Odpovědí by mohlo být konstatování, že jde spíše o obdiv symbolů, se kterými si americkou společnosti spojujeme. Hlavně se skoro posvátným pojmem svoboda, který má tu výhodu, že si ho každý může vykládat po svém.
Nikdy jsem se nemodlil směrem na východ, ale také nikdy neklaněl na západ. Spíše jsem si pragmaticky a egoisticky přiznal výhodnost toho druhého, bral to jako menší zlo. Považoval jsem to za životní nutnost, naději na lepší budoucnost. Není to špatná volba.
Nicméně jsem pro arogantní chování amerických politiků neměl nikdy velké pochopení. Jejich přezíravé vystupování mne utvrdilo v poznání, že většina těch, kterým tak bezmezně imponuje, spíše obdivují tu suverénně prezentovanou moc, jež z mnohých Američanů přímo vyzařuje. Mají to nějak v sobě, je to součást výchovy, možná, že je to již dědičné.
Přiznám, že jsem v Americe nikdy nebyl, setkával jsem se jen se jejími přestaviteli, kteří ve mně vytvářeli tento celkem kritický postoj. Hned při prvním setkání okamžitě dali najevo, že nejlepší bude, když udělám to, co mi nařídí. Když bez řečí akceptuji jejich myšlení a požadavky. Ať už to byl obchodník, či politik.
Ano, byla to povýšená a nekompromisní arogance, se kterou mi třeba mnohý mluvčí ministra zahraničí nařizoval, kde smím s mou kamerou stát, jak dlouho a které záběry jsou přípustné. Vždy došlo ke konfliktu. Většinou se podřídili teprve tehdy, když jsem nechal kameru ležet a odmítal podat mediální důkaz o existenci nějakého amerického politika. Pak se v nich přeci jenom projevil obchodní duch a byli ochotni ke kompromisu. Nicméně jsem jen opět mohl zachytit povýšenost, která ve mně měla vzbudit pocit nicotnosti.
Proč to vše říkám? Chci trochu upozornit na to, že bezmezný obdiv k americkému způsobu vidění světa není zrovna vhodný pro evropskou kulturu. Hlavně ten obdiv k moci. Jistěže každý potřebuje silného spojence. Jenže je přeci jenom rozdíl s někým spolupracovat anebo se vydat do područí a stát se poslušným vykonavatelem rozkazů.
Je nejvyšší čas si uvědomit, že naše dnešní palčivé problémy, jak s Islámským státem, tak s uprchlíky, se zrodily po té, co USA v absurdní válce proti Iráku sesadili Saddám Husajna. Bylo by dobré toto považovat za fakt. Něco jiného je však hledat důvody k tomu, proč tak učinili. Zde je možné spekulovat.
Mohla to být typická americká nevědomost a naivita. Stejně tak touha ukázat svaly, obnovit zásoby válečného materiálu. Pochopitelně, že se i mohlo jednat o záměrnou destabilizaci Blízkého východu, který by přinesl důkaz o tom, že se Evropa opět neobejde od americké pomoci. Ta totiž vždy přinese jen prohloubení již tak nedobré závislosti na velmoci, která brání toto trochu mizející výsostné postavení. Ztrácí pomalu i skutečnou moc, vyjma právě té válečné.
O tom všem je možné diskutovat, ale rozhodně ne o tom, v čem tkví příčiny našich palčivých problémů, které ohrožují naši budoucí existenci. A hlavně, kdo za to vše nese odpovědnost. Musíme si také uvědomit, že politická situace ve Spojených státech amerických nedovoluje jejich další přímou účast na válečném střetnutí kdekoliv na světě. Chybí nejen peníze, ale i chuť amerického lidu k dalším obětem.
Nepopiratelným faktem také je, že se Evropa na této současné destabilizaci Blízkého východu a zemí v Africe přímo podílela a dosud podílí. Byla to právě ta poslušnost, se kterou se podřídila politice Washingtonu. Možná, že to byl i strach z velmoci, která si činí nárok na uspořádání světa. Je až s podivem, že ti naivně uvažující politici opomenuli zcela jednoduchý fakt, který je právě pro americký národ charakteristický.
Prezident USA totiž složil přísahu. Slíbil činit jen dobro v duchu zájmu amerických občanů. A on tak činí a činit bude. To je snad to jediné, co bychom měli obdivovat a co u našich politiků tolik postrádáme. Neznamená to automaticky, že by americký prezident vždy vše činil opravdu ku prospěchu USA. Ale geografická poloha této země má tu výhodu, že mnohé neúspěchy, které by mohly přinést negativní následky pro americký národ, leží prostě za velkou vodou.
Je nutno si tedy uvědomit, že nastává situace, kdy musí Evropa začít uvažovat o vlastní samostatnosti a odpovědnosti za budoucnost. Není na škodu počítat s tím, že by „obvyklá“ americká pomoc nemusela přijít. A když, tak možná ve velmi skromné formě. Tak jako je těch 450 vojáků, kteří „posílí“ boj proti Islámskému státu v Iráku.
Dalším problémem je pak konflikt s Moskvou. Pragmaticky pohlíženo, by Rusko nebylo špatným, ba dokonce velmi potřebným partnerem pro řešení mnoha problémů, které přináší již zmíněná destabilizace v mnoha oblastech v přímém sousedství Evropy. Myšlenku, zda i tento konflikt kolem Ukrajiny nebyl uměle přiživen Washingtonem, není možno považovat za zcela absurdní.
Ano, politika je vždy špinavý obchod. Ale mnohdy je to jediná cesta ke stabilní budoucnosti. Nebylo by tedy špatné poněkud přehodnotit náš postoj k USA. Je mnohdy zkreslen naivním obdivem, který je ovlivněn silnou emocionální složkou, jež je vždy překážkou pro pragmatická rozhodnutí předurčující naše bytí či nebytí.