Přepadl mne smutek, musel jsem vzít na vědomí, že nás Ludvík Vaculík opustil. Opět jeden z těch, kteří zanášeli neklid do naší společnosti, uprostřed nemorálnosti vášnivě diskutovali o stavu našeho myšlení, se kterým se díváme na svět kolem.
Bez nároku na absolutní pravdivost pronášených myšlenek burcovali naše povědomí, udržovali ho na životě, dávali nám naději, že jsme společností přemýšlejících jedinců a ne stádem poslušných oveček. Přes veškerou rozporuplnost se starali o naši duši. Dávali nám pocit naděje na změnu k lepšímu, bojovali proti pasivní rezistenci, odevzdanosti se osudu.
Ve zdánlivé beznaději zapalovali svíčky, jejichž plamínky plápolaly chabě ve větru, ale přesto se stávaly symbolem svobodného myšlení. Často ta světýlka pohasla. Vždy se však našla ruka, která škrtnutím zápalky dala život novému plamínku v intelektuální temnotě doby. Byli to lidé, kteří se málokdy vzdávali, bylo těžké je umlčet.
Měli bychom jim být neskonale vděční, protože byli součástí duše národa, aniž bychom si to uvědomovali. Dokázali zachránit identitu společnosti dokazujíce různorodost myšlenek, které právě svou rozporuplností přinášely intelektuální bohatství a přispívaly ke kultuře naší společnosti.
Je však neskonalou chybou jim stavět pomníky. Ty slouží jen k tomu, abychom si při výročích pouze připomněli jejich existenci ležící v minulosti. Nemohou se proti tomu bránit, osobně by to asi považovali za zneuctění jejich života a myšlenek. Jejich síla totiž spočívala v tom, že nás doprovázeli každodenním životem. Byli všudypřítomní, každý o nich diskutoval. Ať už jako zastánce či nepřítel. Byli zde mezi námi. Byli kořením intelektuální stravy, která by jinak dostala podobu neslanosti a nemastnosti.
Stejně tak špatné je, pokud se někdo pokouší je soudit podle jejich osobní morálky. Byli to lidé jako každý z nás, žádní svatí, spíše buřiči, než spořádaní občané. Jejich předností však bylo, že se dokázali i zamyslet nad vlastní „nemorálností“ a varovat ostatní před sebepřeceňováním a kazatelstvím, které vždy ztroskotá na dvojí morálce, která je vlastní každému lidskému společenství.
Bylo asi i chybou, že se mnozí stali politiky. Nemohli se ani moc bránit, byla to vůle lidu, které se podvolili. Mnozí z nich si přitom dobře uvědomovali, že se tím stávají bezmocní, protože jsou právě u moci. Paradox, který provází každého disidenta. On je tím, čím je, právě proto, že kritizuje moc jako takovou. Neexistuje totiž politická vláda, která by se vyvarovala být i nadvládou nad občany.
A tak nás vlastně ta sametová revoluce trochu ochudila na intelektu. V bezbřehé touze po radikální změně jsme odhodili vše staré a nastolili nové. Domnívali jsme se přitom, že jen uskutečňujeme letité touhy, které nám byly odepírány. Nepostřehli jsme, že tím zároveň ochuzujeme i vlastní duši, ztrácíme identitu a hlavně cíl, za který je nutno bojovat.
Najednou zde bylo vše, co jsme desetiletí postrádali. V zaslepenosti, která provází každou revoluci, jsme zničili i věci potřebné a fungující. Zlikvidovali jsme stávající stát a domnívali jsme se, že nepotřebujeme ani disidenty. Proč také, stali se našimi vůdci. Přitom jsme nepostřehli, že i naše nové společenství se neobejde bez lidí kritických, těch věčných buřičů, kteří porušují všeobecně panující a vládnoucí morálku.
Mylně jsme doufali, že tuto úlohu převezmou demokraticky volení jedinci, kteří budou jednat v našem duchu. Nechtěli jsme si přiznat, a tento stav trvá i dodnes, že tomu tak není a že se zase objevují politici, kteří nabyté pozice moci zneužívají a jednají proti vůli občanů. S překvapením pozorujeme tento vývoj a nechápeme, jak k tomu všemu mohlo dojít. Jak to, že se historie v mnohém opakuje.
Občan se cítí zaskočen a vrůstá v něm pocit, že je opět prostým poddaným. A zdá se, že zde není nikoho, kdo by se bouřil a třeba opět napsal „Dva tisíce slov“. Je to však mylný postřeh. Skutečnost je taková, že jsme demokratickou svobodu slova proměnili v tržnici křiklounů, kde nejsilnější hlas a nejlevnější produkt vyhrává. Uvážené a střízlivě formulované myšlenky zanikají ve vřavě prapodivných názorů.
A nepřijde nikdo, kdo by jejich nositele potrestal a tím veřejnost upozornil na „nebezpečnou“ kritiku společenských jevů. Spíše zaniknou sami od sebe v nepřehledném chaosu primitivního boje o politickou moc. Takže zbývá jen slaboučká naděje, že se myšlení občanstva jednoho dne nasytí té levné intelektuální stravy a začne se dožadovat kvality, která by opět obnovila kulturnost v chovaní společnosti.
Disidenti vymírají a my se v nevědomé aroganci domníváme, že jich již není zapotřebí. V dobách komunistické nadvlády jsme přesně věděli, co máme a co bychom chtěli mít. Je to důležité vědomí společnosti, které podmiňuje další vývoj. A byli to právě disidenti, kteří nám pomáhali naše touhy formulovat. Dnes mám dojem, že to vše postrádáme. Nevíme co máme, nevíme co bychom chtěli a neposloucháme těch, kteří by nám to pomohli formulovat.