kotyk-blog.cz

Míním tím tu formu boje, pro kterou je neustále kritizován lid Izraele. Je to prý nehumánní. Jistě je duše citlivého člověka poraněna, když se dovídá, že se obětí stávají i nevinní.

Má však Izrael jinou možnost? Nemá. Tento způsob obrany vlastní existence mu byl vnucen. Jsou to právě teroristé, kteří určují pravidla boje. Jsou to oni, kteří nastolují barbarství a ničí jakoukoli snahu rozumné dohody. Jsou to oni, kteří rozhodli o zdi, která musí dělit společnosti, jejichž morální kritéria nejsou srovnatelná.

Jak dlouho bude ještě trvat Evropě, než odhodí růžové brýle naivity? Není to ale hlavně zbabělost, která brání podívat se na svět a vnímat ho takový jaký je? Přiznat si jeho brutalitu, která je i nadále vedena touhou po moci a nadvládě nad jinými. Chceme se i nadále opíjet samolibým nadšením nad naší kulturní vyspělostí?

Není načase si s velkou dávkou sebekritiky uvědomit, že naše kultura prožívá období dekadence? Pořád někdo diskutuje o morálních hodnotách. Přitom už tato „intelektuální“ střetnutí připomínají orientální bazar. Žijeme v inflaci společenských hodnot. Máme jich tolik, že si každý může vybrat podle potřeby a vkusu.

Nebylo by radno se konečně zamyslet nad tím, že bychom si měli udělat pořádek ve vlastních hlavách a ujasnit si, co vlastně chceme. Opět se nějak ujednotit na morálních pravidlech a řádu, který by nám umožnil ujasnit si cíle naší společnosti. Pak by nám i bylo jasno, co máme a  musíme bránit, kdo je náš nepřítel.

Opájíme se demokracií a mnohdy tak v rámci svobody jedince chráníme i ty, kteří ji rozvracejí. Není dne, abychom nediskutovali o diskriminaci a solidaritě. Už si ani neuvědomujeme pravý význam těchto pojmů. Spíše se vybíjíme v nekonečných politických debatách, než abychom něco měnili, než abychom to či ono prosazovali.

Pokud budeme mít jasno, tak možná dojdeme k názoru, že je radno diskriminovat ty, kteří neuznávají naši kulturu a společenský řád. Stejně tak, že bychom měli být solidární jen s těmi, kteří touží těchto hodnot také dosáhnout. Jsou ochotni je ochraňovat, za ně i bojovat, a ne je jen zneužívat. Nebýt solidární s těmi, kteří se je pokoušejí zničit.

Možná, že to vše povede k tomu, že opět budeme muset stavět zdi a ploty, které opevní naši kulturu. Staneme se možná uzavřenou společností, budeme skeptičtí k mnohým, kteří nás chtějí navštívit. Je to opravdu tak hrozné a nehumánní? Opravdu? Proč tedy máme zámky na dveřích našich domovů? Proč je u každé fabriky a firmy brána? Proč se naši politici skrývají v pevnostech a pohybují jen s ostrahou?

Protože i v naší společnosti je dost těch, kteří neuznávají řád a morálku naší společnosti. Pravda, jak jsem již napsal, není lehké se v tom vyznat. Ale přeci jenom máme snahu to dát nějak do pořádku. Stojí nás to dost sil a i to přesto, že máme společné předky. A je opravdu tak scestné se domnívat, že potomci a představitelé jiných kultur to pochopí rychleji, než my sami.

Proč se mnozí domnívají, že nám budou pomocí? V čem? Snad v tom, že nechápeme sami sebe?  Že nám vysvětlí jak rodit děti a vynaložit vše na jejich výchovu, která bude zárukou zachování naší kultury? Že nás poučí o tom, že je to naše nejednotnost, která nás oslabuje? Ale  možná, že nás konečně přesvědčí o tom, že úsporná žárovka, nezahnutá okurka a pomazánkové máslo nejsou hodnoty, které zaručí naše přežití.

Vrátím se k titulku. Je to právě jednotnost a nekompromisnost v boji proti terorismu, jež zaručuje existenci izraelského lidu. Je to úmorné a frustrující, ale jediná šance pro přežití. Nebýt toho, tak by Izrael již dávno zmizel z mapy. Teprve až toto pochopíme, tak máme šanci vypořádat se s tím vším, s čím nás současnost konfrontuje.

Teprve když se ujednotíme v prioritách, když zanecháme hašteření a začneme se chovat jako pragmaticky uvažující lidé, tak můžeme doufat v budoucnost naší civilizace. Sebekriticky bychom si měli i přiznat, že volit hloupé politiky jenom proto, abychom na ně pak mohli v hospodě nadávat, je trochu primitivní.

Jak dlouho to může fungovat? Již ani v hospodě  nebudeme smět kouřit. Pivo si však ještě můžeme dovolit. Může však nastat doba, kdy na to pivo nejenže nebudeme mít, ale možná, že nám někdo zakáže ho i pít. Pak již bude pozdě. Všeobecně se tvrdí, že nám politici lžou. Řekněme, že říkají polopravdy. Mnohdy však jen proto, že to rádi posloucháme.

Voláme po pravdě, ale současně se jí bojíme. Je i dost politiků, kteří pravdu říkají, většinou je však nevolíme, protože nás konfrontují s realitou. Nechceme třeba slyšet, že opravdový boj proti terorismu a islámskému fundamentalismu je nehumánní a krutý. Mnohdy si vyžádá i nevinné oběti. Je nezbytné se s tím smířit. Tedy, pokud chceme, aby  naše kultura přežila.

Jenže to za nás politici nevyřeší. K tomu je musíme donutit. Pokud ale ještě máme odvahu a jsme ochotni za naše hodnoty bojovat.

Pokud se uvažuje o budoucnosti společnosti, tak není na škodu podívat se trochu do historie. Paradoxem té evropské je skutečnost, že to bylo právě vědění arabských učenců, které posunulo i naše poznání o hodný kus kupředu.

