kotyk-blog.cz

Přepadl mne smutek, musel jsem vzít na vědomí, že nás Ludvík Vaculík opustil. Opět jeden z těch, kteří zanášeli neklid do naší společnosti, uprostřed nemorálnosti vášnivě diskutovali o stavu našeho myšlení, se kterým se díváme na svět kolem.

Bez nároku na absolutní pravdivost pronášených myšlenek burcovali naše povědomí, udržovali ho na životě, dávali nám naději, že jsme společností přemýšlejících jedinců a ne stádem poslušných oveček. Přes veškerou rozporuplnost se starali o naši duši. Dávali nám pocit naděje na změnu k lepšímu, bojovali proti pasivní rezistenci, odevzdanosti se osudu.

Ve zdánlivé beznaději zapalovali svíčky, jejichž plamínky plápolaly chabě ve větru, ale přesto se stávaly symbolem svobodného myšlení. Často ta světýlka pohasla. Vždy se však našla ruka, která škrtnutím zápalky dala život novému plamínku v intelektuální  temnotě doby. Byli to lidé, kteří se málokdy vzdávali, bylo těžké je umlčet.

Měli bychom jim být neskonale vděční, protože byli součástí duše národa, aniž bychom si to uvědomovali. Dokázali zachránit identitu společnosti dokazujíce různorodost myšlenek, které právě svou  rozporuplností přinášely intelektuální bohatství a přispívaly ke kultuře naší společnosti.

Je však neskonalou chybou jim stavět pomníky. Ty slouží jen k tomu, abychom si při výročích pouze připomněli jejich existenci ležící v minulosti. Nemohou se proti tomu bránit, osobně by to asi považovali za zneuctění jejich života a myšlenek. Jejich síla totiž spočívala v tom, že nás doprovázeli každodenním životem. Byli všudypřítomní, každý o nich diskutoval. Ať už jako zastánce či nepřítel. Byli zde mezi námi. Byli kořením intelektuální stravy, která by jinak dostala podobu neslanosti a nemastnosti.

Stejně tak špatné je, pokud se někdo pokouší je soudit podle jejich osobní morálky. Byli to lidé jako každý z nás, žádní svatí, spíše buřiči, než spořádaní občané. Jejich předností však bylo, že se dokázali i zamyslet nad vlastní „nemorálností“ a varovat ostatní před sebepřeceňováním a kazatelstvím, které vždy ztroskotá na dvojí morálce, která je vlastní každému lidskému společenství.

Bylo asi i chybou, že se mnozí stali politiky. Nemohli se ani moc bránit, byla to vůle lidu, které se podvolili. Mnozí z nich si přitom dobře uvědomovali, že se tím stávají bezmocní, protože jsou právě u moci. Paradox, který provází každého disidenta. On je tím, čím je, právě proto, že kritizuje moc jako takovou. Neexistuje totiž politická vláda, která by se vyvarovala být i nadvládou nad občany.

A tak nás vlastně ta sametová revoluce trochu ochudila na intelektu. V bezbřehé touze po radikální změně jsme odhodili vše staré a nastolili nové. Domnívali jsme se přitom, že jen uskutečňujeme letité touhy, které nám byly odepírány. Nepostřehli jsme, že tím zároveň ochuzujeme i vlastní duši, ztrácíme identitu a hlavně cíl, za který je nutno bojovat.

Najednou zde bylo vše, co jsme desetiletí postrádali. V zaslepenosti, která provází každou revoluci, jsme zničili i věci potřebné a fungující. Zlikvidovali jsme stávající stát a domnívali jsme se, že nepotřebujeme ani disidenty. Proč také, stali se našimi vůdci. Přitom jsme nepostřehli, že i naše nové společenství se neobejde bez lidí kritických, těch věčných buřičů, kteří porušují všeobecně panující a vládnoucí morálku.

Mylně jsme doufali, že tuto úlohu převezmou demokraticky volení jedinci, kteří budou jednat v našem duchu. Nechtěli jsme si přiznat, a tento stav trvá i dodnes, že tomu tak není a že se zase objevují politici, kteří nabyté pozice moci zneužívají a jednají proti vůli občanů. S překvapením pozorujeme tento vývoj a nechápeme, jak k tomu všemu mohlo dojít. Jak to, že se historie v mnohém opakuje.

Občan se cítí zaskočen a vrůstá v něm pocit, že je opět prostým poddaným. A zdá se, že zde není nikoho, kdo by se bouřil a třeba opět napsal „Dva tisíce slov“. Je to však mylný postřeh. Skutečnost je taková, že jsme demokratickou svobodu slova proměnili v tržnici křiklounů, kde nejsilnější hlas a nejlevnější produkt vyhrává. Uvážené a střízlivě formulované myšlenky zanikají ve vřavě prapodivných názorů.

A nepřijde nikdo, kdo by jejich nositele potrestal a tím veřejnost upozornil na „nebezpečnou“ kritiku společenských jevů. Spíše zaniknou sami od sebe v nepřehledném chaosu primitivního boje o politickou moc. Takže zbývá jen slaboučká naděje, že se myšlení občanstva jednoho dne nasytí té levné intelektuální stravy a začne se dožadovat kvality, která by opět obnovila kulturnost v chovaní společnosti.

Disidenti vymírají a my se v nevědomé aroganci domníváme, že jich již není zapotřebí. V dobách komunistické nadvlády jsme přesně věděli, co máme a co bychom chtěli mít. Je to důležité vědomí společnosti, které podmiňuje další vývoj. A byli to právě disidenti, kteří nám pomáhali naše touhy formulovat. Dnes mám dojem, že to vše postrádáme. Nevíme co máme, nevíme co bychom chtěli a neposloucháme těch, kteří by nám to pomohli formulovat.

Co jiného by si měl rozumný člověk myslet o párty na zámku Elmau v Bavorsku. Rádoby sedm mocných se zde sešlo, aby si navzájem s velmi vážnou tváří potvrdili, že máme nějaké problémy.

Nic víc, nic míň. Řešit se nic nebude, protože to ani nelze, protože ti, kteří opravdu rozhodují o dění ve světě, zde pochopitelně nebudou. Jak ti opravdu mocní, kteří vodí na špagátku ty politické loutky, tak občané, na jejichž bedra padne vše, co kdosi kdesi rozhodl. A k tomu všemu musí každý poddaný zaplatit vstupenku, aby se podíval na velmi špatné amatérské představení bez toho,  že by to byla alespoň premiéra.

