kotyk-blog.cz

Míním tím sám sebe, možná, že i mnohé mé vrstevníky. Jistě se jedná o celkem ješitné prohlášení, ale každopádně obhajitelné.

Třicet let jsem vyrůstal ve společnosti, kde všudypřítomnost komunistické propagandy dotvářela realitu běžného života. Celkem brzo jsem postřehl, že když mnoho lidí něčemu věří, tak je dobré to pokládat za podezřelé. Tedy v tom smyslu, že by se mohlo jednat o určitý druh masové psychózy, či dokonce hysterie. Tedy důsledek propagandy.

V průběhu let jsem si z tohoto poznání udělal životní pravidlo. Hlavně po té, když jsem zjistil, že všeobecné davové nadšení bylo za starého režimu celkem dobře organizováno. Nehledě na to, že účast mnohdy podmiňovala životní existenci. Dalším prvkem byla i skutečnost, že se většinou jednalo o shromáždění občanů, jejichž mínění nebylo totožné se slogany, které vykřikovali, či nesli na různých transparentech.

Dnešní doba je jiná. K mému zděšení mohu pozorovat mnohé davy, které jsou ochotny dokonce fyzického násilí vůči druhým jenom z toho důvodu, že naivně věří v to, co mají napsáno na plakátech. Přitom se většinou jedná opět o lacinou propagandu. Často nechápu jejich nadšení a motivaci. Vyjma přirozené touhy po násilí.

Při klidném pozorování mnohých demonstrací a celkem jednoduché analýze je možno bez velké námahy dojít k názoru, že jen jedna ideologická lež zde brojí proti lži jiné. Fakta nehrají roli jak na jedné, tak na druhé straně. Je to boj plný emocí, verbálního násilí, pohrdání jednoho druhým, tak trochu primitivní projev nemající daleko od všeobecného důkazu neznalosti vlastního společenského problému, který má být touto osobní angažovaností řešen.

Dnešní veřejné diskuse mají pomalu jen jedno pravidlo: Dokázat, že oponent lže. Skutečný život, pokud nás ještě zajímá, by nám však napověděl, že stoprocentní společenská lež neexistuje, stejně tak jako stoprocentní pravda. Nepravdivé informace se dají odkrýt jen tím, že se pracně hledají zrnka pravdy, která jsou většinou rozprášena na polích obou soupeřících seskupení. Přídavným paradoxem pak je, že tato zrnka jsou při všech těch střetnutí jen čím dál tím více zašlapávána do prachu zloby a nenávisti.

Pracoval jsem již od mládí v médiích. Právě i těch ideologicky kontrolovaných. Ostatně ani jiná neznám. Za komunistů ale nebyl nikdy problém mezi kolegy diskutovat o tom, kde by snad mohla být pravda. A pokud jsem ji objevili, tak jsem činili vše pro to, aby alespoň nebyla zadupána do země natolik, aby jednoho dne  nemohla opět vzklíčit.

Dnešní doba je jiná. Je to tvrdý a nemilosrdný boj o přežití. Bojujeme již jen o to, která lež zvítězí. Většinou čím absurdnější, tím větší naděje na vítězství. Snad tím nejlepší příkladem je současný boj o Bílý dům. Nejsem opravdu ochoten diskutovat o kulturní a intelektuální úrovni této demokratické parafráze, která by nám v celé nahotě měla ukázat smysl pojmu o americkém způsobu života. Z mého pohledu je to boj hodný poměrům v džungli.

Ale milióny lidí tím prožívají celkem primitivní myšlenkový orgasmus. Přímo omdlévají obdivem. Nikdo u nás nemá odvahu pojmenovat tento americký mocenský boj pravým jménem. Proč? Jednoduše proto, že máme strach, že bychom si možná podřezali větev sami pod sebou. Ještě stále se domníváme, že se jedná o jedinou formu té opravdové demokracie, ve které oprávněně vidíme určitou záruku spravedlnosti.

Nejsme však ochotni si přiznat, že jsem se již pomalu vzdali všech rozumových prvků, které by nám umožnili tuto společenskou formu ochránit před degenerací a zneužitím. Nechceme si přiznat, že se v její dnešní formě jedná o zcela novou formu diktatury, kterou nejsme schopni pochopit. Obáváme se poznání, že ztrácíme schopnost tuto společenskou formu vlády dále pozitivně vyvíjet.

A tak se uspokojíme tím, že proti lži bojujeme lží, proti malé korupci korupcí ještě větší, proti populistickým politikům populismem degenerovaných jedinců politických elit. Používáme čím dále tím více  pojmů,  které jsou více jak vzdáleny původnímu popisu společenských jevů. Nesmyslnost a neprůhlednost zákonů zakrýváme novými zákony, které jsou ještě mlhavější a přinášejí čím dál tím více nespravedlností pro řadové občany, kteří se marně pokouší zachovat si zdravý rozum našich předků.

Žijeme zmateně, topíme se v nepravdách a hledáme nějaké to pevné stéblo, které by nás mělo zachránit. Ve skutečnosti se však hystericky chopíme kdejaké shnilé větve, kterou nám kdokoli nabídne. A tak máme zájmová sdružení, která ze setrvačnosti ještě pokládáme za politické strany. Přitom jsou to jen chaotické spolky, které již není možno ideově charakterizovat. Brojíme proti komunistům, ač si již tohoto názvu dávno nezaslouží. Kritizujeme sociální demokraty, což je zbytečné, protože postrádají jak jedno, tak i druhé.

Se zoufalstvím jsme ochotni klanět se spolku zištných jedinců, které spojuje jen touha po zisku jakéhokoli druhu a potom naivita občanů, kteří si myslí, že díky jim bude  líp. Jsme v situaci, kdy je nám každá lež milá, tedy pokud splňuje požadavky milosrdnosti umožňující alibistické přesvědčení, že děláme něco pro budoucnost..

Nejsme schopni selektivního uvažování. Často brojíme proti jedincům, ne proti názorům. Je  nám v podstatě jedno, co si kdo myslí, rozhodující je, do kterého „tábora“ jsme ho díky naší emocemi ovládané nevědomosti zařadili. A je jedno o koho se jedná. Politik, předseda vlády, šéf nějaké strany, či i prostý občan anebo dokonce emigrant. Občas je to prostě jedinec jiné barvy pleti a vyznání, jinak smýšlející.

Je úplně jedno co si ta či ona osoba myslí, jaký má názor, jaké má vzdělání. Vůbec nerozhoduje co mluví, jeho „příslušnost“ je postačující k posouzení zda lže, či mluví pravdu. A to platí jak pro obhájce, tak odpůrce. A tak nastává situace, při pohledu zvenčí, že naše společnost je podle vlastní argumentace jen seskupením lhářů a podvodníků. Neschopna se ujednotit na společných pravidlech a zájmech, o cílech ani nemluvě.

