Ale kdeže. Vždyť už pomalu ani nevíme, kde leží. Jejich přesné kontury jsou stejně tak mlhavé, jako výklad politiků, kteří je posunují na mapě světa podle denní potřeby. Teď prý leží někde ve Středozemním moři.
Jindy je to Afganistan, pak zase třeba Sýrie anebo Irák, mnohdy je prý najdeme někde v Africe. Možnosti jsou v současné době skutečně rozmanité. Politici si v tom libují, mohou nekonečně diskutovat o tom, která ta hranice by měla být tou aktuální. Občané se přitom také vyřádí, diskutují o sto šest. A naši vojáci už pomalu nevědí, kam dříve skočit.
Typické při tom je, že se na tom nikdy nedohodneme. Proč také, máme svobodu slova a demokracii. Každý může mít svou pravdu. Tolerance je bezbřehá, každý názor je vítán s otevřenou náručí. Musíme si ale také přiznat, že to nové uspořádání Evropy máme celkem rádi. Můžeme pohodlně cestovat, mnohdy si ani neuvědomíme, že jsem někde přejeli nějakou tu pomyslnou čáru, kterou jsem kdysi nazývali hranicí.
Ale naše spokojenost končí, když nám někdo z Bruselu začne vykládat, že takový ilegální přistěhovalec, který se dostal na půdu Itálie, vlastně vstoupil i na naše území. Vzdělaný občan nad tím kroutí hlavou, dával v zeměpise pozor a domnívá se, že přeci ví, kde leží Itálie a kde Česko. Ne, ozve se varovný hlas novodobého evropského vzdělance, to je omyl, tak tomu již není.
I sebekritický a humánně smýšlející občan začne sám o sobě pochybovat. Kouká na stránky ohmataného atlasu a přemýšlí, zda opravdu dával ve škole pozor. Když ale nezjistí žádný poklesek a jeho vědomosti mu ještě potvrdí docela dobré vysvědčení, začne přemýšlet, že mu možná v průběhu dalších let přeci jenom něco uniklo.
Netrvá dlouho a zesmutní. Skutečně byl velmi nepozorný. A to již asi v době dospělosti, kdy se rozmnožila určitá sorta politiků, kteří začali snít o evropské sounáležitosti. Byli to dobří obchodníci, rozuměli svému řemeslu, cukrátek měli plné kapsy a občané mlsali. Dali se dokonce i přesvědčit, že činí dobře, když pozvedli ruku k souhlasu. Kdo by také nechtěl žít v dobrých sousedských vztazích.
Občan tehdy důvěřoval lidem, kteří se tvářili, že mají vše promyšleno. Dalo by se i říci, že přímo do posledního detailu. Uplynula léta, cukrátka jsou pořád nabízena, ale dostávají trochu nahořklou chuť. Dokonce vzniká i ne zcela neoprávněný dojem, že se jedná spíše o úplatu, než pozornost pro věrného zákazníka. Třeba ty dotace. Rozumný člověk pochopí, že když bude jako občan EU dělat to, co se po něm žádá, tak na to dostane i peníze. Mnohdy i na něco, co vlastně ani nepotřebuje, či mu to dokonce škodí.
Vychází i najevo, že to byl takový poltický experiment moci chtivých jedinců, při kterém nebyly určeny jeho přesné podmínky a hlavně hranice. V každém slova smyslu. Právě ty podmínky a hranice se staly předmětem nebezpečného testování s absolutně otevřeným a neznámým koncem. Tedy experiment, který postrádal jakékoli racionální zázemí nám dobře známé třeba právě z našich školních let a dob chemických pokusů. Z dob kdy jsme ještě přesně věděli, kde jsou hranice naší země, které v případě nutnosti musíme i bránit.
Já se bojím jednoho. Že totiž politické formace prapodivných zájmů, které jsou v Bruselu u moci, již nemohou ustoupit požadavkům těch, kteří za nimi stojí. Kdo to je nevím, ale rozhodně je to čím dál tím méně občanů evropských států. Zdvihá se vlna odporu. Je aktivována, živena, a drážděna právě tou rádoby evropskou politikou, která naráží na zdraví rozum. Objevují se radikální síly, které se dožadují změny. Možná i násilné změny. A já bych pokládal za humánní katastrofu, pakliže by nastala situace, že převážná část občanů dospěje k názoru, že se o naše hranice bojuje jen na jediném místě. A to právě v Bruselu. Budeme muset i tam poslat naše vojáky?