viny. Nejsou schopni zaujmout zásadní morální stanovisko. Píší o všem možném. O kabelkách, záhadných darech, nepochopitelných příkazech na tajnou službu a co já vím co ještě. Sledují manžele Nečasovi na každém kroku. Předstírají honbu za pravdou a spravedlností.

Ale jednoho nejsou média ve své bulvární ziskuchtivosti schopny. Morálně případ uzavřít. Jednoduchými a jasnými slovy sdělit občanům, že takové charaktery nemají ze zásady právo na to, aby řídily naši společnost. Aby zastávaly funkce, které převyšují jejich morální hodnoty a nejsou proto schopny s plnou odpovědností rozhodovat o osudu národa. Označit celý proces za nechutný důsledek této skutečnosti a distancovat jak sebe tak i veřejnost od těchto prapodivných osobností našeho politického života.

Z tohoto pohledu je úplně jedno jak dopadne celý ten bizarní soudní proces. Protože i veřejnost a média má právo vyřknout rozsudek. A ten je podle mne jednoznačný. Manželé Nečasovi by měli obdržet zákaz výkonu jakékoli veřejné funkce do konce života. Myslím si dokonce, že by takovýto výrok i oprávněně mohl nést označení: Jménem lidu.

Zcela jistě. A bude to asi podle platných zákonů a hlavně na základě naší hlouposti, kterou tak rádi stavíme světu na obdiv. Tedy podle zákona o veřejných zakázkách.

Naše armáda potřebuje nová obrněná vozidla. Přijmeme to jako fakt. Takže se nějaká musí koupit. Logicky. Ale to máme skoro neřešitelný problém. Jsme totiž tak šikovný národ, že si je dokonce dokážeme sami vyrobit. Dokážeme si však také ve vlastní omezenosti vyprodukovat zákon, který nám zakazuje je docela jednouše u české firmy objednat.

Musí se opět vypsat nějaké řízení, které by umožnilo, aby se vše neobešlo bez podplácení a tím i následného politického boje. Říká se tomu tendr. Rozumný člověk tomu říká podvod. Dříve si prostě jeden vyžádal nabídky a zvažoval podle skutečných potřeb a hlavně s pomocí zdravého rozumu. To teď nejde, užívání selského rozumu je činnost kriminální.

Takže si musíme koupit obrněné transportéry, které odpovídají potřebám zákona a ne společnosti. Dejme tomu, že celé to divadélko vyhraje nějaká zahraniční firma. Každý rozumný přítel našeho státu se bude ptát, proč jsem si nekoupili ty české. Že by nebyly dost dobré? Aha, takže asi také ne dost dobré i pro naše spojence.

A co bude muset dělat ta česká firma? Musí exportovat. No, spojenci asi zájem mít nebudou, takže, logicky vzato, zbude jen nepřítel. Panečku, ten se bude ale radovat. Konečně dostane ty české zbraně světové kvality. Historie se o nich zmiňuje neustále, mají ještě nejen dobrý zvuk ale i kvalitu. To, že nad ní Češi opovrhují nos, jen ukazuje jejich slabost a mentální degeneraci.

Kdybych tu nežil a nebyl Čech, tak bych to pokládal za náramnou srandu. Jenže tomu tak není. Jsem zde občanem a připouštím, že by nebylo špatné a možná i potřebné, aby naši vojáci nemuseli chodit pěšky. Jak to vyřešit? Asi zase typicky po našem. Prostě nějakým způsobem tu českou firmu zdiskreditovat, možná i vrhnout do insolvence. Zákonů na to máme dost.

Pak by se nemohlo stát, že bychom si museli dělat těžkou hlavu nad tím, že by naši vojáci mohli používat české zbraně. Doufejme jen, že k opravdovému konfliktu nedojde. Nevím, na co bych myslel, kdybych za těchto podmínek seděl v nějakém obrněném transportéru cizí výroby a proti mně se objevil ten český řízený nepřítelem.