Dosáhli jsme toho, že jsme plně uspokojeni tím, že jsme se osvobodili od ideologické manipulace komunistickým režimem. Zda je to pravda není úplně jasné, ale věříme tomu. Nejsme ochotni si přiznat, že je to opět jen polopravda. Komunistický režim neexistuje, co nám ale zbylo, je ideologická manipulace. A té podléháme mnohdy s plným přesvědčením o správnosti našeho činění.

Tedy jeden z posledních produktů naší veřejnoprávní televize mne o tom již plně přesvědčil. Mám na mysli ten neobyčejně experimentální filmový útvar Modré stíny.

Někde jsme narazil na kritiku, která hovořila v tom smyslu, že se jedná o neobyčejně kreativní tvorbu zasluhující naší pozornosti. Jistě, že by taková událost neměla zůstat nepovšimnuta. Má plné právo nejen na vlastní zrod, ale i na existenci. Bylo by opravdu tou nejvyšší intelektuální arogancí pomlčet o tomto tvůrčím porodu.

Podle mého se zařadil k oněm ostatním produktům České televize, které již plně opodstatňují můj názor, že se jedná o záslužnou činnost chráněné dílny. Je až neuvěřitelné s jakou trpělivostí a pochopením se vedení tohoto interního sociálního projektu stará o duševní rozervanost filmových tvůrců. Hlavně těch, kteří již opouštějí realitu života a jeho potřeb a vznášejí se na oblacích absolutní myšlenkové svobody, jež sebou přináší nebezpečí všeobecného nepochopení ze strany občanů, potažmo diváků.

Chápu, že je nutno zabránit určitému mentálnímu násilí, kterého by se nevzdělaná společnost mohla na těchto umělcích dopustit tím, že by jim odepřela podporou pro další tvůrčí svobody projevu. Je proto nutné jim zajistit budoucnost. Je ovšem otázkou v jaké oblasti. Nemám nic proti experimentálním pokusům,  které mohou občas přinést něco nového, či i ukázat, že se jedná o ne zrovna směr potřebný pro další kulturní rozvoj společnosti.

V případě chráněné dílny bych pokládal za nezbytné, aby divák byl na tuto skutečnost upozorněn, ba dokonce varován. Existuje přeci speciální kulturní kanál a nehledě na to, že jsou i pozdní vysílací časy, kdy je možno vysíláním takovýchto experimentů získat potřebné ohlasy těch, kteří jsou schopni podobné programové útvary i odborně analyzovat.

Vysílat takovéto pořady v hlavních vysílacích časech pokládám za velmi nebezpečné. Vcelku by mohl vzniknout dojem, že se jedná o určitou uměleckou a společenskou kvalitu, která je naší veřejnoprávní televizí doporučována jako všeobecný kulturní standard, neřkuli, že obsahuje i určitý výchovný náboj.

Je to trochu scestné a i lživé. Většina produktů chráněné dílny ČT je totiž charakteristická tím, že jejich tvůrci ze zásady porušují všechny zákony filmové tvorby. Odhalit jejich skutečný záměr je mnohdy těžké. Na první pohled by se zdálo, že se jedná o mediální nevzdělance, kteří prostě dostávají šanci vlastní duševní rozervanost a i určitou zaostalost ztvárnit tak, aby případný psychologický rozbor díla mohl dopomoci k jejich uzdravení s pokusem umožnit jim návrat do normálního života.

Ovšem mnohdy stačí se začíst do jejich životopisů a získat šokující informace o tom, že to jsou absolventi nějakých filmových škol. Mnohdy i světoznámých a renomovaných. Pozoruhodné. Na druhé straně ze životní zkušenosti vím, že i mnohý společenský a kulturní analfabet dokázal úspěšně absolvovat tu či onu školu. Zrovna tak, že se objevují i vzdělaní jedinci, kteří si dali za cíl strhnout na sebe pozornost za každou cenu.

To jsou třeba ti, kteří běhají nazí po hřišti uprostřed fotbalového zápasu. V našem případě se jedná o jedince, kteří pomocí veřejného duševního striptýzu odvážně předvádějí dokonalou nahost jak charakteru, tak kulturní úrovně. O neexistující společenské odpovědnosti ani nemluvě. To je kritika, která je většinou přivádí k zuřivosti. Většinou hned začnou křičet něco ve smyslu umělecké svobody. Nechtějí pochopit, že je jim většinou dopřávána, ale nejsou ochotni nést i důsledky vlastních dekadentních představ o jejich společenském poslání.

Co říci na závěr? Je jistě chvályhodné, že naše veřejnoprávní televize se takto chopila i určité společenské odpovědnosti za ty naše spoluobčany, kteří by jinak měli potíž se začleněním se do naší na zisk a úspěch orientované společnosti. Je to čin, který si opravdu zaslouží obdiv. Je ovšem otázkou, zda přitom neopomněla o svých záměrech informovat i veřejnost.

Zatím má tento záměr příchuť poněkud ilegální akce,  která by mohla vést i k domněnce, že se jedná o určité spiknutí, jehož cílem je záměrné snižování kulturní a společenské náročnosti občanů. Mohlo by vzniknout i podezření, že naši umělci se dívají na život občanstva pod úhlem,  který není vzdálen vidění světa za pomoci a účinku drog.

Mohlo by tím také vzniknout uměle a tedy záměrně vytvořené mínění, že naše umělecké školy produkují jen tvůrčí jedince, jejichž charakterové vlastnosti jsou poněkud odlišné od potřeb společnosti, ba dokonce i škodlivé. Byla by to škoda, protože tomu tak není. Snahy pedagogů jsou  jistě zcela jiné. Mohou být často i mylné a různorodé, tak jak už to v uměleckých kruzích bývá.

Jenže nedílnou součástí celkového kulturního povědomí ve smyslu výchovy společnosti je otázka, kteří jedinci dostanou větší či menší šanci, ale hlavně v jaké oblasti. A to je problematika, která je plně v rukách veřejnoprávní televize, pokud se tedy jedná o filmové autory. Současná situace je v tomto ohledu otřesná. Kulturní nevzdělanci ve vedení ČT nastavují společnosti zrcadlo, které nejen neodpovídá duševní úrovni národa, ale ani nárokům občanstva na vzdělání v této oblasti.

Je to spíše jen zákeřný pokus dosáhnout takové intelektuální dekadence, která by se stala standardem a umožnila bezbřehou manipulaci veřejného mínění, kdy se občanstvo dostává do područí několika málo jedinců určujících chod vývoje směrem k budoucnosti, jež však končí sebezničením všech kulturních hodnot a tím i národní identity.

Míním to vážně, i když pochopitelně trochu jinak, než si to představují vaši nohsledové a ne zcela nároční křiklouni vyjadřující bezmezný obdiv intelektuální prázdnotě vašich prohlášení.