Pochopitelně, že by se třeba přítomností pana Putina dalo celé to nudné představení dramaturgicky vylepšit. Vždyť se vlastně bude hovořit o něm a přitom bez něho. Jenže režie to nepřipustí. Na veřejnosti otevřené scéně by musel být ignorován. Žádné objímání a potřásání rukou, jak je to v každém prominentním klubu zvykem. Asi by mu bylo určeno jen posedávat na okraji stolu a osamoceně pozorovat upadající pěnu piva.

Jistě by se ale každý snažil s ním vyjednávat potajmu. Ono je přeci jenom zajímavé vědět, jak to dělá s tou popularitou, o které se západním politikům může jen snít. Je také přeci i na výsost nutné se domluvit, jak to bude dál v té světové mocenské politice. Přesně podle hesla, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ale to by byla opravdu přísně tajná jednání. A politici vědí, že i zdi mají uši. Takže nic Putin, to by bylo nebezpečné, veřejnost by se přeci jenom mohla dovědět, jak to vše ve skutečnosti je a kdo to režíruje.

Takže nezbývá nic jiného, než to prachsprosté opakování klasické frašky, kdy jde jen o potvrzení důležitosti a rovnosti všech členů divadelního souboru. A přitom si ani divák nemůže přát, že by mu mohli být ti političtí aktéři ukradeni. O to se postará 20.000 policistů. Musí dávat pozor, aby někdo nějakou tu loutku nezcizil, či dokonce v návalu vzteku nepolámal.

Přitom každý ví, že by se nic nestalo, politika nahradíš co by dup. Zdroj náhradníků je bezedný. Bohužel je to s nimi jako se špinavým prádlem. Vezmeš si čisté a než se naděješ musíš se zase  převléknout. Mnohdy však zůstávají neodstranitelné fleky, to nepomůže ani vyváření. Však je to na mnohých vestách dost dobře vidět.

Ale co naplat, mocní mají neukojitelnou potřebu ukázat se světu v tom nejdražším mediálním špektáklu. Moc se to nelíbí ani bavorským daňovým poplatníkům. Dělají si starosti a odhadují, že to představení přijde na takových 360 miliónů euro. Pěkná sumička. Ta skutečná suma podléhá sice utajení, ale já bych tomu číslu věřil, dokonce se mi zdá, že je to docela střízlivý odhad.

A to všechno za pár piv, kteří si ti „mocní“ společně popijí v dobře sehrané přátelské atmosféře. Možná, že jsou si navzájem sympatičtí, proč ne, jsou všichni od fochu. Texty znají nazpaměť a jejich usměv se již podobá masce. Pozoruhodné ale je, že když jde o politiku, tak je veselost opouští a raději se uzavírají do salónků, kde nikdo nemá přístup. Nedivím se. Mluva zde nebude asi zrovna uhlazená, jde totiž o to, kdo komu leze do zelí.

Namyšleně se odvážím tvrdit, že ta G7 párty je klasickou ukázkou arogance politiků, kteří zde veřejné dávají na obdiv neúctu k poctivým lidem celého světa. Je to chorobná ignorance těch, kteří je v dobré vůli volili a teď jim nezbývá nic jiného, než poslouchat ješitná a prázdná prohlášení. Odpor je zbytečný, povolen je jen hlasitý souhlas, či tiché zadumání nad stále více vyvěrající nesmyslností takovýchto setkání.

Pravda, vždy se najde několik tisíc protestujících, kteří s neutuchajícím optimismem vyjádří nesouhlas. Ale i oni nemají šanci, že by o ně některý z „politiků“ zavadil pohledem. Jsem všem těm demonstrantům vděčný. Dosáhnou minimálně toho, že ukáží světu bezmocnost prostého občana, který se snaží znovu a znovu to špinavé prádlo vyprat v naději, že ho zbaví fleků nemorálnosti a neúcty k člověku.

Kéž by tomu tak bylo. Ale pochybuji o tom. Touží poznat pásmo Gazy.  Návštěva stejně přebytečná a naivní jako tomu bylo u každé „politicky“ vynucené turistické procházky všech předchozích evropských politiků.

Zažil jsem jich desítky. Před objektivem kamer se objímali a líbali s Jásirem Arafatem. Veledůležití evropští politici, kteří vůbec nepochopili, kde se nacházejí a s kým  si to třesou rukou. Blaženě se usmívali a vedli nesmyslné řeči vzdálené realitě, ale které přesně odpovídaly evropské politické doktríně.

Nikdy to palestinskému lidu nepomohlo. Ani o to nešlo. Spíše to byl populistický boj o domácí levicově smýšlející voliče. Oficiálně prezentován jako důkaz objektivního přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu. Doprovázen vždy projevy o mírových snahách, plánech a nezměrném politickém úsilí. Není třeba ta slova opakovat, učí se je každý politik a mají všeobecnou platnost, tedy zaručenou bezobsažnost.

Jsou však okamžiky, kdy novinář má možnost s dotyčným politikem prohodit pár slov. Mezi čtyřma očima. Byli mnozí, kteří přiznali, že něco takového vidí prvně v životě, že takový chaos a nesmyslnost ještě nezažili a že tomu všemu popravdě nerozumí. Někdy zašli v otevřenosti i dál. Prostě přiznali, že realita na palestinských územích je v přímém rozporu s oficiálním evropským pohledem.

Není divu. Zdroje informací, které pravdivě informovaly a informují o situaci na palestinských územích, jsou většinou označeny za izraelskou propagandu a důvěryhodnost autorů zpochybňována, pokud jsou jejich zprávy vůbec zveřejňovány. Možno říci, že Evropa je po desetiletí obětí vlastní propagandy, kdy jsou Palestinci krátce označeni jako oběti izraelské zvůle.

Trvá to dodnes. Nikdo si nedá práci s tím, aby se podíval, že poslední desetiletí hovoří o něčem jiném. Předešlé události jen dokazují, že palestinský lid se stal obětí velké politiky. Role oběti mu byla vnucena a do dnešních dob je pravidelně přiživována stále se opakujícími konflikty. Ty jsou vedeny palestinskými vůdci vždy jen s jedním cílem. Udržuji umělé napětí, které neslouží k ničemu jinému, než k vytváření protiizraelské atmosféry hraničící s nenávistí a projevující se jako antisemitismus.

