Není zapotřebí hlubokého vzdělání v oblasti sociálních vztahů, aby rozumný člověk odpověděl stručně: Ano. A stejně uvažující pak jen kroutí hlavou a již nerozumí tomu, kdo si to dal za cíl.
Odpověď není tak složitá. Řekl bych, že je tak jednoduchá, že jí ani není možno věřit. Většina politiků sedících v Bruselu nedělá totiž nic jiného, než pošlapává národní identitu jednotlivých členských států. Pomalu a jistě. Bere občanům hrdost na místo, kde se narodili, kde žili jejich rodiče a předci.
Nejde přitom o strhávání vlajek a jiných národních symbolů, ale o maličkosti. Právě třeba i o pomazánkové máslo a stovky různých drobností, které nám však byly milé, zvykly jsme si na ně. Charakterizovaly nejen náš každodenní život, ale i nás samé. Bylo to něco, co nás odlišovalo od druhých. Stalo se součástí naši identity.
Ten, kdo takové nicotnosti pokládá za směšné, je arogantní nevědomec lidského myšlení. Každý, kdo musí opustit rodný dům, si sebou bere krabici věcí nepotřebných a nicotných. Hromadu tretek, které je však ochoten bránit proti každé pohromě, které nechce nikdy ztratit. Jsou součástí jeho osobnosti, je to pouto na rodné místo. Má pocit, že by bez nich nebyl tím, čím je.
O přesně o tyto cennosti našeho myšlení, které se staly součástí naší identity, nás každý den připravuje arogantní Brusel. Spolek lidí, kteří se shlédli ve velkém světě. Nechali se jím oslnit, libují si být v prostředí velkých a mocných. Stali se bojovníky za jednotnou Evropu. Krásná to myšlenka, kterou ale není možno realizovat se zaslepeností fanatika, který ignoruje paměť národů.
My jsme zažili mnohé okupace. Vždy přišel někdo a přinesl sebou řadu zákonů a nařízení. Museli jsme se podřídit. Ale nikdy jsme se nevzdali myšlenky, že to jednou skončí. A po celou tu dobu jsme tajně ochraňovali tisíce maličkostí, které posilovali naše myšlení a víru v sebe samé. Právě ty nicotnosti, které nám nebylo možno odebrat.
A přesně to samé prožily mnohé národy v Evropě. Všechny se dříve či později vrátily k samostatnosti. Jejich občané vyhnali jak totalitní systémy, tak i cizáky, kteří je po léta ponižovali. Vyvěsili nejen stání vlajky a symboly, ale se skoro posvátnou úctou vystavili i ty srdci drahé maličkosti, které po léta ochraňovali. Mnohdy v tajných skrýších riskujíce i život.
Mnozí se nám snaží namluvit, že svět je dnes jiný. Prý i jinak myslíme. Moderní technika spojuje vše a všechny, nedělá rozdílu, neuznává hranice. Ano, svět se změnil, ale ne člověk. Myšlení národa není nikdy pokrokové. Spíše konzervativní, má touhu nevymazat z paměti dědictví předků. Je to často latentní povědomí, které však má v sobě stejnou emocionální sílu, tak jako ty cennosti ukrývané někde na půdě v dobách zlých, kdy vládli cizí moci.
A tak se nikdo nemůže ubránit dojmu, že zde máme novou cizí sílu, která nám nakazuje a pokouší se řídit náš každodenní život. Nic nepomůže, že je to prý demokratické. Stejně tak zdání dobrovolnosti. Neposlušnost a odpor se totiž opět trestá. Nesmíš se chovat jako Čech, jsi přeci Evropan. Musíš podle toho myslet a z tu ideu bojovat. Kdeže.
Marně totiž jeden hledá tu prapůvodní krásnou myšlenku a soužití rovnocenných národů, kdy se pokoušíme najít společné zájmy. O nic se nepokoušíme, máme jen novou vládnoucí hierarchii, která nám pod rouškou demokratických rozhodnutí společné zájmy diktuje. Menšiny jsou na obtíž. Nutno je umlčet hlasem mocné většiny.
Nesmím si kupovat pomazánkové máslo a musím opět otevřít domovní dveře pro nezvané hosty. Jediné, co snad chybí, jsou ty dvojjazyčné vyhlášky na zdech našich domovů. Mám pocit, že někdo zase usiluje o to, abych třeba nenáviděl Němce, Francouze a mnohé jiné, kteří se stávají symbolem moci. Boj za národní suverenitu a hrdost je opět zakázán. Co mi tedy jiného zbývá, než se stát rasistou. Nic jiného není povoleno. O ničem jiném se nesmí diskutovat.