Přiznám, že jsem rozzuřen, postrádám veškerou toleranci, cítím se ponížen, okrádán a deklasován jako občan. V naší vládě se objevil někdo, kdo asi nikdy neměl a nikdy nebude mít respekt před kulturou českého národa.

Náš milý ministr financí již začíná prodávat zbytky toho, co tu ještě zbylo po té božské vládě pana Klause. Tou poslední předzvěstí bylo, že se rozhodl prodat naše lesy. Pokud vím stojí si ty stromy finančně dobře, takže se může jednat jen o nějakou tu šmelinu, které se dnes říká efektivní hospodaření s veřejným majetkem.

Ale tou poslední kapkou bylo včerejší vysílání Repotéři ČT, kde jsem se dověděl, že nějací blízcí přátelé našeho milého ministra financí mají zálusk na hotel Thermal v Karlových Varech. V podstatě jim strašně vadí, že jeho hlavní úlohou je zde pořádat filmový festival. Prý je to nelukrativní. Tak to všechno pěkně rozparcelujeme a kousek po kousku prodáme. Proč ne, jsou to ty nejlepší pozemky města. Čert vem nějaké ty pitomé filmy a českou kulturu.

Pánko Babiš, kultura není řepka, na kultuře se opravdu nedá vydělávat. Je to ale největší bohatství, které národ má. Český národ. Co prodáte příště? Národní muzeum? Národní divadlo? Máte už snad kupce na Pražský hrad. Nikdy jsem nebyl velký vlastenec, nikdy jsem ale neměl tak silný pocit, že se Česko stává zemí, kdy každý Čech bude pomalu cizincem. Mám pocit, že se už budu muset ptát, zda vůbec smím chodit po pražské dlažbě, aniž bych šlapal po nějakém privátním majetku.

Podle vás je vše na prodej. Jistě. Ale teď už začínáte prodávat i naši hrdost. Kdo vám k tomu dal oprávnění? Jste pouhý a znovu zdůrazňuji pouhý ministr financí. Jste prostý úředníček, který se má starat o naši kasu. Ale nikdo vám nepovolil  kšeftovat s námi jako s národem. Máte první příznaky velmi vážné nemoci. Začínáte být opojen mocí, asi tak jako jste již opojen penězi. Obé vás fascinuje.

Ano, bude líp! Jenže, pane reformátore, je nejvyšší čas, abyste také osvětlit komu! Děláte pořádek? Dobrá, ale kupodivu si k tomu vybíráte mnohdy poněkud zvláštní košťata. Občas jsou trochu vypelichaná a ještě trochu zavánějí po tom posledním neúspěšném úklidu, kdy se někde omočily v nějakém tom skandálu, kde šlo o velké peníze.

Co je to za lidi, kteří teď rozprodávají Filmový festival v Karlových Varech? To co jsem včera viděl v ČT mi stačilo. Točil jsem stovky podobných rozhovorů a mám trochu odhad na lidské charaktery. Mou důvěru tedy nevzbudili. Hlavně ten nafintěný mocipán v hotelu Thermal, který snad ještě ani nepochopil ve které zemi, ve kterém městě a ve kterém hotelu to sedí. Perfektně to dokázal zcela nesmyslným blábolením před kamerou.

Jediné co ale pochopil je, že se to vše musí prodat. Smrdí to tu prý penězi a je to  přání pana Babiše. Tomu snad před obrazovkou rozuměl každý. Doufám. A také doufám, že se snad najdou lidé, které ještě mají tolik rozumu a moc k tomu, aby našeho aktivního ministra financí trochu uvázali na řetěz. Měli by to udělat hodně rychle. Když nic jiného, tak ve vlastním zájmu. On je totiž již schopen jim pod zadkem prodat i ta jejich křesla.

Doufám, že se tak ve strachu o vlastní pozici rozhodnou jednat a tím učiní něco i pro český národ.