Ale pokud by tohle vše pana Zaorálka zajímalo, tak je návštěva Gazy to poslední, co by přispělo k jeho osvícení. Určitě se nesetká s těmi, kteří by mu dali lekci o arabské logice. Třeba o tom, že pojem „mír“ je rozuměn jako období klidu po válečném konfliktu, kdy se jen připravuje konflikt další.

Nikdo ho nepoučí o tom, že v arabském světě existují jen vítězové a poražení. A vítěz nevyjednává, jen diktuje podmínky. Poražený se musí podrobit, nikdo s ním nediskutuje. Kupodivu neexistuje žádný konflikt s Izraelem, který by se na palestinské straně neoslavoval jako velké vítězství nad židovským dobyvatelem a usurpátorem.

Takže mnoho zdaru, pane ministře zahraničí. Potřeste si pěkně rukou a obejměte palestinské „vítěze“, přidejte ještě slova o neskonalé solidaritě, porozumění a neutuchající snaze o mírové řešení Evropou podporovaného permanentního konfliktu. Poté se s uspokojením vraťte na izraelské území a hovořte o historickém přátelství mezi lidem Izraele a Česka.

Ano, to skutečně existuje. Jsou opravdová přátelství, která přežijí veškeré politické a diplomatické snahy. Na tom se nedá nic změnit. Jsou to vztahy člověka k člověku. Podmiňuje je kulturní úroveň na obou stranách. Ale existují „přátelství“, která jsou mnohdy vytvářena uměle. S politickou zákeřností, vypočítavostí a s touhou po moci, která se neobává žádného konfliktu. A to jsou okamžiky, kdy se rozhoduje, na které straně kdo stojí.

Doposavad ovládá evropskou politiku zbabělost a skrytý antisemitismus. Je to taková zvláštní politická schizofrenie. Mít něco proti Židům se nepřísluší, takže zbývá jen kritika izraelské politiky a podpora Palestincům, ať  již činí cokoliv. Ale hlavně, musí umírat, protože to je jejich role ve světové politice.

To se dobře hodí všem. Jak vůdcům hnutí Hamas, tak i evropským politikům, kteří si s pomocí nevinných obětí upevňují politickou moc ve  zdegenerované Evropě, kde se „humánnost“ stala objektem politického boje, nechutného hašteření a produktem tržního hospodářství. Něčím, co se dá koupit na tržnici, kde vládne nevědomost a kde cenu určují šiřitelé morálního a kulturního bahna hnáni primitivní touhou po politické moci.

Mělo by být. Konečně by i nevzdělanec v oblasti finančního světa mohl pochopit, že základní kupecké počty jsou postaveny na hlavu a že euro je spíše žetonem pro politický hazard a bankovní podvod ve virtuální ekonomice.

Nejprve si je nutno uvědomit, proč vlastně euro vzniklo? Bývalý německý kancléř stál u zrodu EU. Přemohla ho krásná myšlenka o sjednocené Evropě, kdy se všechny státy uvolí kráčet k jednomu cíly. Brzo se však ukázalo, že cíl je nejasný a mnoho států si chce volit cestu podle vlastního uvážení. To pan Kohl nepokládal za dobré a rozhodl se vše provést násilím a s donucením.

Přišel s nápadem zavést společnou měnu, která by pak všechny spojovala. I proti jejich vůli. Ekonomové se toho zhrozili a urychleně vypracovali plán, podle kterého by se mělo postupovat. Pravidla byla přísná. Ale tak přísná, že odporovala zájmům tvořitelů EU. Takže je hned začali porušovat. Oni totiž, aby dosáhli svého cíle, byli nuceni si státy do nového společenství kupovat.

A  tak vznikl nekonečný a nepřehledný systém dotací. V podstatě došlo k znehodnocení měny v klasickém slova smyslu. Bylo možno méně pracovat za více peněz. Kdo by to nepřivítal. Obětí této politiky se stalo i Řecko. Najednou mělo peněz v takovém množství, že to občany přímo oslňovalo. Pravda, Řekové si mohli uvědomit, že je to divné, ale proč, milují život a odborníci z EU je v tom jen podporovali.

Že tím ale někde vznikají dluhy, bylo jasné všem. Ale při zadluženosti všech států EU přeci jev normální a všeobecný. Jeden si nemusí dělat starosti, protože ty dluhy se platí tak, že se udělají dluhy nové. Není také žádným tajemstvím, že snad neexistuje nikdo, kdo by věřil, že státní dluhy se někdy budou ve skutečnosti také splácet. Nedělá to žádný stát.

Vtip je jen v tom, že existují nějaká pravidla, která určují, zda ten či onen stát je tak dalece důvěryhodný, aby dostal další peníze na „splácení“ dluhu. Takže třeba Německo nemá nikdy problém. Bylo by velkou zradou, kdyby někdo řekl, že tento ekonomicky nejmocnější stát je dostatečně silný na to, aby své dluhy začal skutečně platit. Asi by se ocitl na pokraji bankrotu.

Takže je možno se klidně domnívat, že celý náš „ekonomický“ systém je závislý na virtuální ekonomice a politické moci. Hodnota peněz již není přímo závislá na produkci jako takové, tedy hodnotě produktu, protože ten je mnohdy vyroben za pomoci dotací, které nejsou nic jiného, než zcela nekontrolovatelný tisk bankovek s virtuální hodnotou.

Důkazem je prostý fakt, že stále více platíme pomocí kreditní karty a ne hotově. Jsou i země, kde občan platící větší částky hotově, je pokládán za osobu podezřelou, za někoho, kdo si vydělává peníze nekalým způsobem. Je to občan, který se pohybuje mimo virtuální ekonomiku, která je ale politicky pokládána za reálný obraz ekonomické situace.

Zpět k Řecku. Není problém všechny dluhy prostě odepsat. Jak již řečeno, jde jen o virtuální peníze. To by však mocní v EU veřejně přiznali, že to s tím peněžním hospodářstvím je nějak podivné. Vzbudilo by to veřejné pohoršení u všech poctivě pracujících, kteří jsou nuceni vlastní dluhy opravdu splácet.

Bylo by to přiznání, že se jedná o čistě politickou záležitost a že dluhy Řecka jsou jen odvislé od jisté poslušnosti k EU. Ostatně my na tom nejsme jinak. I my musíme být poslušní, protože jinak nepřijdou dotace. Právě ty volně tištěné peníze, které slouží jen k politické stabilizaci v Evropě.

