Říká se, že děti jsou budoucnost národa. Kupodivu to vědí i ti islámští fanatici. Výjimkou netvoří ani ti, kteří vzali Palestince jako rukojmí. Jejich starost o dětskou zvědavost by mohla vypadat na první pohled opravdu dojemně. Není to tak, že by palestinské děti jenom házely kameny, celkem rády se i učí, většina touží studovat, v té době byla v módě Káhira.
V pásmu Gazy mi zůstala v paměti hlavně jedna škola. Dominovala jí organizace Hamás, plně ji také finančně podporovala. Byla to škola řízená podle religiózních pravidel, svým způsobem tedy jednostranně orientovaná. Točil jsem tam nějakou slavnost, bylo to něco mezi odborovou estrádou a spartakiádou. Všechny děti způsobně odříkávaly předepsané a pilně naučené, zanícení desetiletí řečníci nebyli výjimkou.
Celkem mne to znechutilo, mám v sobě určitou averzi, když někdo znásilňuje dětskou duši, když má jeden pocit, že před ním stojí cvičené opičky. Na druhé straně však bylo nutné se zamyslet nad tím, že zde bylo vše zadarmo, včetně uniforem a jídla, a existovaly tisíce rodin, které neměly jiné přání, než aby se zde mohly vzdělávat jejich děti.
Alternativou totiž byly školy spravované autonomií pana Arafata. Existovala na to honosná ministerstva, kde seděli úředníci a neměli potuchu, co se od nich očekává. Nebylo to také důležité, jejich posty vymyslel kolega z EU a platy pocházeli od občanů Evropy. Jak tento „státní“ aparát školy spravoval a jak to v nich vypadalo, jsem popsal posledně. Největším problémem chudých rodičů pak bylo sehnat peníze nejen na jídlo, ale i na školní uniformy, které jsou zde povinné.
Organizace Hamás byla vlastně jedinou představitelkou sociální pomoci. Začínalo to u mateřských školek a končilo nemocnicí, kde našli útočiště staří a bezmocní. Nejen to. Existovaly sklady potravin pro chudé. Byla vyplácena pomoc rodinám, jejichž mužové seděli ve vězení. Vdovy po bojovnících za „svobodu“ dostávaly rentu.
To vše v dobách, kdy do této oblasti proudily z Evropy desítky miliónů dolarů měsíčně. Končily však na privátních kontech pana Arafata. Byl to on, který jako jediný měl podpisové právo. Platil vše osobně. Mnohdy i ty, které potřeboval k občasnému rozdmýchání teroru, pakliže vznikalo podezření, že se moc přátelí s Izraelem.
Zvláštní to poltická ideologie na cestě k samostatnosti. Sám asi věděl, že to je slepá ulička. Proto i ten poněkud zvláštní vztah ke vzdělání. Neměl nic proti tomu, aby fanatický Islám zůstal aktivní, aby byl vždy po ruce. Věděl dobře, co se v hlavách radikálních muslimů odehrává. Byli to neoficiální spojenci pro kritické okamžiky, kdy bylo nutno dokázat, že hrdinové ještě nevymřeli.
Nebylo proto divu, že jsme měl možnost hovořit s mnoha klučiny, kteří mi se zářícím pohledem vyprávěli, že jejich snem je stát se martyrem. Zabít co nejvíce nevěřících a vysloužit si tak přístup do ráje všech pravých muslimů, kde je bude očekávat 72 dívek nedočkavě nabízejících svou nevinnost.
Ano, děti jsou budoucnost národa.