Ti pochopitelně nemusí dále číst, bylo by to zbytečné zatížení neexistující komunikace jejich jednotlivých mozkových center. Mohou hned kliknout na diskusi a přiřadit mne do nějaké většinou neexistující společenské kategorie, kterou si vytvořili jen proto, aby mohli argumentovat.

Ne, u mne to není opravdu ta úcta, která jednoho zdvihne ze židle, aby ve stoje vzdal respekt a úctu k někomu, kdo obohacuje myšlení společnosti. Mám mnoho takových osobností a přitom jsou mezi nimi i ti, se  kterými nesouhlasím, ale přiznávám, že přinášejí poněkud jiný pohled na svět.

Ne, u našeho pana prezidenta je to z mé strany takový prazvláštní obdiv k umění upokojit nemyslící davy toužící po jednoznačném sloganu, který by je oprostil od nutnosti přemýšlet. Mnozí tomu říkají bonmot. Nevím proč, jsou to většinou velmi špatná reklamní hesla propagující věci laciné a otřepané.

V jistém smyslu však zdomácnělé v populistické terminologii mnohých politiků opovrhující občanstvem v tom smyslu, že vycházejí z poznatku, že veřejnost je nevzdělaná a tudíž vděčna za jednoduchost vyjadřování v každém směru. Je pozoruhodné, že vřískající dav málokdy postřehne, že je zneužíván. A mnohdy dokonce lidmi celkem vzdělanými, kteří jen touto formou zneužívají svou mentální převahu nad davem.

Ale zpět k našemu hrdinovi. Pozoruhodné je, že vlastně skoro nikdy nelže, jen tak suše něco konstatuje. V hereckém projevu si i osvojil výraz, který má méně oduševnělé přesvědčit o tom, že se jedná o produkt hluboké intelektuální analýzy. Avšak vše, co plyne z jeho úst jsou vlastně jen takové polopravdy, jejichž cílem je uspokojit jedny a přivést k zuřivosti druhé.

Ti, kteří se nad více jak rozpornou  hodnotou jeho projevu rozčilují pak padají do pasti. Je přímo očekáváno, že se pokusí o kritiku, kdy se však sami zesměšňují, protože se s jistou myšlenkovou angažovaností snaží beznadějně dokázat obsahovou prázdnotu sdělovaného. Nejsou prostě schopni ignorovat vyslovené, což je vlastně jediná možnost obrany proti lidské hlouposti, vyjma autoritativní výchovy.

Možná, že jsou i obětí naivní představy, že slova prezidenta by měla budit ve vyspělé společnosti určitou vážnost. Nejsou prostě připraveni na to, že se najednou pohybují v myšlenkové rovině, které se normálně vyhýbají pokud chtějí uvážlivě diskutovat společenské problémy. Jsou v pasti, kterou jim nastražila konzervativní výchova stanovující hierarchii a autoritu ve společnosti.

Nechtějí se také podřídit vývoji, který směřuje k tomu, aby nemorální jedinci, jimž je etické jednání neznámou formou lidského projevu, dosahovali pozic ve vedení naší společnosti a tím určovali i naši budoucnost. Pořád se domnívají, že jsou součástí kulturního národa, který je v historickém pohledu více jak bohatý na intelektuální osobnosti všeho druhu.

Mnoho našich předků nás dokonce reprezentuje po celém světě. Jsou mrtví, ale velká část světa jim nedá umřít v myslích mnoha lidí. Jen my Češi začínáme tvořit výjimku. Jsme ještě formálně schopni slavit mnohá jubilea, ale již bez toho, abychom se zamysleli nad myšlenkovým odkazem těch, kteří nám pomohli dosáhnou úrovně, kterou nám svět záviděl.

Ten již tak pomalu nečiní, protože jsme se již plně  podřídili výprodeji myšlenkových hodnot, morálku prohlásili za anachronismus a řeči o společenské odpovědnosti za reakcionářství brzdící vývoj lidstva. Již nejsme nebezpeční. Pravděpodobnost, že by z našich řad přicházely myšlenky, které by kritizovaly primitivní politický jarmark vládnoucí dnešnímu světu, je skoro nulová.

Zářným příkladem je právě náš pan prezident. Jde takříkajíc s dobou. Deklasuje akademiky, myšlenkové novátory a nenávidí novináře, kteří před ním neklečí na  kolenou. Může si to dovolit, protože jeho obdivovatelé se náramně baví tím, když intelektuál po ráně do zad spadne obličejem do bláta. Je to opravdu náramná sranda. Že, pane prezidente.

Zvláště třeba ty vaše poslední myšlenkové skvosty. Pochopitelně zkráceně, jak to odpovídá vašemu duchu. Chudák Adolf Hitler nepil, nekouřil, měl problémy v sexuálním životě a prohrál válku. Winston Churchill chlastal a kouřil a válku vyhrál. Ano, pane prezidente, říkáte pravdu. Každý si může vybrat. Ale přeci jenom: ten kdo chlastá a kouří vlastně nic neriskuje, jen vítězství. Že by měl mít i jiné vlastnosti je přeci bezpředmětné.

Doufám, že se, pane prezidente, staráte i o to, aby vždy někdo kolem vaše slova pečlivě zaznamenal a pokusil se pomocí médií z nich utvořit nový společenský zákon. Vlastně jsem si tím jist. Vždyť mnoho ne zrovna oduševnělých komunistických diktátorů se takto staralo o vlastní historickou existenci. Na věčnost.

Nikdy bych si nemyslel, že zvládnu, asi díky jisté konzervativní výchově, se i nadále k vám chovat s určitým respektem. Nakonec to má i určité výhody. Pakliže by totiž padly i ty poslední zábrany a já se uvolil přejít na váš zkrácený způsob myšlení a vyjadřování, tak by se asi ze mne stal celkem vulgární křikloun.

Možná, že bych se za to i styděl. Spíše by  mi ale bylo nevolno z toho, že bych si musel přiznat, že se v naší společnosti dějí věci, které by nás neměly naplňovat hrdostí. Byl bych možná smutný i z toho, že proti vašemu intelektu není možno bojovat na stejné úrovni. Ono to lze bohužel  jen tam, kde je možno zacílit na myšlenkové jádro. Myšlenkové bubliny nejsou k tomu zrovna vhodné, je nutno je nechat splasknout.

Problém ale je, že zanechají spršku hořkých kapek s příchutí arogantní dekadence a i určité beznaděje nad osudem kdysi chytrého národa, který se vždy dokázal bránit proti myšlenkové a kulturní aroganci. Ta však většinou přicházela z venku. Asi jsme ještě nepochopili, že podobné nebezpečí se může skrývat a doutnat i v nás samých.

