kotyk-blog.cz

Tak nějak chápu smysl křižáckého tažení proti ne zrovna malému společenství těch, kteří se ke své slabosti veřejně přiznávají. Nic netají, klidně si pokuřují a mnohdy mlčky čelí urážkám a ponižování.

Prý je to vše vědecky dokázáno. Nepochybuji o tom, že se jedná o zlozvyk nezdravý, který nijak nepřispívá k naší fyzické odolnosti. Ale jak je to s duší? Ještě nikdy jsem nenarazil na nějakou odbornou studii o myšlenkových pochodech kuřáka ve srovnání s nekuřákem. A přitom jsem ve svém životě potkal již tisíce „zdravých“ jedinců, kteří se zavilostí jezuity prosazovali věci škodlivé a lidstvo opravdu ničící.

V průběhu života skoro každý dospěje ke smutnému poznání, že tím největším nebezpečím pro lidstvo je hloupost. Či čirá nevědomost, kterou se kasají mnozí politici. Patří mezi ně pochopitelně i ti, kteří se domnívají, že vymýcením kuřáků zachraňují společnost. Jsou to pokrytci. Jen se podívejte na naše poslance. Zakázali si kouřit a požívat alkohol. Tedy jen v jejich mocenských sídlech. Ale, že by to přispělo k ozdravění ovzduší, se říci nedá. Vždyť to tam páchne ještě smrdutěji něž předtím.

Agresivita se jenom stupňuje, verbální nemohoucnost je očividná, duševní hodnoty mizí. A snad je to právě ten „čistý“ vzduch, který všemu dává ještě větší kontrast. Pozoroval jsme to v jedné mnichovské kavárně. Desetiletí se tam  kouřilo, byla tam taková normální člověčí atmosféra. Přítomní nejevili známky nějaké nervozity, spíše jen zamyšleně pozorovali dým cigaret a když je něco skutečně napadlo, tak to opatrně formulovali.

Pak se vše změnilo. Nekuřácký zákon udeřil. Ostatně v Bavorsku ho prosadil jeden mladý politik, který, jak sám veřejně přiznal, si chtěl jen vyzkoušet pravidla cesty k moci. O zdraví jak kuřáků tak nekuřáků mu vůbec nešlo. Jen ho strašně udivilo, že dokázal prosadit něco, co v podstatě odporuje zdravému rozumu a principům demokracie. Že dokázal prosadit nadřazenost jedněch nad druhými.

Ale zpět do té „kavárny“. Atmosféra se změnila, to člověčí zmizelo. Vzpřímeně zde trůnili bytosti, které neměli nic jiného na mysli, než dokázat svůj zdravý přístup k životu. Cítili se  jako vítězové, ba právě zachránci lidstva. Nic je nezajímalo, že tam venku postávají ti vypuzení kuřáci. Jen s povýšeností hlupáka pozorovali ty vyvržence. Vůbec jim nepřišlo na mysl, že svým tažením také vyhostili skutečné společenské problémy. Že si jen vytvořili oázu falešné svobody a nepravdivého života.

Nikdy se nezabývali tím, že ti, kteří teď mnohdy v chladu pokuřují na ulici, jsou blíže k životu a jeho problémům. Že tam stojí ti, kteří jsou ochotni přiznat se ke svým slabostem. Že tam stojí možná lidé,  kteří se vyznačují určitým pochopením pro člověčí strasti a podvědomě chápou, že člověk není bytost stoprocentní, která se dá nějakým způsobem znormovat a ztvárnit pokud možno nesmyslným zákonem.

Ano, mám strach ze „zdravých“ jedinců. Jsou to mnohdy bytosti netolerantní, schopné křižáckých tažení a jezuitských  zákonů. Ale hlavně, jsou to nebezpeční zastánci neomylnosti. Mám potíž, když se s nimi dostanu do křížku. Jsou nepřístupní, nechápou, že jsou to mnohdy právě lidské slabosti, které jsou součástí člověčího bytí. Jsou to prostě vlastnosti, které určují náš život. Jak v dobrém, tak ve zlém. Je to také něco, co nás bude vždy doprovázet.

Dobro nemůže existovat beze zla, jako protipólu. My se můžeme jen snažit dosáhnout určité převahy pozitivního nad negativním. Historie nás již mnohokrát přesvědčila, že násilné mýcení zla, přináší jen zlo nové, dobro samé se v tomto boji vytrácí. Problém je v tom, že pojem dobra a zla je proměnlivý. Každá společnost si ho určuje podle vlastních pravidel.

Nechci tvrdit opak. Tedy, že kuřáci zahrání svět. Ten může zachránit jen tolerance a pochopení. Vše doprovázeno úctou jednoho k druhému. Teprve v okamžiku, kdy cigareta zůstane nezapálena, protože náruživec uzná, že by dým druhého obtěžoval, pokročíme v našem rozumovém vývoji.

A zrovna tak ten zanícený bojovník proti mému zlozvyku by měl pochopit, že si možná zapaluji cigaretu v okamžiku, kdy mám pocit, že ho začínám nenávidět a chci jen ovládnout můj pud o přežití, který napovídá, že je nutno použít násilí k likvidaci fanatického protivníka. Jsem si totiž jist, že kdybychom všichni podle nějakého zákona od zítřka přestali kouřit, že bychom jen ohrozili naši budoucnost.

Oddali bychom se totiž nebezpečnému sebeklamu. Podlehli bychom pocitu falešného vítězství. Ukájeli bychom se pomyšlením, že jsem ovládli sami sebe. Přitom bychom podlehli jen mocenským snahám jedinců, kterým umožňujeme naší mnohdy falešnou volbou řízenou nevědomostí, aby nám vládly. To, že tak jen podporujeme společenský vývoj, který by se dal nazvat moc hlupáků nad hlupáky, nám přitom uniká.

Myslím, že bych se měl trochu omluvit tolerantním nekuřákům. Jsem si však jist, že ti jistě pochopili, že jsem zrovna tak mohl psát o politickém boji za elektronické kasičky, kontrolní hlášení, o zákonu na veřejné zakázky či o tom směšném boji proti korupci. Princip je stejný jako u těch zlovolných a vzpurných kuřáků. Jestliže se totiž tak rádi okrádáme navzájem, se sportovním nadšením ochuzujeme společné vlastnictví, či pácháme jiné nemorálnosti, tak nám v tom žádný zákon nezabrání. Bude to vždy jen paradoxní pokus nahradit pravidla slušnosti, která v nás nejsou, nějakou regulací.

