kotyk-blog.cz

Poslední dobou se odvíjí taková poněkud zvláštní politická debata o tom, že prý máme málo občanů, kteří jsou  ochotni bránit naši zem. Plánují se sice zase odvody, ale i samotní odborníci jsou více jak skeptičtí, prý ta svalová hmota posilovaná jen pohybem počítačové myši je nedostatečná k tomu udržet zbraň.

S tím se asi dá něco udělat, trocha pohybu by to zachránila. A když ne už armádu, tak alespoň by člověk udělal něco pro své zdraví. Větší potíž je ale se slabostí ducha. Tedy ne v tom smyslu, že by naše inteligence stejně rapidně klesla, jako ta svalová výkonnost, to ne, spíše prý chybí nadšení. Ochota bojovat za zemi českou.

Za naši Českou republiku, tedy jak se říká za vlast. Za to místo, kde jsme se narodili a kde žijeme. Je to smutné a zarážející. I když pro vysvětlení možná nemusíme chodit daleko. Normálně je člověk vždy ochoten chránit to, co mu patří, co si vydobyl v potu tváře, co má rád. Mnohdy má ale potíže bojovat za cizí, za něco co patří jinému, prostě ochraňovat výdobytky jiných.

A tak se ptám: Kolik z nás má ještě pocit, že mu naše zem ještě patří? Vždyť i z historického pohledu to nemáme zrovna lehké. Bylo to mnohdy jen pár desetiletí, kdy jsme byli páni sami nad sebou.  A pak jsem zase o vše přišli, ale vždy jsem to přeci jenom nějak přežili a znovu zabojovali. Naposledy za té revoluce, kdy postačilo cinkat svazky klíčů. A zase tu byl pocit, že nám naše zem opět patří.

Co se tedy událo od té doby, že nejsme zrovna ochotni to vše hájit se zbraní v ruce? Krátce řečeno byl to kolosální výprodej všeho, co nám najednou patřilo. V podstatě to byla veřejná dražba. Co se dalo, to se prodalo pokud možno cizákům a podvodníkům. Tedy pokud to ještě předtím někdo neukradl. Existují tisíce případů. Já se ale zmíním jen o jednom, který pokládám za nevíce ponižující a více jak symbolický.

Občané se na mnoha překrásných místech stále ještě dívají na rozkošné české vody, na ty krásné potůčky a řeky tolik opěvované v naší kultuře. Když se ale z nich chtějí napít, tak přijde nějaký cizinec a chce za to peníze. Jen to zkuste se takové vody napít a přitom si nechat v uších znít naši hymnu. Patetické? Naivní? Hloupé? Možná, ale ne snad také trochu smutné a možná i urážející a ponižující?

Víme vůbec, kolik nám z toho, co vidíme kolem sebe, ještě náleží? Nediskutujeme snad denně o tom, že nás politici ignorují, že máme pocit, že nás každý den připravují kousek po kousku o naši zemi. Že neustále čachrují s naší identitou v zájmu někoho jiného? Kde všude již bojují naši vojáci, aniž bychom si byli jisti, že to je nejen pro dobrou věc, ale také za nás, za naši vlast a svobodu?

A já se divím, že se politici diví, že není mnoho těch, kteří by byli ochotni chránit něco, co nám možná už ani nepatří. Vždyť už i ta nebanálnější rozhodnutí za nás dělá někdo jiný a my se podřizujeme. A začalo to někdy nějakou pitomou žárovkou a končí to tím, že kdosi rozhoduje o tom, zda smíme mít na našich domovech zámky.

Nevím kam „ideologicky“ patřím, ale nejsem v žádném případě pacifistou. Jsme ochoten bránit zem, ve které žiji. Ale jen tu, která mi dá pocit bezpečí a která je ochotna mne bránit před mnohým záludným cizákem. Ať už má v kapsách miliardy, či jen díry. Zem, která bude chránit mé právo otevřít dveře mého domu jen tomu, ke  komu mám důvěru, nad nímž mám  možná lítost, komu se rozhodnu pomoci.

Takže milí a starostliví politici: Vraťte nám naši zemi a my ji pak budeme ochotni bránit.

Pochopitelně, že to míním s nadsázkou, ale vážně si myslím, že by se ta zpráva, která se na iDNES objevila, jim neměla dostat do rukou. Ministerstvo paní Marksové se totiž rozhodlo k rasantnímu činu, jehož cílem je šéfovou mediálně prodat. Díky pořádnosti a serióznosti autora článku jsem měl možnost si dokonce přečíst i originál veřejné zakázky, kterou se hledají zájemci pro tento počin. Nejde o málo peněz, skoro o půl miliónu.

Opravdu absurdní Nebudu zabíhat do detailů, každý, kdo  má zájem se může díky internetu o všem dočíst. Ale snad jen perličku. V té zakázce je třeba vyžadováno zorganizování tiskové konference s termínem 19.5.2015 s tím, že místo konání musí být oznámeno 14 dní předem. Datum pro odevzdání nabídky na tuto zakázku je však 4.5.2015. Takže by každému trochu vzdělanému člověku mělo dojít, že tento dokument psal buď úplný hlupák, anebo, což by bylo více praktické, již někdo ví, že zakázku obdrží a může se připravit.

