kotyk-blog.cz

Jako občan jsem splnil povinnost a zasedl včera ve 13:00 před televizní obrazovku. Po čtyřiceti minutách boje s usínáním jsem došel k názoru, že Vy jste svou povinnost opět nesplnil. Jen potvrdil mou prognózu, že se zase nic nového nedovím. Tedy maximálně tolik, co by se vešlo do dvou řádek novinové zprávy.

Večer jsem se pak jen bavil tím, jak se kolegové v České televizi  se ctí dokázali vyrovnat s nelehkým úkolem ze dvou informačních vět vyrobit více jak 10 minut zpravodajského guláše. Chudáci, cenzura neexistuje, museli se tedy činit. O mnoho lehčí to pak měli kolegové ze zahraničí, ti Vás asi vůbec nevzali na vědomí.

Jsem rozladěn, doufal jsem, že zase bude o čem psát. Snad si nemyslíte, že jsem ochoten vůbec reagovat na Vaše odborné vysvětlení o tom, co si máme představovat pod pojmem „návrh“. Jako občané jsme možná podle Vás hlupáci, ale tak dalece jste nás urážet nemusel. A pak ještě ty znovu opakované odborně neodborné představy o odborné neodbornosti budoucích ministrů. Ani jste si nevšiml, že to již národ prodiskutoval a celkem odborně.

Snad jen jeden povzdech. Očekával bych, že se občas věnujete kritice sytému, naznačíte jeho slabiny a upozorníte na nebezpečí, které sebou demokratický systém přináší. Třeba nás budete varovat před rozmáhajícím se populismem. Ale kdepak, Vám stále leží v žaludku ta či ona osoba. Vím ale, že to pro Vás není tak lehké, jste vlastně produkt tohoto systému.

Co tedy s Vámi? Tedy mým „prezidentem“ nejste, to nijak netajím. Ale, že se už nad Vaší „činností“ ani nedokážu pořádně rozpálit, to mne docela štve. Není nic horšího, než když se politik stane pro občany lhostejným. Tedy vezmou na vědomí jeho existenci a nic víc. Myslím si, že jsme již tak daleko. Takže, prosím Vás, nějak nám povolte mít vládu, my už se s ní vypořádáme sami. My na to máme.

A pak už bude dobře, můžete se vrátit do Vašeho světa, který je tak vzdálen světu našemu. Víte, my se musíme porvat se skutečnými problémy, my se musíme starat o to, aby naše budoucnost k něčemu vypadala. Asi na Vás pak ani nebudeme mít čas. Tak se nezlobte, vždyť v Lánech a na Hradě přeci není tak špatně, tisíce jiných by bylo šťastných, kdyby se jim ke konci jejich produktivního života dostalo takové péče.

Kdy by to také dělal? Tedy, myslím odmítnout tolik peněz za měsíc více méně nic nedělání. Stačí se tak nanejvýš jednou za týden sejít se stejně postiženými, dvě tři hodinky poklábosit. Navzájem se ujistit, že v ČT žádné problémy neexistují. Pak ještě poplácat pana ředitele Dvořáka po rameni, pokud se vůbec objeví, a je to. V nejhorším podepsat nějaký ten předložený papír. A pěkných 10 tisíc opět vyděláno. Za den, tedy ani ne jeho půlku.

Já bych to také „dělal“, proč ne? Jenže někdo by asi vyhodil spíše mne, než já ty peníze, já jsem totiž, lidově řečeno, nikdy nedržel hubu a krok. Ano, mluvím o takzvané Radě České televize. Zastupuje prý nás „diváky“, stará se o to, aby náš duševní život neutrpěl na újmě. A pak prý také kouká, zda je vše podle zákona. Tedy „televizního“, tedy toho, který je napsán panem ředitelem Petrem Dvořákem. To jim jde také dost dobře. Jiné zákony asi ani neznají.

