Už je jich tolik, že již nikdo nemá přehled, které komu patří. Ani sám jejich majitel nebudí zrovna dojem, že se občas nesplete a nehrábne do té falešné.
Teď k tomu přidal ještě ty elektronické a tím jen prohloubil všeobecný zmatek. K čemu by měly být se dá jakž takž pochopit. Komu by však měly patřit a sloužit je však otázkou otevřenou. Každopádně bude jejich případné zavedení či nezavedení těžkou zátěží jak pro vládu, tak občanstvo. Bohužel tak jen přiotráví celkovou atmosféru v naší společnosti.
Zbytečně. Vše bylo možno ponechat v oblasti dobrovolnosti. Místo toho je tato idea prosazovaná z pozice „šéfa“. Firemního vládce, který má vždy poslední slovo. A to je základní chyba, které se pan Babiš opakovaně dopouští. Je to oblast, kde se tento obchodník přepočítal. Není zvyklý na odpor, každý jeho oponent si musí velmi rychle pakovat kufry.
Již to veřejně mnohokrát dokázal. Každý ví, kdo je šéfem v jeho hnutí a kdo rozhoduje o žití a nežití „jeho“ ministrů. V dobře fungující a prosperující firmě je to akceptováno. V politice nikoliv. Zavání to trochu diktátorstvím, které není vždy všem po chuti. V politice také neplatí konečný zisk. Jeden je spíše posuzován podle toho co se mu nepovedlo, než podle dílčích úspěchů.
Není také možno neúspěšné pokusy jednoduše přihodit na stranu ztrát. Nezdařené politické experimenty se nedají mávnutím ruky vymazat, doznívají dlouho a mnohdy s sebou přinášejí ztráty, které se nedají hned tak něčím vyvážit. Je to podstatný rozdíl oproti firemní filosofii, která se neobejde bez kreativity, zkoušení nového a mnohdy i potřebných emocionálních rozhodnutí, ale i nezdarů.
Politika vyžaduje něco jiného. Pragmatismus, chladnokrevnost a určitý respekt před oponenty. Hlavně, když se jeden domnívá, že nehrají fér. Je zrádné nechat se unést první emocí a odpovědět na útok stejnou zbraní. Ve vnímání přemýšlivých občanů to vypadá nevěrohodně. A i v očích příznivců se jejich „vůdce“ snížil na úroveň, která jim není po chuti.
Jak dál? Já vidím jen dvě reálné možnosti. Jednou je, že se pan Babiš podřídí politické realitě našeho sytému, bude ji respektovat. Stejně tak uzná mínění veřejnosti v oblasti morálních nároků na člena vlády. Vždyť to u nás přeci není tak těžké, občan je již celkem nenáročný, zvykl si na mnohé. Přesto všechno ještě neklesl tak hluboko, aby toleroval vše.
Druhou možností je pak vše podřídit, a to za každou cenu, politickým cílům. V podstatě jen jednomu, získání absolutní volební většiny, tedy dosažení absolutní moci. Pan Babiš má k tomu všechny předpoklady. Je to sice riskantní experiment, ale je v situaci, kdy si to může dovolit. Jeho finanční situace zabrání, aby se v případě neúspěchu stal bezdomovcem. Mohl by to vše pokládat za určité dobrodružství.
Jenže z pohledu občana by to mělo být vnímáno jinak. Spíše jako nebezpečný experiment, na který by mohla společnost tvrdě doplatit. Volič by si měl uvědomit, že podobné pokusy již zažil. Nekončily zrovna dobře. Je ale nesporné, že všechny předešlé vlády měly poněkud amatérské představy o hospodaření. Je tedy dobré mít někoho, kdo ví jak se efektivně investuje, jak zamezit ztrátám. V tom je možno pohlížet na stát očima firemního šéfa.
Ale občané nejsou zaměstnanci jedné firmy, která se skládá s různých „oddělení“, kde je možno jejich vedoucí ovládat písknutím šéfa. Jsme společnost různorodá, ne vždy jednotná, ale hlavně chovající se často iracionálně. Dáváme průchod emocím, máme často i neuskutečnitelné touhy. Prostě ztělesňujeme svým chováním tu největší hrůzu v představách firemního šéfa.
Proto je více jak logické, že dochází k nechutným konfrontacím s poněkud diktátorským přístupem, jak jsem již skoro denně svědky. Přitom nejde i nic jiného, než aby řádně popsal všechny své kasičky tak, aby tomu rozuměl každý občan. Pak nebude problém, aby je i nadále obhospodařoval. Budeme i možná ochotni věřit, že k našemu blahu.
Nesmí ale přehlédnout, že mu přibyly i dvě další. Jedna nese označení „spokojenost“ a druhá „nespokojenost“. Obsahují názory občanů, kteří se domnívají, že je jejich zaměstnancem a ne šéfem. A nejen to. Je i možná dostatek těch, kteří nepovažují odbornost firemního šéfa za dostačující pro vládnutí nad společností občanů, kteří se před nedlouhou dobou rozhodli pro jiný způsob vládnutí.