Při dnešním uspořádání světa z našeho pohledu ano. Již s ním obchoduje kdekdo, jeho cena není sice zcela stabilní, ale to jen zvyšuje zájem všech, kteří si libují v riskantních obchodech.

U současně globálně vyráběných produktů je nejstabilnější cena vždy na místě výroby. Zde není možno moc smlouvat, většinou se musí platit hotově a v nějaké slušné měně. Přesně tak tomu je na pobřeží Afriky, kdy člověk prodá svůj status občana a stává se nikým neochraňovaným uprchlíkem. Existují sice nějaké listiny hovořící o lidských právech. Ale u produktů na černém trhu je tomu jinak, ty v podstatě všechny možné zákonné garance ztrácejí.

Cílem tedy je dostat dotyčného jako produkt na nějaké plavidlo, které odrazí od břehu. Tím je splněna zaplacená služba, neexistují žádné další povinnosti. Nově vzniklý objekt obchodu se teď nachází v jakémsi mimotržním prostoru. Pro případného dalšího překupníka představuje ještě neúměrné riziko. A to přesto, že hodnota produktu je vlastně nulová, ale nabídka je tak rozmanitá, že je těžké provést obchodní analýzu podle kvality.

Zboží se tedy v tomto okamžiku nachází mimo zájem finančního obchodu. V podstatě ale má určitou kapitálovou hodnotu v oblasti politického kupčení s hlasy voličů. Skutečný investor ale vyčkává  a spekuluje s tím, že se najdou zájemci z netržní oblasti, kteří podlehnou humánnímu soucitu a nějak zařídí transport na pevninu. Obchodně uvažující se tak vyhne i možným ztrátám, které jsou spojeny s rapidně se snižujícím počtem nabízených subjektů. Kalkuluje tedy s aktivní pomocí politiků, kteří již donutí jiné, aby tuto část celé obchodní transakce zaplatili, aniž by se dožadovali podílu na zisku.

Po dopravě na pevninu nastává první kritický moment. Sklady jsou mnohdy přeplněné a je nutno zajistit určitý pořádek a tím získat přehled. I zde jsou ještě političtí „investoři“ aktivní. Jsou však vázáni určitou morální představou, která jim nepovoluje hodnotit kvalitu a dosáhnout tím určité efektivnosti.. Na druhé straně je jim však jasné, že musí začít expedovat, protože další přísun zboží následuje a není možné tomu zabránit..

Pro skutečného investora nastává čas, kdy musí jednat. Má zájem jen o kvalitní zboží a chce nějak ovlivnit jeho doručení na správné místo. Tato část obchodu ale nemůže probíhat veřejně, takže se vždy jedná jen o jakési zákulisní ujednání. V podstatě je jeho cílem pokusit se získat to nejlepší. V tomto okamžiku již dostává produkt i jiné jméno. Hovoří se pracovní síle. Politici však ale zůstávají raději u formulace, že se jedná o nešťastníky, kteří bojují o holý život. Oběti čehosi, což však není nikdy přesně specifikováno.

Řádný investor však neskrývá zájem o tu nově se nabízející pracovní sílu. Může být totiž velmi efektivní. Stojí málo, poslouchá a vyrábí pilně ovládána strachem o živobytí. Dosahuje velké efektivnosti. Snižuje hodinovou mzdu a tím vytváří i potřebný tlak na sílu tuzemskou, která se, zatížena touhou po sociální spravedlnosti, stává drahou a neefektivní.

Stranou obchodnického zájmu zůstávají neefektivní pracovní síly. Ty jsou přenechány politikům, kteří je považují za kapitál s jehož pomocí je možno dosáhnou mocenských úspěchů. Jsou ochotni se jich ujmout. Tedy ne v tom smyslu, že by se osobně pokoušeli zajistit jejich uplatnění ve společnosti. Jejich cílem je najít ty, kteří by tak činili za ně. Snaží se přesvědčit veřejnost vším možným. Od útoků na lidský soucit až po nesmyslné ujišťování, že tyto neefektivní síly jsou zárukou pro naši lepší budoucnost.