Jinak mi to vše připomíná osvětovou činnost ideologických komisí za doby komunismu. Ty také nic nedělaly pro naše dobro, ale jen „dobro“. Pořád jen tvrdily, že neexistuje důvod ke stížnostem, vše je v absolutním pořádku. Pokud jeden tvrdil opak, tak byl pomatenec, na to byli ale jiní, kteří mu to „vysvětlili“. Rozdíl je možná jen v tom, že to tehdy členové „komisí“ dělali zadarmo. Tedy bylo jim ctí a přesvědčením.

Tuto „nespravedlnost“ jsme odstranili. Dnes jsou za to placeni, tedy za to nic nedělání. Chápu to, nedělat nic a ještě k tomu zadarmo, je strašná potupa pro etické cítění těch, kteří jsou za etiku odpovědni. Nehledě na to, že by to mohlo být asi i nespravedlivé, možná i protizákonné, a k něčemu takovému přeci na půdě ČT nesmí dojít. Takže tu máme na to všechno 15 odborníků. To máme pro jednoho 40.000 měsíčně,  480.000 ročně. To dělá 7.2 miliónu ročně pro všechny. Tedy pro ně a z našich poplatnických peněz.

Abych byl přeci jenom trochu spravedlivý musím podotknout, že existuje i nepoučitelný „radní“, který pravidelně žádá odstoupení pan ředitele Dvořáka pro jeho „neschopnost“ řídit ČT. To je ale v pořádku, je snad ten jediný , kterému se něco nelíbí, je vždy přehlasován. O tom se veřejnost vždy doví, takže je zde i důkaz „demokratického“ postupu v jinak celkem uzavřeném spolku.

A pro ty, kteří si myslí, že si vše vymýšlím, zde jeden citát z webových stránek ČT:

Domnívá-li se kdokoliv z české veřejnosti, že Česká televize porušila či porušuje díky činnosti a/nebo nečinnosti generálního ředitele ČT, který je zodpovědný za její řádné fungování, své zákonné poslání, může se podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, v platném znění, obrátit na Radu ČT se stížností na generálního ředitele ČT. Rada ČT o stížnosti rozhodne, zpravidla poté, co přijme od generálního ředitele o obsahu stížnosti vysvětlení.    

Pro mou generaci zcela jasné stanovisko. Já se také proto nikdy nepokoušel přesvědčit komunistickou ideologickou komisi, že je třeba něco nedobrého ve státním systému. Ta mladá generace se asi musí ještě učit. Otázka zní: Ale kde? Tedy rozhodně ne tím, že se kouká na veřejnoprávní Českou televizi. Mám strach, že by necenzurované vysílání objektivní arogance  mohlo zásadně porušit pojmy o morálce, spravedlnosti a soudném rozumu našich dětí.

To nemám z vlastní hlavy, to mi vysvětlil před mnoha léty šéf hnutí Islámského džihádu v pásmu Gázy, teroristické organizace, která nepožívala takové popularity jako hnutí Hamas. Důvod byl jednoduchý, jejím cílem byl pouhý teror. Konkurence se naproti tomu silně angažovala v sociální oblasti, to jí také dopomohlo k celkem pohodlnému vítězství v „demokratických“ volbách.

„Na počátku naší aktivity stačilo dvakrát zakašlat a z našeho hnutí by nic nezbylo. Bylo nás pár desítek, žádný problém nás pozavírat či prostě zlikvidovat“, dostalo se mi stručného poučení od muže, který, jak se zde říká, měl opravdu na rukou krev Izraelců. Skoro dvě hodiny jsme hovořili o všem možném. O islám jsme se moc nestarali, naznačil, že je to z velké části jen mediální záležitost. 

Hlavní, co ho zajímalo, byla moc. Pak mi také vysvětlil, že za vzestup popularity vlastně vděčí evropské politice na Blízkém východu, konkrétně v Palestině. Jásir Arafat byl pro něj rival, ale dobrý, netrval na likvidaci teroristických skupin, potřeboval je, sám nechtěl mít s nimi oficielně nic společného. Pečlivě se staral ale o to, aby se takovým organizacím dostávalo materiální a finanční pomoci ze zahraničí. Tedy i z Evropy.