Bylo tomu asi tak do 12. století, kdy evropská vzdělanost žila v určité pospolitosti s arabským světem. A nejen to. Byly zde položeny i základy mnoha vědeckých oborů, které pozitivně ovlivnily evropský vývoj. Stačí se zmínit třeba o lékařství, matematice a astronomii.

Vyspělost, která ovládala muslimský svět udivovala. A byli to právě islámští fundamentalisté, kteří začali rozsévat nepokoje ve vlastní společnosti. Nechtěli, aby se stala sekulární. Proto ji násilím ovládli a dosáhli toho, že evolučně vznikající tolerance mezi dvěma kulturami dostala trhliny. Muslimský svět se stal pro Evropu nebezpečným.

Žijeme v paradoxní době, kdy arabský svět přijímá poznatky západního vzdělání a pokouší se dosáhnout stejných úspěchů. Za drahé peníze nakupuje technologie, které by nevznikly nebýt právě historického myšlenkového ovlivnění. De facto je částečně reimportována kultura do zemí, kde ji radikální fundamentalisté zničili.

Každý, míněno podle našich měřítek, skutečně vzdělaný muslim přizná, že to byla a i nadále je radikální fundamentalismus, který představuje to největší nebezpečí nejen pro arabskou, ale i západní civilizaci. Otevřeně hovoří o tom, že tolik obdivovaná kultura muslimského světa zcela zanikla v boji o víru, kdy jsou potlačovány veškeré myšlenkové svobody.

Tento střet trvá dodnes. A to v prvé řadě uvnitř muslimského světa. Vyspělá a vzdělaná část společnosti zde bojuje o přežití. Většinou podléhá. Jedinou obranou bývá celkem tvrdá diktatura, která se snaží násilím dosáhnout kompromisů. Slabé společnosti ale většinou podlehnou. Nejsou schopny se ubránit teroru, který ji dříve či později ovládne.

Jsou to právě radikální jedinci, kteří s pomocí fundamentalistické ideologie vycházející z učení islámu přebírají nadvládu nad společností. A to bez rozdílu její velikosti. Může to být velká rodina, malá obec, ale i celý státní celek. Používají formu teroru, kdy celkem mizivá menšina ovládne rozhodování a chování většiny pomocí strachu o život.

Proto je nutné si uvědomit, že dělení muslimů na „dobré“ a „zlé“ je velmi ošidné a pro západní kulturu nebezpečné. I ta nejmírumilovnější muslimská společenská skupina se může dostat pod nadvládu několika radikálních jedinců, kteří pak určují její chování vůči cizí kultuře. Tento zvrat nastává často nečekaně a velmi rychle.

Je absolutně naivní se domnívat, že evropský humanismus je schopen se vypořádat a ubránit tomuto trendu, pro který je charakteristická absolutní neexistence tolerance vůči svobodnému a kreativnímu myšlení. Je to střet, který probíhá a ohrožuje společnosti v mnoha zemích, které pokládají islámskou víru za vlastní.

Jsou to země, které bojuji o přežití. Snaží se mnohdy zachránit ty poslední zbytky kultury, která je původně charakterizovala. Většinou volí cestu „importu“ z evropských zemích. To je však označováno za „zradu“ z pohledu fundamentalistů a živnou půdou pro jejich ideologii. Barbarskými činy pak jen dokazují, jak velké je jejich opovržení a nenávist k evropským hodnotám, které my pokládáme za základ naší společnosti.

Neexistuje žádná společnost, která by se ubránila pomocí tolerance a humanistickým přístupem výbojům radikálního fundamentalismu. Jsou to právě islámem ovládané země, které jsou toho důkazem. Je proto více jak naivní zabývat se myšlenkou, že evropské pojetí pro řešení tohoto kulturního střetu by mělo být úspěšnější.

Radikální islám zničil kulturní hodnoty v zemích, kde vznikl a ovládá myšlení společnosti. Řídí se ideologií znevažující vlastní historické kořeny. Není proto důvodu doufat, že je ochoten uznávat  jiné hodnoty, než své vlastní. A přes veškerá prohlášení mediálně tolik preferovaných „dobrých“ muslimů, je nutno počítat s tím, že i oni žijí ve střetnutí s vlastní společností a neexistuje jistota, že nepodlehnou teroru.

I oni se mohou dostat do situace, kdy se stanou „zrádci“ islámské víry a budou nuceni se rozhodnout pro bytí a nebytí, či dokonce učinit vše pro záchranu života svých rodin. Není to radostná realita. Odporuje našim představám o demokracii. Přesto je tu, existuje a není v žádném případě latentní. Jen by nám měla připomenout, že tato situace nám klade úplně stejnou otázku. I my se musíme definitivně rozhodnout. I my totiž musíme v něco věřit a být ochotni za to i bojovat.

Nekompromisně a tvrdě. Vždy s cílem dosáhnout zisku a zamezit ztrátám. Okamžitě reagovat na chování konkurence a ekonomickou situaci. Vždy se držet hesla, že nejlepší obranou je útok.

Dá se ale i takto řídit stát? Bezpochyby. Nesmí nám ale vadit, že podobná firemní strategie dostává nádech násilně aplikované politické doktríny, která sebou přináší i podezření určitých diktátorských tendencí. K umlčení protivníků lze opravdu použít různých metod. Je možné je přesvědčit silou argumentů anebo je třeba zastrašit.

Ten druhý způsob je v konkurenčním firemním boji pochopitelně efektivnější. Stejně tak v politice. V podstatě je to ovšem velmi krátkodobá strategie vycházející z aktuální situace. Používá se ji obvykle jen k „hašení“ požáru. Alternativou však je, že cílem je získání monopolního postavení.

V tom případě jsou náhlé, krátké a jedovaté výpady proti konkurenci pečlivě plánované a hlavně neutuchající. Jedná se o chladnokrevně vypracovaný plán, jehož cílem je absolutní moc. Blesková likvidace protivníků probíhá přímo v řetězové reakci a v dostatečně rychlém
sledu, kdy není čas na to,  jednotlivé případy analyzovat a posoudit jejich opodstatněnost.

