Pochopitelně, že mám na mysli to prazvláštní seskupení osobností na Pražském hradě. Již odtud vládl kdekdo, ale ti dnešní již tvoří celkem jednolitou zajímavou sociální skupinu, kdy lze hovořit o charakteristických rysech.
Tak třeba ta bezpečnostní prověrka. Občan se s pomocí hradních pánů doví, že je to pro kočku. Proč by měl někdo rozhodovat o tom, do čeho můžu strkat nos a kde přes něj dostanu. A ještě na to mít nějaký úřad. Asi prapodivný to produkt společnosti, která má snahu o jakýsi právní systém. Když už sedím na Pražském hradě, tak o všem rozhoduji já a nikdo mi do toho nebude kecat. Míní ty vyvolené produkty demokratického systému.
Či jinak řečeno – ostatně je to již běžný argument – to, že jsi mne zvolil, je občane tvůj problém. Měl sis to rozmyslet dříve, teď je již pozdě. Teď to se mnou musíš vydržet, máš prostě smůlu. Ať se ti to líbí či nelíbí. Pravda, i tak se může demokracie vykládat. Jenže my volili jen jednoho, ti ostatní se tam jaksi přivařili bez našeho souhlasu.
Jsou to osoby zajímavých charakterů a s poněkud prapodivnou představou o morálce a společenské odpovědnosti. Smůla je, že na ně nijak nemůžeme. Jsou pod ochranou toho nejvyššího a tak musíme být pěkně zticha. Tedy vykřikovat nějaké ty protesty je povoleno, ale jak ukazují poslední události, již ne všude a kdykoliv. Vše musí být řádně nahlášeno a povoleno.
Pozoruhodné však je, že se možná opravdu jedná o demokratický produkt. Když se tak dívám, co nám média denně překládají jako obraz naší společnosti, tak docházím k názoru, že jsme společností, která se skládá také jen s prapodivných charakterů. Ti mediální hrdinové jsou většinou podvodníci, lháři, zloději. Prostě „výkvět“ našeho národa. Vše je ještě okořeněno všudypřítomnou korupcí a egoistickou snahou žít na účet druhých.
Takže, pokud by jeden uvěřil této „mediální“ statistice, tak ti pánové na Pražském hradě, jsou přesným profilem naší společnosti. Je i docela možné, že tomu tak skutečně je. Jako bychom si sami nastavili zrcadlo. Je však otázkou, zda tak děláme vědomě. Zda jsme naší volbou uskutečnili jen takový experiment, abychom přišli na to, zda tací opravdu jsme, či dokonce chceme být. Že dokonce toužíme po tom, aby nás tyto zvláštní charaktery prezentovaly světu.
Měli bychom se ale také ptát sami sebe, zda jsem ochotni dávat tyto osobnosti za příklad našim dětem jako za vzor společenského úspěchu. Nevím. Já bych to nedělal. Spíše naopak. Žijeme, říká se, ve svobodném světě. Jenže i ten může zhořknout. Dokonce se jeden, tísněn a odstrkován lokty těch „svobodných“, může cítit nesvobodně a i ohrožen. Ano, demokracie je zapeklitý systém. Má ale však jednu výhodu, že dává i šanci těm, kteří ji ohrožují a zneužívají ku vlastnímu prospěchu. Mohou se dostat na výslunní společnosti. Každý si je může prohlednout, posoudit. Souhlasit s nimi anebo nesouhlasit.
Přes veškerou transparentnost však není vše na první pohled tak jasné, jako je tomu u diktatury. Při té se ví, kdo vládne. V demokratickém systému je to trochu složitější. Je těžké rozpoznat kdo s kým a pro koho. Nicméně pro zdravě uvažující občany by neměl být problém rozpoznat, zda nám vládnou lidé čistého charakteru, či mnohdy profesionálně vzdělané arogantní postavy postrádající základní morální principy. Zvláště, když jejich egoismus a touha po absolutní moci je tak očividná, protože to ve své nadřazenosti ani neskrývají.
Občan to nemá v dnešní době jednoduché vyznat se v té spleti mocenských pavučin. Nicméně rozpoznat, že to kdesi zapáchá, není tak složité. Nejde také jen o nějakou názorovou jednotu. Spíše o to, zda ti nahoře budí respekt, či slouží ke všeobecnému posměchu a jsou terčem laciných vtipů ovládajících veřejnost. Základem by měla být vzájemná úcta. Kulturní a demokratickou společnost charakterizuje akceptování jiných názorů. Měly by však být prezentovány osobnostmi, které si svým chováním zaslouží respekt.