Ani my totiž již nevíme jakou má naše práce, respektive naše produkty, skutečnou cenu. Není snad ničeho, co by nebylo produkováno bez dotací. Slyšíme dnes a denně, že by to či ono nemohlo vzniknout bez pomoci ze strany EU. Současně s tím se nám dostává dobrých rad, že ti občané, kteří žijí jen z dluhů a splácejí je dluhy novými, nejednají správně. Je to pravdivé konstatování vycházející z kupeckých počtů.

Pochopí to snad každý, ale mnohdy je těžké najít řešení. Hlavně proto, že hodnota práce dlužníka je regulována virtuální ekonomikou, ale splátky dluhu jsou ještě ve světě reálném, kde jsou ale porušeny základy výměnného obchodu, jež je i nadále tím hlavním měřítkem hospodářských výsledků. Tedy mělo by to tak být. Virtuální ekonomický svět však tento zákon potírá a určuje hodnotu práce a tedy i výrobku uměle a podle mocenských potřeb.

A vůdci v EU jásají a plácají se po zádech nad hospodářskými úspěchy. A co na to občan? Přijme hru a dozná, že i on musí být poslušný a podřídit se „nové“ ekonomice, kdy je hodnota jeho práce určována politickými záměry vlády bez ohledu na skutečnou ekonomiku. Ani nemá jinou šanci.

Řecko možná ano. Jeho nová vláda nehraje vůči EU nic jiného než politický poker. Na to nepotřebuje žádné ekonomické experty, ale spíše umění ironie a sklon k dobré dramaturgii veřejných vystoupení. O peníze přeci nejde. Ale o snahu za každou cenu zachránit politickou důvěryhodnost EU. A zkušenosti říkají, že na to má Brusel neomezené prostředky. Tiskárny na peníze běží opět naplno. Vždyť jde jen o to, poslat do Řecka třeba 5 miliard a to je druhý den pošle zase nazpátek.

Co zbývá dodat? Že ti, kteří jsou schopni platit hotově, mohou být ti příští vládci nad naší společností. Přinesou novou ideologii. Takovou, která dokáže svou životaschopnost reálnými činy a produkty. Historie by nás měla poučit, že politické a myšlenkové proudy, které jsou financovány systémem nekonečných dluhů jakéhokoli charakteru, zanikají samy od sebe, či jsou zničeny životní realitou ovládající zbytek světa.

Pokaždé, když slyším výraz „sociálně vyloučené lokality“, nenapadá mi nic jiného, než si tento moderní politický výraz přeložit do srozumitelného pojmu: Ghetto. Pak také není nutné občanům komplikovaně vysvětlovat o co jde.

Je to komunita, která je vyloučena ze společnosti, či se sama vylučuje, protože její struktura neodpovídá obvykle uznávané kulturní a sociální normě. Jsou zde soustředěni  lidé, kteří nemají schopnost anebo ochotou se podřídit nárokům, které jsou na ně kladeny státním zřízením. V podstatě je pojem „sociálně vyloučená lokalita“ ve svém významu odpovídající, ale je zbaven nároku na řešení. Je to pasivní politické označení.

A nejen to. Absurdní politika často tato ghetta ještě podporuje a usiluje o to, aby se vytvářely kulturní a sociální celky, které tím dostávají určitou autonomii ve způsobu myšlení a jednání. Většinou je to cizí řeč, která je prvním pojítkem vnitřní jednoty a vše často končí i vlastními zákony. To podmiňuje přístup s jakým se tyto komunity pokoušejí řešit stávající problémy.

Vzniká malé společenství s vlastním řádem a kulturou. V podstatě stát ve státě. Není tajemstvím, že komunikace s touto sociální skupinou je z hlediska státu neefektivní a mnohdy nemožná. Problém je v tom, že si legislativní orgány nechtějí přiznat, že to je situace, kdy musí postupovat podle pravidel kolektivní odpovědnosti. Na všechny takové „lokality“ je nutno pohlížet jako na strukturu, která má vnitřní hierarchii, tudíž i vůdce a mnohdy i vlastní „pořádkovou“ službu, která dohlíží na dodržování interního řádu.

Často se hovoří o integraci. Respektive o neprobíhající integraci, která je podmíněna právě existencí již zmíněných lokalit. Jeden přiklad od našich německých sousedů. Je nemálo tureckých rodin, které s pokoušejí tyto lokality opustit. Jejich jedinou snahou je, aby se jejich děti dostaly do škol, kde vládne němčina. Dobře vědí, že škola, kde se vlastně komunikuje v tureckém jazyce, je tou největší překážkou pro lepší budoucnost jejich potomků.

Či jinak. Jestliže v domě bydlí deset rodin z nichž jedna představuje cizí kulturu, je pravděpodobné, že dojde k jejímu přizpůsobení. V opačném poměru se musí „podřídit“ rodák. Z toho vyplývá, že prvotním základem pro integraci je přístup státu k tomuto problému. Koncentrace cizích kultur na jednom místě je již zárukou neintegrace.

Vznikají ghetta s vlastními zákony, které jsou často v rozporu nejen se zákony většinové společnosti a ale i s její morálkou. Jestliže tedy stát pomáhá podobné komunity vytvářet, připravuje jen půdu pro sociální konflikty. Takové „odloučené“ společenství pak jen infiltruje okolní společnost negativními projevy, kdy se snaží prosadit vlastní práva a kulturu.

Státní legislativa se pak pokouší oslovit „nepřizpůsobivé“ jedince, místo toho, aby se obracela na „vůdce“ těchto společenství a žádala nápravu. Odmítá kolektivní vinu. Že to většinou nefunguje, víme všichni. Pragmaticky pohlíženo může dojít k extrémní konfliktní situaci, kdy je jedinou možností právě postavit tu chybějící hranici z „ostnatého“ drátu, který by tento „stát“ oddělil od většinové společnosti.

V tom však vůdcům EU zabraňuje jejich „humánní“ smýšlení. Nepřestávají však otevírat dveře Evropy pro milióny uprchlíků, aniž by odpověděli základní otázku: Co s nimi? Nejsou schopni a ochotni vytvořit podmínky pro jejich integraci. Nejsou schopni doložit, zda je vůbec možná. Diktují jejich přijetí, ale nediktují podmínky za jakých by to mělo efektivně probíhat.