Zrovna tak mi potvrdil, že jeho popularita stoupá se všemi vojenskými útoky Izraele proti jeho organizaci. Vždy se najde dost Evropanů, kteří stojí na jeho straně, obhajují jeho boj za „svobodu“ palestinského lidu. Dělalo mu to potěšení, tedy ta evropská naivita a hloupost. Hlavně jásal radostí, když došlo k paušálnímu odsouzení. Tedy: Všichni Palestinci jsou teroristi! Hned mu přibylo více „přívrženců“ do vlastních řad, než by mohl jenom snít.

Neskrýval se také tím, že ho na výsost těší, že z jeho organizace mají lidé i strach. Měl moc rozhodovat o životech druhých. On ale rozhodoval hlavně o životech Palestinců, trestal „kolaboranty“, tedy ty, kteří se pokoušeli o spolužití s Izraelci. Trestal ty, kteří pro Židy pracovali. Byl nemilosrdný. Dělal to dobře. Všichni mí přátelé mezi Palestinci z něj měli strach. Byl pro ně větší hrozbou, než izraelská armáda či její tajná služba. Mnozí se mi mezi čtyřma očima svěřovali, že se cítili bezpečněji v době izraelské „okupace“ než teď za Arafatova režimu.

Teď je mohl kdokoli kdykoli zavřít, nebo prostě zlikvidovat na ulici. Lidé zde žijí ve strachu nejen o budoucnost, ale i o život. A budou tak žít tak dlouho, než najdeme odvahu diferencovat, než pobereme tolik rozumu si uvědomit, že každý člověk má určitou hodnotu. Palestinec může být pochopitelně i teroristou, ale může být i dobrým člověkem. Ale tvrdit všichni jsou teroristi je bezmezná hloupost a nevědomost. Ale zrovna tak tvrdit, že všichni jsou mírumilovní, je bezmezná lež. Zrovna tak, že za vše může islám.

Za vše může vždy jen naivní hlupáctví a to na obou stranách. Jedni ho využívají právě k teroru, znásobuje jeho účinnost.  A ti na druhé straně ho pak populistickým křikem, obsahující „očekávanou“ mediální kritiku, zas jen podporují. Opravdoví teroristé nemusí mít tedy strach, že by došlo k nějakému jednotnému boji proti nim. Vždy se najde dost těch, kteří v terorismu spatřují nástroj pro politickou popularitu. Ať již v jeho „podpoře“, či v „odsouzení“.

Z našeho hlediska bychom se ale měli konečně rozhodnout trestat všechny ty, kteří porušují naše zákony, a to bez ohledu na jejich víru a etnickou a politickou příslušnost. Můžeme se ale i nadále zabývat ideologickým bojem, který je věčný a nikdy nebyl řešením. Většinou také končil jen nesmyslným násilím. Pochopitelně, že bychom měli i dokázat, že si našeho právního systému také vážíme. Zatím to tak nevypadá. Zase tedy plus pro „teroristy“.

To je fakt, můžeme o tom zase věčně diskutovat, ale nic to nepomůže, plané řeči ještě nikdy nic nezměnily. Jsou i naivní hlasy, které tvrdí, že Český stát už prý neexistuje. Hloupé populistické tvrzení, zakrývající jen nevědomost a pokus zbavit se veškeré odpovědnosti.

Český stát existuje a bude existovat. Jen se jeden může tázat: Komu bude patřit? Pro každého rozumného člověka je odpověď celkem jasná: No, přeci Čechům! To říkají alespoň lexika, odpovídalo by to i normálnímu vnímání světa. Předpokladem však je, že něco takového jako „Češi“ ještě existuje. Odborně se také občas hovoří o tom, že stát je vlastně společnost občanů, kteří se dohodnou na určité státní formě. Tedy pravidlech hry.

Mediální svět ale denně hovoří o tom, že vlastně žádná pravidla hry neexistují, respektive si je každý vykládá po svém. Ať už se jedná o prezidenta, ministry vnitra a vůbec skoro každého, který by se měl řídit zákony a zvyklostmi této země. Spíše to vypadá, že se všichni nacházíme v jednom obrovském supermarketu, kde probíhá ten největší výprodej všeho, co ještě zbývá na skladě.