Tato aktivní spoluúčast politiků značně zmírňuje rizikovost skutečného obchodu. Případné ztráty nejdou k tíži obchodníků. Musí jen počítat s tím, že by mohlo dojít k nějaké legislativní změně, která by mohla negativně ovlivnit zisk. Jejich propojení do politického života jim však umožňuje podobné problémy řešit. Vždy docílí toho, aby případné ztráty nesli ti občané, kteří nejsou součástí těchto obchodních transakcí.

Ne každý občan to pokládá za spravedlivé. Jejich nesouhlas je pak terčem politiků, kteří v rámci boje o moc využívají všech verbálních prostředků. Někteří se přidají na jejich stranu, ale mnozí zvolí opačný postoj. Jsou nekompromisní. Mnohdy i skoro zuří a obviňují občany z nelidskosti. Zapomínají přitom na jedno. Současný občan již také podléhá zákonům, které určují právě ti pragmaticky uvažující obchodníci, pro které je soucit ztrátovou položkou. Každý poctivě pracující již pochopil, že je součástí tržního hospodářství. Ví tedy, co si může dovolit a co ne. I on již akceptoval, že soucit má také cenu. A ne malou.

Mnohým se může zdát, že to vše mnou napsané, postrádá lidskost, ba dokonce opovrhuji člověkem samým. Je mi líto. Nechal jsem mé myšlenky bloudit v rovině našeho globálně uvažujícího světa a snažil se jen trochu popsat jeho zákony. Drží se jich i politici, kteří jsou dobře placenými propagátory tohoto trendu, jež se právě vyznačuje tím, že slova jako humanismus a sociální spravedlnost vyškrtl ze svého slovníku. A pakliže tyto pojmy používají, pak jen proto, aby je ještě více zdiskreditovali a znetvořili intelektuální obsah, který kdysi pro kulturně uvažujícího člověka v sobě nesly. Stejně tak se děje s pojmy jako národní identita, kultura, hrdost.

Ale kdeže. Vždyť už pomalu ani nevíme, kde leží. Jejich přesné kontury jsou stejně tak mlhavé, jako výklad politiků, kteří je posunují na mapě světa podle denní potřeby. Teď prý leží někde ve Středozemním moři.

Jindy je to Afganistan, pak zase třeba Sýrie anebo Irák, mnohdy je prý najdeme někde v Africe. Možnosti jsou v současné době  skutečně rozmanité. Politici si v tom libují, mohou nekonečně diskutovat o tom, která ta hranice by měla být tou aktuální. Občané se přitom také vyřádí, diskutují o sto šest. A naši vojáci už pomalu nevědí, kam dříve skočit.

Typické při tom je, že se na tom nikdy nedohodneme. Proč také, máme svobodu slova a demokracii. Každý může mít svou pravdu. Tolerance je bezbřehá, každý názor je vítán s otevřenou náručí. Musíme si ale také přiznat, že to nové uspořádání Evropy máme celkem rádi. Můžeme pohodlně cestovat,  mnohdy si ani neuvědomíme, že jsem někde přejeli nějakou tu pomyslnou čáru, kterou jsem kdysi nazývali hranicí.

Ale naše spokojenost končí, když nám někdo z Bruselu začne vykládat, že takový ilegální přistěhovalec, který se dostal na půdu Itálie, vlastně vstoupil i na naše území. Vzdělaný občan nad tím kroutí hlavou, dával v zeměpise pozor a domnívá se, že přeci ví, kde leží Itálie a kde Česko. Ne, ozve se varovný hlas novodobého evropského vzdělance, to je omyl, tak tomu již není.

I sebekritický a humánně smýšlející občan začne sám o sobě pochybovat. Kouká na stránky ohmataného atlasu a přemýšlí, zda opravdu dával ve škole pozor. Když ale nezjistí žádný poklesek a jeho vědomosti mu ještě potvrdí docela dobré vysvědčení, začne přemýšlet, že mu možná v průběhu dalších let přeci jenom něco uniklo.

