Ne vždy musí být setkání s touto kulturou tragické a smutné. Mnohdy zůstane jen trochu hořká příchuť a dost podnětů k zamyšlení. Může se o to přičinit i návštěva palestinské základní školy, kde se jeden těší na rozzářené dětské obličeje plné zvídavosti. Té bylo na tom školním dvoře více než dost. Můj příchod vzbudil všeobecnou pozornost, každé dítko si mě chtělo doslova ošahat.
Bylo to až nepříjemné, nemohl jsem se ani pohnout. Zkušenost mě ale poučila. Má vesta odpovídala situaci, protože většina kapes byla uzavřena zipem. Tedy alespoň ty, kde jsem nosil dokumenty, peníze a klíče od auta. Netrvalo ale dlouho a dostalo se mi osvobození. Přispěchal muž, odhadoval jsem ho na školníka, a dlouhou holí zjednal pořádek. Neopomněl se mi omluvit, že zasáhl tak pozdě.
Jen jsem přikývl a začal se rozhlížet kolem. Byla zrovna přestávka. Ve stínu balkonu potahovalo několik mladých mužů z nezbytných cigaret. Byli to učitelé, zamávali mi na pozdrav a já se k nim vydal. Kupodivu i dva z nich měli po ruce pěkné hole. Možná, že jen pro všechny případy, ale nebyl jsem si jist, zda to z jejich pohledu nebyla praktická učební pomůcka.
Když zazvonilo, tak jsem se vydal do jedné ze tříd. Myslím, že to byli asi tak třeťáci. Měli hodinu zeměpisu. Na stole ležely knihy a zrovna otevřené na stránce se slepou mapou. Nikdy jsem neměl tento způsob poznávání světa rád, ale musím přiznat, že od té doby alespoň vím, kde jaká země v Evropě leží a kdo s kým sousedí.
I zde v té palestinské škole to bylo podobné. Jen mne poněkud udivilo, že na té mapě nebyl vyznačen stát Izrael. Palestinská autonomie prostě pokrývala celé území. Zatím jsem to nechal bez povšimnutí a chtěl jen vědět, jak se jmenují ty sousední země. Děti byly bezradné. Nepomohlo ani to, když jsem jim napověděl, že se přeci jedná o arabské a tedy bratrské státy. Shodly se jedině na tom, že by někde měl být Egypt a potom snad také Jordánsko.
Optal jsme se tedy, zda vůbec vědí, kde se nachází zem, ve které žijí. To oživly a jejich prstíčky se shodly. Chtěl jsem ještě aby přesně ukázaly obrys. A tak jsem se dověděl, že stát Izrael vlastně neexistuje. Když jsem se optal, že by také někde mohl být, tak se na mne jenom bezradně dívaly.
Přispěchala učitelka a něco zmateně vysvětlovala. Nechal jsem to bez komentáře. Jen jsem děti požádal, aby mi pro kameru knihy ještě zavřely. Byl to dobrý nápad. Nezbývalo než najet na titul a hlavně zaostřit na ty řádky pod ním. Stálo tam, že tyto školní knihy byly vytištěny za peníze Evropské unie.