Není snad na čase tento výprodej české kultury a hrdosti zarazit. Není snad na čase se také třeba věnovat tomu, co ještě funguje, zachránit co se dá. Věnovat se a obdivovat ty, kteří se přes to všechno denně snaží, aby naše každodenní žití bylo možné. Podpořit malé firmy, jejichž majitelé bojují nejen o přežití podniku, ale nás všech. Ztratit dobré slovo za všechny ty „malé“ úředníky státních úřadů, kteří se přes nefungující „systémy“ ze všech sil snaží abychom se dostali nejen k našim penězům, ale abychom mohli ještě vůbec pracovat.

Buďme trochu spravedliví a soudní. Tak špatné to ještě není. Ještě se dá hodně zachránit. Přestaňme nadávat na nová božstva. Přestaňme se také k nim modlit. Žádný bůh ještě nikoho nezachránil. A když, tak jen víra. Víra v budoucnost, víra ve společnost, víra v sebe samého. Víra v člověka. Nedopusťme, aby nám tato víra byla brána všemi těmi, které jsme možná v poblouznění volili. Ať už se třeba jedná i o samotného prezidenta.

Nejsou všemocní, bez nás nezmohou nic, není pravdou, že si mohou dělat co chtějí. Dělají jen to, co jim povolíme, s čím souhlasíme. Jen se na něčem musíme konečně dohodnout. Třeba na tom: Komu vlastně patří Český stát.

Vypadá to tak. To by ovšem byla tragédie pro českou politickou scénu. Když k tomu ještě přijde poznání, že je to možná člověk pragmatický, který si je jist, že do konce života vlastně pro svou obživu nemusí nic dělat, stává se opravdu nebezpečným. Vždyť on si může dělat co chce.

On si může dokonce dovolit zabývat se jen tím, co ho baví. Pokud by to byly špatnosti, to by ještě šlo, na to je česká společnost zvyklá. Horší to bude, pakliže si opravdu umanul, něco zlepšit. To znamená tu i onde někomu klepnout přes prsty. Hrůza. Při jeho majetku by asi žádná krabice od vína nebyla dost velká, aby ho přinutila od toho upustit.

Rozum napovídá, že v tom případě je možné se jen spolehnout na jeho morálku a cit pro spravedlnost. Jak to ale posoudit? Vždyť nějak ani nevíme, jak s takovými hodnotami zacházet, v podstatě ani již neexistují. Soudě dle psaného veřejného mínění a chování politiků. Řekl bych, že veřejnost stojí před celkem rozhodující zkouškou: Věřit mu? Či jen tak pro jistotu a ze zvyku nevěřit.

Ono je celkem opodstatněné politikům ze zásady nevěřit. Jistým kompromisem by ale mohlo být rozpoznat smysl toho, jak se pan Babiš sám označuje. Veřejně píše deník „nepolitika“. Možná dobrý reklamní trik, možná i náznak a možnost k relativnímu posouzení jeho „politické“ činnosti.

Co tedy? Řešení tohoto nepřehledného stavu není jednoduché. Je možno použít osvědčené metody. Tedy nevěřit a veřejně osobu pana Babiše pomlouvat a ničit jeho důvěryhodnost. To většinou funguje. Pokud se jeden zrovna netrefil do černého, žádný problém, omlouvat se není nutné. Naše svoboda slova něco takového přeci nevyžaduje. Zábavné to ale moc není.

Nezvyklým řešením by ale mohlo být, stát se divákem a s potěšením pozorovat jak se baví on sám. Já si myslím, že má docela dobrý smysl pro humor, hlavně ten černý, je to v podstatě srandista. Někdo, kdo by naší duši měl být blízký. Mnohokrát jsme již s pomocí humoru znemožnili různé politické systémy, které se pokoušely zbavit nás radosti ze života.