Či jinak formulováno. Jestliže se vládnoucí třída dostala k moci na základě nemorálností ovládající společnost, není možno očekávat pozitivní vývoj. Je to období kulturní a sociální dekadence, předzvěst brzkého zániku. Je to boj proti něčemu, ale ne za něco. Je to bitva ideologií. Je to masakr nevědomosti a populismu, který postrádá lidskost. Člověk sám je tímto oloupen o schopnost samotného myšlení a rozhodování, ale hlavně odpovědnosti za své činy a konání.

Pochopitelně, že mám na mysli to prazvláštní seskupení osobností na Pražském hradě. Již odtud vládl kdekdo, ale ti dnešní již tvoří celkem jednolitou zajímavou sociální skupinu, kdy lze hovořit o charakteristických rysech.

Tak třeba ta bezpečnostní prověrka. Občan se s  pomocí hradních pánů doví, že je to pro kočku. Proč by měl někdo rozhodovat o tom, do čeho můžu strkat nos a kde přes něj dostanu. A ještě na to mít nějaký úřad. Asi prapodivný to produkt společnosti, která má snahu o jakýsi  právní systém. Když už sedím na Pražském hradě, tak o všem rozhoduji já a nikdo mi do toho nebude kecat. Míní ty vyvolené produkty demokratického systému.

Či jinak řečeno – ostatně je to již běžný argument – to, že jsi mne zvolil, je občane tvůj problém. Měl sis to rozmyslet dříve, teď je již pozdě. Teď to se mnou musíš vydržet, máš prostě smůlu. Ať se ti to líbí či nelíbí. Pravda, i tak se může demokracie vykládat. Jenže my volili jen jednoho, ti ostatní se tam jaksi přivařili bez našeho souhlasu.

Jsou to osoby zajímavých charakterů a s poněkud prapodivnou představou o morálce a společenské odpovědnosti. Smůla je, že na ně nijak nemůžeme. Jsou pod ochranou toho nejvyššího a tak musíme být pěkně zticha. Tedy vykřikovat nějaké ty protesty je povoleno, ale jak ukazují poslední události, již ne všude a kdykoliv. Vše musí být řádně nahlášeno a povoleno.

Pozoruhodné však je, že se možná opravdu jedná o demokratický produkt. Když se tak dívám, co nám média denně překládají jako obraz naší společnosti, tak docházím k názoru, že jsme společností, která se skládá také jen s prapodivných charakterů. Ti mediální hrdinové jsou  většinou podvodníci, lháři, zloději. Prostě „výkvět“ našeho národa. Vše je ještě  okořeněno všudypřítomnou korupcí a egoistickou snahou žít na účet druhých.

Takže, pokud by jeden uvěřil této „mediální“ statistice, tak ti pánové na Pražském hradě, jsou přesným profilem naší společnosti. Je i docela možné, že tomu tak skutečně je. Jako bychom si sami nastavili zrcadlo. Je však otázkou, zda tak děláme vědomě. Zda jsme naší volbou uskutečnili jen takový experiment, abychom přišli na to, zda tací opravdu jsme, či dokonce chceme být. Že dokonce toužíme po tom, aby nás tyto zvláštní charaktery prezentovaly světu.

Měli bychom se ale také ptát sami sebe, zda jsem ochotni dávat tyto osobnosti za příklad našim dětem jako za vzor společenského úspěchu. Nevím. Já bych to nedělal. Spíše naopak. Žijeme, říká se, ve svobodném světě. Jenže i ten může zhořknout. Dokonce se jeden, tísněn a odstrkován lokty těch „svobodných“, může cítit nesvobodně a i ohrožen. Ano, demokracie je zapeklitý systém. Má ale však jednu výhodu, že dává i šanci těm, kteří ji ohrožují a zneužívají ku vlastnímu prospěchu. Mohou se dostat na výslunní společnosti. Každý si je může prohlednout, posoudit. Souhlasit s nimi anebo nesouhlasit.

Přes veškerou transparentnost však není vše na první pohled tak jasné, jako je tomu u diktatury. Při té se ví, kdo vládne. V demokratickém systému je to trochu složitější. Je těžké rozpoznat kdo s kým a pro koho. Nicméně pro zdravě uvažující občany by neměl být problém rozpoznat, zda nám vládnou lidé čistého charakteru, či mnohdy profesionálně vzdělané arogantní postavy postrádající základní morální principy. Zvláště, když jejich egoismus a touha po absolutní moci je tak očividná, protože to ve své nadřazenosti ani neskrývají.

Občan to nemá v dnešní době jednoduché vyznat se v té spleti mocenských pavučin. Nicméně rozpoznat, že to kdesi zapáchá, není tak složité. Nejde také jen o nějakou názorovou jednotu. Spíše o to, zda ti nahoře budí respekt, či slouží ke všeobecnému posměchu a jsou terčem laciných vtipů ovládajících veřejnost. Základem by měla být vzájemná úcta. Kulturní a demokratickou společnost charakterizuje akceptování jiných názorů. Měly by však být prezentovány osobnostmi, které si svým chováním zaslouží respekt.

Bohužel jenom k údivu. Respektive nás přesvědčuje, že v této rádoby tvůrčí dílně je vše možné. Je odvážná a otevřená k experimentům. Jinak řečeno: Vysílá už kde co. Zbývá se jen optat, zda to je její společenská úloha.

Na co narážím dnes? Na ten pozoruhodný pořad s názvem Český žurnál. Divák zde může na vlastní kůži prožít bezradnost filmových experimentátorů skoro v přímém přenosu. Je neúprosně konfrontován s jejich řemeslnou bezradností a nezkušeností. Ale hlavně, a to si určitě nedali za cíl, se nám pokouší přiblížit svět, kterému nerozumí. Pravda, není snadné rozumět dění kolem nás. A pakliže mají toto na mysli, jsem spokojen. Já se však obávám, že nás chtějí poučit a vysvětlit nám, že se na vše díváme špatně, že jsme nevnímaví a proto bezmocní.

Je však opravdu cílem veřejnoprávní televize tento pocit bezradnosti ještě více prohlubovat a utvrzovat nás v naší bezmocnosti? Jestli se nemýlím, tak bylo možno včera shlédnout již čtvrtý pokus nám přiblížit něco, o čem my občané prý nic nevíme. Či nás možná donutit se na svět dívat jinýma očima. Nic proti takovému záměru. Ale zatím se autorům nepovedlo objevit něco nového, přínosného nebo dokonce obohacujícího.

