Míním tím tu formu boje, pro kterou je neustále kritizován lid Izraele. Je to prý nehumánní. Jistě je duše citlivého člověka poraněna, když se dovídá, že se obětí stávají i nevinní.
Má však Izrael jinou možnost? Nemá. Tento způsob obrany vlastní existence mu byl vnucen. Jsou to právě teroristé, kteří určují pravidla boje. Jsou to oni, kteří nastolují barbarství a ničí jakoukoli snahu rozumné dohody. Jsou to oni, kteří rozhodli o zdi, která musí dělit společnosti, jejichž morální kritéria nejsou srovnatelná.
Jak dlouho bude ještě trvat Evropě, než odhodí růžové brýle naivity? Není to ale hlavně zbabělost, která brání podívat se na svět a vnímat ho takový jaký je? Přiznat si jeho brutalitu, která je i nadále vedena touhou po moci a nadvládě nad jinými. Chceme se i nadále opíjet samolibým nadšením nad naší kulturní vyspělostí?
Není načase si s velkou dávkou sebekritiky uvědomit, že naše kultura prožívá období dekadence? Pořád někdo diskutuje o morálních hodnotách. Přitom už tato „intelektuální“ střetnutí připomínají orientální bazar. Žijeme v inflaci společenských hodnot. Máme jich tolik, že si každý může vybrat podle potřeby a vkusu.
Nebylo by radno se konečně zamyslet nad tím, že bychom si měli udělat pořádek ve vlastních hlavách a ujasnit si, co vlastně chceme. Opět se nějak ujednotit na morálních pravidlech a řádu, který by nám umožnil ujasnit si cíle naší společnosti. Pak by nám i bylo jasno, co máme a musíme bránit, kdo je náš nepřítel.
Opájíme se demokracií a mnohdy tak v rámci svobody jedince chráníme i ty, kteří ji rozvracejí. Není dne, abychom nediskutovali o diskriminaci a solidaritě. Už si ani neuvědomujeme pravý význam těchto pojmů. Spíše se vybíjíme v nekonečných politických debatách, než abychom něco měnili, než abychom to či ono prosazovali.
Pokud budeme mít jasno, tak možná dojdeme k názoru, že je radno diskriminovat ty, kteří neuznávají naši kulturu a společenský řád. Stejně tak, že bychom měli být solidární jen s těmi, kteří touží těchto hodnot také dosáhnout. Jsou ochotni je ochraňovat, za ně i bojovat, a ne je jen zneužívat. Nebýt solidární s těmi, kteří se je pokoušejí zničit.
Možná, že to vše povede k tomu, že opět budeme muset stavět zdi a ploty, které opevní naši kulturu. Staneme se možná uzavřenou společností, budeme skeptičtí k mnohým, kteří nás chtějí navštívit. Je to opravdu tak hrozné a nehumánní? Opravdu? Proč tedy máme zámky na dveřích našich domovů? Proč je u každé fabriky a firmy brána? Proč se naši politici skrývají v pevnostech a pohybují jen s ostrahou?
Protože i v naší společnosti je dost těch, kteří neuznávají řád a morálku naší společnosti. Pravda, jak jsem již napsal, není lehké se v tom vyznat. Ale přeci jenom máme snahu to dát nějak do pořádku. Stojí nás to dost sil a i to přesto, že máme společné předky. A je opravdu tak scestné se domnívat, že potomci a představitelé jiných kultur to pochopí rychleji, než my sami.
Proč se mnozí domnívají, že nám budou pomocí? V čem? Snad v tom, že nechápeme sami sebe? Že nám vysvětlí jak rodit děti a vynaložit vše na jejich výchovu, která bude zárukou zachování naší kultury? Že nás poučí o tom, že je to naše nejednotnost, která nás oslabuje? Ale možná, že nás konečně přesvědčí o tom, že úsporná žárovka, nezahnutá okurka a pomazánkové máslo nejsou hodnoty, které zaručí naše přežití.
Vrátím se k titulku. Je to právě jednotnost a nekompromisnost v boji proti terorismu, jež zaručuje existenci izraelského lidu. Je to úmorné a frustrující, ale jediná šance pro přežití. Nebýt toho, tak by Izrael již dávno zmizel z mapy. Teprve až toto pochopíme, tak máme šanci vypořádat se s tím vším, s čím nás současnost konfrontuje.
Teprve když se ujednotíme v prioritách, když zanecháme hašteření a začneme se chovat jako pragmaticky uvažující lidé, tak můžeme doufat v budoucnost naší civilizace. Sebekriticky bychom si měli i přiznat, že volit hloupé politiky jenom proto, abychom na ně pak mohli v hospodě nadávat, je trochu primitivní.
Jak dlouho to může fungovat? Již ani v hospodě nebudeme smět kouřit. Pivo si však ještě můžeme dovolit. Může však nastat doba, kdy na to pivo nejenže nebudeme mít, ale možná, že nám někdo zakáže ho i pít. Pak již bude pozdě. Všeobecně se tvrdí, že nám politici lžou. Řekněme, že říkají polopravdy. Mnohdy však jen proto, že to rádi posloucháme.
Voláme po pravdě, ale současně se jí bojíme. Je i dost politiků, kteří pravdu říkají, většinou je však nevolíme, protože nás konfrontují s realitou. Nechceme třeba slyšet, že opravdový boj proti terorismu a islámskému fundamentalismu je nehumánní a krutý. Mnohdy si vyžádá i nevinné oběti. Je nezbytné se s tím smířit. Tedy, pokud chceme, aby naše kultura přežila.
Jenže to za nás politici nevyřeší. K tomu je musíme donutit. Pokud ale ještě máme odvahu a jsme ochotni za naše hodnoty bojovat.