V podstatě slouží západním politikům jen k zakrývání chyb, kterých se dopustili při snaze ovládnout jiné. Míním tím pochopitelně představitele velmocí, či spíše ty, kteří po moci nad světem touží.
Není na škodu si připomenout jednoho nositele Nobelovy ceny míru. Jistého Jásira Arafata, vynálezce politického teroru. Byl to právě on, kdo tímto způsobem boje o moc dosáhnul patřičné světové pozornosti. Směl pak chodit po červených kobercích, stál ve výslunní mediálního zájmu. Miliardy dolarů proudily na jeho privátní konto. Milióny daňových poplatníků v Evropě se na tom podílely, aniž by o tom věděly.
Proč to všechno? Byl prý bojovníkem za svobodu palestinského lidu. Aha? Divné, že? Jak se dnes dědicům této politiky vede víme všichni. To, že Palestinci jsou obětí „velké“ politiky si pochopitelně nechceme přiznat. Na jejich osudu nemá zájem nikdo. Jde totiž jen o existenci Izraele, která není všem o chuti. Hlavně arabskému světu. Takže, pakliže není možno bojovat přímo, slouží Palestinci jako celkem „levná“ náhrada.
Ostatně to platí i pro stále existující evropský antisemitismus. Oficiálně nemá nikdo nic proti Židům, ale plně podporuje Palestince v jejich boji proti „okupaci“. Je to jednoduché, politicky „korektní“, ale hlavně to perfektně to funguje. A právě tento přiklad je dobré mít před očima, když se podíváme na dnešní „boj proti teroru“, který se nám snaží evropští politici vnutit.
Proti teroru se totiž nedá bojovat, teroru je možno se jen bránit. Při politické analýze dnešní situace je dobré používat klasických kriminalistických metod. Tedy: Kdo má z teroru prospěch? Mnozí. Tak třeba arabský svět. Nesmyslný a naivní boj západní civilizace proti Islámu jen utužuje moc v zemích, kde je toto náboženství základem společnosti.
Mnohem zajímavější je však pohled na světové burzy, kdy je možno pomocí teroru vydělat miliardy. Kurzy akcií jsou citlivé na každou explozi terorismu. Není mi známo, že by arabské země finančně strádaly a je i dost informací o tom, že jsou to právě peníze z arabských zemí, které slouží k podpoře islámského státu. Není pro ně také nezajímavé, že jak z politického tak hospodářského hlediska dochází k destabilizaci v Evropě a jejímu silnému finančnímu zatížení.
Ale abych nesváděl vše jen na arabský svět. Velká část amerického hospodářství si ve všech těch válkách proti teroru připisovala a připisuje značné zisky. A to hlavně pokud se jedná o dlouhotrvající a „prohrané“ války. Je to tržní hospodářství v ryzím slova smyslu, zisk je cílem a morální hodnoty hrají podřadnou roli.
A pak tu máme i Rusko. Bývala velmoc, která jí zase chce být. To se pochopitelně jak Evropě, tak Americe nelíbí. Je to prostě nekalá konkurence, kterou je nutno od rouškou prosazování demokracie oslabovat a diskreditovat. Vzpírá se totiž „globalizaci“, kde mocenská pravidla určují západní mocnosti. Co je a co není teror si prý vysvětluje po svém.
Jinak řečeno, boj o rozdělení moci nad světem je v plném proudu. Kdysi se to vše vyřizovalo skutečnou válkou, dnes máme jiné mechanismy. Je to převážně expanze kapitálu, která však vyžaduje politických změn v cílových zemích. Musí zde existovat vlády, které této invazi, často pod rouškou šíření svobody, otevřou náruč. Dělat si iluze, že k takovým „úpravám“ dochází demokratickou cestou, je skutečně naivní nevědomost. Všechny prostředky jsou povoleny. Mnohdy i určitá forma teroru, kterou může být i boj za „svobodu“.
Teď tu však máme problém. Teror se obrací i proti těm, kteří ho kdysi tajně podporovali. Ohrožuje i je samé. Poněkud se osamostatnil a vymkl kontrole. Najít jedince, kteří mají touhu zabíjet druhé, není nijak náročné. Nebezpečí však tkví v tom, že jsou to poněkud nebezpečné charaktery. Hlavně pak jejich vůdci. Inklinují k moci. A pocit rozsévat strach, který ovládá milióny, je fascinuje. Brzy se mohou přesvědčit o tom, že rozhodují o životech lidí jak v Evropě, tak i v Americe. A nejen to. Dokáží si také, že i všemocní prezidenti se chovají přesně podle jejich představ. Tedy, že se verbálně v populistické formě podřizují emocionálním požadavků občanů.
Takže tu máme velké proklamace o společném boji proti teroru. Jistě správná myšlenka, ale její realizace je trochu problematická. S protivníků v boji o světovou nadvládu by se měli stát spojenci. Měli by stát bok po boku a prosazovat společný ideál. To zvládnou s pomocí médií stěží navenek. Vnitřně je to hryže. S poněkud strnulým úsměvem si podávají ruce pokud je svět pomocí kamer sleduje. Vědí však dobře, že jsou zapleteni do pavučin mocenských struktur, které jim pomohly být tím čím jsou a že není úniku.
Ano, bylo by více jak potřebné, aby se mocní našeho světa domluvili a společně jednali. Nejsem však přesvědčen o tom, že to zvládnou ke všeobecnému prospěchu. Budou hledat kompromisy, které nenaruší stávající vládnoucí struktury. Právě ty, které tu i onde s pomocí „teroru“ chrání své postavení. To přinese jen určité omezení teroristických útoků. Bude uděláno vše pro zvýšení pocitu bezpečnosti mezi občany.
Skutečný boj proti teroru může totiž nastat jen tehdy, když naši politici položí otevřeně karty na stůl. Ale pokud by to udělali, nejsem si také jist, že to budeme akceptovat. Že budeme ochotni přehodnotit pojmy jako je demokracie, humanismus a svoboda. Že budeme ochotni si přiznat, že se mnohdy jedná o sny, které nám slouží k naivní představě, že žijeme ve světě, který je lepší, než skutečně je. Že žijeme ve světě, kde se bojuje o moc nad druhými. A to všemi prostředky.