Snad jen ten poněkud zvláštní způsob pozorování světa. Nevím však, proč bychom se měli na svět dívat očima dítěte, které je pak zaraženo faktem, že to, čemu nerozumí, mu nebude vysvětleno. Včerejší pohled na Ukrajinu nebyl výjimkou. Po předchozích dílech jsem ani nebyl překvapen, že se opět nic nedovím. Tedy vyjma toho, že tam žijí docela normální lidé, což se však dá logicky předpokládat i bez pomoci filmových tvůrců.

Je až s podivem jak místa znalý autor Filip Remunda při svém pozorování doslova zakopává o lidské příběhy, které by zaujaly každého skutečného dokumentaristu. Jenže zůstane vždy jen u toho zakopnutí, které je ještě navíc doprovázeno nepochopitelným údivem v tom smyslu: Proboha, no ještě tohle, zase něco, co nechápu. Ano, je to takový zvláštní přistup k filmové tvorbě. Přiznám se, že mu nerozumím, ač jsem v této branži již pár desetiletí.

Říká se tomu „autorský dokument“. Prý to přišlo z Ameriky. To by mohlo souhlasit, protože plně dokazuje naivitu s jakou se v této zemi často lidé dívají na svět. Nevím co nutí Českou televizi kopírovat něco, co je nám přeci jenom trochu vzdálené. Tedy při naší ještě donedávna celkem vysoké kulturní vyspělosti v oblasti filmové tvorby. O historických kořenech ani nemluvě.

To, co se v Českém žurnálu nabízí divákům, však nemá s vážně míněnou filmovou tvorbou nic společného. Je to oblast experimentu, který má právo na vznik, má být dokonce podporován. Jenže měl by být i takto prezentován. Divák by na to měl být i upozorněn. Někdo by mu měl i vysvětlit, že se jedná o důkaz, že žijeme ve světe, kterému přestáváme rozumět.

A pak by mohly takovéto tvůrčí pokusy splnit i požadavky, které normálně společnost klade na veřejnoprávní médium, kde by vzdělávání společnosti mělo být na prvním místě. Pak bychom mohli třeba uvažovat o tom,  že nám vyrůstá mladá generace, která je poznamenána bezradností. Pochybuji ovšem, že si toto dali „odpovědní“ kreativní producenti ČT za cíl. Určitě ne. Jenom se opět pokouší v té fabrice na obrázky vytvořit nějaký nový programový útvar, který by „táhl“. Tak nezbývá, než se optat, koho a kam.

Pokud se někdo domnívá, že tyto řádky jsou jen pokusem vyrovnat se s vlastní zapšklostí, tak je na omylu. Většina myšlenek vychází s diskusí s mladými lidmi, kteří se chtějí věnovat vážné filmové tvorbě. Snažím se je učit, snažím se vysvětlovat. Na jedno však odpovědět neumím: Proč ČT vysílá podobně pořady, bez toho, aby je správně ohodnotila a zařadila. Mnohdy ti mladí lidé ani nevěří, že se toto ve veřejnoprávní televizi vysílá. Nemohou to vědět, protože ji většinou nesledují.

Nezlobím se na ně. Asi to pozitivně přispívá k jejich vzdělání, k objektivnímu procesu poznání, kde by sledování ČT mohlo být závažnou překážkou. Oplývá totiž množstvím „experimentálních“ pořadů, které bez kompetentního rozboru a vysvětlení přinášejí jen chaos v lidském mozku a deformují logiku myšlení.

Takže z mého hlediska spočívá výchovná činnost naší veřejnoprávní televize právě v tom, že její tvorba dává dostatek studijního materiálu, který slouží k tomu, aby jeden mohl celkem bez problémů najít dostatek studijních příkladů, jež slouží jako důkaz, že takto by se to dělat nemělo. Já to ale pokládám nejen za smutné, ale skoro již tragické. Tedy pochopitelně jen potud , pokud by si naše společnost bláhově přeje, aby se naše veřejnoprávní televize také odpovědně podílela na všeobecném vzdělání a informovanosti občanů.

Ano, já ho skutečně cítím. Tři desetiletí jsem žil v jiném světě a teď se tři roky marně pokouším porozumět naší společnosti. Mnohdy mám pocit, že jsem byl jen na krátké dovolené. Skoro jakoby se v Česku zastavil čas.

Jedním z důvodů, proč jsem tehdy odešel, bylo každodenní střetnutí s pasivní rezistencí. Ono pokrčení ramen doprovázené povzdechem: Ono se nedá nic dělat. Proto bylo pro mne trochu šokem, když jsem se s podobným odevzdáním se osudu opět setkal v době přítomné. Hlavně u pracovníků České televize. Když se jich při náhodných setkáních ptám na to či ono, tedy co se mi nelíbí a považuji za špatné, je tu opět ten pohled mimo mne a pokrčení ramen.

Stejně tak mne zaráží neustále vzrůstající nenávist vůči inteligenci. Jak za starých časů. Je to charakteristický úkaz, který jen dokazuje, že ve společnosti existuje u mocenské kliky obava ze střetu s pravdou. Ti mocní, ozbrojeni arogancí a demagogií, pak ukazují prstem na vzdělance a označují je za rozvraceče společnosti a nemorální živly. Jsem na to citlivý, protože jsem v takové atmosféře vyrůstal. Chytrý člověk raději mlčel, otevřít ústa bylo nebezpečné.

Vládli nám lidé hloupí a tudíž nebezpeční. S ideou komunismu neměli nic společného, používali ji jen jako ideologii k ovládnutí druhých. Asi tak jako dnes radikální islamisté. Zaráží mne, že se v naší společnosti i přes toto poznání historie opakuje a hloupost a nevědomost je tím nejlepším prodejním artiklem. Opět se vyplácí nemorálnost, milióny se vydělávají většinou podvodem, krást a okrádat jiné lze podle zákona. Stejně tak jako uchvátit moc proti vůli občanů.

V každé společnosti jsou to většinou mladí lidé, kteří mají odvahu se proti takovému vývoji bouřit. Nejsou ještě zatíženi strachem o existenci, nic je nenutí podřídit se systému moci. Ne, že by měli vždy pravdu, ovládají je emoce, sny a touhy prosazují s určitou naivitou životní  nezkušenosti. Je však radno jim naslouchat, ale hlavně s nimi diskutovat, přesvědčovat a učit je, jak prosazovat mnohdy nemožné.

