Pochopitelně, že myslím ten svět západní. Ta vážnost na východ byla jen takovým paradoxem dějinného vývoje a politické situace. A když jsme v komunistických dobách, jako občané kdysi samostatně myslícího a jednajícího národa, museli poslouchat projevy tehdejších „hradních“ pánů, měl každý pro naši situaci pochopení, hledal cestu pomoci všem slušným lidem v naší zemi.
Všichni nám drželi palce, protože dobře věděli, že si naši národní hrdost uchováme a že je jen otázka času, kdy se k ní budeme moci zase přihlásit. Věřili nám. Důvěřovali naší vnitřní síle, byli přesvědčeni o tom, že se jednou přiřadíme k demokratickým společnostem západního světa. Byli přesvědčeni, že naše intelektuální síla je toho zárukou.
Nemohli tušit, že jednoho dne za nás budou mluvit Zemanové a Ovčáčci. Nemohli tušit, že opustíme cestu zdravého rozumu, právě tu českou, kterou nám mnozí záviděli. Nemohli tušit, že dopustíme takovou myšlenkovou degeneraci, jakou teď celému světu dokazuje mluvčí našeho prezidenta.
S podlostí zavilého propagandisty se pokouší svévolně zdiskreditovat člověka, jehož myšlenky není schopen ve své omezenosti pochopit. Jeho intelektuální debilita je na úrovni politruků těch také světu známých jednotek PTP. Jeho zášť asi vyvěrá z poznatku, že psát tak rozvážné a smysluplné texty je nad jeho síly.
Není divu, protože Ferdinand Peroutka byl osobností českého intelektu. Představitel myšlenkového proudu, který hovořil řečí, jež zní v uších dnešního hradního trubadura jako řeč cizí a mu zcela neznámá. Při čtení článků otištěných v Přítomnosti se mu asi dělá mdlo, jeho vlastní neschopnost mu podlamuje kolena.
Přesto má tu drzost duchem chabého řečníka předstoupit před veřejnost a hovořit. Přesně v tom stylu, jak to dělali a jak vidno i dělají všichni propagandisté režimů, jež se drží u moci spíše tvrdou pěstí, než silou myšlenky. Je mu přitom zcela jedno, že již neuráží jen oponenty, ale že poškozuje i to, co kulturní člověk nazývá národní hrdostí.
Je proto již opravdu nejvyšší čas, aby někdo tuto egoistickou a realitu ignorující osobnost, která již poškozuje i důvěryhodnost nás samých, zastavil. Máme k tomu všechny zákonné prostředky. Je jen zapotřebí jich použít. Je jistě hezké a líbivé, že se hlásíme k demokracii a chceme patřit k těm kulturním společnostem světa.
Pak ale nesmíme dopustit, aby za nás mluvili lidé primitivní a nevzdělaní, kteří se neštítí šlapat po intelektuálních hodnotách vlastního národa. Osobnosti, které chtějí násilím přepisovat naši historii a užívat ji k vlastnímu mocenskému prospěchu, bez ohledu na cítění a myšlení občanů.
Mohla by totiž nastat doba, kdy se na nás začne svět dívat tak, jako tomu bylo za komunistů. Kdy opět zaujme vyčkávací pozici a bude doufat, že snad přijde znovu doba „obrození“. Nejsem si ale jist, že tak učiní se stejnou důvěrou, jako tomu bylo právě v minulosti. Myslím, že opět nastal čas, kdybychom měli světu ukázat, že ještě máme sílu zabránit samozvaným interpretům našeho myšlení a cítění v ničení toho, čeho si vlastně vážíme a čemu patří naše úcta.