Celý život jsem se vždy bál hlupáků a domnívám se dodnes, že jsou pro lidstvo tím největším nebezpečím.

Ta poslední léta, která prožívám opět v Česku, se mne ale snaží přesvědčit o opaku. Snad každý den je mi připomenuto, že hlupák není společnosti zrovna prospěšný, ale co se týče škodlivosti, tak je mnohem více akceptovatelný, než komunista.

Mediální svět mne skoro každý den konfrontuje s názory, které jsou tak bezcenné, že se divím, že se je někdo snaží s pomocí moderní technologie dostat do každé domácnosti. Většinou spadají pod kategorii svoboda slova a projevu, která je všeobecně uznávaným argumentem pro šíření každé hlouposti. Takže nepostrádají ani patřičnou úctu odpovědného mediálního překupníka.

Jinak je to však v případech, kdy se jedná o projev, který je možno přiřadit komunistům. Tím nechci říci, že by tento speciální druh občanstva byl před přirozenou hloupostí chráněn. To opravdu ne. Ale přeci jenom je jejich projev ze strany moderátorů doprovázen takovým zvláštním, nikdy nevysloveným, ale přeci jenom postižitelným náznakem, že se jedná o informace ze světa jakoby dávno neexistujícího.

Pokládám to za celkem zábavné, ale zároveň nebezpečné. Dává to možnost mnoha hlupákům, kteří po té, co dokáží, že nenávidí jakoukoli formu komunismu a i komunisty samotné, získat určitou důvěryhodnost. Jinak řečeno: Jsem podvodník, lhář, zloděj, zkorumpovaný politik, podplacený státní úředník……prosím, o tom všem jsem ochoten diskutovat, ale proboha jen ať si nikdo nemyslí, že pokládám komunisty za lidi.

Je to takové zvláštní. A většina lidí, kteří se takto chovají, neměla s komunisty skoro žádné zkušenosti. Jistě, že to nebyl krásný režim. I když i to je relativní. V porovnání třeba s Rumunskem, bylo u nás v 80 letech skoro jako v ráji. Přesto však jistě žádný argument k omlouvání zvěrstev, kterých se tento režim dopouštěl.

Já jsem emigroval. Byl odsouzen na jeden a půl roku, ztratil občanství a můj majetek propadl státu. Mohl jsem to brát s humorem, našel jsem pro mne a mou rodinu jiný domov, dostal jiné občanství a ten majetek nestál za mnoho. Ale přesto jsem se nikdy nedopracoval k tomu nenávidět komunisty jako takové.

Pozoruhodné také je, že třeba Německá spolková republika měla stejný problém. Být komunistou se rovnalo omezení občanských práv. Pak přišlo sjednocení. Hrůza. Co s těmi milióny komunistů. Nu, člověk je pragmatik, tak se jich hodně převléklo. Ale mnozí ne. Kupodivu pokus je politicky ignorovat nebylo možné. K tomu je potřebí diktatury, demokracie je ochraňovala.

A tak šla léta a nyní je možno pozorovat určitou změnu. Najednou s objevují politická seskupení, která dokáží být ještě nebezpečnější, než ti dnešní komunisté. Neofašisti, radikálové, extrémisté a co já vím co ještě. Hlavně ale dochází často k seskupení a koncentraci lidské hlouposti, která se dokáže formovat v politickou sílu.

Tedy nic na obhajobu komunistů. Spíše jen tak na okraj malé upozornění, že i ta zaslepená třídní nenávist by občas mohla mít trochu inteligentní formu a připustit společenský vývoj. Ona byla zaslepenost vždy zrádná. Primitivní nenávist, obava a strach mnohdy z neznámého nás může uvrhnout do područí vlastní hlouposti. Nikdy bychom neměli zapomínat, že stádo bečících oveček dokáže udržet pod kontrolou jeden chytrý pejsek.

Poslední dobou mne o tom skoro přesvědčuje. Proto tato úvaha, která by překročila možnosti diskuse pod jejím článkem.

Již titulek jejího článku: Známe viníka přicházející krize. Je to otázka, či konstatování? Odpověď nelze v textu nalézt. A to přesto, že většina lidí již dávno ví, že jsme obětí virtuálního finančního světa, který byl vybudován „ekonomy“, kteří nemají daleko ke vzdělání paní Šichtařové. Je to prapodivný nám vnucený svět, který se zcela oprostil od skutečných hodnot vyráběných produktů a tím i hodnoty práce jako takové.

Tento vývoj zcela porušil vnitřní ekonomické rovnováhy jednotlivých států s maximálně negativním dopadem na sociální rovnováhu společenských systémů. Jinak se tomu říká globalizace, která je  jen povrchním označením tohoto již nekontrolovatelného vývoje světových trhů.

Paní Šichtařovou již prý také nebaví omílat neustálo to samé. Plně ji chápu, ono jí totiž nic jiného nezbývá. Největší chybou dnešního finančního světa je jeho virtuální podoba. Jsou produkovány neexistující zisky, stejně tak ztráty. Dodnes mi nikdo nevysvětlil, jak je možné, že ztráty a zisky mnohých bank dosahují v rozmezí několika hodin miliardových rozdílů. Prý je rozhodující, jak se to počítá.

Akciový trh. Snad již student prvního ročníku ekonomie by měl být poučen o tom, že vliv na pohyb akcií podléhá všemu možnému, ale jen ne skutečným ekonomickým či hospodářským faktorům. Je to určitý druh kasina, kde je možno uměle docílit změn kurzů s cílem miliardových zisků a mnohdy i posílení mocenských pozic.

Normální ekonomická krize je ekonomickou nutností. Tvrdí paní Šichtařová. Kdeže. V současné době je jen kolapsem většinou nereálně dosažených hodnot, které neodpovídají skutečným hospodářským výsledkům. Jde většinou o „hodnoty“, které byly vytvořeny uměle za  pomoci vzorců a formulí od velmi vzdělaných „ekonomů“.

Během takovýchto krizí bankrotují z velké části celkem zdravé podniky, které budují ceny svých produktů na základě reálných čísel odpovídajících úrovní té či oné společnosti. Paní Šichtařová píše, že jsou v nějakém ohledu neefektivní. Opatrné chození kolem horké kaše. Většinou jsou neefektivní proto, že jim bývá násilím diktována cena, za jakou „směji“ produkovat. A to většinou v relaci ke zcela cizím hospodářským systémům, anebo dokonce k systémům virtuálním.

Nehledě na to, že jsou většinou obětí velkých firem, které sice disponují virtuálními miliardami, ale nemají na placení běžných účtů. Tyto velké firmy jsou většinou součástí vládní politické moci, která jim zaručuje, že „stát“ nedopustí, aby ekonomicky kolabovaly. Právě v těchto chvílích dochází k nutnosti tisknout bezcenné peníze. A však i tyto možnosti nejsou neomezené a tak dochází ke kolapsům.

