Bohužel jenom k údivu. Respektive nás přesvědčuje, že v této rádoby tvůrčí dílně je vše možné. Je odvážná a otevřená k experimentům. Jinak řečeno: Vysílá už kde co. Zbývá se jen optat, zda to je její společenská úloha.
Na co narážím dnes? Na ten pozoruhodný pořad s názvem Český žurnál. Divák zde může na vlastní kůži prožít bezradnost filmových experimentátorů skoro v přímém přenosu. Je neúprosně konfrontován s jejich řemeslnou bezradností a nezkušeností. Ale hlavně, a to si určitě nedali za cíl, se nám pokouší přiblížit svět, kterému nerozumí. Pravda, není snadné rozumět dění kolem nás. A pakliže mají toto na mysli, jsem spokojen. Já se však obávám, že nás chtějí poučit a vysvětlit nám, že se na vše díváme špatně, že jsme nevnímaví a proto bezmocní.
Je však opravdu cílem veřejnoprávní televize tento pocit bezradnosti ještě více prohlubovat a utvrzovat nás v naší bezmocnosti? Jestli se nemýlím, tak bylo možno včera shlédnout již čtvrtý pokus nám přiblížit něco, o čem my občané prý nic nevíme. Či nás možná donutit se na svět dívat jinýma očima. Nic proti takovému záměru. Ale zatím se autorům nepovedlo objevit něco nového, přínosného nebo dokonce obohacujícího.
Snad jen ten poněkud zvláštní způsob pozorování světa. Nevím však, proč bychom se měli na svět dívat očima dítěte, které je pak zaraženo faktem, že to, čemu nerozumí, mu nebude vysvětleno. Včerejší pohled na Ukrajinu nebyl výjimkou. Po předchozích dílech jsem ani nebyl překvapen, že se opět nic nedovím. Tedy vyjma toho, že tam žijí docela normální lidé, což se však dá logicky předpokládat i bez pomoci filmových tvůrců.
Je až s podivem jak místa znalý autor Filip Remunda při svém pozorování doslova zakopává o lidské příběhy, které by zaujaly každého skutečného dokumentaristu. Jenže zůstane vždy jen u toho zakopnutí, které je ještě navíc doprovázeno nepochopitelným údivem v tom smyslu: Proboha, no ještě tohle, zase něco, co nechápu. Ano, je to takový zvláštní přistup k filmové tvorbě. Přiznám se, že mu nerozumím, ač jsem v této branži již pár desetiletí.
Říká se tomu „autorský dokument“. Prý to přišlo z Ameriky. To by mohlo souhlasit, protože plně dokazuje naivitu s jakou se v této zemi často lidé dívají na svět. Nevím co nutí Českou televizi kopírovat něco, co je nám přeci jenom trochu vzdálené. Tedy při naší ještě donedávna celkem vysoké kulturní vyspělosti v oblasti filmové tvorby. O historických kořenech ani nemluvě.
To, co se v Českém žurnálu nabízí divákům, však nemá s vážně míněnou filmovou tvorbou nic společného. Je to oblast experimentu, který má právo na vznik, má být dokonce podporován. Jenže měl by být i takto prezentován. Divák by na to měl být i upozorněn. Někdo by mu měl i vysvětlit, že se jedná o důkaz, že žijeme ve světe, kterému přestáváme rozumět.
A pak by mohly takovéto tvůrčí pokusy splnit i požadavky, které normálně společnost klade na veřejnoprávní médium, kde by vzdělávání společnosti mělo být na prvním místě. Pak bychom mohli třeba uvažovat o tom, že nám vyrůstá mladá generace, která je poznamenána bezradností. Pochybuji ovšem, že si toto dali „odpovědní“ kreativní producenti ČT za cíl. Určitě ne. Jenom se opět pokouší v té fabrice na obrázky vytvořit nějaký nový programový útvar, který by „táhl“. Tak nezbývá, než se optat, koho a kam.
Pokud se někdo domnívá, že tyto řádky jsou jen pokusem vyrovnat se s vlastní zapšklostí, tak je na omylu. Většina myšlenek vychází s diskusí s mladými lidmi, kteří se chtějí věnovat vážné filmové tvorbě. Snažím se je učit, snažím se vysvětlovat. Na jedno však odpovědět neumím: Proč ČT vysílá podobně pořady, bez toho, aby je správně ohodnotila a zařadila. Mnohdy ti mladí lidé ani nevěří, že se toto ve veřejnoprávní televizi vysílá. Nemohou to vědět, protože ji většinou nesledují.
Nezlobím se na ně. Asi to pozitivně přispívá k jejich vzdělání, k objektivnímu procesu poznání, kde by sledování ČT mohlo být závažnou překážkou. Oplývá totiž množstvím „experimentálních“ pořadů, které bez kompetentního rozboru a vysvětlení přinášejí jen chaos v lidském mozku a deformují logiku myšlení.
Takže z mého hlediska spočívá výchovná činnost naší veřejnoprávní televize právě v tom, že její tvorba dává dostatek studijního materiálu, který slouží k tomu, aby jeden mohl celkem bez problémů najít dostatek studijních příkladů, jež slouží jako důkaz, že takto by se to dělat nemělo. Já to ale pokládám nejen za smutné, ale skoro již tragické. Tedy pochopitelně jen potud , pokud by si naše společnost bláhově přeje, aby se naše veřejnoprávní televize také odpovědně podílela na všeobecném vzdělání a informovanosti občanů.