Každopádně požadovaný „externí“ servis vlastně přesně popisuje práci normálně fungujícího tiskového oddělení. To má totiž připravovat potřebné materiály a tiskové konference. Tiskový mluvčí musí vydávat zprávy, které jsou pro novináře zajímavé. A i sama paní ministryně musí na veřejnosti  hovořit tak, aby televizní novináři projevili zájem o nějakou tu hlubokomyslnou myšlenku. Pak se budou o ni zajímat i redaktoři ČT v Událostech. I tam by se totiž paní ministryně měla dostat pomocí této „veřejné“ zakázky.

Pakliže panuje všeobecný nezájem o ideová „poselství“ tohoto ministerstva, tak nepomůže žádná reklamní kampaň. Doufám také, že doposavad není možné, aby si vysílací čas veřejnoprávního média mohla nějaká soukromá reklamní agentura koupit a tam prezentovat svého zákazníka. Byť by to byl i ministr. Takže to vše vypadá spíše tak, že  ministerstvo paní Marksové se chce veřejnosti ukázat jako absolutně amatérský podnik, který musí prosit o přízeň, ba dokonce soucit veřejnosti. Já ho tedy nemám. Veřejně dokazovat neschopnost ministerstva nepokládám ani za špatný vtip.

Spíše jen důkaz toho, že v této souvislosti diskutovat o platech takto pracujících úředníků je poněkud absurdní. Vždyť jen hledají pomocí veřejných zakázek někoho, kdo by pracoval za ně. Takže se vrátím k titulku. Pro naše Romy by ten článek na iDNES měl být jen potvrzením, že pokud se rozhodli, jak mi tvrdíme, ždímat veřejné peníze, že v tomto úsilí nejsou sami a že samotné ministerstvo je jim vzorovým příkladem.

Paní Marksová, takto pohlíženo, by nám byl vlastně vzdělaný Rom spíše přítěží, než integrovaným občanem. Co Vy na to?

Článek, který mne donutil k tomuto textu je k nalezení zde.

Říká se, že děti jsou budoucnost národa. Kupodivu to vědí i ti islámští fanatici. Výjimkou netvoří ani ti, kteří vzali Palestince jako rukojmí. Jejich starost o dětskou zvědavost by mohla vypadat na první pohled opravdu dojemně. Není to tak, že by palestinské děti jenom házely kameny, celkem rády se i učí, většina touží studovat, v té době byla v módě Káhira.

V pásmu Gazy mi zůstala v paměti hlavně jedna škola. Dominovala jí organizace Hamás, plně ji také finančně podporovala. Byla to škola řízená podle religiózních pravidel, svým způsobem tedy jednostranně orientovaná. Točil jsem tam nějakou slavnost, bylo to něco mezi odborovou estrádou a spartakiádou. Všechny děti způsobně odříkávaly předepsané a pilně naučené, zanícení desetiletí řečníci nebyli výjimkou.

Celkem mne to znechutilo, mám v sobě určitou averzi, když někdo znásilňuje dětskou duši, když má jeden pocit, že před ním stojí cvičené opičky. Na druhé straně však bylo nutné se zamyslet nad tím, že zde bylo vše zadarmo, včetně uniforem a jídla, a existovaly tisíce rodin, které neměly jiné přání, než aby se zde mohly vzdělávat jejich děti.

Alternativou totiž byly školy spravované autonomií pana Arafata. Existovala na to honosná ministerstva, kde seděli úředníci a neměli potuchu, co se od nich očekává. Nebylo to také důležité, jejich posty vymyslel kolega z EU a platy pocházeli od občanů Evropy. Jak tento „státní“ aparát školy spravoval a jak to v nich vypadalo, jsem popsal posledně. Největším problémem chudých rodičů pak bylo sehnat peníze nejen na jídlo, ale i na školní uniformy, které jsou zde povinné.

Organizace Hamás byla vlastně jedinou představitelkou sociální pomoci. Začínalo to u mateřských školek a končilo nemocnicí, kde našli útočiště staří a bezmocní. Nejen to. Existovaly sklady potravin pro chudé. Byla vyplácena pomoc rodinám, jejichž mužové seděli ve vězení. Vdovy po bojovnících za „svobodu“ dostávaly rentu.

To vše v dobách, kdy do této oblasti proudily z Evropy desítky miliónů dolarů měsíčně. Končily však na privátních kontech pana Arafata. Byl to on, který jako jediný měl podpisové právo. Platil vše osobně. Mnohdy i ty, které potřeboval k občasnému rozdmýchání teroru, pakliže vznikalo podezření, že se moc přátelí s Izraelem.

Zvláštní to poltická ideologie na cestě k samostatnosti. Sám asi věděl, že to je slepá ulička. Proto i ten poněkud zvláštní vztah ke vzdělání. Neměl nic proti tomu, aby fanatický Islám zůstal aktivní, aby byl vždy po ruce. Věděl dobře, co se v hlavách radikálních muslimů odehrává. Byli to neoficiální spojenci pro kritické okamžiky, kdy bylo nutno dokázat, že hrdinové ještě nevymřeli.

