Nerad používám silných titulků, ale jsem pěvně přesvědčen, že by to prospělo k ozdravění ovzduší a možná zachránilo i EU, jehož rozpad by asi pro nás byl katastrofou.
Celé to společenství mi připadá jako velký koláč, ze kterého zmizeli rozinky. Dlouho dobu byly chutné a šťavnaté a hlavně jich bylo tolik, že se nikdo nestaral o to, jaká je kvalita těsta, zda je vůbec dobře uhněteno, zda opravdu vykynulo a zda teplota trouby byla správná. A také, že je tam nějak moc všelijakých kuchtíků.
Většina z nás se také nechala nachytat reklamním obalem a nečetli jsme návod k použití. Už se nedá zakrýt, že tehdejší kuchaři byli amatéři. Něco jako pejsek a kočička, když se rozhodli upéci ten nejlepší dort světa. Zdá se to neuvěřitelné, že jsme tak dlouho ďobali rozinky a netečně přihlíželi politickému vývoji, který již od prvopočátku naznačoval, že se jedná o velký experiment s nejasným koncem.
Pravda, ostatně tak jak už to bývá, ta idea nebyla a i nadále není špatná. Jenže to troskotá na tom, že se právě na počátku zakladatelé starali jen o vlastní zájmy a ostatním nabízeli dostatek pamlsků, kterých se nyní nedostává. A teď to vypadá tak, že se Brusel stal bojištěm politiků, kteří zde dokazují domácím voličům sílu, s jakou bojují o národní suverenitu jednotlivých států.
Dalo by se říci, že tu státní samostatnost nebojácně vytahují z toho nedopečeného těsta, které je směsicí kulturních identit a zájmů. Tak nějak mi to připomíná osud starší generaci známého společenství s názvem RVHP. Nechme stranou ideologii a připusťme, že ta myšlenka také nebyla špatná. Jak to dopadlo víme. Ten systém nefungoval ani po dobrém a ani po zlém, protože jeho motorem byla diktatura.
Jsme na tom dnes jinak? Ano. Je to trochu horší. Většina států se nechala dobrovolně koupit. Došlo k ekonomické provázanosti a závislosti. V podstatě se jedná o politickou korupci nadnárodního charakteru, která sebou přinesla i určitou formu diktatury, bez které se makro ekonomické a národnostně nesourodé systémy neobejdou.
Se zvyšující se potřebou opodstatnit existenci umělého sytému EU, který jen formálně vyjadřuje společné zájmy, bylo nutné zvýšit i míru úplatku a i sílu diktátu. Tento vývoj však dosáhl hranice únosnosti ve vnímání občanů jednotlivých států, kteří se stále více stávají cizinci ve vlastních zemích. Jejich každodenní život již povětšinou nemůže řídit místní starosta, ale jim neznámá byrokratická smečka v Bruselu.
Tento vývoj dosáhl určitého kritického bodu, kdy je více jak jasné, že byly porušeny zákony statiky takovýchto systémů. Jsme v situaci, kdy nám současný stav nevyhovuje, ale rozpad celého umělého společenství by měl asi katastrofální dopad na jednotlivé státy propojené právě oněmi politickými a hospodářskými korupčními vazbami.
Jsme také v situaci, kdy je kupodivu možno Brusel vydírat. Dělá to již každý politik, který doma bojuje o voliče. Paradoxem je, že tak vlastně vydíráme sami sebe. Již to nutí k zamyšlení, protože je tím naznačeno, že se jedná vlastně o neřešitelný problém, zcela jasnou konstrukční chybu.
Řešení? Pragmatické. Odstranit vše nadbytečné, opticky lákavé a politicky lživé. Konečně se odhodlat poslat asi tak dvě třetiny všech euro poslanců domů. Konečně si přiznat, že osud jednotlivých národů a tím i celé Evropy není odvislý od regulací žárovek, výkonu vysavačů, zahnutých okurek a nesmyslných zásahů do jídelníčku každého občana EU.
Tím by se konečně i zlikvidoval celý ten zkorumpovaný systém lobbyistů, který vládne celé té nepřehledné mašinérií privátních zájmů nadnárodních společností toužících po ekonomické moci a nadvládě. Konečně by se zastavily všechny ty nesmyslné regulace, které vrhají každého občana jen do područí pro něj neznámých sil.
Osud Evropy může ležet jen v rukách samostatných a sebevědomých státních celků, které jsou ochotny dobrovolně spolupracovat na řešení problémů zachovávajíce přitom skutečný respekt bez ohledu na rozdílnosti vnitřního uspořádaní. Jedině tak je možná dohoda na obraně proti společnému nebezpečí, či dokonce nepříteli. Nic více, nic méně.
Vše ostatní je politický podvod a slouží jen k osobnímu přežití po moci toužících jednotlivců, kdy se prostý občan stává moderním otrokem neuskutečnitelných politických snah a ideálů populistických podvodníků. Brusel se musí stát platformou pro vzájemný dialog. Dnes tvoří absurdní paralelní vládní strukturu, která násilím a diktátem bojuje o poddané.