Na první pohled je jasné, že zde došlo k určité sounáležitosti. Ba přímo symbióze skoro rovnocenných partnerů. I důkaz toho, že jeden bez druhého postrádá na zajímavosti.
Veřejnost se díky otištěným odposlechům privátní sféry našeho nejpopulárnějšího manželského páru dověděla, jak to u nich doma chodí. Diplomat by asi řekl, že je to pikantní, občan nepostrádající polední zbytky etiky řekne, že je to nechutné. Patřím k těm druhý, mne se dokonce zvedá žaludek.
Ptal jsem se sám sebe, zda to vše chci vůbec vědět. První reakce byla, že ne. Ta druhá, hnána mužskou ješitností, že bych asi reagoval poněkud jinak. Přiznám, že na určitých ženách spočinu zrakem a nechám pracovat hormony, ale také rád s nimi hovořím pokládaje je za rovnocenné intelektuální partnery. Ne, já bych reagoval asi celkem stroze, byla by to asi poslední výměna názorů.
Takže jsem celkem velmi rychle dospěl k úsudku, že zde média překročila morální hranici, zasáhla do privátního života manželského páru a zveřejnila něco, co by mělo zůstat tam, kde bylo vyřčeno. Zveřejňování takovýchto informací je opravdu veřejný pranýř, společenská likvidace osobnosti. Je to zákeřný soud nad lidským životem, kde není obhájců, omluvy v mediálním světě nefungují.
Pracuji v médiích celý život a tak se domnívám, že bych o tom měl něco vědět. Nikdy neváhám s kritikou, dnešní mediální vývoj se mi už tak trochu hnusí. Často kážu o morálce, ale snažím se nikdy nezapomenout, že jsou různé úhly pohledu. Tedy, že je morálka a morálka.
A ten první pohled mi řekl, že opravdu nikomu nic není po tom, co se děje v ložnici manželů Nečasových. A že je mi jedno, kdo je anebo není pod pantoflem. Jenže on existuje i jiný úhel pohledu, pod kterým je možno vše posuzovat. Ta energická dáma takto zacházela s mým premiérem. Poukázala na jeho neexistující hodnoty, ponižovala ho, urážela a dělala si z něj rohožku. A on to vše přijímal.
Jeden psycholog mi kdysi řekl: Člověk je takový, jak se chová doma. Jen doma se pozná jeho charakter. A pokud toto vezmu za bernou minci, tak nutně musím dojít k názoru, že lidé charakteru manželů Nečasových by asi neměli zastávat společenské postavení kam je náš volební systém dosadil. A média mi k tomu poskytla informace.
Učiním tedy výjimku a řeknu, že v tomto případě je „nemorálnost“ medií omluvitelná. Ba společensky skoro prospěšná. Neznamená to ale absolutní pardon, rád bych, aby to byla opravdu výjimka a ne pravidlo. Nicméně i v tomto případě nejsou mediální manipulátoři a kupčící s veřejným míněním zcela bez viny. Nejsou schopni zaujmout zásadní morální stanovisko. Píší o všem možném. O kabelkách, záhadných darech, nepochopitelných příkazech na tajnou službu a co já vím co ještě. Sledují manžele Nečasovi na každém kroku. Předstírají honbu za pravdou a spravedlností.
Ale jednoho nejsou média ve své bulvární ziskuchtivosti schopny. Morálně případ uzavřít. Jednoduchými a jasnými slovy sdělit občanům, že takové charaktery nemají ze zásady právo na to, aby řídily naši společnost. Aby zastávaly funkce, které převyšují jejich morální hodnoty a nejsou proto schopny s plnou odpovědností rozhodovat o osudu národa. Označit celý proces za nechutný důsledek této skutečnosti a distancovat jak sebe tak i veřejnost od těchto prapodivných osobností našeho politického života.
Z tohoto pohledu je úplně jedno jak dopadne celý ten bizarní soudní proces. Protože i veřejnost a média má právo vyřknout rozsudek. A ten je podle mne jednoznačný. Manželé Nečasovi by měli obdržet zákaz výkonu jakékoli veřejné funkce do konce života. Myslím si dokonce, že by takovýto výrok i oprávněně mohl nést označení: Jménem lidu.