Nebylo proto divu, že jsme měl možnost hovořit s mnoha klučiny, kteří mi se zářícím pohledem vyprávěli, že jejich snem je stát se martyrem. Zabít co nejvíce nevěřících a vysloužit si tak přístup do ráje všech pravých muslimů, kde je bude očekávat 72 dívek nedočkavě nabízejících svou nevinnost.

Ano, děti jsou budoucnost národa.

Proč se tak hloupě ptám? Trochu jsem si zavzpomínal na doby, kdy nad námi vládli soudruzi. Tedy komunismus. V prvé řadě proto, že to byla politická mocenská struktura, která velmi jednoduše umožňovala mnohým postoupit na společenském žebříčku a dostat se do pozice nadvlády nad druhými. Tato cesta byla otevřena každému. Jak těm, kteří tento princip prokoukli a zjistili neutuchající možnosti osobního úspěchu, tak těm, kteří si s jeho pomocí mohli vyřídit staré účty se sousedem.

Splnit pravidla pro tuto účast na moci byla více jak jednoduchá, mnohdy si stačilo přečíst brožůrku o pár stránkách, aby se jeden dověděl, co je správné a co ne. Při pohledu na strukturu společnosti přichází logické zjištění, že se tím otevřela cesta i lidem celkem nevzdělaným, ba dokonce hloupým. Tomu také většinou odpovídaly charakterové vlastnosti.

Specifickou zbraní ochraňující tento systém byla nenávist k inteligenci. Hlavně té, která se pokoušela pokračovat v kulturní tradici národa v plné šíři. Těm odvážlivcům se dostalo specifického označení: Nepřátelé socialismu, komunismu. Prostě to byli protispolečenské živly, které je nutno separovat a umlčet.

Tragédií dnešní doby je fakt, že takové mocenské struktury přežívají a uplatňují se dodnes. Naše společnost se nechala uchlácholit. Domnívala se, že odstraněním komunistického režimu neodvratně došlo k ozdravění společnosti. Částečně ano, ale zůstalo nepovšimnuto, že tento princip moci v podstatě nemá s komunismem nic společného. Respektive jenom to, že to byla nejlepší forma, jak jej uplatnit v praxi.

Pravda, ty přehledné a „všem“ srozumitelné brožurky již neexistují. Od jedince,  který touží po moci, se vyžaduje studovanost. Vše je trochu komplikovanější, stát se úspěšným politikem již vyžaduje určitou inteligenci. Jedno však zůstalo. Netřeba charakteru a páteře. To vše je spíše brzdou kariérního vývoje.

A tak se ptám, co všechno se to asi dnes studuje na všech těch školách, které se zabývají společenskými vědami, ba dokonce hovoří o humánním vzdělání. Vědí ještě absolventi všech těch oslňujících oborů co je to lidský charakter? Poučí je někdo o morální odpovědnosti vzdělaného člověka, který ovlivňuje osud společnosti? Dovědí se něco o nebezpečí pramenícím z egoismu? Hovoří s nimi někdo o bumerangovém efektu populismu?

Pokud bych soudil podle pana Ovčáčka a jemu podobných, tak to jsou pojmy, které nějakým záhadným způsobem vypadly z vysokoškolských studijních plánů. Je snad úkolem takových „učebních“ oborů vychovat jedince, kteří jsou schopni jen boje o moc? Či je dokonce někdo učí jak odstranit ty jinak myslící, ale hlavně ty inteligentnější?

Obávám se, že nejsem tak daleko od pravdy. Počet těchto „vzdělaných“ společenských proroků podle mého přibývá. Ovládají již kde co. Hlavně se pak mylně domnívají, že jejich inteligenční kvocient je určován výší jejich platů. Často postupují právě se stejnou brutalitou, jak to činili komunističtí ideologičtí vůdci. Přesně podle hesla: Kdo není s námi, ten je proti nám.

Neodpustím si ale ještě pragmatickou poznámku. Pokud se národ chová jako stádečko mečících oveček, tak je vše jinak. O tom, jak je ovládat, by se každý mohl opět poučit v krátkém kurzu doprovázeném zcela tenkou brožurkou.

Pochopitelně, že myslím ten svět západní. Ta vážnost na východ byla jen takovým paradoxem dějinného vývoje a politické situace. A když jsme v komunistických dobách,  jako občané kdysi samostatně myslícího a jednajícího národa, museli poslouchat projevy tehdejších „hradních“ pánů, měl každý pro naši situaci pochopení, hledal cestu pomoci všem slušným lidem v naší zemi.

Všichni nám drželi palce, protože dobře věděli, že si naši národní hrdost uchováme a že je jen otázka času, kdy se k ní budeme moci zase přihlásit. Věřili nám. Důvěřovali naší vnitřní síle, byli přesvědčeni o tom, že se jednou přiřadíme k demokratickým společnostem západního světa. Byli přesvědčeni, že naše intelektuální síla je toho zárukou.

