Při dnešním uspořádání světa z našeho pohledu ano. Již s ním obchoduje kdekdo, jeho cena není sice zcela stabilní, ale to jen zvyšuje zájem všech, kteří si libují v riskantních obchodech.
U současně globálně vyráběných produktů je nejstabilnější cena vždy na místě výroby. Zde není možno moc smlouvat, většinou se musí platit hotově a v nějaké slušné měně. Přesně tak tomu je na pobřeží Afriky, kdy člověk prodá svůj status občana a stává se nikým neochraňovaným uprchlíkem. Existují sice nějaké listiny hovořící o lidských právech. Ale u produktů na černém trhu je tomu jinak, ty v podstatě všechny možné zákonné garance ztrácejí.
Cílem tedy je dostat dotyčného jako produkt na nějaké plavidlo, které odrazí od břehu. Tím je splněna zaplacená služba, neexistují žádné další povinnosti. Nově vzniklý objekt obchodu se teď nachází v jakémsi mimotržním prostoru. Pro případného dalšího překupníka představuje ještě neúměrné riziko. A to přesto, že hodnota produktu je vlastně nulová, ale nabídka je tak rozmanitá, že je těžké provést obchodní analýzu podle kvality.
Zboží se tedy v tomto okamžiku nachází mimo zájem finančního obchodu. V podstatě ale má určitou kapitálovou hodnotu v oblasti politického kupčení s hlasy voličů. Skutečný investor ale vyčkává a spekuluje s tím, že se najdou zájemci z netržní oblasti, kteří podlehnou humánnímu soucitu a nějak zařídí transport na pevninu. Obchodně uvažující se tak vyhne i možným ztrátám, které jsou spojeny s rapidně se snižujícím počtem nabízených subjektů. Kalkuluje tedy s aktivní pomocí politiků, kteří již donutí jiné, aby tuto část celé obchodní transakce zaplatili, aniž by se dožadovali podílu na zisku.
Po dopravě na pevninu nastává první kritický moment. Sklady jsou mnohdy přeplněné a je nutno zajistit určitý pořádek a tím získat přehled. I zde jsou ještě političtí „investoři“ aktivní. Jsou však vázáni určitou morální představou, která jim nepovoluje hodnotit kvalitu a dosáhnout tím určité efektivnosti.. Na druhé straně je jim však jasné, že musí začít expedovat, protože další přísun zboží následuje a není možné tomu zabránit..
Pro skutečného investora nastává čas, kdy musí jednat. Má zájem jen o kvalitní zboží a chce nějak ovlivnit jeho doručení na správné místo. Tato část obchodu ale nemůže probíhat veřejně, takže se vždy jedná jen o jakési zákulisní ujednání. V podstatě je jeho cílem pokusit se získat to nejlepší. V tomto okamžiku již dostává produkt i jiné jméno. Hovoří se pracovní síle. Politici však ale zůstávají raději u formulace, že se jedná o nešťastníky, kteří bojují o holý život. Oběti čehosi, což však není nikdy přesně specifikováno.
Řádný investor však neskrývá zájem o tu nově se nabízející pracovní sílu. Může být totiž velmi efektivní. Stojí málo, poslouchá a vyrábí pilně ovládána strachem o živobytí. Dosahuje velké efektivnosti. Snižuje hodinovou mzdu a tím vytváří i potřebný tlak na sílu tuzemskou, která se, zatížena touhou po sociální spravedlnosti, stává drahou a neefektivní.
Stranou obchodnického zájmu zůstávají neefektivní pracovní síly. Ty jsou přenechány politikům, kteří je považují za kapitál s jehož pomocí je možno dosáhnou mocenských úspěchů. Jsou ochotni se jich ujmout. Tedy ne v tom smyslu, že by se osobně pokoušeli zajistit jejich uplatnění ve společnosti. Jejich cílem je najít ty, kteří by tak činili za ně. Snaží se přesvědčit veřejnost vším možným. Od útoků na lidský soucit až po nesmyslné ujišťování, že tyto neefektivní síly jsou zárukou pro naši lepší budoucnost.
Tato aktivní spoluúčast politiků značně zmírňuje rizikovost skutečného obchodu. Případné ztráty nejdou k tíži obchodníků. Musí jen počítat s tím, že by mohlo dojít k nějaké legislativní změně, která by mohla negativně ovlivnit zisk. Jejich propojení do politického života jim však umožňuje podobné problémy řešit. Vždy docílí toho, aby případné ztráty nesli ti občané, kteří nejsou součástí těchto obchodních transakcí.
Ne každý občan to pokládá za spravedlivé. Jejich nesouhlas je pak terčem politiků, kteří v rámci boje o moc využívají všech verbálních prostředků. Někteří se přidají na jejich stranu, ale mnozí zvolí opačný postoj. Jsou nekompromisní. Mnohdy i skoro zuří a obviňují občany z nelidskosti. Zapomínají přitom na jedno. Současný občan již také podléhá zákonům, které určují právě ti pragmaticky uvažující obchodníci, pro které je soucit ztrátovou položkou. Každý poctivě pracující již pochopil, že je součástí tržního hospodářství. Ví tedy, co si může dovolit a co ne. I on již akceptoval, že soucit má také cenu. A ne malou.
Mnohým se může zdát, že to vše mnou napsané, postrádá lidskost, ba dokonce opovrhuji člověkem samým. Je mi líto. Nechal jsem mé myšlenky bloudit v rovině našeho globálně uvažujícího světa a snažil se jen trochu popsat jeho zákony. Drží se jich i politici, kteří jsou dobře placenými propagátory tohoto trendu, jež se právě vyznačuje tím, že slova jako humanismus a sociální spravedlnost vyškrtl ze svého slovníku. A pakliže tyto pojmy používají, pak jen proto, aby je ještě více zdiskreditovali a znetvořili intelektuální obsah, který kdysi pro kulturně uvažujícího člověka v sobě nesly. Stejně tak se děje s pojmy jako národní identita, kultura, hrdost.