Dejme mu šanci. Zbavme se na čas předsudků, možná je to přeci jenom jeden z nás. Možná je to někdo, kdo má schopnost veřejně dokázat hloupost a neschopnost mnohých politiků. Již to by nebylo špatné. Vždyť ironie a veřejná blamáž bolí potrefeného více, než hloupé a primitivní nadávání. Přináší to i větší uspokojení ve veřejném mínění. A hlavně humor je potravou pro optimismus a dobrou náladu doprovázející všední den.

Nehledě na to, že bylo pro náš národ kdysi typické a charakterizující se takto dívat na „politiku“. Dokonce jsme na to byli hrdi. Ale kdeže jsou asi ty časy. Dnes raději pochybujeme o vlastní existenci.

Vím, je to asi požadavek naivní a možná i hloupý. Sám proti takovýmto „ideám“ často bojuji, je tedy má povinnost i tuto myšlenku podrobit zkoušce na rozumnost. Takže základní idea je, aby poslanci a poslankyně po vstupu do parlamentu odložili stranickou příslušnost. Prostě by se stali zase normálními občany zastupující zájmy druhých.

Tak třeba by bylo možné, aby se každý posadil kam chce, či ke komu chce. Nikdo mi nebude povídat, že neexistují přátelství přesahující stranické linie. Dokáži si dobře představit, že se dopolední oponenti večer sejdou u piva a společně se radují nad tím, jaké to pěkné diskusní divadélko dopoledne sehráli. Dokáží se možná dokonce v klidu ujednotit, kdo měl vlastně pravdu.

Nevýhodou pro poslance by asi bylo, že by se již nemohli schovávat ze nějaká mínění stranického spolku, ale museli by prezentovat mínění vlastní, pokud by vůbec nějaké měli. Výhodou by zase bylo, že by mohli počítat s podporou všech rozumných v sále, pokud by šlo o správnou věc. Možná i bojovat o podporou občanů, kteří je nevolili.

Pochopitelně, že by ztráceli nakázanou stranickou a možná i koaliční podporu pro věci hloupé. Třeba pro volební program. Oni vědí a občané také, že volební program je tu pro volby, ale ne pro vládnutí. Mnohý křečovitý obsah často působí jen jako překážka pro rozhodování zdravého rozumu.

Pro mnohé poslance by to mohl být šok, totiž být třeba vypískán i členy vlastní – či právě opuštěné – politické strany. Asi by bylo nebezpečné postavit se za řečnický pult a vykládat nějaké hlouposti. Nebylo by možné se obracet patřičným směrem, odkud by přicházela podpora nyní nakázaná stranickou disciplínou.

Nebylo by také tak jednoduché různé „privátní“ zájmy kamuflovat stranickou politikou, schovávat se za „mínění“ druhých. Každopádně by bylo trochu těžší vytvářet půdu pro lobbistické aktivity. Jeden by se asi neubránil prozrazení. 

Nebylo by třeba špatné, že by občan mohl nabýt dojmu, že jeho práva někdo obhajuje i bez toho, aby se musel ztotožňovat s nějakou stranickou linií. Na druhé straně, na co by občan nadával? Ideologický boj by byl nemožný. Generální odsouzení nemožná. Na občana by padla tíha rozhodování se mezi dobrem a zlem. I on by musel zaujmout rozumné stanovisko.

Také by bylo velmi těžké prosazovat v parlamentu různé „předvolební“ kampaně. Asi by byly velmi průhledné a snadno odhalitelné. Asi by to nebyla tak „jednoduchá“ atmosféra. Nutilo by to chovat se jako rozumný a normální člověk. Snažit se o faktické a férové diskuse. Oprostit se od laciného zesměšňování druhých. Nebezpečí, že se jeden sám zesměšní by bylo asi velké.

Takže nevím jak by to fungovalo. Idea je tedy pravděpodobně naivní, ale možná, že ne tak docela hloupá. Každopádně by mnohé debaty mohly být třeba méně zábavné, ale zato zajímavé. Ono jde ale i o to, zda naši poslanci mají vůbec zájem na tom, abychom je brali vážně. Tento fakt jsem opominul. Možná ten nejdůležitější. Ano, na tom by to mohlo všechno ztroskotat.