Nemohli tušit, že jednoho dne za nás budou mluvit Zemanové a Ovčáčci. Nemohli tušit, že opustíme cestu zdravého rozumu, právě tu českou, kterou nám mnozí záviděli. Nemohli tušit, že dopustíme takovou myšlenkovou degeneraci, jakou teď celému světu dokazuje mluvčí našeho prezidenta.

S podlostí zavilého propagandisty se pokouší svévolně zdiskreditovat člověka, jehož myšlenky není schopen ve své omezenosti pochopit. Jeho intelektuální debilita je na úrovni politruků těch také světu známých jednotek PTP.  Jeho zášť asi vyvěrá z poznatku, že psát tak rozvážné a smysluplné texty je nad jeho síly.

Není divu, protože Ferdinand Peroutka byl osobností českého intelektu. Představitel myšlenkového proudu, který hovořil řečí, jež zní v uších dnešního hradního trubadura jako řeč cizí a mu zcela neznámá. Při čtení článků otištěných v Přítomnosti se mu asi dělá mdlo, jeho vlastní neschopnost mu podlamuje kolena.

Přesto má tu drzost duchem chabého řečníka předstoupit před veřejnost a hovořit. Přesně v tom stylu, jak to dělali a jak vidno i dělají všichni propagandisté režimů, jež se drží u moci spíše tvrdou pěstí, než silou myšlenky. Je mu přitom zcela jedno, že již neuráží jen oponenty, ale že poškozuje i to, co kulturní člověk nazývá národní hrdostí.

Je proto již opravdu nejvyšší čas, aby někdo tuto egoistickou a realitu ignorující  osobnost, která již poškozuje i důvěryhodnost nás samých, zastavil. Máme k tomu všechny zákonné prostředky. Je jen zapotřebí jich použít. Je jistě hezké a líbivé, že se hlásíme k demokracii a chceme patřit k těm kulturním společnostem světa.

Pak ale nesmíme dopustit, aby za nás mluvili lidé primitivní a nevzdělaní, kteří se neštítí šlapat po intelektuálních hodnotách vlastního národa. Osobnosti, které chtějí násilím přepisovat naši historii a užívat ji k vlastnímu mocenskému prospěchu, bez ohledu na cítění a myšlení občanů.

Mohla by totiž nastat doba, kdy se na nás začne svět dívat tak, jako tomu bylo za komunistů. Kdy opět zaujme vyčkávací pozici a bude doufat, že snad přijde znovu doba „obrození“. Nejsem si ale jist, že tak učiní se stejnou důvěrou, jako tomu bylo právě v minulosti. Myslím, že opět nastal čas, kdybychom měli světu ukázat, že ještě  máme sílu zabránit samozvaným interpretům našeho myšlení a cítění v ničení toho, čeho si vlastně vážíme a čemu patří naše úcta.

Ne vždy musí být setkání s touto kulturou tragické a smutné. Mnohdy zůstane jen trochu hořká příchuť a dost podnětů k zamyšlení. Může se o to přičinit i návštěva palestinské základní školy, kde se jeden těší na rozzářené dětské obličeje plné zvídavosti. Té bylo na tom školním dvoře více než dost. Můj příchod vzbudil všeobecnou pozornost, každé dítko si mě chtělo doslova ošahat.

Bylo to až nepříjemné, nemohl jsem se ani pohnout. Zkušenost mě ale poučila. Má vesta odpovídala situaci, protože většina kapes byla uzavřena zipem. Tedy alespoň ty, kde jsem nosil dokumenty, peníze a klíče od auta. Netrvalo ale dlouho a dostalo se mi osvobození. Přispěchal muž, odhadoval jsem ho na školníka, a dlouhou holí zjednal pořádek. Neopomněl se mi omluvit, že zasáhl tak pozdě.

Jen jsem přikývl a začal se rozhlížet kolem. Byla zrovna přestávka. Ve stínu balkonu potahovalo několik mladých mužů z nezbytných cigaret. Byli to učitelé, zamávali mi na pozdrav a já se k nim vydal. Kupodivu i dva z nich měli po ruce pěkné hole. Možná, že jen pro všechny případy, ale nebyl jsem si jist, zda to z jejich pohledu nebyla praktická učební pomůcka.

Když zazvonilo, tak jsem se vydal do jedné ze tříd. Myslím, že to byli asi tak třeťáci. Měli hodinu zeměpisu. Na stole ležely knihy a zrovna otevřené na stránce se slepou mapou. Nikdy jsem neměl tento způsob poznávání světa rád, ale musím přiznat, že od té doby alespoň vím, kde jaká země v Evropě leží a kdo s kým sousedí.

I zde v té palestinské škole to bylo podobné. Jen mne poněkud udivilo, že na té mapě nebyl vyznačen stát Izrael. Palestinská autonomie prostě pokrývala celé území. Zatím jsem to nechal bez povšimnutí  a chtěl jen vědět, jak se jmenují ty sousední země. Děti byly bezradné. Nepomohlo ani to, když jsem jim napověděl, že se přeci jedná o arabské a tedy bratrské státy. Shodly se jedině na tom, že by někde měl být Egypt a potom snad také Jordánsko.