Netrvá dlouho a zesmutní. Skutečně byl velmi nepozorný. A to již asi v době dospělosti, kdy se rozmnožila určitá sorta politiků, kteří začali snít o evropské sounáležitosti. Byli to dobří obchodníci, rozuměli svému řemeslu, cukrátek měli plné kapsy a občané mlsali. Dali se dokonce i přesvědčit, že činí dobře, když pozvedli ruku k souhlasu. Kdo by také nechtěl žít v dobrých sousedských vztazích.

Občan tehdy důvěřoval lidem, kteří se tvářili, že mají vše promyšleno. Dalo by se i říci, že přímo do posledního detailu. Uplynula léta, cukrátka jsou pořád nabízena, ale dostávají trochu nahořklou chuť. Dokonce vzniká i ne zcela neoprávněný dojem, že se jedná spíše o úplatu, než pozornost pro věrného zákazníka. Třeba ty dotace. Rozumný člověk pochopí, že když bude jako občan EU dělat to, co se po něm žádá, tak na to dostane i peníze. Mnohdy i na něco, co vlastně ani nepotřebuje, či mu to dokonce škodí.

Vychází i najevo, že to byl takový poltický experiment moci chtivých jedinců, při kterém nebyly určeny jeho přesné podmínky a hlavně hranice. V každém slova smyslu. Právě ty podmínky a hranice se staly předmětem nebezpečného testování s absolutně otevřeným a neznámým koncem. Tedy experiment, který postrádal jakékoli racionální zázemí nám dobře známé třeba právě z našich školních let a dob chemických pokusů. Z dob kdy jsme ještě přesně věděli, kde jsou hranice naší země, které v případě nutnosti musíme i bránit.

Já se bojím jednoho. Že totiž politické formace prapodivných zájmů, které jsou v Bruselu u moci, již nemohou ustoupit požadavkům těch, kteří za nimi stojí. Kdo to je nevím, ale rozhodně je to čím dál tím méně občanů evropských států. Zdvihá se vlna odporu. Je aktivována, živena, a drážděna právě tou rádoby evropskou politikou, která naráží na zdraví rozum. Objevují se radikální síly, které se dožadují změny. Možná i násilné změny. A já bych pokládal za humánní katastrofu, pakliže by nastala situace, že převážná část občanů dospěje k názoru, že se o naše hranice bojuje jen na jediném místě. A to právě v Bruselu. Budeme muset i tam poslat naše vojáky?

Je nás ještě dost, kteří pamatují doby, kdy se jménem lidu ohýbaly zákony. Dnes však díky usilovné práci politiků vzniká celkem silný dojem, že se pomocí zákonů láme vůle lidu. A je to prý opět k našemu dobru.

Ještě mi nějak chybí ten argument, že to vše děláme pro naše děti. Tehdy to měl jeden skoro každý den na talíři. Pokoušel se tomu léta věřit, ale pak přeci jenom přišel na to, že ty děti budou poslouchat asi to samé, takže to asi bude velký podvod na poctivého občana. Chvilku to sice trvalo, než český človíček vše prokoukl a našel cestu ven z toho začarovaného kruhu, ale pak se to přeci jenom povedlo a dokonce i zcela civilizovanou cestou.

A najednou tady bylo vše jinak. Lid vzal budoucnost do svých rukou. Myslel si alespoň. Bylo mu vysvětleno, že jeho touha po demokracii je zcela oprávněná. A funguje to tak, že prostě zvolíš někoho, kdo ti slíbí, že bude chránit tvé zájmy a on už to na té nejvyšší úrovni za tebe prosadí. Dá rozum, ne každý může sedět ve vládě. Kdo by pak pracoval, vždyť celá ta sranda něco stojí.

