Mělo by být. Konečně by i nevzdělanec v oblasti finančního světa mohl pochopit, že základní kupecké počty jsou postaveny na hlavu a že euro je spíše žetonem pro politický hazard a bankovní podvod ve virtuální ekonomice.
Nejprve si je nutno uvědomit, proč vlastně euro vzniklo? Bývalý německý kancléř stál u zrodu EU. Přemohla ho krásná myšlenka o sjednocené Evropě, kdy se všechny státy uvolí kráčet k jednomu cíly. Brzo se však ukázalo, že cíl je nejasný a mnoho států si chce volit cestu podle vlastního uvážení. To pan Kohl nepokládal za dobré a rozhodl se vše provést násilím a s donucením.
Přišel s nápadem zavést společnou měnu, která by pak všechny spojovala. I proti jejich vůli. Ekonomové se toho zhrozili a urychleně vypracovali plán, podle kterého by se mělo postupovat. Pravidla byla přísná. Ale tak přísná, že odporovala zájmům tvořitelů EU. Takže je hned začali porušovat. Oni totiž, aby dosáhli svého cíle, byli nuceni si státy do nového společenství kupovat.
A tak vznikl nekonečný a nepřehledný systém dotací. V podstatě došlo k znehodnocení měny v klasickém slova smyslu. Bylo možno méně pracovat za více peněz. Kdo by to nepřivítal. Obětí této politiky se stalo i Řecko. Najednou mělo peněz v takovém množství, že to občany přímo oslňovalo. Pravda, Řekové si mohli uvědomit, že je to divné, ale proč, milují život a odborníci z EU je v tom jen podporovali.
Že tím ale někde vznikají dluhy, bylo jasné všem. Ale při zadluženosti všech států EU přeci jev normální a všeobecný. Jeden si nemusí dělat starosti, protože ty dluhy se platí tak, že se udělají dluhy nové. Není také žádným tajemstvím, že snad neexistuje nikdo, kdo by věřil, že státní dluhy se někdy budou ve skutečnosti také splácet. Nedělá to žádný stát.
Vtip je jen v tom, že existují nějaká pravidla, která určují, zda ten či onen stát je tak dalece důvěryhodný, aby dostal další peníze na „splácení“ dluhu. Takže třeba Německo nemá nikdy problém. Bylo by velkou zradou, kdyby někdo řekl, že tento ekonomicky nejmocnější stát je dostatečně silný na to, aby své dluhy začal skutečně platit. Asi by se ocitl na pokraji bankrotu.
Takže je možno se klidně domnívat, že celý náš „ekonomický“ systém je závislý na virtuální ekonomice a politické moci. Hodnota peněz již není přímo závislá na produkci jako takové, tedy hodnotě produktu, protože ten je mnohdy vyroben za pomoci dotací, které nejsou nic jiného, než zcela nekontrolovatelný tisk bankovek s virtuální hodnotou.
Důkazem je prostý fakt, že stále více platíme pomocí kreditní karty a ne hotově. Jsou i země, kde občan platící větší částky hotově, je pokládán za osobu podezřelou, za někoho, kdo si vydělává peníze nekalým způsobem. Je to občan, který se pohybuje mimo virtuální ekonomiku, která je ale politicky pokládána za reálný obraz ekonomické situace.
Zpět k Řecku. Není problém všechny dluhy prostě odepsat. Jak již řečeno, jde jen o virtuální peníze. To by však mocní v EU veřejně přiznali, že to s tím peněžním hospodářstvím je nějak podivné. Vzbudilo by to veřejné pohoršení u všech poctivě pracujících, kteří jsou nuceni vlastní dluhy opravdu splácet.
Bylo by to přiznání, že se jedná o čistě politickou záležitost a že dluhy Řecka jsou jen odvislé od jisté poslušnosti k EU. Ostatně my na tom nejsme jinak. I my musíme být poslušní, protože jinak nepřijdou dotace. Právě ty volně tištěné peníze, které slouží jen k politické stabilizaci v Evropě.
Ani my totiž již nevíme jakou má naše práce, respektive naše produkty, skutečnou cenu. Není snad ničeho, co by nebylo produkováno bez dotací. Slyšíme dnes a denně, že by to či ono nemohlo vzniknout bez pomoci ze strany EU. Současně s tím se nám dostává dobrých rad, že ti občané, kteří žijí jen z dluhů a splácejí je dluhy novými, nejednají správně. Je to pravdivé konstatování vycházející z kupeckých počtů.
Pochopí to snad každý, ale mnohdy je těžké najít řešení. Hlavně proto, že hodnota práce dlužníka je regulována virtuální ekonomikou, ale splátky dluhu jsou ještě ve světě reálném, kde jsou ale porušeny základy výměnného obchodu, jež je i nadále tím hlavním měřítkem hospodářských výsledků. Tedy mělo by to tak být. Virtuální ekonomický svět však tento zákon potírá a určuje hodnotu práce a tedy i výrobku uměle a podle mocenských potřeb.
A vůdci v EU jásají a plácají se po zádech nad hospodářskými úspěchy. A co na to občan? Přijme hru a dozná, že i on musí být poslušný a podřídit se „nové“ ekonomice, kdy je hodnota jeho práce určována politickými záměry vlády bez ohledu na skutečnou ekonomiku. Ani nemá jinou šanci.
Řecko možná ano. Jeho nová vláda nehraje vůči EU nic jiného než politický poker. Na to nepotřebuje žádné ekonomické experty, ale spíše umění ironie a sklon k dobré dramaturgii veřejných vystoupení. O peníze přeci nejde. Ale o snahu za každou cenu zachránit politickou důvěryhodnost EU. A zkušenosti říkají, že na to má Brusel neomezené prostředky. Tiskárny na peníze běží opět naplno. Vždyť jde jen o to, poslat do Řecka třeba 5 miliard a to je druhý den pošle zase nazpátek.
Co zbývá dodat? Že ti, kteří jsou schopni platit hotově, mohou být ti příští vládci nad naší společností. Přinesou novou ideologii. Takovou, která dokáže svou životaschopnost reálnými činy a produkty. Historie by nás měla poučit, že politické a myšlenkové proudy, které jsou financovány systémem nekonečných dluhů jakéhokoli charakteru, zanikají samy od sebe, či jsou zničeny životní realitou ovládající zbytek světa.