Optal jsme se tedy, zda vůbec vědí, kde se nachází zem, ve které žijí. To oživly a jejich prstíčky se shodly. Chtěl jsem ještě aby přesně ukázaly obrys. A tak jsem se dověděl, že stát Izrael vlastně neexistuje. Když jsem se optal, že by také někde mohl být, tak se na mne  jenom bezradně dívaly.

Přispěchala učitelka a něco zmateně vysvětlovala. Nechal jsem to bez komentáře. Jen jsem děti požádal, aby mi pro kameru knihy ještě zavřely. Byl to dobrý nápad. Nezbývalo než najet na titul a hlavně zaostřit na ty řádky pod ním. Stálo tam, že tyto školní knihy byly vytištěny za peníze Evropské unie.

Nebyla ani natvrdo vařená a ani nelítali pukavci. A ještě se žádný z těch intelektuálů ani netrefil. Takže co?  Nakonec bych řekl, škoda těch vajíček. Doufám alespoň, že se jednalo o nějaké levné. Těch drahých by bylo pravdu škoda. Takže cílená osoba to přežila bez vážné újmy a erární kvádro ochranky bylo dáno do čistírny na státní útraty, takže jsme to zase zaplatili všichni bez rozdílu, což se při těch miliardách vytažených z našich kapes stejně ztratí.

Nevidím důvodu se tím dále zabývat. Ale přesto je to zase tady, mnozí o tom mají chuť diskutovat, jsou dokonce pobouřeni. To, že prý nedojde k potrestání viníků, pokládají za do nebe volající nehoráznost. Opravdu nevím proč to mnohým dráždí nerv. Možná, že je strašně pohoršuje, že musí ty škody také platit.

Tváří se ale přitom, jakoby to byli  zastánci práva, ochránci svobody, bojovníci za demokracii, za spravedlnost a co já vím čeho ještě. Prapodivně formulují svá rozhořčení. Už ta verbální strohost z nich dělá takové smutné postavy. Je mi jich líto. Postrádají takovou tu lehkost lidského myšlení. Chybí jim odstup a porozumění pro člověka a jeho emoce. Prostě jsou to suchoprdi, utrousil by mimoděk životný člověk

Řekl bych dokonce, že je pro ně fluidum volné myšlenky a ducha noční můrou. Prostě nemají v sobě ani špetku člověčího citu. Možná, že se i lidí z masa a kostí bojí. Vůbec je totiž nenapadne, že pakliže jsou občané v intelektuálním zoufalství dohnáni k tomu, že jejich jediným možným projevem nevole se stanou vajíčka vrhaná na postavu prezidenta, je možná opravdu něco v nepořádku s naší společností.

Že ti protestující mají třeba oprávněný pocit, že se jim nedostává pozornosti, nikdo jim nenaslouchá. Jejich volání možná naráží jen na povýšenost a aroganci. Jejich lidské touhy jsou ignorovány. Ano, ale to je právě ta situace, kdy jsou základní občanská práva a národní hrdost v nebezpečí. A ti rozhořčení a duchem omezení suchoprdi naplněni touhou po pomstě volají, aby prostá lidská touha po svobodě slova a projevu byla opět trestána.

Ale jak vidno tak daleko ještě nejsme. Zatím není házení vajíček na postavu prezidenta trestné. Řekl bych skoro díky bohu, ale to bych lhal, já se raději spoléhám na určitou spravedlnost vycházející z lidského rozumu. Je totiž namístě občas krotit ten mnohdy nesmyslný výklad zákona. Hlavně, pokud by byl prohřeškem proti morálce lidské společnosti, pokud by snižoval pohled na duševní úroveň národa.

Ostatně si myslím, že ti tak „nevhodně“ protestující, by násilím zabránili každému pokusu o znevážení respekt budící osobnosti prezidenta Českého národa. Pokud by jim ten dal možnost. Mají totiž vrozenou úctu ke každému nositeli ducha obohacujících myšlenek. A to je v mých očích tou největší omluvou, která by měla i uspokojit každého řádného a poctivého občana.

Mám na mysli takový ten pamlsek, po kterém se všichni vrhnou. Znáte to třeba z akčních filmů, kdy se hlavní hrdina zachrání před smečkou vlků tím, že jim něco předhodí, oni se o to porvou a on zatím uteče do bezpečí. Je to efektivní, skutečně to funguje. A je to tak jednoduchý trik, že ho pochopili již skoro všichni ti, jejichž živností se stala politika.

Mocenská politika. Ta se však nikdy neobejde bez nadvlády nad masou různorodě myslících občanů. A jako politik se občas dostaneš do středu jejich zájmu a necítíš se zrovna dobře, máš obavy, že by tě nejraději roztrhali na kusy. A to je právě správný okamžik užít starého triku. Hodíš prostě nějaký ten pamlsek doprostřed davu, ti dole se o něj poperou a máš klid.