Jsou ochotni jen podporovat vznik komunit, které vytvoří příští ghetta. Vědomě tak připravují příští konflikty. Je až s podivem, jak třeba kritizují naši společnost za „neschopnost“ integrovat romské obyvatelstvo, ale na druhé straně nás nutí přijímat další stovky lidí, které postihne „stejný“ osud. Paradoxem je, že se na ta nová ghetta dívají zcela jiným pohledem než v mezinárodní politice.

Jsou absolutně přesvědčeni o správnosti sankcí proti Rusku a to i přesto, že se jedná o kolektivní trest na obyvatelstvo kultury, která neodpovídá „našim“ představám. Na druhé straně budou ostře kritizovat pragmatický postup státu EU, který by podle stejného principu postupoval proti komunitám, které se chovají jako stát ve státě.

Schizofrenní bruselská politika je jen důkazem, že se jedná o strukturu moci, která si vytvořila také své vlastní zákony, řád a prioritu morálních hodnot, které však odpovídají jen cílům osobní politické moci zcela odtržené od zájmů občanů jednotlivých států. Možno i tvrdit, že v Bruselu vznikl také stát ve státě.

Je to z pohledu poctivého občana svým způsobem také sociálně vyloučená lokalita, se kterou je stále obtížnější komunikovat. Snaží se přetvářet Evropu k obrazu svému. Vše dostává charakteristiku menšiny, která diktuje a mnohdy i terorizuje většinu. Údajně ve jménu lidskosti, humanity a spravedlnosti. Kupodivu ale jen vždy posiluje a prosazuje zájmy různých mocenských menšin a zakrývá to čím dál tím více rouškou boje za práva etnických a kulturních menšin.

Možno říci, že tato vědomá politika EU vytváří různá ghetta. Mocenská a kulturní. V podstatě existují již kolem těchto komunit neviditelné „ostnaté“ ploty, či dokonce hranice. Je tedy jen otázkou, kdy přijdou ty skutečné? Kdo je bude stavět, kdo se bude chránit proti komu? Ale tou nejdůležitější otázkou bude, kde se vytvoří střediska moci? Budou to snad menšiny, které budou terorizovat většinu?

Je to směšné, nelogické, urážející, ponižující, ohlupující a zavánějící tlející morálkou. Mám strach, že nastává doba, kde bude možno tento výčet zkrátit a prostě jen konstatovat: Typicky české.

Náš milý ministr školství se prý choval nevhodně, šikanoval spolupracovníky, obzvláště ženy, které s pláčem opouštěly jeho království, kde se choval jako harémový vládce. Ne, tak by se pedagogický vzor neměl opravdu chovat. Naše dítka nejsou prý obzvlášť chytrá, jak říkají mnohé „výzkumy“, ale nebezpečí, že by něco špatného pochytily od mocného pána výuky je opravdu velké.

To nesmím připustit, řekl si náš premiér. I já musím jít příkladem a dokázat veřejnosti, že dbám na spravedlnost  a jsem tím kompetentním ochráncem našich morálních hodnot. Aby se jeho postoj nemohl stát předmětem spekulací formuloval ho raději písemně. Celkem stručně. Mimo jiné s tímto odstavcem:

I když deník MfDnes nelze považovat za nezávislé médium, vzhledem k tomu, že patří aktivnímu politikovi, kterým je předseda hnutí ANO Andrej Babiš, a tyto noviny tak mohou být velmi snadno využity k vedení politicky motivovaných kampaní, nebudu zveřejněné informace zlehčovat.

Aha. Takže média rozhodla. Ne, že by třeba napsal: Média zveřejnila skutečnosti, které již byly delší dobu předmětem interního šetření a našeho zvažování….Nic takového. Prostě, média psala, takž nám nezbývá nic jiného než se podřídit. Nepřímé přiznání, kdo tedy vládne naší společností. Média. Ta jsou tedy tím „hlídacím psem“ naší morálky.

Zcela přehlédl, či spíše ignoroval fakt, že naše média provádějí to samé jako náš již asi bývalý ministr školství. Dokonce i veřejnoprávní ČT. Šikanuje nás všechny. Pokládá nás za hlupáky, kterým je možno předhazovat již tlející duševní potravu, kterou asi nakupuje ve velkém spolu s bulvárem, aby tak společně dosáhli ještě větších velkoodběratelských slev.

Veřejnosti se z toho zvedá žaludek, ale takový pan Babiš nad tím asi jásá. Koukej, ti už také šetří. Už i ti parazitující kulturní producenti pochopili, že masová produkce je vždy levnější. Hlavně, když je také masám určena. Ano, vše se dá podřídit zákonům zisku a tržnímu hospodářství. Produkovat barbarství je vždy levnější a nachází snadný odbyt.

A tak nám vládní představitelé jasně ukazují „nové“ priority společenských hodnot. Vůbec je nezajímá, že mnozí občané v ČT spatřují arogantní instituci, která šikanuje širokou škálu občanstva toužící po vzdělání a hodnotné duševní potravě. Mlátí po hlavách rozumně myslící, ignoruje kritiky a nastoluje řád občanské hlouposti, který je jen soutěží podle hesla: Jedna paní povídala. A jak vidno, tak ta největší myšlenková lacinost, která většinou zvítězí,  je mnohdy směrodatná i pro našeho premiéra. Ale dle potřeby.

Pan Sobotka třeba ignoruje, že vznikají „zábavně a poučné“ pořady typu: Dovolená v protektorátu. Je mu jedno, že místo zábavy mnozí pláčí a utápějí se v myšlenkovém chaosu, který je více jak vzdálen smyslu obohacování a tedy vzdělávání občanů. Spíše dá veřejně najevo, že pan Chládek musí jít, protože porušil „naše“ představy o morálce. Ale ředitel ČT může zůstat, protože splňuje „naše“ představy o morálce.

Zbývá jen jedno. Jak to vysvětlit našim dětem? Ta svízel je v tom, že to nechápou ani jejich rodiče, kteří si již dlouho dělají starost o jejich budoucnost. Tragické pak je, že jim naši vládní představitelé nehodlají podat ruku a pomoci v té nejdůležitější společenské činnosti, jako je výchova rozumně uvažujících občanů. Právě těch, kteří chtějí žít v kulturně a spravedlivě se chovající společnosti, jež je na sebe hrdá a není terčem světového posměchu a pohrdaní.