Je tedy více jak tragické, když se k nim náš hradní pán arogantně obrací zády. A nejen to. Pohrdá i celou akademickou obcí. Slova rektora univerzity jsou pro něj jen bezvýznamným výkřikem ze stáda, které vědomě ignoruje. Často k tomu používá i pilného mluvčího, jehož demagogie by našla ocenění u každého diktátora zneužívajícího myšlenek komunismu. O zbytek se postará i nově ideologicky poučená ochranka, která zaručí bezpečný odstup od občana a zamezí přímé konfrontaci.

Přitom nejde ani tak o konfrontaci fyzickou, jako mentální. Nastává doba filtrace, diskutovat s panem prezidentem smějí jen vyvolení. Nic nesmí narušit již pomalu chorobný chod myšlenek, které vládnou v hradních prostorách Jakoby tam ožíval duch tolik připomínající doby nedávno minulé. Doby, kdy svobodné myšlení bylo tím největším nebezpečím pro skomírající ideologii.

Je tu jen malý rozdíl. Časy se změnily. Nositele scestných názorů není třeba zavírat. Máme svobodu. Tedy v tom smyslu, že ten, kterému se to zde nelíbí, může odejít. Volně a bez zábran. Mám obavy, že to také patří k chorobné mediální politice pana Zemana. Jako by hrál na čas. Jakoby doufal, že ti, kteří by ho nechtěli za příštího prezidenta, prostě odejdou. Opustí tuto zemi znechuceni někým, kdo zrazuje všechny ideály poslední revoluce.

Pokud tak učiníme, tak se ale staneme spoluviníky. Znovu dáme mlčenlivý souhlas k té primitivní a chorobné hře o moc, kdy je vůle občanů ignorována. Pochopitelně ne té prapodivné voličské většiny, která jásá nad primitivností, nechá se unést populismem a netuší přitom, že ten, který se s jejich pomocí dostane na výslunní moci, jimi vlastně pohrdá. Je to prastará hra o moc.

Není špatné si uvědomit, že ta poslední revoluční změna byla uskutečněna právě proto, že se lid postavil za ty mladé a nebojácné. Začal věřit těm prapodivným intelektuálům, kteří hlásali ideály, které byly pro mnohé jen neuskutečnitelným snem. Byla to doba, kdy občané spatřovali v akademické inteligenci budoucnost. V euforii změn však nezpozorovali, že se k moci dostávají také prapodivné charaktery. Inteligentní a vzdělaní jedinci, kteří uchvátili moc bez jakékoli morálky a společenské odpovědnosti.

Je smutným faktem, který jsme si v minulosti potvrdili na vlastní kůži, že každé mlčenlivé pokrčení ramen jen upevňuje moc těch, kteří naší společnosti škodí. Konečně bychom měli pochopit, že „likvidace“ komunismu neznamená jen odstranit režim, ale je nezbytně nutné se také zbavit ducha, který ho doprovázel. Nenechme se mýlit tím, že ten se nikdy nehonosil partajní legitimací.

V podstatě slouží západním politikům jen k zakrývání chyb, kterých se dopustili při snaze ovládnout jiné. Míním tím pochopitelně představitele velmocí, či spíše ty, kteří po moci nad světem touží.

Není na škodu si připomenout jednoho nositele Nobelovy ceny míru. Jistého Jásira Arafata, vynálezce politického teroru. Byl to právě on, kdo tímto způsobem boje o moc dosáhnul patřičné světové  pozornosti. Směl pak chodit po červených kobercích, stál ve výslunní mediálního zájmu. Miliardy dolarů proudily na jeho privátní konto. Milióny daňových poplatníků v Evropě se na tom podílely, aniž by o tom věděly.

Proč to všechno? Byl prý bojovníkem za svobodu palestinského lidu. Aha? Divné, že? Jak se dnes dědicům této politiky vede víme všichni. To, že Palestinci jsou obětí „velké“ politiky si pochopitelně nechceme přiznat. Na jejich osudu nemá zájem nikdo. Jde totiž jen o existenci Izraele, která není všem o chuti. Hlavně arabskému světu. Takže, pakliže není možno bojovat přímo, slouží Palestinci jako celkem „levná“ náhrada.

Ostatně to platí i pro stále existující evropský antisemitismus. Oficiálně nemá nikdo nic proti Židům, ale plně podporuje Palestince v jejich boji proti „okupaci“. Je to jednoduché, politicky „korektní“, ale hlavně to perfektně to funguje. A právě tento přiklad je dobré mít před očima, když se podíváme na dnešní „boj proti teroru“, který se nám snaží evropští politici vnutit.

Proti teroru se totiž nedá bojovat, teroru je možno se jen bránit. Při politické analýze dnešní situace je dobré používat klasických kriminalistických metod. Tedy: Kdo má z teroru prospěch? Mnozí. Tak třeba arabský svět. Nesmyslný a naivní boj západní civilizace proti Islámu jen utužuje moc v zemích, kde je toto náboženství základem společnosti.

Mnohem zajímavější je však pohled na světové burzy, kdy je možno pomocí teroru vydělat miliardy. Kurzy akcií jsou citlivé na každou explozi terorismu. Není mi známo, že by arabské země finančně strádaly a je i dost informací o tom, že jsou to právě peníze z arabských zemí, které slouží k podpoře islámského státu. Není pro ně také nezajímavé, že jak z politického tak hospodářského hlediska dochází k  destabilizaci v Evropě a jejímu silnému finančnímu zatížení.

Ale abych nesváděl vše jen na arabský svět. Velká část amerického hospodářství si ve všech těch válkách proti teroru připisovala a připisuje značné zisky. A to hlavně pokud se jedná o dlouhotrvající a „prohrané“ války. Je to tržní hospodářství v ryzím slova smyslu, zisk je cílem a morální hodnoty hrají podřadnou roli.

A pak tu máme i Rusko. Bývala velmoc, která jí zase chce být. To se pochopitelně jak Evropě, tak Americe nelíbí. Je to prostě nekalá konkurence, kterou je nutno od rouškou prosazování demokracie oslabovat a diskreditovat. Vzpírá se totiž „globalizaci“, kde mocenská pravidla určují západní mocnosti. Co je a co není teror si prý vysvětluje po svém.

