Ano, tak se řídí firma, vzkazuje pan Babiš!

Nekompromisně a tvrdě. Vždy s cílem dosáhnout zisku a zamezit ztrátám. Okamžitě reagovat na chování konkurence a ekonomickou situaci. Vždy se držet hesla, že nejlepší obranou je útok.

Dá se ale i takto řídit stát? Bezpochyby. Nesmí nám ale vadit, že podobná firemní strategie dostává nádech násilně aplikované politické doktríny, která sebou přináší i podezření určitých diktátorských tendencí. K umlčení protivníků lze opravdu použít různých metod. Je možné je přesvědčit silou argumentů anebo je třeba zastrašit.

Ten druhý způsob je v konkurenčním firemním boji pochopitelně efektivnější. Stejně tak v politice. V podstatě je to ovšem velmi krátkodobá strategie vycházející z aktuální situace. Používá se ji obvykle jen k „hašení“ požáru. Alternativou však je, že cílem je získání monopolního postavení.

V tom případě jsou náhlé, krátké a jedovaté výpady proti konkurenci pečlivě plánované a hlavně neutuchající. Jedná se o chladnokrevně vypracovaný plán, jehož cílem je absolutní moc. Blesková likvidace protivníků probíhá přímo v řetězové reakci a v dostatečně rychlém
sledu, kdy není čas na to,  jednotlivé případy analyzovat a posoudit jejich opodstatněnost.

Vzniká tím, dalo by se říci, skoro hysterická atmosféra, která má navenek působit jako doba zvratů a přelomů k lepšímu. Něco jako probuzení k lepším zítřkům. Veřejnost přitom podléhá touze dosáhnout lákavého cíle. Je ochotna i tolerovat, že je prosazován velmi tvrdě a nese sebou pachuť dobře známého tvrzení, že účel světí prostředky.

Jsou ale společnosti, které jsou na takovýto způsob uchvácení moci přeci jenom citlivé. Vědí, že po krátkém poblouznění přijde opravdové probuzení, které není nijak veselé. Občan pomalu zjišťuje, že se ocitá pod knutou diktatury, které se možná nedávno s velkou radostí zbavil. Je to okamžik šoku, kdy si každý občan musí připustit, že selhal v obraně demokracie, kterou si tak přál.

Metody pana Babiše a jeho firem nejsou opravdu z oblasti naivních pohádek o dobru a spravedlnosti. Jsou to spíše příběhy, které dokazují, že jen ten opravdu nejsilnější může vítězit. A přitom jen potud, pokud je schopen se oprostit od morálních zábran, které pokládá za brzdu v cestě k monopolnímu postavení ve společnosti. Ať už ekonomické, či politické. A dnešní doba je charakteristická tím, že se jedná o symbiózu obou složek moci.

Ve společnosti, která ještě zcela neopustila všechny morální zásady aplikované v politickém životě, by se dalo očekávat, že si náš pan ministr financí zabalí fidlátka a stáhne se zpět do firemního života, kde je obvyklé nemít čistou vestu. Je nutno si uvědomit, že současné ekonomické struktury již dávno nedovolují klasickou tvorbu kapitálu tvrdou prací, jak tomu bylo v minulosti.

Všichni novodobí milionáři získali finanční bohatství díky vynuceným změnám  ve společenské struktuře, které proběhly tak rychle, že nebylo času vytvořit právní normy, které by zaručily spravedlivé přerozdělování bohatství ve společnosti. Proto je možno počítat s tím, že je velmi těžké nalézt u dnešních boháčů charaktery, které by jednaly v zájmu společnosti a tedy občanů.

Jistě je možné najít výjimku. Dát i šanci. Dostal ji i pan Babiš. Já se domnívám, že ji prohrál. Alespoň z morálního hlediska. Již se tím ani netají. S jeho nemorálností jsme skoro denně konfrontováni. Stejně tak jeho firem, které jen dokazují, jak vypadá firemní „politika“ našeho populárního „nepolitika“.

Společnost, která se řídí demokratickými principy má i možnost, se zcela dobrovolně těchto principů vzdát. Svobodně se podřídit diktatuře. Pro mnohé je to pohodlné. Není zapotřebí přemýšlet, stačí poslouchat rozkazy. Dělat si starosti o budoucnost je také bezpředmětné, protože o tom vždy rozhodují ti druzí, ti nahoře.

Problém demokracie je v tom, že se o ni musí každý den bojovat. Je nutné neustále ochraňovat a přehodnocovat její principy. Je to náročné, vyžaduje to úsilí od každého občana. Diktatura naproti tomu žije sama od sebe. V jistém slova smyslu umožňuje pohodlné a nenáročné žití.

Nacházíme se v období, kdy se možná opět musíme rozhodnout. Možná, že jsme na křižovatce, kde špatné odbočení může vést do slepé uličky. Třeba nese i jméno: Můj stát, moje firma. Je to vlastně zkouška, kdy musíme odpovědět na základní společenskou otázku: Jsme schopni a hlavně ochotni se poučit z vlastní historie? Já se domnívám, že pan Babiš vychází z předpokladu, že toho schopni nejsme.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.