Ano, dost často zde polemizuji s panem Matějkou, možná, že ho i napadám, ale doufám, že vždy v rámci určitých pravidel volné výměny názorů. Snažím se být spravedlivý v názorové nejednotnosti. Dnes učiním totéž. Rád bych se totiž zmínil o jeho obětavé činnosti v oblasti sociální rovnováhy.

S neobyčejnou obětavostí totiž pečuje o duševní potravu nevědomců. Jak každý ví, patří tito do každé společnosti. Jsou její součástí. Nejdříve však otázka: Kdo je to nevědomec? Populisticky řečeno, či podle logiky pana Matějky, by to byl každý, který „neví“, lidově řečeno hlupák.

Tak tomu však není. Člověk, který „neví“, může být i třeba univerzitní profesor. Je si ale dobře vědom toho, že není schopen vědět vše, být odborníkem na každý problém. Protože to však ví, není nevědomec, tudíž ani hlupák. Hlupákem by se teprve stal, kdyby to sám o sobě nevěděl. Je to tedy člověk, který je otevřen dalšímu poznání.

Nevědomec je naopak ten, který to o sobě neví, respektive je přesvědčen o tom, že vědomosti, které si osvojil, mu stačí k chápání a řešení všech problémů. Tedy od uvaření si čaje až po kosmický výzkum. Na první pohled by si jeden mohl myslet, že takovýto jedinec netouží po dalších informacích. Prostě je nepotřebuje. To je však zásadní omyl.

I takovýto člověk potřebuje duševní potravu. Je však důležité aby její poskytovatel respektoval určitá pravidla. Základem je, aby informace nebyly „ nové“, ale jen potvrzovaly ty, které se nacházejí ve vědomí nevědomce. Dochází tím ke značnému uklidnění v oblasti svědomí a sebevědomí poživatele takovéto duševní potravy. Nachází pocit uplatnění se ve společenské struktuře.

Tvůrce tohoto zvláštního druhu duševní potravy je pak nutno považovat za specifický druh sociálních pracovníků, kteří se starají o určitou sociální spravedlnost v naší společnosti. Nikdy není dobré, aby mohla vzniknou atmosféra jakoby elitářství. To znamená, že by si někdo mohl myslet, že společnost připouští zveřejňování informací jen pro určitou část občanů. Tedy těch, kteří hladoví po poznání.

V tom tedy spatřuji záslužnou činnost pana Františka Matějky. Vybral si velice důležitou výchovnou oblast ve struktuře naší společnosti. Právě tu, která je mnohdy školstvím tak opomíjena. Nic mi však nebude bránit v tom, s ním opět polemizovat. Někdo se totiž musí starat o určitou vyváženost. Nehledě na to, že to zvyšuje efektivnost v úsilí autorů, jako je třeba pan Matějka. 

Nevědomci totiž velmi oceňují, když je jejich dodavatel duševní potravy napadán, utvrzuje je to v jejich společenském postavení, v jejich vědění, provokuje je to k obraně duševních zdrojů. Dostává se jim důkazu důležitosti jejich existence, upevňuje to jejich sebevědomí. Stávají se také svým veřejným projevem transparentními, což je velmi důležité pro statistiky zabývající se duševním stavem společnosti.

Takže ještě jednou poděkování panu Matějkovi za jeho záslužnou společenskou práci. Omlouvám s také všem autorům, které jsem nejmenoval a kteří se snaží se stejným úsilím o osvětovou činnost. Přiznávám ale, že pan Matějka je pro mne zářným příkladem.

Pro zájemce, kteří si chtějí potvrdit, či hodlají vyvrátit, mou úvahu doporučuji následující texty. Musím poprosit o uvážlivé čtení. Je totiž docela možné, že jejich čtivost a karma jsou předmětem analýzy již zmiňované statistiky.

Je bezpečnější považovat Palestince za teroristy. Všechny

Palestinský terorista

Palestince nemá v podstatě nikdo rád. Největší nenávist je možno najít v „bratrských“ arabských státech. Ty také nikdy nesvolily k tomu, aby vznikl samostatný Palestinský stát bez toho, aby zmizel stát Izrael.