Jinak řečeno, boj o rozdělení moci nad světem je v plném proudu. Kdysi se to vše vyřizovalo skutečnou válkou, dnes máme jiné mechanismy. Je to převážně expanze kapitálu, která však vyžaduje politických změn v cílových zemích. Musí zde existovat vlády, které této invazi, často pod rouškou šíření svobody, otevřou náruč. Dělat si iluze, že k takovým „úpravám“ dochází demokratickou cestou, je skutečně naivní nevědomost. Všechny prostředky jsou povoleny. Mnohdy i určitá forma teroru, kterou může  být i boj za „svobodu“.

Teď tu však máme problém. Teror se obrací i proti těm, kteří ho kdysi tajně podporovali. Ohrožuje i je samé. Poněkud se osamostatnil a vymkl kontrole. Najít jedince, kteří mají touhu zabíjet druhé, není nijak náročné. Nebezpečí však tkví v tom, že jsou to poněkud nebezpečné charaktery. Hlavně pak jejich vůdci. Inklinují k moci. A pocit rozsévat strach, který ovládá milióny, je fascinuje. Brzy se mohou přesvědčit o tom, že rozhodují o životech lidí jak v Evropě, tak i v Americe. A nejen to. Dokáží si také, že i všemocní prezidenti se chovají přesně podle jejich představ. Tedy, že se verbálně v populistické formě podřizují emocionálním požadavků občanů.

Takže tu máme velké proklamace o společném boji proti teroru. Jistě správná myšlenka, ale její realizace je trochu problematická. S protivníků v boji o světovou nadvládu by se měli stát spojenci. Měli by stát bok po boku a prosazovat společný ideál. To zvládnou s pomocí médií stěží navenek. Vnitřně je to hryže. S poněkud strnulým úsměvem si podávají ruce pokud je svět pomocí kamer sleduje. Vědí však dobře, že jsou zapleteni do pavučin mocenských struktur, které jim pomohly být tím čím jsou a že není úniku.

Ano, bylo by více jak potřebné, aby se mocní našeho světa domluvili a společně jednali. Nejsem však přesvědčen o tom, že to zvládnou ke všeobecnému prospěchu. Budou hledat kompromisy, které nenaruší stávající vládnoucí struktury. Právě ty, které tu i onde s pomocí „teroru“ chrání své postavení. To přinese jen určité omezení teroristických útoků. Bude uděláno vše pro zvýšení pocitu bezpečnosti mezi občany.

Skutečný boj proti teroru může totiž nastat jen tehdy, když naši politici položí otevřeně karty na stůl. Ale pokud by to udělali, nejsem si také jist, že to budeme akceptovat. Že budeme ochotni přehodnotit pojmy jako je demokracie, humanismus a svoboda.  Že budeme ochotni si přiznat, že se mnohdy jedná o sny, které nám slouží k naivní představě, že žijeme ve světě, který je lepší, než skutečně je. Že žijeme ve světě, kde se bojuje o moc nad druhými. A to všemi prostředky.

Celkem bezvýznamná figurka francouzských politických dějin. Řadový  úředník veřejného života charakterizovaný spíše nechutnými skandály, jež nepodávají zrovna pozitivní obraz o jeho inteligenci, charakteru a o morálce ani nemluvě.

Má mnoho podob s jistým panem Bushem. Také on se stal prezidentem. Nemyslím, že by někdy pochopil, jak k tomu došlo. Jisté však je, že je velmi těžké oponovat názoru, že to byl jeden z nejhloupějších amerických nájemníků v Bílém domě. Byl však dobře manipulovatelný a z hlediska mediálních poradců poslušný. I když se mnohdy blížil k hranicím vlastních schopností.

Pak přišel teroristický útok na USA. Pochopitelně, že nemohl odolat touze dokázat být tím nejmocnějším mužem světa. Možná, že dokonce věřil, že jím je. Každopádně se stal kašpárkem loutkového divadla, kde měli nitky v rukách mnozí, jejichž jména se nikdy nedovíme. Obklopen nohsledy a pretoriány, který žijí ve stínu podobných „osobností“.

Kam nás ta americká válka proti teroru dovedla víme všichni. Byl to v podstatě jen další krok v přerozdělování a upevňování moci ve světě, či nad světem, jehož jsme součástí. Takovým ne zrovna bezvýznamným „odpadním“ produktem této politiky je současný stav. Odpor a nenávist proti západním kulturám se přeformoval, získal přesnější podobu. Začal využívat i mediálních zbraní, které mu zaručují neustálý přísun bojovníků za „svatou“ věc.

Brutálně, ale přesto pragmaticky posuzováno, stejného úspěchu se teď může těšit francouzský president. Jeho mediální poradci jásají, konečně za ně někdo vyřešil problém, jak vytvořit osobnost z rosolu duchovní prostoty. Pan Hollande je na dobré cestě stát se „velkým“ mužem. Jeho slovo se stává zákonem. Ty staré paragrafy jsou mu nedostačující. Nikdo nemá čas na to zabývat se faktem, že jejich neúčinnost je možná zaviněna jen tím, že je mnozí nedodržovali, či si je vykládali po svém.

A tak nám teror přináší nejen bolestné oběti na životech nám mnohdy blízkých, ale i nebezpečí, že začneme věřit vůdcům, kterým bychom jinak nesvěřili ani obsah naší peněženky. Mediální tlak, který nás za pomoci všech emocionálních triků zbavuje zdravého rozumu způsobí, že nasloucháme řadě prapodivných politických řečníků a samozvaných expertů, kteří nám předstírají schopnost nalézt řešení pro naši situaci.

Není opravdu lehké čelit takovým událostem. Ať se již stali, či se bojíme, že se stanou. Žil jsem po mnoho let v Izraeli. Tedy zemi, kde je teror součástí denního života. Tou nejlepší zbraní je zachovat si chladnou hlavu. Hlavně s odstupem naslouchat radám politiků, kteří s umnou rétorikou hovoří o věcech, o kterých nemají ponětí a sami je nezažili.

Velmi rádi hovoří o tom, že učiní vše pro naši bezpečnost. Ve skutečnosti jen bojují o vlastní politické přežití. A politický život přitom většinou nemá s reálným životem občanů nic společného. Je to verbální válka. Ale když nedáme pozor, mohou nás uvrhnout do války skutečné, která může být i nesmyslná a neefektivní. Obětí jsou pak důvěřiví občané, kteří se domnívali, že bojují za vlastní budoucnost.