A tak jsme se nedávno mlátili po hlavách o to, zda se jedná o slávu či tragédii, když pár amerických vojáčků se vší typickou teatrálností projede naší zemí. Celá ta mediální rvačka utichla stejně náhle, jak přišla. Kdo si ještě vzpomene na ty „dramatické“ dny? Nikdo, protože o nic vlastně nešlo.

Ale doba klidu nemůže přeci trvat dlouho. Občan rád šťourá a zvědavým zrakem pozoruje prsty politiků. Není to nic příjemného. Hlavně pro ty, kteří se nás snaží potichu ošulit nějakým tím novým nařízením a mnohdy dokonce i zákonem, který slouží jen k upevnění jejich moci. Nastává pro ně doba, kdy je nutno hodit další cukrle. Také média po něčem takovém jen dychtí, v podstatě hrají stejnou hru.

Teď se díky bohu objevilo pár poblázněných motorkářů. Co více by si zkušený politik mohl přát? Ti hoši jsou dokonce i polticky motivovaní, jednostranně a nekompromisně se hlásí k nějaké té ideologii. Takové, či makové, to je úplně jedno, hlavně, že se to dá předhodit hladové smečce. Pardon, uvědomělým občanům. Je totiž skoro jisté, že si to rozmanité seskupení názorů opět smlsne.

Pak ještě stačí vyrobit několik „přesvědčivých“ statistik. Kdo je pro a kdo proti. Vše pokud možno prezentovat v nějaké té televizní show, kde se k tomu vyjádří řada univerzálních odborníků. Kupodivu se v těch vědeckých výzkumech a mediálních diskusích nikdo neptá, zda ta velká „událost“ nějak ovlivní náš každodenní život, zda kvůli ní přestaneme chodit do práce a děti do školy, přestaneme se milovat, ztratíme chuť k jídlu.

Nikde se nebude diskutovat o tom, co by se stalo, kdybychom to vše nechali bez povšimnutí. Prostě by to média odbyla suchou zprávou, že tu i onde může dojít k problémům v dopravě, protože nějaká jakž takž organizovaná kolona projede naším územím. Jistě, že by se asi zdvihla vlna protestů hovořící o tendenčním zamlčování faktů.

Jenže já se ptám, jaká fakta mají ti kritici na mysli? Vše, co se náš občan vždy doví, je spíše jen snůška mediální a politické fabulace. Přisuzování dalekosáhlého významu něčemu, co je v podstatě bezvýznamná součást našeho běžného a reálného života. Asi tak jako jarní bouřka. A právě i ta přijde a odejde aniž bychom to považovali za tragédii.

Nechceme si prostě  připustit, že již nejsme schopni rozlišovat, které věci jsou pro nás opravdu životně důležité a které ne. Nejsme také ochotni věřit tomu, že základem objektivity je posouzení priorit. Stejně tak hledání souvislostí. Místo toho se utápíme v moři informací, které nás jen dusí a dávají pocit bezradnosti, bezmocnosti a uvrhají v neživotaschopný pesimismus.

Zásluhu na tom mají média a politici. Házení pamlsků je totiž jejich dennodenní zábava. Pozoruhodné ale je, že přitom stojí všichni ti povýšení krmiči davu v jedné řadě. Ideologická hierarchie mizí, spíše se jen trumfují v tom, kterýže ten pamlsek chutná lépe.

Já se domnívám, že ne. A to z jednoduchého důvodu. Ono se tak děje dobrovolně zásluhou odpovědných pracovníků naší veřejnoprávní televize. Nikdo jim nedokáže, že by obdrželi nějaký příkaz „shora“, protože ten prostě neexistuje. S tichým souhlasem našich politiků totiž mohou i nadále urážet zdravý rozum občanů, mohou je uvádět ve zmatek a i nadále dezinformovat.

Pochopitelně, že cílem mého rozhořčení je opět zpravodajství, které pokládám za stěžejní pro formování veřejného mínění. Již několikrát jsem psal o zcela zdegenerované formě Událostí, které by nám měly přibližovat dění v naší společnosti. Poukazoval na ty skákající a pobíhající dívčiny, které mnohdy v přestrojení vykřikují texty postrádající jakoukoli souvislost s realitou, kterou se nám snaží osvětlit.

Vyslovil jsem ale i podezření, že podle mých zkušeností není možné, aby se v ČT vyskytovalo takové množství neschopných amatérů, ba přímo idiotů. Vždy jsem se domníval, že zatím někdo stojí. Teď jsme měl možnost si konečně pohovořit s těmi, které jsem kritizoval. Mé podezření se jen potvrdilo. Ve vedení ČT spokojeně parazituje jistý pan Petr Mrzena. Velký mediální mág, který vládne s nesmlouvavou autoritou nad zpravodajstvím.

Chce mít vše pestré a barevné, vždy vše v pohybu, suše poddaná informace je mu trnem v oku. Prostě vyžaduje umělou teatrálnost bez ohledu na realitu. Neváhá ani hrozit vyhozením každému, kdo se nepodvolí. Vůbec ho nezajímají protesty zkušených profesionálů, kteří se stydí za to, co musí dělat. Existenční strach je totiž nutí přeměnit se v idiotské kašpárky podle přání mediálního manažera, který přes své vzdělání nepochopil, že nese odpovědnost za kulturní úroveň společnosti a ne jen za své bankovní konto.