Jo, přesně to. Takový ten hysterický domácí terorista, nad kterým psychologové bádají a kroutí hlavou. Většinou tak dlouho, dokud ho dědeček potajmu nepřehne přes koleno a nezlíská mu zadek. Pak je pokoj.

No, občané, není čas se zamyslet? Těch „odborných“ posudků je snad opravdu více než dost. Nijak ale nepomáhají. Chlapeček se vzteká a vzteká, nechtějí mu povolit ty kasičky a tak už začal vyhrožovat. Prý bude zvyšovat daně. Je to nenasytnost státu anebo pana Babiše?

Jeden se v tom už nevyzná. Stát nás v podstatě připravuje zhruba o polovičku toho, co mnozí vydřou v potu tváře. Znáte to? To se občas objeví takový článek, který nás informuje o tom, jak dlouho vyděláváme na náš milovaný stát. Je to opravdu asi tak půlka toho, co je nám povoleno si ponechat.

Poslední dobou mám však pocit, že se tak děje pod heslem: Chceš přežít, tak makej, vem almužnu, hlavně ale nedržkuj! A běda ti jestli budeš protestovat, to na to pěkně doplatíš. A všechno nějak přichází z jednoho směru. No právě od chlápka, který přišel s tím novým heslem: Ano, bude líp!

A nedá s tím pokoj. Jeden by si už pomalu přál, aby zase bylo hůř. Zvláště když pročítá ten poslední leták o slevách. Počítá drobné a musí přitom poslouchat někoho, který žongluje s miliardami a milión euro je pro něj urážkou, pakliže je to nabídka za prodání vlastní duše.
Normální občan musí prodat duši za pár krejcarů. Tedy pokud chce přežít. A jenom doufat, že nebude přiřazen ministrem financí k těm ubožákům, kterých zde za chvilku bude asi většina. Co míním? Nečtete denní tisk? Zde prosím aktuální citát.

„Ohroženo chudobou či sociálním vyloučením je v celém Česku přibližně 1,5 milionů lidí a z toho téměř 100 tisíc dětí do šesti let a bezmála 180 tisíc lidí starších 65 let,“

Tvrdě pracující nemusí mít zrovna dlouhou paměť, aby si připomenul, že v časech, kdy bylo „hůř“, to prý tak hrozivé číslo nebylo. Ale pan Babiš říká, že je to tím, že se moc krade. Prý kdekdo. Už to vypadá, že on je ten jediný, který tak nečiní. Takže krade i těch 1,5 miliónů lidí, které ohrožuje chudoba. Prý kšeftují načerno. Nu rád bych věděl s čím?

Když někdo krade, tak se  má většinou dobře. To přeci známe z médií. A pakliže krade chudák? Asi proto, aby přežil. Pravda, může jít na sociálku a tam si vynahradit to, o co přijde, pakliže to neukradne. Takže je vlastně na tom úplně stejně. Jenom, že ty penízky proběhnou ručičkami pan Babiše.

Ach, teď tomu rozumím, že by mu něco zůstávalo za nehty? To by nebylo pěkné. Že by také on……..ne, to snad ne. Ale jeden nikdy neví. Jenže v tomhle pohledu jsou ty kasičky přeci jenom podezřelé. Ono bude asi přeci jenom jistější se poohlédnout po nějaké té rákosce a když ten křikloun umlkne, tak si v klidu popřemýšlet, jak je to s tím kradením. No, co ty na to občane?

Jak jinak nazvat průkopnický seriál ČT,  který předstírá být zrcadlem doby, ke které jsme, jak se zdá, ještě nenašli dostatečně oduševnělý přístup, který by jeden očekával, když se jedná o tragické období v životě našeho národa.

Dramaturgická nemohoucnost intelekt urážející frašky s titulem Dovolená v protektorátu je více jak zarážející. Nejen to, dají se najít i stopy svědčící o degeneraci morálních hodnot autorů samých. S nezakrývanou rafinovaností se snaží infikovat celkový obraz zdáním poučení se o historii, aby tak jen zakryli hlavní cíl, kterým je celkem primitivní zábava.

Připomíná mi to doby komunistické cenzury, kdy každý kulturní útvar musel přinést náznak oslavující vládnoucí ideologii. Dnes je tomu naopak. Komerční ideologie je zakrývána prvky, které však jen slouží jako populistický argument proti kritice, jež se marně snaží chránit duševní úroveň veřejnoprávní televizní tvorby.

Vznikl prapodivný programový útvar, který porušuje i zákonitosti, které si jeho tvůrci předsevzali. Předstíraná dramatičnost a vývoj postav není k nalezení. Stejně je tomu u marné snahy o vytvoření reálné atmosféry doby. Celý seriál bylo možno natočit tak za deset po sobě jdoucích dnech. Dialogy jsou tak plytké, že je možno se spolehnout i na amatérské herce, kteří je bez chyb zvládnou na první pokus.

Již první dva díly tohoto seriálu naznačují ryze komerční zájem všech zúčastněných. Je mi opravdu líto hlavně dětských představitelů. Doufám, že ti „duševně“ dospělí byli alespoň vůči nim upřímní a netrápili čisté dětské duše více, než bylo nutno. Dokáži si živě představit ten myšlenkový zmatek dítěte, které má ještě dostatečný cit pro chápaní reality a schopnost se s ní vyrovnat.

Pozorováno očima dítěte bylo asi velmi těžko orientovat se v násilně vytvářené „realitě“, která postrádá veškerou logiku reálného pohledu na svět. Doufám tedy, že těmto obětem dramaturgické a režijní neschopnosti tvůrců bylo jasně vysvětleno, že je to jen hra na hru, obvyklý mediální podvod. Je však pozoruhodné, že asi potajmu převzali toto vysvětlení i dospělí aktéři. Nezbývá jim nic jiného, než se soustředit, podřídit se nesmyslným režijním požadavkům a doufat v honorář.

Nedivím se jim, protože jinak není možno pochopit to amatérské počínání rádoby umělců naší veřejnoprávní televize. V dávných dobách se jim říkalo kejklíři. Sloužili k pobavení, lid je měl rád. S lehkostí svobodného ducha byli balzámem na duši poznamenanou těžkostí dennodenního žití. Nikdy se ale neodvážili tuto duši urážet, zlehčovat. A také se nikdy neodvážili ji zneužívat k mrzkému obchodu.