Vzniká tím, dalo by se říci, skoro hysterická atmosféra, která má navenek působit jako doba zvratů a přelomů k lepšímu. Něco jako probuzení k lepším zítřkům. Veřejnost přitom podléhá touze dosáhnout lákavého cíle. Je ochotna i tolerovat, že je prosazován velmi tvrdě a nese sebou pachuť dobře známého tvrzení, že účel světí prostředky.

Jsou ale společnosti, které jsou na takovýto způsob uchvácení moci přeci jenom citlivé. Vědí, že po krátkém poblouznění přijde opravdové probuzení, které není nijak veselé. Občan pomalu zjišťuje, že se ocitá pod knutou diktatury, které se možná nedávno s velkou radostí zbavil. Je to okamžik šoku, kdy si každý občan musí připustit, že selhal v obraně demokracie, kterou si tak přál.

Metody pana Babiše a jeho firem nejsou opravdu z oblasti naivních pohádek o dobru a spravedlnosti. Jsou to spíše příběhy, které dokazují, že jen ten opravdu nejsilnější může vítězit. A přitom jen potud, pokud je schopen se oprostit od morálních zábran, které pokládá za brzdu v cestě k monopolnímu postavení ve společnosti. Ať už ekonomické, či politické. A dnešní doba je charakteristická tím, že se jedná o symbiózu obou složek moci.

Ve společnosti, která ještě zcela neopustila všechny morální zásady aplikované v politickém životě, by se dalo očekávat, že si náš pan ministr financí zabalí fidlátka a stáhne se zpět do firemního života, kde je obvyklé nemít čistou vestu. Je nutno si uvědomit, že současné ekonomické struktury již dávno nedovolují klasickou tvorbu kapitálu tvrdou prací, jak tomu bylo v minulosti.

Všichni novodobí milionáři získali finanční bohatství díky vynuceným změnám  ve společenské struktuře, které proběhly tak rychle, že nebylo času vytvořit právní normy, které by zaručily spravedlivé přerozdělování bohatství ve společnosti. Proto je možno počítat s tím, že je velmi těžké nalézt u dnešních boháčů charaktery, které by jednaly v zájmu společnosti a tedy občanů.

Jistě je možné najít výjimku. Dát i šanci. Dostal ji i pan Babiš. Já se domnívám, že ji prohrál. Alespoň z morálního hlediska. Již se tím ani netají. S jeho nemorálností jsme skoro denně konfrontováni. Stejně tak jeho firem, které jen dokazují, jak vypadá firemní „politika“ našeho populárního „nepolitika“.

Společnost, která se řídí demokratickými principy má i možnost, se zcela dobrovolně těchto principů vzdát. Svobodně se podřídit diktatuře. Pro mnohé je to pohodlné. Není zapotřebí přemýšlet, stačí poslouchat rozkazy. Dělat si starosti o budoucnost je také bezpředmětné, protože o tom vždy rozhodují ti druzí, ti nahoře.

Problém demokracie je v tom, že se o ni musí každý den bojovat. Je nutné neustále ochraňovat a přehodnocovat její principy. Je to náročné, vyžaduje to úsilí od každého občana. Diktatura naproti tomu žije sama od sebe. V jistém slova smyslu umožňuje pohodlné a nenáročné žití.

Nacházíme se v období, kdy se možná opět musíme rozhodnout. Možná, že jsme na křižovatce, kde špatné odbočení může vést do slepé uličky. Třeba nese i jméno: Můj stát, moje firma. Je to vlastně zkouška, kdy musíme odpovědět na základní společenskou otázku: Jsme schopni a hlavně ochotni se poučit z vlastní historie? Já se domnívám, že pan Babiš vychází z předpokladu, že toho schopni nejsme.

Barevný pohled je vyhrazen snílkům, milovníkům pohádek, obdivovatelům krásna, umělcům, filozofům, prostě všem, kteří si chtějí odpočinout od tragičnosti, kterou nám přináší realita života.

V době počítačů se o tom může skoro každý přesvědčit. Zkuste si pomocí moderní techniky náš barevný svět proměnit v černobílý. Většinou přijdete na to, že mnohé krásné a přitažlivé je najednou bezobsažné a nezajímavé. Ve výjimečných případech však možná objevíte i něco, co jste předtím nevnímali. Vaše pozornost se soustředí na skutečný obsah.

A nejinak je tomu ve skutečném životě. Každý den musíme zvažovat pro a proti. S pedanterií účetního pak vše sečteme a zjistíme rozdíly, které pak podmiňují naše rozhodnutí. Není to nic jiného, než praktické zvažování, kdy volíme mezi možným a nemožným. Začneme váhat jen v tom okamžiku, kdy se necháme ovlivnit barvou, která však ovládá naše emoce a zeslabuje pragmatickou úvahu.

Mluvím z vlastní zkušenosti. Pokud se díváte na oběť násilí ležící v tratolišti krve barveným pohledem, tak vidíte jen tu červenou hrůzu, která vás zasáhne a podvědomě váš pohled odvrací. Ten samý černobílý obraz vám dovolí vnímat i oběť samu. Jste schopni pochopit tragičnost a hrůzu reálného činu, byť je vám jen zprostředkován.

Moderní mediální svět nás oslňuje barvou. Aniž bychom si to uvědomovali jsme schopni vnímat to sebevětší násilí aniž by nás skutečně zasáhlo a poranilo. Jen tak na okraj porovnáváme jeho rozsah podle toho, zda ten minulý obraz byl atraktivnější. Lidský osud se přitom stává vedlejší.

Dnešní politici používají stejného triku. Bezvýznamné problémy zahalují do barvitosti a atraktivnosti s pokusem  je dobře populisticky prodat. A to závažné, pro společnost rozhodující, zase se stejnou snahou rozmělňují, obracejí naruby a zase nazpátek, kolorují a tím odvádějí naši pozornost od obsahu.

Mám rád mé černobílé vidění. Dlouhá léta byl hledáček mé kamery jen škálou mezi černou a bílou. Pomohl mi tak zachytit mnohé lidské tragédie bez toho, aby moje pozornost byla rušena atraktivností barev. Mohl jsem se soustředit na obsah. Byl jsem schopen vnímat krev a přesto nekompromisně popsat oběť lidského barbarství.