Takže kdo je vinen? Hlavně ti, kteří se domnívají, že ekonomie je exaktní věda. Přitom je to pouhé věštění z křišťálové koule. Většinou dobře placené a požívající velké úcty. Kupodivu ale na úrovni věšteckých televizních kanálů, které již pokládáváme za poněkud nemorální. Stále ještě se domníváme, že tržní hospodářství je celkem dobrou regulační alternativou.

Tedy zákon nabídky a poptávky. Konkurenční boj. Jistě, že se jedná o formu, která by mohla dát určitou záruku pozitivního vývoje kupředu. Jenže zapomínáme na jedno. Každý boj by měl být férový. A právě od této základní podmínky jsme se vzdálili tak dalece, že je to spíše tvrdý boj o přežití za každou cenu, kde je rána pod pás mnohdy tou jedinou záchranou. V současné době tedy postrádá veškerých morálních hodnot a necukne ani před „vraždou“.

A zabíjet se naučila naše moderní a vyspělá společnost na mnoho způsobů. Již není nutno použít  k odstranění konkurence fyzického násilí. Jsou zde zbraně „ekonomického“ charakteru, které jsou vyvíjeny odborníky zvláštního ražení. Jsou to ekonomičtí a právní žongléři, kteří dokáží zcela prázdné kapsy ve vteřině naplnit miliardou a ty  plné ve vteřině vyprázdnit.

Snad nejpravdivější z celého článku paní Šichtařové je závěr. I když také velice opatrně a alibisticky formulovaný. Celý globální ekonomický vývoj se neobejde bez otroctví. Hlavně ta malá společenství nemají jinou možnost. Buď se podřídí dobrovolně, či se toho dosáhne násilnou agresí, která většinou probíhá pomocí „politických“ změn.

Takže, pokud budeme mít štěstí a budeme pro někoho potřební, tak nás nechá přiměřeně žít. Podle zákona silnějšího. A právě u vzniku této moderní a „humánní“ formy ovládaní druhých byli velmi často „ekonomové“, kteří za pomoci těch nejabstraktnějších teorií vždy dokazovali, že se nacházíme na správné cestě.

Takže by bylo spíše na místě, pokud má paní Šichtařová ještě  trochu sebekritiky a studu, aby přestala plakat. V každém případě by se měla vzdát snah šířit pesimismus a strach z budoucnosti. Vždy se dá něco dělat. A  pokud k tomu nemá odvahu či originální nápad, protože její vzdělaní bylo asi poněkud vzdálené reálným potřebám občanů, tak by měla raději mlčet. Nebudou si muset potom i stěžovat, že ji nebaví omílat neustále to samé.

Již jsem pomalu nedoufal, že by mne něco donutilo naše televizní veřejnoprávní tvůrce také pochválit. Ale každý přeci ví, že pochvala je nedílnou současní výchovného procesu zlobivých dítek.

Již delší dobu pozoruji, že se energií nabití kreativní tvůrci kolem pořadu Interview ČT24 poněkud uklidnili. Skoro vzornou ukázkou byl včerejší rozhovor s paní ministryní Valachovou. V prvé řadě šlo o skutečný rozhovor – tedy ne interview – kdy jsem se celkem nerušen „uměleckou“ obrazovou tvorbou mohl zaposlouchat a dokonce i přemýšlet o právě sdělovaném.

Jistě, že občas došlo k nějakému tomu zaškobrtnutí, ale na konci jsem mohl konstatovat dvojí. V prvé řadě, že paní ministryně je se vší pravděpodobností kompetentní osobou, kterou je radno respektovat a pozorně jí naslouchat. A kupodivu mi k tomu ČT dala i možnost. Žádné nesmyslné „ilustrační“ záběry, prapodivné „objevné“ záběry kamery,  které mi dají nakouknout do každého rohu studia.

Snad ještě více  klidu by si zasloužila práce moderátorky, což by měl být standard, a i ještě více pečlivosti a citlivosti při prolínání textových informací. Ale jinak to bylo skoro na jedničku. Nu, ten stoleček je trochu komický, ale žádná tragédie. Ještě ale trochu váhám s konečným hodnocením. Jeden si nikdy nemůže být u ČT jist zda se nejedná o dočasný omyl, či nekontrolované vybočení z konceptu „mediálních“ odborníků, kterých se ČT ne a ne zbavit.

Jsem ale optimista. Doufám, že k takovýmto „omylům“ bude docházet častěji a divák získá možnost předkládané informace vnímat tak, jak to odpovídá jeho přirozenosti  a potřebám. Jistě, že se vše může zase zvrtnout. Nebezpečí vidím třeba v jistém experimentu, který se odehrává na ČT24 po osmé hodině večerní a trvá celých 90 minut.

Přiznám, že jsem záměr ne zcela pochopil, trochu mi to připomíná zábavný pořad plný překvapení. Je ale docela možné, že se jedná o jistý experiment, který by měl mít nárok na určitou shovívavost při prvních krůčcích. Je tedy radno si dát ještě nějaký čas na rozmyšlenou.

Tím ale míním nejen sebe, ale především autory pořadu, kteří si podle mého nejsou příliš jistí celkovým „tvůrčím“ záměrem. Stále je ještě více fascinuje technika, se kterou informaci prezentují, než informace samotná. Stará to neřest, které asi není tak jednoduché se zbavit.

A nebyla to léta jednoduchá, jeden musel psát opatrně, kličkovat na překážkové dráze ideologie, kdy se objevovaly i příkopy nečekané a záludné.

Existenční riziko bylo všudypřítomné, jeden se mohl znelíbit ze dne na den. Mohl skončit třeba u lopaty. Radostná změna to nebyla, ale bylo možno se zde setkat s lidmi, kteří se řídili pravidly solidárnosti, pomohli. Většinou bez škodolibosti. Jen tu a tam nějaká ta jízlivá poznámka o tom, zda takový intelektuál není přeci jenom parazitem.

Ale vcelku byl novinář respektován. Od vrchnosti, pokud byl poslušný, od občanů, pokud se snažil nepřekročit tu nevyslovenou červenou čáru, která dělila ty slušné od těch morálně zkorumpovaných a zaprodaných. Každý občan věděl, že se nedá psát o všem, ale vyznal se v tom, dokázal si věci přeložit, či jak se říkalo, četl mezi řádky.

Byl také neskonale vděčný pokud mohl číst o strastech ale i radostech normálního žití. Rozpoznal upřímnou snahu všech těch, kteří se snažili vnést do poněkud prapodivného ideologií ovládaného světa pocit člověčí normality. Miloval ty, kteří psali o lidských emocích, které se diktaturou nedají potlačit. Rád si početl o dobrých lidech, jejich snech, touhách a dokonce úspěších.