Ale doba je jiná. Z kejklířů se stali mediální kšeftaři postrádající veškeré morální zábrany. Za peníze jsou ochotni udělat vše. Zneužívají k tomu kdeco a kdekoho. Jejich častou obětí je důvěřivý občan. Jak před kamerou, tak později před televizní obrazovkou. To nejvíce urážející na tom je, že je to při „tvůrčích“ interních poradách, které zůstanou veřejnosti utajeny, nijak netrápí. Pociťují neskonalé uspokojení nad tím, že jim zase všichni skočili na lep.

Shrábnou nemorální výdělek, který vytáhli z kapsy důvěřivých občanů, a vrhnou se na tvorbu dalšího komerčního produktu, jimž opět dokáží intelektuální degenerovanost. Je smutné se pak dívat na často černobílou tvorbu těch, kteří se v dobách komunistické nadvlády starali o naše duše. Těch, kteří pomocí myšlenkové bohatosti proklouzli kolem nástrah cenzury a dokázali obohatit naši mysl riskujíce přitom existenci.

Máme svobodu projevu. Budiž. Proto také máme komerční televizi. Ne, že bych nad tím jásal, ale alespoň máme prostor právě pro ty, kteří se zabývají mediálním obchodem. Je mi ale líto, že se poctivý občan naší společnosti stává čím dál tím více obětí zrůdného mediálního vývoje. Nechápu, že je povoleno, aby se i veřejnoprávní televize ubírala tímto směrem.

Už to vypadá, že není nikoho, kdo by tyto kšeftaře s duší národa vyhnal tam, kam patří. Právě do „tvůrčích“ prostor privátních televizí. Nebylo by to pro ně ani cizí prostředí, většina jich odtud přišla, aby ovládla veřejnoprávní televizi. Zdá se tedy, že i ta podlehla privatizaci. Každý den o tom přináší důkazy. A každým dnem tak ubývá argumentům těm, kteří se domnívají, že veřejnoprávní média jsou nedílnou a potřebnou složkou svobodné a demokratické společnosti.

Nemíním se omlouvat těm, kteří se slepotou fanatika milují tu či onu velmoc, či ji naopak nenávidí. Podle mne nemají pravdu ani jedni, ani druzí, spíše se předhánějí v nesmyslnosti emocionálních argumentů.

Chci jen dát k zamyšlení, že poslední dobou postrádám ten nekompromisní elán amerických prezidentů bojovat za „správnou“ věc. Spíše pozoruji snahu se z mnoha problémů, které komplikují světové dění, vykroutit. Hlavně pak v těch oblastech, kde tahali za nitky dějin, kde režírovali dramata, která rozhodovala o osudu miliónů. Jen úplný zaslepenec věří tomu, že jen podporovali vůli tamního lidu, který si nepřál nic jiného, než získat demokracii a svobodu.

Spojené státy americké jsou velmocí, sice již ne tak silnou jak se domnívají, ale přeci jenom silou, která je schopna určovat dějiny lidstva. Domnívat se, že taková zem je ochotna se vždy obětovat pro druhé v zájmu nějakých ideálů, je naivní představa. Být velmocí je náročné, odpovědné. Ale tu největší odpovědnost nese každý americký prezident vůči občanům, kteří ho volili.

Takže není divu, že pan Obama má již problémy nechat umírat mladé muže v amerických uniformách bez toho, aby byl schopen přesvědčit národ o nezbytnosti těchto obětí. A tak jsou mnohé země ponechány na pospas vlastnímu vývoji. Americká armáda odchází. Zůstávají poradci, vojenští specialisté. A pak také ti, kteří se v pozadí pokouší zrealizovat ty skutečné zájmy USA.

Postihlo to třeba jak Irák, tak Afganistan. Jak tomu bylo třeba v Egyptě, Libyi a Sýrii se snad také jednou dovíme, aniž bychom museli vytvářet spiklenecké teorie. Ty jsou dobré pro vášnivé diskuse a politické šarvátky, nic nám však nepomohou řešit problémy, které nám mnohé velmoci v boji o prvenství zbaběle přenechávají.

A tak tu najednou máme Islámský stát. Ten je pro nás větším nebezpečím, než byl jakýkoli diktátorský režim v Iráku a řadě jiných arabských zemích. Máme tu příliv emigrantů nejen z Afriky, ale mnoha muslimských zemí, kde vládne chaos a boj o moc. Většinou začínal demonstracemi za svobodu a demokracii, dnes je charakterizován masakry, násilím a primitivností vůdců, kteří jsou vše jiné, než politickými partnery. A je tu i Ukrajina, která sice nezapadá do „arabského“ scénáře, ale v principu prožívá to samé.

Co s tím? Tuto otázku si v těchto dnech klade Evropa. Je trochu bezradná, protože ten velký americký spojenec si hraje na mrtvého brouka. Může si to dovolit, žije za velkou vodou,  nikdo neohrožuje jeho hranice, maximálně zájmy. Američané se mohou klidně stáhnout a lízat si rány. Přemýšlet o tom, jak napravit škody. Ale především ty, které způsobili sami sobě, které postihují vlastní občany.

Evropa je na rozcestí. Její společenství mělo být ve skrytu duše silou, která by mohla mocenské pozici USA oponovat. Nějak se to nevydařilo, Evropané nedávali pozor, nebyli schopni se sjednotit a Washington toho využil. Vždy dokázal zatáhnout Evropu do boje za americké zájmy. Je spravedlivé přiznat, že se tak bohužel dělo mnohdy dobrovolně.

Co teď? Evropě nezbývá nic jiného, než konečně dokázat soběstačnost. Naučit se chránit a bojovat za existenci jako takovou. Přichází možná doba, kdy USA začnou více přemýšlet o vlastní budoucností, ale hlavně nezávislosti. Možná, že si uvědomí, že  již nemají dost sil korigovat dění světa. Soustředí se na vnitřní problémy, mohou se i částečně uzavřít, mají k tomu všechny možnosti a předpoklady. A na nás je, abychom si uvědomili, že síla amerického národa vznikla z touhy lidí, kteří Evropu opustili, protože jim nedávala naději na budoucnost. Vytvořili Nový svět a odtrhli se od toho Starého.