Vlastně to byl často svět, ve kterém bych nerad žil. Nicméně černobílé vnímání mi umožňovalo v něm obstát. Soustředil jsem se jen na podstatné. To mne ochránilo, abych se nestal obětí emocionální hysterie, která by mohla vést k vlastního zániku, ztráty osobnosti schopné přežití.

Barevný svět je ale pro naše bytí nesmírně důležitý. Je krásný a uchvacující. Je pln nadějí, optimismu, láká nás, ba přímo přitahuje. Ale právě i často oslňuje. Přesto je zapotřebí ho chránit. A nejlepší cestou je ho občas proměnit v černobílý a trochu roztřídit a zhodnotit jeho obsah. Vymazat nepotřebné a laciné. Znovu objevit ty pravé hodnoty, oddělit nicotnosti od skutečných problémů.

Pochopitelně, že se jedná o zcela vědomou a škodolibou radost. Jenom přitom doufám, že my Češi snad budeme mít to štěstí a budeme se smát jako ti třetí. Nebylo by na škodu se trochu pobavit a možná i poučit.

Ctěný Brusel si kdysi Řecko koupil, nějak ho „evropsky“ myslící politici potřebovali do počtu. Každý tehdy věděl, že v žádném případě tato země nesplňuje podmínky pro přijetí. Jako člen ano, ale ne pokud jde o měnu. Rozdílnost ekonomických představ byla přeci jenom rozdílná. Ale, čert to vem, však na to máme, řekli si bruselští borci.

Jak vidno levné to nebylo. Peníze tekly a tekly, nenávratné kredity se udělovaly o sto šest. Čím rychleji, tím lépe, znělo heslo politické soutěže. Nějak se ale pozapomnělo, že se vlastně neví kdo s kým bojuje o prvenství. Není proto divu, že i není jasné, kdo zvítězí a kdo bude poražen.

Jisté však je, že se evropská továrna na peníze poněkud zastavila. Tedy papíru by bylo dost, ale přeci jenom pomalu vzniká dojem, že je ten euro k maní pro každého a ještě za výprodejovou cenu. Tedy ryze politickou. Je to vlastně takový oficiální úplatek za poslušnost. Vyvážit ho nějakou produktivitou je přeci jen formální záležitost.

A teď se ti Řekové chovají, jakoby snad ani nepochopili pravidla této hry. Tedy, že nechtějí platit, to by se ještě nějak skoulelo, ale oni jsou také neposlušní. To už je pro Brusel opravdu trochu moc. Takže se vyjednává. Pochopitelně zatím bezvýsledně. Jak jinak. Přiznat porážku není přeci tak jednoduché.

Tedy jak pro koho? Řecko ví jak na tom je. Ani to nijak neskrývá. Ale je tak drzé, že chce také vědět jak je na tom EU. Baziliškové, ti Řeci. Brusel totiž prohraje tak jako tak. Když bude Řecko zachráněno, tak se jen ukáže, že veškerá pravidla EU jsou dobré tak pro kočku. Tedy mlsnou kočku. A když se žádná záchranná akce neuskuteční, tak je to pro Brusel také prohra. Je nebezpečí, že ta kočka půjde mlsat někam jinam. Tedy politicky myšleno.

Jejda, jejda. V podstatě to žádná srandička není. Ono je to všechno takovým prubířským kamenem nejednotné evropské jednoty všech různorodých poltických snah. Takže snad nezbývá nic jiného, než v klidu vyčkat. Kdyby alespoň nebylo těch uprchlíků. Ty nám byl opravdu čert dlužen. Ale ty jsme si také pozvali, stejně jako to Řecko. Babo raď.

Neměli bychom se raději trochu vrátit do minulosti. Tedy ne úplně. Nemyslím ani „Dovolenou v protektorátu“, či jinou zavádějící mediální nabídku. Prostě se spíše zabývat třeba tím, co podnikneme o víkendu. Možná si zase říci, že taková chatička je naším pevným bodem  a něco tam opravit sice nezachrání svět, ale dá nám dobrý pocit ze života jako takového.

Čert vem Řeky, uprchlíky, Brusel. A pokud by do toho pytle hodil i Rusko, USA a všechny islamisty, politiky a vůbec to světové neřádstvo, také by se nikdo asi také nezlobil. No, ty Řeky by vlastně ani nemusel. Možná, že by si jeden s těmi labužníky života pod slunečníkem na břehu moře docela dobře rozuměl. Jak říkám, já jim fandím.

Pravděpodobně. Viníci si to ale nikdy nepřipustí. Pochopitelně, že mám na mysli jen ty, kteří mají slogan humanismu na ideologických štítech politických bojůvek. Jsou to většinou fanatičtí nevědomci znásilňující lidské ideály.

Jejich radikální pokřik nemá nic společného s poznáním světa. Zneužívají myšlenky těch, kteří vývoj společnosti sice kritizují, ale v žádném případě se nepovyšují na proroky. Jen se pokoušejí nabádat k lidskosti, kterou společnost často opomíjí v boji o přežití. Jsou si také vědomi toho, že humanistické ideály jako takové nejsou zárukou lidského bytí.

Jenže těch ojedinělých tichých hlasů čím dál tím více ubývá. Humanismus znásilněný politickým bojem je diskredituje. V rámci primitivních ideologických střetů pak dostanou mnozí intelektuálně myslící nálepku „levičáků“, což je absurdní. Každá společnost nezbytně potřebuje podobně znějící kritické a varovné hlasy. Má jim naslouchat. Musí zvážit zda si tu či onu formu lidskosti může dovolit, zda je k tomu dostatečně silná a zda je schopna ji i bránit.

Dnešní zpolitizovaný humanismus však spíše činí společnost bezbrannou. S mediální pomocí často šíří hysterii, která posléze ovládne i veřejné mínění. Nejen to. Mnohdy paralyzuje i vlády, které se pak neodváží tvrdě zasáhnout tam, kde by toho bylo zapotřebí. Pro fanatické humanisty jsou totiž zákony přežití tím největším trnem v oku.