A dnes? Novinář je nenáviděn. Proč to? Možná třeba tím, že tehdy bylo občanu jasné, že veškerou vinu na neštěstí a nezdarech nesou na svých bedrech komunisté a ti mocní v Moskvě. Bylo to principiální rozhodnutí. Takříkajíc zásadní, nebylo o čem diskutovat. Plně to odpovídá i myšlení společnosti, která není ochotna sebekriticky uvažovat. Ostatně je to i princip antisemitismu.

Člověk už to má asi trochu v krvi. Vždy rád hledá viníka, kterému by podsunul vlastní chyby a obvinil ho z vlastního neštěstí, o které se sám přičinil. Že by se tedy tím fackovacím panákem v dnešní době stali novináři? Vypadá to tak. Není sporu o tom, že si mnohdy tuto roli zaslouží. Jsou to však vůbec ještě novináři?

V převážné míře ne. Spíše se z nich stávají prodejci informací, mnohdy na úrovni šmejdů. Ale z čeho žijí šmejdi? Vždy z nevědomosti či naivity druhých. A je jedno zda prodávám zázračnou deku, či zaručeně „pravdivé“ informace. Princip je stejný. I to pozdní probuzení, kdy jeden zjistí, že opět naletěl.

Co s tím? Prostě se naučit opět přemýšlet. Naslouchat třeba těm, kteří opravdu něco vědí. Neskočit na každý lákavý špek jen pro jeho vůni. Pochopit, že není viník jako viník. Když nakupuji u šmejdů, tak jsem v podstatě sám vinen a je přirozené, že asi za to budu potrestán. Dříve nebo později.

Pokud si však dobrovolně nakupuji lži od jedněch, abych jich pak používal jako zbraně proti druhým a vinil ze lži zase ty, je to jen přiznání vlastní nevědomosti. Je to prapodivný masochismus sloužící jen k zakrývání vlastní frustrace, nespokojeností sama se sebou. Nicméně je to celkem obvyklá lidská vlastnost.

Většinou proti ní bojovali právě novináři. Snažili se mnohé vysvětlit, často ochraňovali ideje staré a dobré, aby pak přišli s myšlenkami novými a převratnými. Nechceme si to přiznat, ale tvořili určitou společenskou elitu. Ale nebyli to nějací samozvanci. O kvalitu jejich intelektu rozhodovala společnost, občané, kteří je četli, pouštěli se do diskusí, či je dokonce obhajovali. A to vše s patřičným respektem. Nebyl to také problém, novinářů nebylo mnoho, občan mohl mít v tomto názorově vyhraněném světě celkem dobrý přehled.

A dnes. Máme absolutní svobodu slova a projevu. Tím máme logicky na tisíce, možná už desetitisíce „novinářů“. Může jim být každý občan. Kdekdo může psát kdeco. Kdekdo může hlásat kdeco. Kdekdo může hlásat pravdy, ale také úplné lži. Kontrola neexistuje. Nikdo už nemůže posoudit, kdo lže a kdo mluví pravdu. Každý může být oslavován jako hlasatel pravdy a zrovna tak zatracen jako šiřitel lží. Bez ohledu na faktickou podstatu.

Co s tím? Asi se  už nedá nic dělat. Prožíváme období absolutní dekadence, ničíme kulturní hodnoty minulosti a morální řád společnosti, která asi překročila intelektuální zenit. Milujeme vše negativní, rádi se díváme, když druzí krvácí. Jsme vděčnými odběrateli všech negativních produktů mediálního světa.

Jsem snad přeci jenom příliš velký pesimista? Propadl jsem i já negativismu? Částečně. Přestávám totiž věřit v občana jako takového. Nejsme si jist, zda je ještě ochoten přijmout kritiku. Zda je ochoten i uvěřit, že se možná mýlí. Zda ještě snese, aby mu někdo do očí řekl, že se chová jako hlupák.

Že není tak vševědoucí, za jakého se pokládá. Že podléhá hysterii a davové psychóze. Poukazuje třeba na primitivní násilí a prodává ho za „vůli“ lidu. Je ochoten nesmyslně bojovat proti Islámu, aniž by se nechal poučit, v čem tkví opravdové nebezpečí islámských fanatiků. Posílá děti do škol, aniž by se staral o to, aby z nich vycházeli vzdělaní jedinci vyzbrojení morální odpovědností vůči společnosti.

Občan se v dnešní době vzdal veškeré odpovědnosti za vývoj společnosti. Jediné co většinou provozuje, je hledání viníků. Hledá zastupitele pro vlastní nerozhodnost a obavu převzít odpovědnost. A novináři jsou v dnešní době opravdu vhodných objektem tohoto alibistického snažení. Je možné je obvinit ze všeho.

Problém je jenom v tom, že si občan ani neuvědomuje, že si existenci skutečných novinářů vlastně ani nepřeje. Netouží po tom, aby zde byl někdo, kdo je schopen a ochoten kritizovat skutečná negativa ve vývoji společnosti. Libuje si totiž v tom, aby i nadále mohl beztrestně nakupovat u šmejdů. Potřebuje jen takové novináře, kteří ho pokrytecky ujistí, že těm  podvodníkům nenaletěl, že nakoupil dobře. V žádném případě nechce slyšet, že přitom zaplatil vlastní duší.

Nejenže je to pohledná ženská, ale také něco umí, má z toho radost a mnohý chlap by se měl stydět. Hlavně naši politici. Střílejí Pánu Bohu do oken a pak se plouží na trestných metrech.

Nějak se přesto vždy doplazí do cíle, o jejich konečné pořadí však nikdo nejeví zájem. Jen ti nadšenci, kteří je volili domnívajíce se, že sázejí na dobré koně. Nic z toho. Pravda, občas trefí do černého, ale pak vyděšeně zírají, že to byl falešný terč.

Na startu se sice ošívají nervozitou, ale spíše z toho, že si nejsou jisti, zda se vůbec účastní správného závodu. Kde je cíl netuší, nezbývá jim tedy nic jiného, než následovat ty rychlejší a doufat, že se tak dostanou do cílové rovinky.

S tím vším nemá Gábina problém. Pravda, občas musí někdo dohlédnout, aby přišla včas a aby i  výstroj byla  kompletní, ale když zazní výstřel, tak je vše jasné. Jak trať, tak cíl. Prostě ví, co musí udělat, pokud chce vyhrát. Na trati se již neztratí, klidně může běžet první, aniž by se zatoulala.

O našich politicích se něco podobného říci nedá. Beze všech těch poradců a našeptávačů by asi po několika metrech zůstali bezradně stát. Jsou vždy vděční, když konečně někdo běží kolem a oni se pokusí pověsit se mu na paty. Je to mnohdy zničující tempo, záchrana většinou přichází ze zadních řad, tedy od těch pomalejších.

