Tak nějak chápu smysl křižáckého tažení proti ne zrovna malému společenství těch, kteří se ke své slabosti veřejně přiznávají. Nic netají, klidně si pokuřují a mnohdy mlčky čelí urážkám a ponižování.
Prý je to vše vědecky dokázáno. Nepochybuji o tom, že se jedná o zlozvyk nezdravý, který nijak nepřispívá k naší fyzické odolnosti. Ale jak je to s duší? Ještě nikdy jsem nenarazil na nějakou odbornou studii o myšlenkových pochodech kuřáka ve srovnání s nekuřákem. A přitom jsem ve svém životě potkal již tisíce „zdravých“ jedinců, kteří se zavilostí jezuity prosazovali věci škodlivé a lidstvo opravdu ničící.
V průběhu života skoro každý dospěje ke smutnému poznání, že tím největším nebezpečím pro lidstvo je hloupost. Či čirá nevědomost, kterou se kasají mnozí politici. Patří mezi ně pochopitelně i ti, kteří se domnívají, že vymýcením kuřáků zachraňují společnost. Jsou to pokrytci. Jen se podívejte na naše poslance. Zakázali si kouřit a požívat alkohol. Tedy jen v jejich mocenských sídlech. Ale, že by to přispělo k ozdravění ovzduší, se říci nedá. Vždyť to tam páchne ještě smrdutěji něž předtím.
Agresivita se jenom stupňuje, verbální nemohoucnost je očividná, duševní hodnoty mizí. A snad je to právě ten „čistý“ vzduch, který všemu dává ještě větší kontrast. Pozoroval jsme to v jedné mnichovské kavárně. Desetiletí se tam kouřilo, byla tam taková normální člověčí atmosféra. Přítomní nejevili známky nějaké nervozity, spíše jen zamyšleně pozorovali dým cigaret a když je něco skutečně napadlo, tak to opatrně formulovali.
Pak se vše změnilo. Nekuřácký zákon udeřil. Ostatně v Bavorsku ho prosadil jeden mladý politik, který, jak sám veřejně přiznal, si chtěl jen vyzkoušet pravidla cesty k moci. O zdraví jak kuřáků tak nekuřáků mu vůbec nešlo. Jen ho strašně udivilo, že dokázal prosadit něco, co v podstatě odporuje zdravému rozumu a principům demokracie. Že dokázal prosadit nadřazenost jedněch nad druhými.
Ale zpět do té „kavárny“. Atmosféra se změnila, to člověčí zmizelo. Vzpřímeně zde trůnili bytosti, které neměli nic jiného na mysli, než dokázat svůj zdravý přístup k životu. Cítili se jako vítězové, ba právě zachránci lidstva. Nic je nezajímalo, že tam venku postávají ti vypuzení kuřáci. Jen s povýšeností hlupáka pozorovali ty vyvržence. Vůbec jim nepřišlo na mysl, že svým tažením také vyhostili skutečné společenské problémy. Že si jen vytvořili oázu falešné svobody a nepravdivého života.
Nikdy se nezabývali tím, že ti, kteří teď mnohdy v chladu pokuřují na ulici, jsou blíže k životu a jeho problémům. Že tam stojí ti, kteří jsou ochotni přiznat se ke svým slabostem. Že tam stojí možná lidé, kteří se vyznačují určitým pochopením pro člověčí strasti a podvědomě chápou, že člověk není bytost stoprocentní, která se dá nějakým způsobem znormovat a ztvárnit pokud možno nesmyslným zákonem.
Ano, mám strach ze „zdravých“ jedinců. Jsou to mnohdy bytosti netolerantní, schopné křižáckých tažení a jezuitských zákonů. Ale hlavně, jsou to nebezpeční zastánci neomylnosti. Mám potíž, když se s nimi dostanu do křížku. Jsou nepřístupní, nechápou, že jsou to mnohdy právě lidské slabosti, které jsou součástí člověčího bytí. Jsou to prostě vlastnosti, které určují náš život. Jak v dobrém, tak ve zlém. Je to také něco, co nás bude vždy doprovázet.
Dobro nemůže existovat beze zla, jako protipólu. My se můžeme jen snažit dosáhnout určité převahy pozitivního nad negativním. Historie nás již mnohokrát přesvědčila, že násilné mýcení zla, přináší jen zlo nové, dobro samé se v tomto boji vytrácí. Problém je v tom, že pojem dobra a zla je proměnlivý. Každá společnost si ho určuje podle vlastních pravidel.
Nechci tvrdit opak. Tedy, že kuřáci zahrání svět. Ten může zachránit jen tolerance a pochopení. Vše doprovázeno úctou jednoho k druhému. Teprve v okamžiku, kdy cigareta zůstane nezapálena, protože náruživec uzná, že by dým druhého obtěžoval, pokročíme v našem rozumovém vývoji.
A zrovna tak ten zanícený bojovník proti mému zlozvyku by měl pochopit, že si možná zapaluji cigaretu v okamžiku, kdy mám pocit, že ho začínám nenávidět a chci jen ovládnout můj pud o přežití, který napovídá, že je nutno použít násilí k likvidaci fanatického protivníka. Jsem si totiž jist, že kdybychom všichni podle nějakého zákona od zítřka přestali kouřit, že bychom jen ohrozili naši budoucnost.
Oddali bychom se totiž nebezpečnému sebeklamu. Podlehli bychom pocitu falešného vítězství. Ukájeli bychom se pomyšlením, že jsem ovládli sami sebe. Přitom bychom podlehli jen mocenským snahám jedinců, kterým umožňujeme naší mnohdy falešnou volbou řízenou nevědomostí, aby nám vládly. To, že tak jen podporujeme společenský vývoj, který by se dal nazvat moc hlupáků nad hlupáky, nám přitom uniká.
Myslím, že bych se měl trochu omluvit tolerantním nekuřákům. Jsem si však jist, že ti jistě pochopili, že jsem zrovna tak mohl psát o politickém boji za elektronické kasičky, kontrolní hlášení, o zákonu na veřejné zakázky či o tom směšném boji proti korupci. Princip je stejný jako u těch zlovolných a vzpurných kuřáků. Jestliže se totiž tak rádi okrádáme navzájem, se sportovním nadšením ochuzujeme společné vlastnictví, či pácháme jiné nemorálnosti, tak nám v tom žádný zákon nezabrání. Bude to vždy jen paradoxní pokus nahradit pravidla slušnosti, která v nás nejsou, nějakou regulací.
Či jinak formulováno. Jestliže se vládnoucí třída dostala k moci na základě nemorálností ovládající společnost, není možno očekávat pozitivní vývoj. Je to období kulturní a sociální dekadence, předzvěst brzkého zániku. Je to boj proti něčemu, ale ne za něco. Je to bitva ideologií. Je to masakr nevědomosti a populismu, který postrádá lidskost. Člověk sám je tímto oloupen o schopnost samotného myšlení a rozhodování, ale hlavně odpovědnosti za své činy a konání.