Myšlenku, že je mnohdy  nutno obětovat menšinu pro záchranu většiny, pokládají za projev barbarství. Zrovna tak, že vyspělá menšina má právo bránit se proti primitivním většinovým silám. Je nepopiratelné, že se v obou případech nejedná o zrovna chvályhodný postoj kulturní společnosti. Nicméně může zaručit její přežití.

Humanista v klasickém slova smyslu by neměl nikdy nutit druhé k obětování se za ideál, kterého není možno dosáhnout. Neexistuje společnost, která by absolutního humanismu dosáhla a přitom přežila. Existují jen ty vyspělé kultury, které se s velkou opatrností pokouší zachovat si prvky lidskosti, které pak mohou být nosnou silou národní síly a hrdosti. Snaží se i o nenásilné řešení vnitřních konfliktů, nevměšuje se do cizích pokud nepředstavují přímé ohrožení.

Ideologický znásilněný humanismus nás ale nutí stát se aktivními účastníky regionálních konfliktů, jejichž podstatu ani nechápeme. Brání nám přiznat si kulturní rozdíly. Pomocí mediální manipulace šíří nevědomost a dosahuje toho, že jsme ochotni i tyto rozdíly popírat. Paradoxně nás nutí akceptovat cizí společenský řád i přesto, že jeho charakteristikou je násilné řešení konfliktů a neúcta k naší kultuře.

Není nám dovoleno pasivně přihlížet a jen se soustředit na to, aby regionální cizí konflikt nepřekročil hranice naší civilizace. Pokud se o to pokusíme, je nám od ideologů humanismu předhazováno barbarství, rasismus a nelidskost. Přitom existuje řada příkladů z posledních desetiletí, kdy pokusy o „humánní“ řešení podobných konfliktů nejenže nepřinesly slibovaný mír, ale jen další nevinné oběti. Hlavně tím, že mnohé konflikty jsou takto „uměle“ prodlužovány. Výsledkem jsou nejen desetitisíce mrtvých, ale i statisíce uprchlíků.

Fanatici, kteří znásilňují humanismus s účelem dosáhnout politických cílů,  tak často nepřímo zabíjejí. A nejen to. Přispívají nemalou měrou k tomu, aby obětí nelidskosti neustále přibývalo. Ve své schizofrenii se často povyšují na rovinu těm, kteří obětem konfliktů pomáhají. Tomu se ale říká humanitární pomoc. Trochu paradoxní podoba pojmů, přinejmenším v politickém slova smyslu.

Ti, kteří se obětují a skoro neskutečně pomáhají lidem v nouzi, jsou přitom jen důkazem, že ještě existuje vztah člověka k člověku. Solidarita s těmi, kteří se dostali mezi mlýnská kola bojů o moc. Pomáhají tam, kde možná právě humanismus selhal, či spíše ještě ani nebyl objeven. Ve společnostech, které pro něco takového nemají ani pochopení.

Jsou to z našeho pohledu rozvojové oblasti, které se pak mnohdy stávají cílem nájezdů prodejců humanistických ideologií. Ti se zaplétají do místních sporů, většinou přinášejí nepraktické sociální prvky a působí zmatek v politickém životě. Odvrhují jakoukoli formu pragmatického uvažování. Nechtějí připustit, že v prvé řadě je nutno zasadit se o stabilní politickou moc, ať již v jakékoli formě.

A ta musí být i dostatečně silná, aby mohla prosazovat možná pozitivní změny ve společnosti. A to nejen v našem pojetí, ale i plně odpovídající regionální kulturní úrovni. Teprve pak je možno začít sondovat do jaké míry je reálné aplikovat určité prvky evropského humanismu. Předpokladem pro úspěch ale zůstává sebepoznání probíhající v dotyčně společnosti. Tedy poučení se z vlastní historie na základě patřičného vzdělání. A to je oblast, na  kterou by se naši političtí rádoby humanisté měli zaměřit.

V žádném případě by si neměli osobovat právo diktovat naší kultuře jak se vypořádat s problémy, jejichž základem jsou kulturní rozdíly přinášející konflikty. Jejich řešení totiž podléhá výhradně tvrdým zákonům o přežití. Nacházíme se v situaci, kdy jen pragmatické uvažovaní oproštěné od falešného nároku na lidskost, může zajistit naši budoucnost. Teprve poté se možná navrátíme ke stavu ve společnosti, kdy  si budeme moci opět dovolit i určitou míru humanismus vůči zbytku světa.

Pravda, ta prapodivná dovolená v ČT ano, ale znásilnění české kultury nikoliv. A o to se asi budou i nadále starat propagandisté nové mediální nadvlády, která s přezíravostí diktátorského režimu chce ovládat naše mozky.

Pokládal jsem za morální povinnost shlédnout všechny díly tohoto mediálního mou duši urážejícího paskvilu ČT. Hlavně proto, abych mohl čelit těm, kteří mi již při mém prvním pobouření předhazovali, že jsem vlastně ještě nic neviděl. Teď jsem splnil jejich požadavek, ale můj názor na tento ostudný a nechutný produkt se nezměnil.

Zaujala mne ale postava pana učitele. S poslušností k novým mocipánům se pokoušel přiblížit nevinným dětem kulturní hodnoty a přednosti „Velkoněmecké říše“. Nepůsobil jistě a ani přesvědčivě. Ale snažil se. Asi si nesměl vzít za předlohu autorský tým pořadu samého. Nemohl okopírovat jejich charaktery. Nesměl použít jejich přezíravosti s jakou pohlížejí na prostý lid.

Škoda, že mu nebylo povoleno použít argumentace autorky a režisérky, která se s bezmeznou drzostí pokouší dokázat výchovné aspekty této bezduché a intelekt urážející slátaniny. Paní Zora Cejnková již zcela opustila oblast zdravého rozumu a věnuje se propagandě, která nás má přesvědčit, že mediální degenerace je předobrazem pro náš duševní rozvoj.

Je asi jen otázkou času, kdy začne zasahovat i na ministerstvech pro kultury a školství. Byla by zde asi zcela vítanou expertkou na to, jak ušetřit milióny ve vzdělávacím procesu našich dětí. Jestliže si totiž naše veřejnoprávní televize dala za cíl vychovat naši společnost v národ hlupáků, tak je přeci zcela kontraproduktivní, aby se naši učitelé snažili vštípit budoucí generaci vědění, které by mohlo být zárukou zachování duševní úrovně českého národa.