Není snad ten nejvyšší čas se konečně poučit z vlastní historie. Konečně nastolit egoistický pragmatismus, který by se soustředil na zachování existence jako takové? Sundat konečně růžové brýle a místo bezmezného obdivu k americkému zázraku pochopit princip moci, který ho vytvořil. Je charakterizován především absolutní jednotou v dobách ohrožení. Schopnosti bojovat za vlastní zájmy. V nejhorším proti všem.

Konečně si uvědomit, že Evropa se vždy dostala na pokraj zkázy právě nesmyslným hašteřením ješitných politiků. Doplatily na to jak jednotlivé státy, tak různá společenství států, které se spojily většinou na základě pokryteckých politických snah. Nyní máme nový pokusný spolek řízení z Bruselu. Čeho jsme zatím dosáhli? Z hlediska světového dění prkotin.

Vytváříme si vlastní svět, který je mnohdy zcela odtržen od reality. Nejen to. Je to svět bez hranic. K čemu by také byly, nejsme ochotni a schopni je chránit. Ukájíme se humánností a nechceme si připustit, že zbytek světa se nám jen vysmívá. Snažíme se prosadit ideály, které nejsme schopni ani přesně definovat. Hašteříme se jak na tržnici a přitom nevíme, co vlastně prodáváme. Prohlubujeme antagonismu nejen mezi státy, ale i v jednotlivých zemích.

Se sarkasmem možno říci, že jen pokračujeme ve všech historických chybách. Jsme si věrni. Ano, historie se mnohdy opakuje. Ale já si nejsem jist, že Amerika je i nadále ochotna za nás ještě jednou bojovat, opět zabránit našemu sebezničení a pak nám pomoci vybudovat novou budoucnost, která je ale na nedefinovaném území. Všechny velmoci totiž dbají na to, aby jejich hranice nebyly porušeny, chrání je a jsou ochotny za ně bojovat. Nikdy nepřišly s myšlenkou umírat za svět bez hranic.

Není zapotřebí hlubokého vzdělání v oblasti sociálních vztahů, aby rozumný člověk odpověděl stručně: Ano. A stejně uvažující pak jen kroutí hlavou a již nerozumí tomu, kdo si to dal za cíl.

Odpověď není tak složitá. Řekl bych, že je tak jednoduchá, že jí ani není možno věřit. Většina politiků sedících v Bruselu nedělá totiž nic jiného, než pošlapává národní identitu jednotlivých členských států. Pomalu a jistě. Bere občanům hrdost na místo, kde se narodili, kde žili jejich rodiče a předci.

Nejde přitom o strhávání vlajek a jiných národních symbolů, ale o maličkosti. Právě třeba i o pomazánkové máslo a stovky různých drobností, které nám však byly milé, zvykly jsme si na ně. Charakterizovaly nejen náš každodenní život, ale i nás samé. Bylo to něco, co nás odlišovalo od druhých. Stalo se součástí naši identity.

Ten, kdo takové nicotnosti pokládá za směšné, je arogantní nevědomec lidského myšlení. Každý, kdo musí opustit rodný dům, si sebou bere krabici věcí nepotřebných a nicotných. Hromadu tretek, které je však ochoten bránit proti každé pohromě, které nechce nikdy ztratit. Jsou součástí jeho osobnosti, je to pouto na rodné místo. Má pocit, že by bez nich nebyl tím, čím je.

O přesně o tyto cennosti našeho myšlení, které se staly součástí naší identity, nás každý den připravuje arogantní Brusel. Spolek lidí, kteří se shlédli ve velkém světě. Nechali se jím oslnit, libují si být v prostředí velkých a mocných. Stali se bojovníky za jednotnou Evropu. Krásná to myšlenka, kterou ale není možno realizovat se zaslepeností fanatika, který ignoruje paměť národů.

My jsme zažili mnohé okupace. Vždy přišel někdo a přinesl sebou řadu zákonů a nařízení. Museli jsme se podřídit. Ale nikdy jsme se nevzdali myšlenky, že to jednou skončí. A po celou tu dobu jsme tajně ochraňovali tisíce maličkostí, které posilovali naše myšlení a víru v sebe samé. Právě ty nicotnosti, které nám nebylo možno odebrat.

A přesně to samé prožily mnohé národy v Evropě. Všechny se dříve či později vrátily k samostatnosti. Jejich občané vyhnali jak totalitní systémy, tak i cizáky, kteří je po léta ponižovali. Vyvěsili nejen stání vlajky a symboly, ale se skoro posvátnou úctou vystavili i ty srdci drahé maličkosti, které po léta ochraňovali. Mnohdy v tajných skrýších riskujíce i život.

Mnozí se nám snaží namluvit, že svět je dnes jiný. Prý i jinak myslíme. Moderní technika spojuje vše a všechny, nedělá rozdílu, neuznává hranice. Ano, svět se změnil, ale ne člověk. Myšlení národa není nikdy pokrokové. Spíše konzervativní, má touhu nevymazat z paměti dědictví předků. Je to často latentní povědomí, které však má v sobě stejnou emocionální sílu, tak jako ty cennosti ukrývané někde na půdě v dobách zlých, kdy vládli cizí moci.

A tak se nikdo nemůže ubránit dojmu, že zde máme novou cizí sílu, která nám nakazuje a pokouší se řídit náš každodenní život. Nic nepomůže, že je to prý demokratické. Stejně tak zdání dobrovolnosti. Neposlušnost a odpor se totiž opět trestá. Nesmíš se chovat jako Čech, jsi přeci Evropan. Musíš podle toho myslet a z tu ideu bojovat. Kdeže.

Marně totiž jeden hledá tu prapůvodní krásnou myšlenku a soužití rovnocenných národů, kdy se pokoušíme najít společné zájmy. O nic se nepokoušíme, máme jen novou vládnoucí hierarchii, která nám pod rouškou demokratických rozhodnutí společné zájmy diktuje. Menšiny jsou na obtíž. Nutno je umlčet hlasem mocné většiny.

Nesmím si kupovat pomazánkové máslo a musím opět otevřít domovní dveře pro nezvané hosty. Jediné, co snad chybí, jsou ty dvojjazyčné vyhlášky na zdech našich domovů. Mám pocit, že někdo zase usiluje o to, abych třeba nenáviděl Němce, Francouze a mnohé jiné, kteří se stávají symbolem moci. Boj za národní suverenitu a hrdost je opět zakázán. Co mi tedy jiného zbývá, než se stát rasistou. Nic jiného není povoleno. O ničem jiném se nesmí diskutovat.