Ve všeobecné mediální hysterii pak často zaniknou fakta a informace, že ti z politiků, kteří nás teď chtějí chránit, byli sami u toho, kdy vznikalo podhoubí pro atmosféru a problémy dneška. Že třeba v minulosti vědomě podporovali ty, kteří nás teď zabíjejí často zbraněmi, které jim byli za souhlasu politiků a mnohdy tajně prodány.

To největší nebezpečí teroru spočívá v tom, že společnost začne jednat emocionálně. Neexistující jednota, která je způsobena myšlenkovou a politickou roztříštěností a rozdílností zájmů, je nahrazena všeobecným nadšením a hysterií v domnělém boji proti společnému nepříteli. A také dochází k tomu, jak jsem toho svědky, že se z mnohého včerejšího „nepřítele“ stává spojenec. Jistě, je to obvyklý politický obchod. Ale mělo by být dost času se zamyslet nad tím, zda náš včerejší nepřítel nebyl vytvořen trochu uměle, prostě z politické potřeby.

Protože i v tom může být základ a prapůvod dnešní politické situace. Naší skuteční nepřátelé to totiž dobře vědí a využívají toho. Jsou schopni si pak s námi hrát tu dobře známou hru na kočku a myš. Dobře rozpoznají, že hodnoty naší morálky nejsou stálé. Respektive podléhají tržním politickým hodnotám většinou podle osobní potřeby toho či onoho ideologického směru.

A právě v tom je síla islámského teroru. Jejich vůdci dbají na to, aby hodnoty, za které chtějí aby se bojovalo, byly jasné pro každého a staly se pro mnohé uchvacující. Největší důraz však kladou na to, že jsou naprosto neměnné, nediskutovatelné. Snad bychom se nad tím mohli i zamyslet. Možná, že bychom se měli pokusit drasticky omezit ten evropský politický bazar, který se pomalu stává výprodejem politických zájmů a mocenských snah.

Když už nic jiného, tak si alespoň sebekriticky přiznat, že jako nadutý a přezíravý Evropan mohu na arabském bazaru přijít i o tu poslední košili.

Nikdy bych nevěřil, že se rozhodnu k takovému titulku. Donutil mne však k tomu výtvor vysílaný včera Českou televizí. V rámci jakéhosi programového pokusu pod názvem Český žurnál.

Jaký je cíl tohoto pořadu zatím nevím. Doposavad na mne působí jen jako sebekritické a veřejné přiznání ČT, že je infikována amatérismem, naivitou a nevědomostí. Jistěže je oficiální cíl asi zcela jiný, ale právě zmíněné podmiňuje, že zatím dosahuje pravého opaku.

Důkazem je včerejší dílko, kde se bezradný autor pokouší nějakým prazvláštním způsobem vyrovnat se s faktem, že hlavní hrdina jeho rádoby dokumentu jde pěvně za cílem, který si předsevzal. Pan režisér Vít Klusák si s tím neví rady. Bezradně pozoruje kamerou dění, kterému zjevně nerozumí a není schopen posoudit společenskou hodnotu toho všeho, s čím je konfrontován.

Přináší však nesporný důkaz pro princip úspěchu pana Andreje Babiše. Základem je totiž využít slabosti, nevědomosti a naivity protivníka. Ale i od těch, nad kterými hrdina příběhu tak rád vítězí, vyžaduje určitou úroveň. Jeho konfrontace s amatérismem pana Klusáka nechává však i jeho poněkud bezradného. Myslím, že opustí i od podání žaloby na ČT, protože ví velmi dobře, že někoho trestat a soudit za hloupost je skoro nemožné.

Kdybych byl mediálním poradcem pana Babiše, tak bych mu to také radil. Vždyť ironické pousmání doprovázené velkorysostí nad tou amatérskou rádoby novinářskou snahou mu může přinést jen další pozitivní body ve společnosti. Proč se zabývat něčím, co mu nemůže být v žádném případě nebezpečné? Naše veřejnoprávní televize je přeci ve stavu, kdy se zaobírá jen sama sebou a svými problémy. Na ty společenské již nemá žádný čas.

Je pozoruhodné jak často nás třeba ČT informuje o tom, že skoro každá firma hledá odborníky. Naše společnost je opravdu v nebezpečí, že se jí vbrzku bude nedostávat lidí vzdělaných. Televizní tvůrci však přitom taktně opomíjí, že oni sami jsou toho zářným příkladem. Že dennodenně dokazují, jak je amatérismus nebezpečný. Jak zeslabují společnost v jejím vědění, jak ničí kulturní a sociální povědomí občanů.

Naše veřejnoprávní televize na tom cílevědomě pracuje. Šíří hloupost a nevědomost. Nechápe přitom, že se již sama stala obětí této zrádné ideologie. A k tomu všemu je ve stavu kdy osobní profit již zcela ovládá mozky jejích tvůrců. Právě těch, o kterých bychom si měli myslet, že nám ukáží život kolem nás a pomohou nám hledat cestu do budoucna. Místo toho je občan konfrontován jen s myšlenkovou dekadencí.

Není pak divu, že prostému občanu nezbývá nic jiného, než osoby typu pan Babiše pokládat za sympaťáky. Jsou to ti „negativní“ hrdinové filmových příběhů, kterým tajně fandíme. Nebojí se mluvit a jednat otevřeně. Poněkud prapodivným způsobem bojují proti nešvarům, které ovládají společnost. Občan je však rád, že se našel někdo, kdo alespoň vymetá svinstvo. V zoufalé beznaději je ochoten i tolerovat, že to tito hrdinové dělají vlastně jen ku vlastnímu prospěch.

Naše veřejnoprávní televize tuto atmosféru jen prohlubuje. S falešnou svatozáří „uměleckého“ pojetí problémů společnosti dává prostor tvůrcům, kteří nás jen konfrontují s jejich vlastní bezradností, která je podmíněna absolutním nedostatkem životních zkušeností. Ti si pak vytvářejí svět sami pro sebe, který již programově odmítá realitu a uzavírají se do myšlenkové izolace, která je typická pro mnohé psychické poruchy.

A tak i občan inklinující k čestnosti a spravedlnosti si s bolestí musí přiznat, že žije ve společnosti, kde se mu nedostává žádné morální podpory. Úpadek hodnot je zjevný a naděje, že naše ČT proti tomu potáhne do boje, je naivní představa. Nemá proto žádný důvod. Pokud by se totiž její vládci rozhodli udělat něco pro duši národa, museli by začít sami u sebe. A to bolí. Nehledě na to, že jejich vzdělaná nevědomost jim ještě ponechala životní zkušenost, že není radno podřezávat větev, na které sedím.