V současné době se nás snaží mnozí politici přesvědčit o tom, že jedině kvalitní vzdělání zabezpečí existenci nejen jedince, ale i celé společnosti. Kupodivu říkají pravdu. Zda dokáží vytvořit potřebné podmínky ukáží příští léta. Dobrým předpokladem by však bylo, aby se veřejnoprávní televize stala aktivním spojencem v tomto životně důležitém procesu.

Je až s podivem, jaké úsilí vynakládají zodpovědní za kulturu a vzdělaní na to, aby získali potřebnou finanční podporu. Doposavad je ale nenapadlo zapojit do vzdělávacího procesu instituci, která ročně spolkne více jak sedm miliard a jejíž prvořadou povinností je aktivně se podílet na vzdělání. Destruktivní činnost ČT v kulturní a vzdělávací oblasti zůstává pro ně tabu.

Ano, veřejnoprávní média mají zůstat nezávislá. Ale v okamžiku, kdy se jejich „nezávislost“ projevuje i tím, že se ani nepodřizují kulturním a morálním hodnotám společnosti, je zapotřebí jednat. Politicky. A to zcela diktátorsky, s plným využitím moci, ke které politiky opravňují voliči. Jsou okamžiky ve společnosti, kdy „nedemokratičnost“ politických rozhodnutí může přinést záchranu jak kulturních, tak demokratických principů společnosti.

Vše tomu nasvědčuje. Ideologie je stejná. Diskreditovat inteligenci a pokládat občany za hlupáky. Charakteristická je i neschopnost sebereflexe a cílená snaha co nejvíce snížit duševní kulturu a odstranit morální hodnoty.

Společným rysem těchto mocenských struktur jsou i neustále se opakující prohlášení, že hlavním cílem je dosažení opaku. Tedy národní myšlení naopak pozdvihovat, nabádat ke vzdělání, chránění kulturních hodnot. Jak to vypadalo za vlády ÚV KSČ si mnozí jistě pamatují a ti mladí jsou snad dostatečně informováni.

Činnost ČT je možno živě pozorovat. Občanům se nelíbí, protestují, ale nikdo na ně nedá. Opět charakteristický jev přezíravosti mocenské elity vládnoucí na Kavčích horách. Zatvrzele zde jen obhajuje křesla, do kterých je posadila politická rozhodnutí různých přítelíčků. Sedí si tu jako v nedobytné pevnosti.

Myšlenková infiltrace je nemožná. Případná intelektuální diverze je tvrdě trestána. Vnitřní vzpoury uhašeny již v zárodku. Komunistická struktura moci je zde jako doma. Včetně poslušných kontrolních orgánů, které mají budit zdání demokratičnosti, ale přitom jen dokreslují aroganci  vůči mínění veřejnosti.

Typické také je, že ČT nemá problém to vše přiznat. Veřejně dokazuje  intelektuální ubohost a slabost tvůrčího ducha. V této oblasti je tím největším přínosem neskutečně primitivní dílo „Dovolená v protektorátu“. Zarážejícím počinem je i to, že autorka Zora Cejnková má absolutní volnost projevu a v mnoha rozhovorech jen potvrzuje nedostatek vlastního intelektu a morálky tím, že se neuměle pokouší obhajovat neexistující umělecké a profesionální kvality tohoto produktu.

Ke strategii této mocenské ideologie pak ještě patří obskurní pořady typu „Máte slovo“. Mediálním cílem je, aby často nechutné a dryáčnické působení paní Jílkové simulovalo vášnivou a otevřenou občanskou diskusi. Myslím, že se mnoho nemýlím, když prohlásím, že většina diváků to považuje za trochu podivný zábavný pořad bez valného společenského dopadu.

Jde jen o to, kdo se z vystupujících více zesměšní. Chybí jen sponzor a vyhlášení cen. V podstatě stejně jako tomu je u té absurdní „dovolené“ do naší poněkud tragické a bolestné minulosti. I přes snahu o vší objektivitu je možno hovořit jen o morálním a kulturním bahně, které ovládá naši veřejnoprávní televizi.

Naše společnost již pochopila jak nebezpečná je oblast finanční korupce. Čeká nás ale rozlousknout ještě tvrdší oříšek. Musíme se vypořádat se smutným faktem, že to, co nás nevíce trápí, je v podstatě korupce morálních hodnot. Bude to těžký boj o poznání. Zvláště pak v atmosféře, kdy představitelé těchto hodnot mizí i zásluhou cílené ideologie veřejnoprávní televize.

Sedí zde lidé, kterým miliónové gáže dávají pocit bezmezné moci. Legálně přijímají odměnu za to, že ničí naše myšlení, šlapou po kulturních hodnotách. Jsou to mocní jedinci znalí mediálních triků. Umnou strategií si zaručují beztrestnost a nenapadnutelnost. S dovedností profesionálních demagogů nechají žít i několika dobrým, z jejich pohledu ale ztrátovým pořadům, které pokládají jen za nutné zlo. Vysílací časy tomu také často odpovídají.

Používají jich jen k tomu, aby mohli „dokázat“ objektivitu, kulturnost a intelektuální porozumění. Ale v prvé řadě slouží takové programy jen jako „důkazy“ pro tvrzení, že ČT plní úlohu veřejnoprávního média. Není to nic jiného, než morální podvod, výsměch potřebám občanů. V zásadě se totiž vedení naší milé televize řídí heslem, že divák je hlupák, kterého je potřeba „adekvátně“ uspokojit v jeho touze po poznání.

Ty, kteří kradou milióny z veřejných peněz, se snažíme trestat. Pohlížíme na ně jako na sprosté a nemorální zloděje. Je však na čase se zamyslet nad tím, co učiníme proti těm, kteří okrádají naše myšlení a mnohdy ho infikují primitivismem. Měli bychom se ptát, jak naložíme s těmi, kteří opovrhují občanem jako takovým a ignorují jeho nárok na kulturní hodnoty, které by vytvářely sebevědomí národa.