To vše je pro Gábinu nezajímavé. Chce vyhrát, určovat tempo. A hlavně, prožít tu nepopsatelnou radost z vítězství. Když se občas něco nepovede, tak se to rychle rozebere a zapíše do paměti s pokusem neopakovat staré chyby.

Politik uvažuje jinak. Neustále opakuje staré chyby, je  tomu zvyklý. Jeho cílem není je odstranit, ale pokusit se omezit škody, které tímto činěním způsobuje. Je to podstata našeho politika. Nepřipustit vlastní chyby. Jak minulé, tak současné a pochopitelně i ty přesně naprogramované chyby budoucí.

A tak neustále reformujeme nefungující. Bruselský kolos, zdravotnictví, školství, sociální systém…….výčet je nekonečný. Ale v podstatě jsou to jen nekonečná trestná kolečka za minutí se cíle. Nesmyslné plýtvání energie národa, zneužívání trpělivosti občanstva. Vše slouží jen ke zvyšování nespokojenosti a nedůvěry v naše vládnoucí struktury.

Spolu s tím stoupá intelektuální dryáčnictví mnohých jedinců, kteří využívají situace a derou se kupředu s hesly, která zní kategoricky a mnohdy i lákavě. Jsou to většinou morální trosky, které pomocí agresivního vystupování jen zakrývají vlastní nejistotu a myšlenkovou chudost, která by si spíše zasloužila zcela opatrného soucitu, v žádném případě však obdivu.

A tak se zase těším na další sportovní přenos. Chci načerpat trochu toho živočišného elánu. Té radosti z lidského umu, kde je tou největší odměnou skutečné a nefalšované vítězství. Trefit se do černého, říká se tomu v lidové moudrosti.

Tedy pokud se domníváte, že by nebylo na škodu zachránit vaši pověst v naší společnosti, která pro vás nachází více jak často jen slova nepochopení a mnohdy i opovržení.

Jako důkaz třeba slova paní ministryně, které se vyjádřila k vedení školy, kde zdomácněly celkem volné mravy. Každý si tam dělá co chce, jeden šikanuje druhého a pan ředitel nad tím trůní s bohorovností absolutního nevědomce, ignoranta a ješitného vládce, který postrádá jakoukoli morální odpovědnost.

Co tedy k tomu paní ministryně? Jestli tomu tak je, tak by pan ředitel a vedení mělo odstoupit. A co k tomu příslušný magistrát? V podstatě to samé jen v růžovém. On by pan ředitel měl dobrovolně odejít. Co z toho vyplývá? Alespoň pro mne. V naší společnosti neexistuje nikdo, kdo by byl ochoten převzít morální odpovědnost za úroveň našeho školství.

Se vší pravděpodobností je to i všem, kteří by za to odpovědní být měli, dokonce zakázáno legislativou. Může mi někdo rozumně vysvětlit na co si to tu v Česku hrajeme? Každopádně dokazujeme, že naše školství je odvislé od systému, který nemá nic jiného na starosti, než ho zničit. Je jen důkazem, že jsme se spokojili s tím, že nad vzděláním vládnou sice vzdělanci, ale nikdo se nestará, co to vlastně studovali.

Či jsou to již mentální produkty zcela nefunkčního vzdělávacího systému? Tedy nacházíme se ve stavu, který trochu připomíná perpetum mobile? Tedy hloupý systém si sám pro sebe produkuje hloupé zastánce, kteří jsou zárukou neměnnosti struktury jako takové? Nic ve zlém, ale trochu mi to připomíná staré časy, kdy se pro tyto účely studoval marxismus-leninismus na speciálně vedené ideologické škole.

Nepokládám se za nevychovance, ale za vlasy mne nesměli tahat ani komunisté a tak není důvodu, proč bych to měl povolovat mým žákům. Zákon sem, zákon tam. A rodiče, kteří si přijdou potom stěžovat? Prosím? Zůstanou před branou školy stejně jako jejich povedená a nevychovaná dítka. Tak tomu vždy bylo a být musí. Tedy pokud se domníváme, že naše společnost se v budoucnosti neobejde bez vzdělaných a slušných občanů.

Pokud tedy žijeme v době, kdy se pedagogika nachází v určitém bezvládí, nezbývá nic jiného, než aby vše vzali do rukou učitelé. Ano, byl bych proto, aby to byli učitelé a ne pedagogové. Důvody jsem již uvedl. Prostě ti, kteří nemají problémy minimálně s verbální rákoskou. Kteří se neobávají, že nekompromisní slovo a důslednost „láme“ jedinečnost prapodivných charakterů, které jsou tak jako tak velkým nebezpečím pro každého slušného občana naší společnosti.

Nezbývá nic  jiného, než aby se učitelé jednotlivých škol pokusili nastolit pořádek. Určitě bude možné najít i velkou podporu od těch rodičů, kteří chtějí posílat děti do škol bez obav před šikanou všeho druhu, včetně našeho zákonodárství. Že to vypadá na vzpouru? Jistě. Ale kde jinde je možno začít bránit duchovní bohatství, než právě ve škole. Kde  jinde je možno obnovit základní morální hodnoty určující lidské vztahy?

Že se to těm nahoře nebude líbit? V to doufám. Že se možná začnou bránit všechny možné „privátní“ spolky, které ovládají naše školy? Tedy myslím ty, které za velký peníz velmi špatně suplují povinnosti jinak přináležející ministerstvu školství? Těším se na to, kdy všichni ti „experti“ vyrukují na veřejnost, aby zde dokázali zbytečnost vlastní existence.

Pravda, žádat od učitelů nějakou vzpouru proti vrchnosti je trocho odvážné, zvláště při pohledu na jejich platy. Stát s nimi doposavad  zachází jako s onucí. Přidá jen když musí. Má také problém s tím, zda si vládnoucí vrstva může vůbec dovolit konkurenci vzdělaných občanů. Vládnout hlupákům je přeci jednodušší.

Takže je zbytečné chodit kolem horké kaše. I za ty platy je nutno najít odvahu a pokusit se spoluprací učitelů a rodičů nastolit pořádek. Určitě se najde dost těch,  kteří pokládají vzdělaní za nezbytné. Ale, prosím, vzdělání jako takové, ne kupování si titulů, které se v naší společnosti rozmohlo tak dalece, že je možno hovořit o samostatném hospodářském odvětví. Negativní dosah tohoto trendu již postihuje mnohá společenská a hospodářská odvětví.

Jak já říkám: Čím dál tím více nám vládnou vzdělaní nevzdělanci. Teď již dosáhli i skoro definitivní kontroly nad školstvím, což jim ze strategického pohledu zajišťuje stabilní mocenskou pozici. Jejich budoucnost se tím stává jistou. To, že tím ohrožují budoucnost národa samého je v nejmenším nevzrušuje. Proč také. Společenská a morální odpovědnost je obor, který již s úspěchem vymítili ze všech škol.