Nynější palestinská autonomní území se dostala pod „okupaci“ Izraele jako následek neúspěšných arabských válek právě proti izraelskému státu. Jakékoli pokusy tato území vrátit původním „arabským“ okupantům byly neúspěšné. Nikdo Palestince zpátky nechtěl

Po dobu izraelského nadvládí dosáhli Palestinci jedné z nejvyšší životní úrovně ve srovnání s arabskými státy. Pochopitelně ne s těmi, které žijí z ropy. Dosáhli třeba nejnižší kojenecké úmrtnosti. V té době pracovalo zhruba 200.000 Palestinců na izraelském území. Oboustranná spolupráce byla skoro bez hranic.

Pak přišel Jásir Arafat. V arabských státech nenáviděn a i pronásledován. Začal bojovat za „osvobození“ Palestiny. Největší podpory s mu dostalo v západním světě. U všech naivních milovníků „svobody“. Ani politici neváhali tohoto trendu využít. Byla to alternativa za „nedovolený“ antisemitismus.

Jásir Arafat dobře věděl, že použití teroru jako politického nástroje, zaručuje upoutání pozornosti celého světa. Právě tak, pokud ho spojí s bojem za „svobodu“. Věděl také, jak dalece působí veřejné mínění na politiky, kteří se mu vždy podrobí. Tak vlastně vznikl palestinský „problém“.  V tomto období nabyl také podoby, jak ho známe do dneška.

V podstatě byla aplikována teorie permanentní revoluce, jak ji známe z komunistických vládnoucích praktik. Na každý ústupek ze strany Izraele reagoval Arafat vždy dalším požadavkem. Mohl si to dovolit, měl za sebou převážnou část světového mínění. A nejen to. Existovalo a ještě existuje jedno pojítko. Žádného světového politika nezajímal skutečný osud a budoucnost palestinského lidu.

Životní úroveň v tomto období také začíná klesat. Izrael je nucen bránit se teroristickým útokům. Hranice jsou čím dál tím víc uzavírány. Více jak polovina Palestinců nenajde možnost výdělku. Vzniká tak velice nepříjemná existenční závislost na Izraeli. Neúnosná pro praktický život, ale velice úrodná pro politickou linii Jásira Arafata a jeho „fanoušků“ v západním světě.

Byli to také západní politikové, kteří donutili Izrael podat si ruku s teroristou Jásirem Arafatem. Kamufláží pak bylo udělení Nobelovy ceny míru. Tomu nerozuměl ani arabský svět. Posléze se i ten vzdal a byl ochoten vzít Jásira Arafata na vědomí. Ale také nic víc, o podání ruky se mohlo západním politikům jen snít.
  
Jásir Arafat také nikdy nedopustil, aby se palestinský lid sjednotil na jedné politické linii, aby si určil pevný a splnitelný cíl. Měl oprávněné obavy, že by se tím asi připravil o moc. Proto také nikdy nezakročil proti radikálním hnutím. Nechával si je v rezervě. S pomocí evropských politiků se mu také podařilo odstavit všechny ty, kteří by mohli být myšlenkovými vůdci palestinské společnosti.

Smrt Jásira Arafata byla velkou úlevou pro evropské politiky. Již mnoho lidí chtělo vědět, kam mizí ty miliardy dolarů, které mu posílali na konto. Po celá desetiletí jsou tak Palestinci zneužíváni jako hrací karty v mezinárodní politice, jsou obětí prestižního boje mezi arabským a západním světem. Je to boj o moc a privátními zájmy. Nehledě na to, že zde mnohdy hraje podstatnou roli i absolutní neznalost evropských politiků, kteří se řídi jen radami mediálních poradců. To jsou ti politici, kterým musí vždy sekretář při snídani v hotelové hale připomenout, ve které zemi se vlastně nacházejí.
 
Veškerá mírová jednání jsou torpedována extrémisty na obou stranách. Největší slabinou je pak absolutní nejednotnost Palestinců. V podstatě není s kým jednat, neexistuje vůdce a vláda, která by byla schopna garantovat dodržení úmluv. Jsou ale jen tím, co z nich mezinárodní společnost učinila, jak je podřídila svým potřebám. Přesto tvrzení, co Palestinec to terorista, je více než přehnané.