Tedy, že jsem již národem analfabetů. Vycházím z poznání, že ta část programu, která se má starat o informovanost a výchovu občanů, se spíše cílevědomě věnuje desinformaci a oblbování.

Přesněji řečeno, řada vzdělaných nevědomců v ČT se domnívá, že občan a divák jej již profesionální hlupák a je možno mu předhodit jakoukoli slátaninu. Pořad Události a mnohé reportážní útvary včetně pokusů o dokumenty jsou toho důkazem. Ve své podstatě se tak naše veřejnoprávní televize dala plně na stranu politiků, kteří si z nás v poslední době dělají víceméně srandu a zkoušejí, kolik toho ještě bez odporu spolkneme.

Potřeba politiků zmocnit se mikrofonu a seznamovat nás s nějakými nesmyslnými prohlášeními je neuvěřitelná, ale hlavně neutuchající. Pochopitelně, že tou největší hvězdou se stal náš pan prezident. Jeho výroky již snad není možno komentovat s pomocí zdravého rozumu. Spíše by si zasloužily pozornosti specialistů, kteří jsou tu k tomu, aby se snažili odkrýt princip procesů v hlavách těch, kteří budí dojem, že mozkové buňky jejich hlav si dělají co chtějí.

Je však zajímavé, že je i neustále sdostatek těch, kteří v této oblasti touží po nějaké smysluplné diskusi, aniž by postřehli, že se odebírají do myšlenkového světa postrádající veškerou logiku. Vždyť trojice Zeman, Ovčáček a Dienstbier šíří dojem, že mezi námi přeci jenom žijí nějací mimozemšťané. Myslím si totiž, že by bylo velice těžké u těchto pánů prokázat, že ještě žijí v našem světě.

Pochopitelně vyjma toho, že by mediální a informační machři ČT měli skutečně pravdu. Tedy, že jsme již takovým „stádečkem“, jak většinu z nás označil náš milý pan prezident. Srocení hlupáčků, kteří řvou, jenom když mají hlad. Pak se nám předhodí nějaká nechutná kaše s vlastností betonu, který na čas zastaví žaludeční činnost. Uvažovat o tom, že by možná bylo zapotřebí ukojit i hlad duševní, není již dávno zapotřebí.

Bylo by tu ale i jiné vysvětlení. Možná, že duše česká je již unavena. Vždy se s určitou touhou zúčastní nějaké té revoluce domnívaje se, že pozdvihne kulturní hodnoty národa a posune kupředu kolo dějin. V dobré víře dopomůže někomu k moci a doufá, že se jí dostane lepší budoucnosti.

Ale ono je pak vše většinou jinak. V rukou mocných se dříve či později objeví obušky. Ať již verbální, či ty skutečné. Skeptici tomu říkají, že je to princip moci. Většinou ale také nevěří v demokracii. Je to pro ně komplikovaný a tím i nebezpečný společenský systém. Mají pravdu v tom, že je to systém, který nemůže být založen na moci hlupáků. Měli bychom to vědět, máme s tím velké historické zkušenosti.

Možná, že by opravdu stálo za to se ještě jednou o něco pokusit. Oprostit se od té únavy, které přineslo snažení v minulosti a začít se bránit. Ona totiž ta bezcharakterní myšlenková impotence naší veřejnoprávní televize, která se snaživě a dobrovolně stává hlásnou troubou našich stejně chorobně postižených politiků, je opravdu nebezpečná.

Vytváří atmosféru beznaděje, ve které ztrácíme schopnost vychovávat naše děti k morálním hodnotám, které by zajistili existenci našeho národa. Je opravdu těžké jim vysvětlit, že mnohé formy z oslav v minulých dnech mohly uspokojit jen ty, kteří tehdy v rukách třímali skutečné obušky.

Jistě, co jiného. Patří k té sortě politiků, kteří se točí jak korouhvičky ve větru populistických rad mediálních odborníků, jejichž vzdělání by se nejlépe uplatnilo na tržnici.

Bohužel si však tito prapodivní poradci vydělávají těžké peníze šeptajíce „vědomosti“ do uch nevědomých politiků. Píší jejich projevy, vymýšlejí účinnou gestikulaci a grimasy. Je to všechno na jedno brdo. A tak není divu, že jsem při posledním projevu prezidenta Hollanda usnul. Asi se  můj mozek bránil dalšímu přílivu slov přesvědčující mne o francouzské nabubřelosti a povýšenosti. Ano, teprve když umírají Francouzi, tak je svět v nebezpečí, je ohrožena kultura lidstva a jeho svoboda. Tedy ne, že bych něco proti tomuto kulturnímu národu měl, ale trochu skromnosti by neškodilo, ona ta jejich revoluce byla přeci jenom trochu více krvavá, než by si jeden humanista představoval.

Tak pan Putin má být najednou spojencem. Zajímavé. Tak najednou. Poddám se mé ješitnosti a neodpustím si připomenout, že jsem v září minulého roku napsal článek s titulem: Jednou se Putinovi omluvíme. No, a už je to tady. Možná, že potichu zmizí ty absurdní a nesmyslné sankce proti Rusku. Bylo by také celkem prospěšné dát moskevskému vládci k dispozici tu válečnou loď, kterou Francie pro Rusko postavila a pan Holland ji v záchvatu politicko mediální potřeby zabavil. Bude jí možná velice zapotřebí ve válce proti islámskému státu.

Ale nechci být nespravedlivým kritikem. On i ten novinářskou hantýrkou označovaný „nejmocnější“ muž světa, tedy pan Obama, šel trochu do kolen. Vypadal přitom poněkud smutně, jako by se omlouval, že je nucen si potřást rukou s třídním nepřítelem, který není ochoten se podvolit americkým mocenským zájmům. Jo, svět je krutý páni prezidenti. Vypadá to, že se do popředí dostává boj o život a to vaše klání o politická křesla je tak trochu směšné, právě na úrovni kejklířů.

Máme jich hodně na různých politických postech. Získávají je nelehko, svádějí o ně kruté potyčky, intrikují, častou lžou voličům, ignorují přání občanů. Tato hra na mocné je již součástí našich demokratických principů. Nejsou špatné. Jejich největší slabostí je ale fakt, že volič nemá rád pragmaticky uvažují adepty politického řemesla. On volič vůbec má problém poslouchat někoho, kdo říká pravdu. Rád obviňuje politiky ze lži, ale běda, když říkají pravdu.