Morálně zkorumpovaný intelektuál tak táhne do morální žumpy diváky, kterým se vše nějak nezdá. Ti nespokojení občané většinou postrádají objektivnost. Netuší, že jejich pocit vzniká na základě informačního guláše, který obsahuje směsici nestravitelného koření. Mnohým se z toho zvedá žaludek, jiným se zase oprávněně otvírá kudla v kapse. Patřím k těm druhým. Učím totiž mladé lidi, budoucí tvůrce v mediální oblasti.

I oni bez problémů tuší, že zpravodajství je velmi nebezpečná forma zábavného programu, který slouží spíše k dezinformaci. A co zbývá mně? Jsem schopen jim ukázat, jak by zpravodajství veřejnoprávní televize mělo vypadat. Jsem však odkojen praktickým životem. A tak je hned upozorním na to, že mohou narazit na šéfy, kteří kašlou na morální odpovědnost vůči společnosti. A že naši politici nejsou schopni zabránit takovýmto parazitujícím osobnostem v jejich řádění.

A varuji také ty mladé, aby počítali s tím, že činnost takovýchto jedinců nalezne dokonce podporu v širokých politických kruzích. Důvod je jednouchý. Zmatená a jednoznačně nepolarizovaná společnost je snáze manipulovatelná. A pakliže se o to veřejnoprávní média dobrovolně starají, není potřeba „politického“ tlaku. Opět ideální situace, protože je tím dokázána „nezávislost“ médií. V nejhorším se uspořádá nějaká „konference odborníků“, která potvrdí objektivnost zpravodajství na základě všelijakých umně vytvořených statistik.

Nejhorší na tom všem je, že činnost těchto intelektuálně pokřivených individuí je v podstatě nenapadnutelná. Neexistuje kontrola, protože i všelijaké ty Rady podlehly tomuto mediálně-politickému vývoji. Po vzájemném plácání si po zádech se jen domluví na tom, že není dobré se  tvrdě „obout“ do nějakého politika. Argumentují tím, že by se tím provinili proti „objektivnosti“. Že si tento pojem přetvořili ke svým osobním potřebám, zůstává stranou veřejného zájmu. Stávají se z nich „nomenklaturní kádři“ novodobé mocenské síly.

Jsou to mediální „experti“, kteří prokazují věrné služby politikům. Stávají se  nepostradatelní, ba přímo nenahraditelní. Veřejné kritice se nevystavují, respektive přímé konfrontaci. Asi s oblibou pozorují dění na stránkách, jako je tato. Důkaz, že přeci máme svobodu slova, každý může veřejně říci, co si myslí. Jejich marketingové znalosti je však ujistí, že si z toho nemusí dělat hlavu. Bouřka veřejného mínění se přežene a na jejich manažérská kvádra nedopadne ani ta nejmenší kapka deště.

V této souvislosti mne napadá perverzní myšlenka. Ve starých dobách, by mne asi k sobě povolal nějaký komunistický funkcionář a pozastavil se nad obsahem mnou zveřejněného textu a vyslovil i varování. Měl bych trochu neklidné noci provázené nespavostí, ale asi by se mi nic nestalo, protože bych celý text z pochopitelných důvodů „demagogicky“ zahalil. Vše bych formuloval jako starost o možný protispolečenský vývoj, ba dokonce něco, co by mohlo ohrozit socialismus a komunismus. Obvyklý to trik té doby, ale ne vždy bez účinku.

Dnes je vše jinak, nemusím se uchylovat k nějakým trikům. Mohu klidně psát o těch, kteří ohrožují naši společnost. Nikdo mi nebude nic vyčítat, nikdo mne nebude kárat. Tedy míním ty odpovědné. Oni možná už ani neexistují. Tedy ti, kteří by nesli morální, společenskou a i politickou odpovědnost. Večer tedy mohu klidně ulehnout bez obav o mou existenci. Jenže klidný spánek se často nedostavuje, spíše je doprovázen noční můrou, kterou je velmi těžké zahnat, protože dostává čím dál tím více reálnou podobu.

Pokud by pan ministr Chládek byl ministrem pro technický rozvoj, tak bych to asi ještě spolknul. Rozuměl bych i tomu, kdyby byl majitelem nějaké čipové fabriky. Prostě, kdyby šlo o náš typický „střet zájmů“. On je ale ministrem školství a tím rozhoduje o budoucnosti naší společnosti více, jak kdo jiný. Nese odpovědnost za budoucí generace, určuje osud naší společnosti, zasahuje do života každého z nás, je přítomen v každé rodině.

Naší touhou by mělo být, aby naše děti vytvořily společnost bytostí soudných, společnost, která je ještě schopna samostatně uvažovat. Nezbytnou součástí těchto nároků je i to, aby naše budoucí inteligence byla schopna najít rovnováhu mezi tím, čeho jsme technicky schopní a kdy se naše touha po novém obrací proti společnosti samé.