Paráda. Lid také pochopil, že to nemůže být nějaká anarchie, že si nemůže každý dělat co chce, že to musí mít nějaký řád. A na to jsou přeci nejlepší zákony, které nutno sepsat. Prý se tak děje v každé slušné zemi, kde vlády ochraňují práva občanů. Je to vlastně k jejich dobru. Pozor! Ne, občana, ale těch vlád. To dá přeci rozum, že vláda nemůže bez zákonů vládnout.

Ona musí přeci všechno kontrolovat, aby vše bylo jak má být. Má s tím strašně moc práce. Těch zákonů a nařízení je už na tisíce. Ti, co by to měli kontrolovat, to už nestíhají a to je proti zákonu, takže musí přijít komise, které zase kontroluje ty nestíhající a protože jsme národ činorodý a vynalézavý, tak musí být zas někdo, kdo by kontroloval ty kontrolující, ale v tom je také potíž, protože těm se také nedá věřit.

A občan? Ten se nestačí divit. Vše, co je k jeho „dobru“ podléhá nějakému zákonu. Stává se svědkem toho, že mnohé logické, je protizákonné. Dostává pocit, že používat zdravého rozumu je nebezpečné. Může sice ještě dýchat, ale zda všude a z plných plic, tím si už také není jist. A také může v klidu pozorovat, že kupodivu neustále narůstá počet dobře placených odborníků na obcházení zákona. Jsou to již praví experti, většinou na to mají vysokou školu.

Ale na jedno dává stát velký pozor. Aby se hranice státu jako „symbol“ svobody spíše ještě více otevíraly. To je důležité. Ono je totiž lepší, aby každý občan, který nabyl dojmu, že se mu v naší společnosti těžce dýchá, mohl odejít. Ať již fyzicky, či jen myšlenkově. Historie totiž „vladaře“ poučila. Pokud tací zůstanou, mohli by se totiž stát zase něco jako představiteli vůle lidu. A to se panstvu nikdy nelíbí.

Problém je v tom, že „státu“ ubývá poddaných. Takže se otevřou dveře přistěhovalcům. Proč ne, vždyť ti jsou za to vděční. S trochou peněz se dají snadno přesvědčit, že se vyplatí být „poslušným“ občanem. A když jsou hodní, tak smí i volit. Vše podle zákona. Pravda, většinou proti vůli starousedlíků, ale co na tom. Vůle lidu je stejně takový fiktivní pojem, který nabývá fyzické podoby jen když je stát nepozorný a dopustí myšlenkové sjednocení těch nespokojených.

Ale k tomu nikdy nedojde, protože záplava zákonů rozdělí všechny protestující do patřičných společenských skupin, kdy zcela logicky nemůže dojít ke sjednocení názorů. A v nejhorším existuje dostatek zákonů, které každému občanu důrazně vysvětlí, že společenský systém, který máme, je tou nejlepší formou jak se vůle lidu může prosadit. Nehledě na to, občane, máš přesně to, co jsi chtěl a za co si bojoval. Také pravda.

Pravdou ale také je, že docela normální živočišná touha po klidném, radostném a spokojeném životě každého z nás by měla podléhat zákonům zdravého rozumu. Jenže se obávám, že to je to poslední, čím se naše vláda zabývá. Podlehla zákonům volného trhu populistických myšlenkových produktů, kde umný marketing zakrývá mizernou kvalitu vyrobených myšlenek. Hlavně pak těch, které se zaobírají naší budoucností.

A mně to vše tak trochu připomíná politiku „starých“ dob. Vládcové vždy hovořili o budoucnosti. O skvělé budoucnosti. Jenže ta ležela vždy za horizontem. Ne moc, jen tak kousek, dala se jen tušit, to slibované bylo možno jen odhadnout. Rozumně uvažující člověk pak přišel na to, že to, co se skrývá za horizontem, nikdy nikdo nemůže spatřit. Dospěl i k názoru, že není dobré bojovat za něco, co bude za sto let, pakliže jeden neví, co bude zítra. Takže?