Obnovit autoritu učitele je společenský problém. Ale životně důležitý pro budoucnost. Strašně bych si přál, aby to pochopily naše vládnoucí „elity“. Jsem však skeptický, protože to není v jejich zájmu. Ti jedinci by museli přiznat veškerou vinu, která vedla k dnešní situaci. A to je opět něco, co se ve škole již „nestačili“ naučit.

A tak jedině spolupráce rodičů a učitelů může být protiváhou proti „zákonům“ které ničí naše školství. Musí to být vzpoura proti vrchnosti. Bohužel. Teror státu dosahuje v mnoha oblastech vrcholu. A školství jako takové je vždy zcela precizním obrazem těchto snah. Zde si totiž „stát“ vychovává občany k obrazu svému. A dlužno podotknout, že tak poslední dobou činí velmi úspěšně.

Korupce, podvody a okrádání se navzájem dosahuje neustále mnohem vyšší „kvality“. Je více jak patrno, že jsou zde činí velmi „vzdělaní“ lidé, kteří se honosí neskonale odbornými vědomostmi, jež jim umožňují škodit společnosti přesně podle litery zákona. Stačí se podívat na rozsah kriminality, která již ovládá celý internetový svět.

Inteligentní společnost, která má ještě zbytky morálních hodnot, by neměla mít problém s nastolením pořádku na oné inkriminované škole. Měl by na to stačit maximálně měsíc. Ani o den déle. Každá hodina navíc jen dokazuje neschopnost a neefektivnost našeho systému školství a přináší jen další argumenty dokazující naši kulturní dekadenci.

Nerad používám silných titulků, ale jsem pěvně přesvědčen, že by to prospělo k ozdravění ovzduší a možná zachránilo i EU, jehož rozpad by asi pro nás byl katastrofou.

Celé to společenství mi připadá jako velký koláč, ze kterého zmizeli rozinky. Dlouho dobu byly chutné a šťavnaté a hlavně jich bylo tolik, že se nikdo nestaral o to, jaká je kvalita těsta, zda je vůbec dobře uhněteno, zda opravdu vykynulo a zda teplota trouby byla správná. A  také, že je tam nějak moc všelijakých kuchtíků.

Většina z nás se také nechala nachytat reklamním obalem a nečetli jsme návod k použití. Už se nedá zakrýt, že tehdejší kuchaři byli amatéři. Něco jako pejsek a kočička, když se rozhodli upéci ten nejlepší dort světa. Zdá se to neuvěřitelné, že jsme tak dlouho ďobali rozinky a netečně přihlíželi politickému vývoji, který již od prvopočátku naznačoval, že se jedná o velký experiment s nejasným koncem.

Pravda, ostatně tak jak už to bývá, ta idea nebyla a i nadále není špatná. Jenže to troskotá na tom, že se právě na počátku zakladatelé starali jen o vlastní zájmy a ostatním nabízeli dostatek pamlsků, kterých se nyní nedostává. A teď to vypadá tak, že se Brusel stal bojištěm politiků, kteří zde dokazují domácím voličům sílu, s jakou bojují o národní suverenitu jednotlivých států.

Dalo by se říci, že tu státní samostatnost nebojácně vytahují z toho nedopečeného těsta, které je směsicí kulturních identit a zájmů. Tak nějak mi to připomíná osud starší generaci známého společenství s názvem RVHP. Nechme stranou ideologii a připusťme, že ta myšlenka také nebyla špatná. Jak to dopadlo víme. Ten systém nefungoval ani po dobrém a ani po zlém, protože jeho motorem byla diktatura.

Jsme na tom dnes jinak? Ano. Je to trochu horší. Většina států se nechala dobrovolně koupit. Došlo k ekonomické provázanosti a závislosti. V podstatě se jedná o politickou korupci nadnárodního charakteru, která sebou přinesla i určitou formu diktatury, bez které se makro ekonomické a národnostně nesourodé  systémy neobejdou.

Se zvyšující se potřebou opodstatnit existenci umělého sytému EU, který jen formálně vyjadřuje společné zájmy, bylo nutné zvýšit i míru úplatku a i sílu diktátu. Tento vývoj však dosáhl hranice únosnosti ve vnímání občanů jednotlivých států, kteří se stále více stávají cizinci ve vlastních zemích. Jejich každodenní život již povětšinou nemůže řídit místní starosta, ale jim neznámá byrokratická smečka v Bruselu.

Tento vývoj dosáhl určitého kritického bodu, kdy je více jak jasné, že byly porušeny zákony statiky takovýchto systémů. Jsme v situaci, kdy nám současný stav nevyhovuje, ale rozpad celého umělého společenství by měl asi katastrofální dopad na jednotlivé státy propojené právě oněmi politickými a hospodářskými korupčními vazbami.

Jsme také v  situaci, kdy je kupodivu možno Brusel vydírat. Dělá to již každý politik, který doma bojuje o voliče. Paradoxem je, že tak vlastně vydíráme sami sebe. Již to nutí k zamyšlení, protože je tím naznačeno, že se jedná vlastně o neřešitelný problém, zcela jasnou konstrukční chybu.

Řešení? Pragmatické. Odstranit vše nadbytečné, opticky lákavé a politicky lživé. Konečně se odhodlat poslat asi tak dvě třetiny všech euro poslanců domů. Konečně si přiznat, že osud jednotlivých národů a tím i celé Evropy není odvislý od regulací žárovek, výkonu vysavačů, zahnutých okurek a nesmyslných zásahů do jídelníčku každého občana EU.

Tím by se konečně i zlikvidoval celý ten zkorumpovaný systém lobbyistů, který vládne celé té nepřehledné mašinérií privátních zájmů nadnárodních společností toužících po ekonomické moci a nadvládě. Konečně by se zastavily všechny ty nesmyslné regulace, které vrhají každého občana jen do područí pro něj neznámých sil.

Osud Evropy může ležet jen v rukách samostatných a sebevědomých státních celků, které jsou ochotny dobrovolně spolupracovat na řešení problémů zachovávajíce přitom skutečný respekt bez ohledu na rozdílnosti vnitřního uspořádaní. Jedině tak je možná dohoda na obraně proti společnému nebezpečí, či dokonce nepříteli. Nic více, nic méně.

Vše ostatní je politický podvod a slouží jen k osobnímu přežití po moci toužících jednotlivců, kdy se prostý občan stává moderním otrokem neuskutečnitelných politických snah a ideálů populistických podvodníků. Brusel se musí stát platformou pro vzájemný dialog. Dnes tvoří absurdní paralelní vládní strukturu, která násilím a diktátem bojuje o poddané.