Takže bychom se neměli moc divit, že nám mnohdy vládnou prapodivné charaktery. Dokud se nám dobře vede, tak nás to moc nepálí, považujeme to za určitý druh společenské hry. Prostě je to takové oživění, které z bezpečné vzdálenosti a s plným žaludkem se zájmem pozorujeme a „odborně“ posuzujeme. Kupodivu jsme bezradní, když se žaludek prázdní a máme strach o život při procházce ulicemi našich měst.

Obávám se, že se pomalu blíží doba, kdybychom se měli opravdu hluboce, ale hlavně upřímně zamyslet nad tím, komu povolíme, aby nám vládnul. Ona naše společnost totiž není žádná „firma“, ale ani stádečko, které je možno podle potřeby honit z jedné pastviny na jinou. Ano, vládnou nám ti, které si volíme. Házejí nám často pamlsky, po kterých se vrháme jak malé děti. Nevolíme ty, kteří nás varují, že z těch bonbónků dostaneme bolení břicha.

Jisté je však jedno. Pokud povolíme politickým kejklířům, aby rozhodovali o naší budoucností, staneme se národy bezbranných a směšných šašků. Ve světě však existují společenské a kulturní celky, které my je s oblibou označujeme za barbarské. Jsme přitom vyzbrojeni často jenom arogancí, která většinou vychází z naší poněkud zdegenerované morálky. Nechceme si přiznat, že ti „barbaři“ pragmaticky využívají všech našich slabostí, které tak rádi mylně prezentujeme jako znaky naší kulturní vyspělosti.

Boj o přežití charakterizuje celé lidské dějiny. Stačí do nich nahlédnout a poučit se. Možná, že objevíme nemilou pravdu. Totiž, že to byli většinou „barbaři“, kteří ovládli vyspělé civilizace využívajíce jejich změkčilosti a pohodlnosti. Pokořili nadutost a povýšenost kultur, které žily z falešných představ o lidských hodnotách, potřebách  a životních prioritách. Ale největší slabostí mnohých zmizelých kultur byla neschopnost si přiznat, že pojem tolik proklamované svobody sebou přinesl zánik základních morálních hodnot, které jsou nezbytné pro obranu existence společnosti jako takové.

Asi ano. Je to přání státního zástupce Bláhy. Zda to vzešlo z jeho hlavy se neví, ale určitě se tato myšlenka zrodila v poněkud pomatených hlavách zástupců lidu pražského magistrátu.

Jistěže házet vajíčka na pana prezidenta není zrovna hezké, ba ani estetické. Hlavně, když se jeden trefí. Ale z jiného pohledu je to docela zábavné a poučné. Málokdo si přitom uvědomí, že to může být i nebezpečné. Nezkušená ochranka může sáhnout po zbrani. Nestalo se však ani jedno a ani druhé.

Takovéto „demonstrativní“ jednání však může mít i sáhodlouhé následky. V poněkud primitivně uvažujících mozcích zástupců lidu se totiž zrodil nápad, že prý byla znevážena pietní atmosféra slavnostního aktu. Potřebovali celých osm měsíců k tomu, aby z této spíše úsměvné lapálie vykonstruovali trestný čin.

Co tím dokazují? V prvé řadě to, že již v žádném případě neuvažují jako zástupci lidu, ale jako ochránci státní moci, která se bojí o vlastní existenci. Dostali se na úroveň komunistického režimu, který počítal mávátka u prvomájového průvodu. Také hodnotí zda jsou zdvíhána do správné výše a pohybují se správným směrem.

Házet vajíčka na politiky je symbol nesouhlasu. Určitá tradice jak vyjádřit odpor ke státní moci. Svým způsobem ukázat zranitelnost těch nezranitelných a nedotknutelných. Zdravě uvažující společnost se nad takovými projevy zamyslí a pokouší se najít poučení. Tedy pokud žije v systému, který se honosí demokratickými symboly. Uloží i formální tresty. Pořádkovou pokutu, kterou většinou házející s úsměvem zaplatí a blok uloží jako upomínku.

Ne však naší postrašení zástupci lidu. Asi jim došlo, že příště by ta vajíčka mohl platit jim. Že by možná nevkusně potřísnila jejich oblečky placené z našich daní. Že by množná i ohrozila jejich křesílka pod zadečkem, který se již uvelebil na výsluní státní moci. Ano, dostali strach, že jejich autorita pramenící jen z jejich postavení, může být otřesena.

Takže tomu všemu se musí zabránit a hlas lidu musí dostat náhubek. Není přeci možné dopustit, aby občané vzpomínali na politické činy předchůdců po svém. Nemůže být povoleno, aby občan historické události hodnotil, přehodnocoval a zvažoval, zda se jim nezpronevěřil.

Tím největším zneuctěním onoho pietního aktu však nastane v okamžiku, kdy stát připustí trestní oznámení proti demonstrantům, kteří jen použili občanského práva k vyjádření nesouhlasu se současným politickým vedením. Ti ustrašení mocní se schovají za prapodivný výklad zákona. V podstatě ho zneužijí proti lidu. Budou se chovat tak, jako představitelé starého režimu, kdy státní moc ovládala lid. V jeho jménu. Tehdejší mocní dokázali, aby lid trestal sám sebe.

Jistěže musí být zachována autorita státu. Dodržování zákonů je nezbytné. To musí platit pro každého občana. Demokracie nemůže být anarchií svobody. Musí i trestat. Ale v prvé řadě  musí být ochráncem veřejné morálky. A dokonce chránit i svobodu projevu v podobě hozeného vajíčka. Není to lehké, ba právě i nebezpečné, pokud to naši zástupci mentálně nezvládnou.

Mělo by to být varováním pro všechny. Je asi nejvyšší čas se zamyslet nad tím, že bychom možná měli definitivně opustit minulost, ale ne bez toho, abychom se z ní nepoučili. Vše totiž naznačuje, že v naší společnosti vyrůstá nová generace těch, kteří se začínají starat o naše protistátní myšlení. Možná, že je nejvyšší čas se poohlížet po těch, kteří inklinují k tomu, aby naše cesta k demokracii byla doprovázena „státní bezpečností“, která bude kontrolovat správnost našeho smýšlení.