Občan může hrdý sám na sebe jen pokud žije ve společnosti, za niž se nemusí stydět. V dnešní době to má těžké. Česká televize ho totiž denně přesvědčuje o opaku. A to záměrně. S ideologií mocenské elity, která často připomíná doby minulé. Komunisté často hovořili o permanentní revoluci. V jistém slova smyslu měli pravdu. Protože i ta naše „sametová“ revoluce zdaleka ještě neskončila. Za mnohé musíme ještě tvrdě bojovat.

Odpovědí by mohlo být konstatování, že jde spíše o obdiv symbolů, se kterými si americkou společnosti spojujeme. Hlavně se skoro posvátným pojmem svoboda, který má tu výhodu, že si ho každý může vykládat po svém.

Nikdy jsem se nemodlil směrem na východ, ale také nikdy neklaněl na západ. Spíše jsem si pragmaticky a egoisticky přiznal výhodnost toho druhého, bral to jako menší zlo. Považoval jsem to za životní nutnost, naději na lepší budoucnost. Není to špatná volba.

Nicméně jsem pro arogantní chování amerických politiků neměl nikdy velké pochopení. Jejich přezíravé vystupování mne utvrdilo v poznání, že většina těch, kterým tak bezmezně imponuje, spíše obdivují tu suverénně prezentovanou moc, jež z mnohých Američanů přímo vyzařuje. Mají to nějak v sobě, je to součást výchovy, možná, že je to již dědičné.

Přiznám, že jsem v Americe nikdy nebyl, setkával jsem se jen se jejími přestaviteli, kteří ve mně vytvářeli tento celkem kritický postoj. Hned při prvním setkání okamžitě dali najevo, že nejlepší bude, když udělám to, co mi nařídí. Když bez řečí akceptuji jejich myšlení a požadavky. Ať už to byl obchodník, či politik.

Ano, byla to povýšená a nekompromisní arogance, se kterou mi třeba mnohý mluvčí ministra zahraničí nařizoval, kde smím s mou kamerou stát, jak dlouho a které záběry jsou přípustné. Vždy došlo ke konfliktu. Většinou se podřídili teprve tehdy, když jsem nechal kameru ležet a odmítal podat mediální důkaz o existenci nějakého amerického politika. Pak se v nich přeci jenom projevil obchodní duch a byli ochotni ke kompromisu. Nicméně jsem jen opět mohl zachytit povýšenost, která ve mně měla vzbudit pocit nicotnosti.

Proč to vše říkám? Chci trochu upozornit na to, že bezmezný obdiv k americkému způsobu vidění světa není zrovna vhodný pro evropskou kulturu. Hlavně ten obdiv k moci. Jistěže každý potřebuje silného spojence. Jenže je přeci jenom rozdíl s někým spolupracovat anebo se vydat do područí a stát se poslušným vykonavatelem rozkazů.

Je nejvyšší čas si uvědomit, že naše dnešní palčivé problémy, jak s Islámským státem, tak s uprchlíky, se zrodily po té, co USA v absurdní válce proti Iráku sesadili Saddám Husajna. Bylo by dobré toto považovat za fakt. Něco jiného je však hledat důvody k tomu, proč tak učinili. Zde je možné spekulovat.

Mohla to být typická americká nevědomost a naivita. Stejně tak touha ukázat svaly, obnovit zásoby válečného materiálu. Pochopitelně, že se i mohlo jednat o záměrnou destabilizaci Blízkého východu, který by přinesl důkaz o tom, že se Evropa opět neobejde od americké pomoci. Ta totiž vždy přinese jen prohloubení již tak nedobré závislosti na  velmoci, která brání toto trochu mizející výsostné postavení. Ztrácí pomalu i skutečnou moc, vyjma právě té válečné.

O tom všem je možné diskutovat, ale rozhodně ne o tom, v čem tkví příčiny našich palčivých problémů, které ohrožují naši budoucí existenci. A  hlavně, kdo za to vše nese odpovědnost. Musíme si také uvědomit, že politická situace ve Spojených státech amerických nedovoluje jejich další přímou účast na válečném střetnutí kdekoliv na světě. Chybí nejen peníze, ale i chuť amerického lidu k dalším obětem.

Nepopiratelným faktem také je, že se Evropa na této současné destabilizaci Blízkého východu a zemí v Africe přímo podílela a dosud podílí. Byla to právě ta poslušnost, se kterou se podřídila politice Washingtonu. Možná, že to byl i strach z velmoci, která si činí nárok na uspořádání světa. Je až s podivem, že ti naivně uvažující politici opomenuli zcela jednoduchý fakt, který je právě pro americký národ charakteristický.

Prezident USA totiž složil přísahu. Slíbil činit jen dobro v duchu zájmu amerických občanů. A on tak činí a činit bude. To je snad to jediné, co bychom měli obdivovat a co u našich politiků tolik postrádáme. Neznamená to automaticky, že by americký prezident vždy vše činil opravdu ku prospěchu USA. Ale geografická poloha této země má tu výhodu, že mnohé neúspěchy, které by mohly přinést negativní následky pro americký národ, leží prostě za velkou vodou.

Je nutno si tedy uvědomit, že nastává situace, kdy musí Evropa začít uvažovat o vlastní samostatnosti a odpovědnosti za budoucnost. Není na škodu počítat s tím, že by „obvyklá“ americká pomoc nemusela přijít. A když, tak možná ve velmi skromné formě. Tak jako je těch 450 vojáků, kteří „posílí“ boj proti Islámskému státu v Iráku.

Dalším problémem je pak konflikt s Moskvou. Pragmaticky pohlíženo, by Rusko nebylo špatným, ba dokonce velmi potřebným partnerem pro řešení mnoha problémů, které přináší již zmíněná destabilizace v mnoha oblastech v přímém sousedství Evropy. Myšlenku, zda i tento konflikt kolem Ukrajiny nebyl uměle přiživen Washingtonem, není možno považovat za zcela absurdní.

Ano, politika je vždy špinavý obchod. Ale mnohdy je to jediná cesta ke stabilní budoucnosti. Nebylo by tedy špatné poněkud přehodnotit náš postoj k USA. Je mnohdy zkreslen naivním obdivem, který je ovlivněn silnou emocionální složkou, jež je vždy překážkou pro pragmatická rozhodnutí předurčující naše bytí či nebytí.