Obecně se tomu říká sociální a morální kompetence. Základem je převzít odpovědnost nejen sám za sebe, ale i za druhé. Co však chce náš ministr školství? Pravý opak. Chce, aby „čipové“ systémy kontrolovaly všechny a vše. Chce, aby se každé dítě již od prvních kroků k samostatnosti podvolilo teroru počítačové techniky. Touží po tom, aby se naše budoucí generace stala stádem „vzdělaných“ otroků moderní technologie a plně akceptovala elektronickou nadvládu.

Tím nejpodlejším populistickým argumentem pana Chládka je pak tvrzení, že se tím zvýší bezpečnost v našich školách. Nevědomost prvního řádu. Příklad? Izraelci kontrolovali dlouhá léta vstupy Palestinců na jejich území pomocí elektroniky. To vše dobře fungovalo v „mírových“ dobách. Vlnu teroru však zastavila teprve zeď. Klasická zábrana, několik metrů vysoké obludné monstrum. Paradox, že? Nutno jen připomenout, že izraelská počítačová technologie patří k předním ve světě a zkušenosti s terorem jsou v této zemi více jak reálné.

Je přímo šokující, jak ministr školství může porušit ty základní nároky, které si kulturní společnost klade na vzdělání samostatně myslícího národa. Hlavním cílem jsou mezilidské vztahy, které jsou nejen základem sociálního míru, ale i respektu jednoho k druhému. A ten se vyvíjí na základě přímého dialogu. Jedině rodič, který se „osobně“ zajímá o chování potomka, může uspět. Jedině pedagog, který hovoří s tátou či mámou mnohého nezvedence, může dosáhnout změny v chování. Jak rodičů, tak dítěte.

Tu největší důvěru požívá ten, jehož činění nemusí být kontrolováno. Já musím věřit, když mi můj syn řekne, že jde do školy, že tomu tak skutečně je. Zda tam zdráv došel, je v oblasti pasivní bezpečnosti a také jen otázka výchovy. Pokud ale dojde k něčemu tragickému, pak je to krutost života, které ve většině případů nelze zabránit. Tvrdit opak, je neodpovědným lhaním a negace reality života.

Kontrola studijných výsledků, je osobní povinnost každého rodiče. Dialog nad známkou zapsanou v žákovské knížce, pak neoddělitelná součást výchovného procesu. Dialog nad obsahem počítačové obrazovky by měl spíše probíhat v tom duchu, že je zapotřebí klasického vzdělání, které nám umožní posoudit zda to, co nám předkládá virtuální svět počítačové technologie, může být také pravdou.

Pan ministr Chládek se tak podle mého rozporu dostal do skutečného střetu zájmů, který by neměl zůstat bez povšimnutí. Vydal se na cestu, kdy kráčí proti zájmům občanů. Proti požadavkům na intelektuální a kulturní rozvoj společnosti. Nehledě na to, že v pozadí si již mastí ruce morálně zdegenerovaní marketingoví experti, kteří touží po miliardových ziscích. Jsou to asi oni, kteří využili nevzdělanosti naše ministra školství, aby ho přesvědčili, že donutí naši společnost aby se vydala na milost a nemilost počítačům.

A to v době, kdy se celosvětově již uvažuje o tom, že ty fantastické vše ovládající počítačové systémy představují reálnou hrozbu, která je mnohem strašnější a účinnější, než jakákoli konvencionální válka, jež má vždy jen lokální charakter. Příkladem jsou i varující úvahy o úloze takzvaných „sociálních“ sítí, které spíše jen posilují sociální antagonismus. Pan ministr Chládek svým čipovým šílenstvím proto jen přiznal, že jeho vlastní morální a sociální kompetence má trhliny. Populistickým postojem, kdy se klaní moderní technologii jen dokazuje, že vlastně neví, co ta představuje. Je tím klasickým příkladem politika, který rozhoduje o věcech, o  kterých nemá ponětí.

Jako bychom již nebyli konfrontováni s podobnými „kolosálními“ projekty, které skončily či končí absolutní katastrofou. Většinou přináší jen finanční ztráty. Ty jsou těžké a mnohdy si právě jeden říká, proč jsme ty vyhozené miliardy raději nevěnovali na kulturu či na vlastní výchovu. Ale tu společensky nutnou a potřebnou, právě tu, která není odvislá na „tabletech“, které si pan ministr přeje vidět v rukách každého dítěte. Hrůzná představa každého rodiče. Vítaný pomocník ale těm maminkám a tatínkům, kteří dítě „odstaví“ k počítači jen aby měli klid.

Pan ministr nastartoval nebezpečný experiment, který může přinést škody, které nelze odstranit. Chce naši společnost připravit o tu základní svobodu. Svobodu myšlení a s tím i spojený pocit odpovědnosti za naše konání. A kdo jiný než on, by měl vědět, že základem kulturní a vzdělané společnosti je myšlenkový proces, který probíhá v hlavě každého z nás. Nezávisle na tom, zda nám to nějaký čip povolí anebo zakáže.