Tak nějak chápu současný postoj Evropy a USA. Denně je možno poslouchat smrtelně vážná varování před ruským medvědem, který má prý choutky na naše země. A stejná ústa vítají desetitisíce těch, kteří mají zálusk na naši kulturu.

Politická schizofrenie, která snad již nemůže být horší. Běda, pokud by jeden ruský ozbrojenec překročil hranice země příslušející k NATO. Jistě správný postoj, ale že by k tomu došlo je více jak nepravděpodobné. Při vší kritice pana Putina, by nemělo zůstat stranou, že není šílenec, ba ani blázen. Jen pragmatik.

Přivlastnil si Krym, Já řeknu budiž, občané zde žijící s tím prý souhlasili, to mi stačí, je to jejich problém. Západ nad tím skřípe zuby, ale přeci jenom opatrně, on je dobrý chrup v politice přeci jenom důležitý. Hlavně pro ten věčný úsměv, bez kterého se těžko dají vykládat politické nesmysly a šířit nepravdy.

Ukrajina. V podstatě nikdo neví, co se tam vlastně děje. Vedou nesmyslnou válku, vraždí se navzájem. Jeden obviňuje druhého, vypadá to dokonce, jako by je to bavilo. Tedy ty vůdce. Co si přeje lid, to nikoho nezajímá. Tak už je to ve světové politice. Jedno je však jisté. Zda byl Porošenko a ideologická podpora EU dobrou volbou, o tom se dá celkem klidně pochybovat.

Ale přesto to máme na talíři každý den. Prý se máme zapojit do úsilí a změnit něco, co, jak napoví zdravý rozum, měnit nelze. Možná ovlivnit, ale cena je tak vysoká, že by si jeden raději neměl pálit prsty. Tedy pokud je třeba Čech. Je to přeci jenom „vysoká“ politika, kde je malý národ vždy jen obětí něčích zájmů.

Takže hlavně našich zbraní míří na východ. Dalekohledy strategických ideologů pozorují východ a nechávají přitom jižní hranice zcela nechráněné, ba přímo otevřené. Nechybí ani transparenty, které vítají každého, jemuž se zlíbí k nám přijet. Je už pro náš národ tragické, že nepřítel většinou přichází z opačné světové strany, než nám politici vykládají. Nu, máme prostě smůlu. Historie se opakuje.

A už je to pomalu invaze. Už se bouří i Rakousko, bojí se o kulturní a politickou stabilitu. A také se mu vůbec nelíbí, že ty otevřené hranice směrem na jih, a z jejich pohledu i na východ, jsou nějak bez dohledu a zájmu těch, kterým patří a kteří by je měli brát vážně a třeba je i chránit.

A co dělá NATO? Stále jen počítá ruské tanky a pokládá za vzrušující, když se provokativně pohybují někde kolem hranic. To hned zase počítá ty své a nechá je také mediálně útočit. Je to docela dobrá hra, obě strany mají dostatečný důvod produkovat nové zbraně. Putin z toho má srandu. Ví stejně dobře, jako každý rozumný člověk, že mu Krym už nikdo nevezme a když si ukrojí kousek Ukrajiny, že to dopadne stejně.

A co se děje mezitím. Evropa podléhá invazi, která sebou přinese nedozírné následky pro její politickou a sociální kulturu. V budoucnu bude narušena její vnitřní rovnováha. Nastanou rozbroje nejen mezi státy, ale bude porušena i vnitřní stabilita jednotlivých zemí. K moci se dostanou radikální síly, které spojí všechny občany, kteří se nechají ovládnout pocitem bezmocnosti proti invazi cizích kultur, radikálního náboženství.

Kdysi jsme byli součástí Varšavského paktu. Měl nám dát pocit bezpečí. Dnes jsme členy NATO a máme se také cítit v bezpečí. Ten první spolek se rozpadl, jeho touha po moci byla přeci jenom spíše ideologickou válkou neodpovídající realitě světa. Měl nás ochránit proti neexistujícímu nebezpečí. Ten druhý spolek ještě existuje, ale stále více upadá v podezření, že je ochoten také jen bojovat proti uměle vytvořenému nepříteli.

Evropa je v ohrožení. Svobodná Evropa. Je v nebezpečí, že podlehne invazi „svobodných“ lidí, kteří beze zbraně naše země obsadí ne násilím, ale ovládnou ho mentálně. Naruší struktury našeho myšlení, zničí naše hodnoty. Možná nás donutí se ponížit i k určitému stupni barbarství, které je typické pro svět, ze kterého přicházejí.

Ale co? Musíme si dělat starosti? Kdepak! My máme NATO a naším největším spojencem je USA. Vše v pohodě. Oni přeci rozhodnou, kdo je a kdo není náš nepřítel. Mají k tomu i zcela jednoduchou ideologii. Pochopí ji přeci každý hlupák. Naším nepřítelem je jakákoli forma diktatury. A ti, kteří užívají svobody anebo po ní touží jsou naši přátelé. Ty musíme vítat s otevřenou náručí.

Problém je jen v tom, že jich jsou na celém světě miliardy. Ale to nevadí, máme prý v Evropě místa dost. To říkají alespoň vševědoucí politici. Stranou zůstává mínění pragmatických stratégů, kteří dokáží vypočítat, že třeba tisíc uprchlíků je větším nebezpečím, než jeden ruský tank. Když to umíš, tak ho jednoduše zlikviduješ. Chránit se ale proti myšlenkové infekci je však mnohem složitější.

Přitom všem by nám neměl vypadnout z paměti pojem Pátá kolona. Infiltrace společnosti myšlenkovým proudem, který rozloží společnost zevnitř a učiní jí bezbrannou. Je škoda, jak rychle zapomínáme na vlastní historické zkušenosti. Spíše o nich jen populisticky žvatláme. Zapomínáme, že „invaze“ myšlenkových proudů byla mnohdy rozhodující pro kvalitativní změny společnosti. Ať již v dobré, či ve zlém.