Ve světě je roztroušeno něco kolem 11 miliónů Palestinců. Třeba i v Izraeli žije asi 1,5 miliónu stejných „teroristů“ a jsou to Izraelci. Dalších 6 miliónů žije v Jordánsku. Ne všichni jsou i muslimové, statisíce vyznávají křesťanství. Nejtragičtější osud má více jak milión těch, kteří žijí v pásmu Gázy. Zde jsou rukojmí radikální organizace Hamas, která je právem pokládána za teroristickou. Dostala se k moci „demokratickou“ cestou za vydatné pomoci naivní evropské politiky. 

Takže Palestinci jsou možná teroristi, stejně tak jako bojovníci za svobodu. V převážné míře však docela normální lidé, kteří netouží po ničem jiném, než žít v poněkud jisté budoucnosti.  Jejich všeobecné odsuzování se rovná absolutní aroganci a povyšování se nad člověkem, nad osudem miliónů lidí.

To ale neznamená, že to je důvod omlouvat teror. V žádném případě. Současný teror je jen „pokračováním“ politiky zemřelého Arafata. Evropská politika v podstatě není ochotna zaujmout zásadní postoj, musela by veřejně přiznat chyby a spoluvinu. Tedy i svůj podíl na podporování teroru vycházejícího od palestinských radikálních sil.

Ve světě je také hodně politiků a extrémních sil, které se na tomto „palestinském“ teroru přiživují a ohřívají vlastní polívčičku. Mediálně ho zneužívají k docílení osobních politických mocenských cílů. Pokud tedy někdo odsuzuje teror, měl by soudit i tyto „příživníky“, zvláště, když ho pak perverzně používají právě v boji proti terorismu a bojují za „svobodu“.

V budově palestinského zastoupení v Praze vybuchla nálož. Silou exploze byl zasažen velvyslanec, který později v nemocnici na následky svých zranění zemřel. To je vše, co opravdu víme. Jenže, když jeden čte vše, co se kolem toho píše, když poslouchá rádio a dívá se na televizi, nevyjde z údivu, co všechno se z této dvouřádkové informace dá vydedukovat. Analýza nevědomých komentářů stíhá analýzu nevědomých proti komentářů.

Vlastně to vypadá, že „víme“ absolutně vše. Přesto se již ale zároveň tvrdí, že se nikdy nedovíme pravdu. Hledáme ji vůbec? Mé zkušenosti mi říkají, že vlastně ne. Bylo by totiž zapotřebí počkat, co nám sdělí opravdoví odborníci. Ti potřebují čas, přesně ten, který my nemáme, my musíme vědět vše hned a média nás v tom vesele podporují. A kdo hodí „pravdu“ na mediální trh dříve, ten lépe prodá.

Jsem tedy bombardováni všemi možnými úvahami všech možných „expertů“, které se zakládají na tom, že nikdo nic neví. Jsou si ale absolutně jistí, že jejich teorie je nejblíže pravdě. Pak je řada svědků, kteří nic neviděli, ale to co viděli, je přeci jasné. Každý nám sděluje tu úplnou pravdu, která je ta pravá. Je jich tolik, tedy těch pravd, že si každý může vybrat podle libosti. Prostě tržní hospodářství.

Není proto asi vhodné se zabývat tím, že to vše možná bylo jinak, protože tím bychom znevážili mnohé pravdy již jednou vyřčené. A opět důvod k tomu, pravdu nehledat, spíše tvrdit, že to je zbytečné, protože ji stejně nikdy nenajdeme. To je také v podstatě reklamní trik.

A přitom ten výbuch možná jen dokázal, že palestinská arogantní nevědomost o vlastních politických cílech může sahat až tak daleko, že často zabijí nejen nevinné kolem sebe, ale je schopna i ničit samotně Palestince. To není ale nic nového, to již dokazují několik desetiletí svou „mezinárodní“ a vnitřní politikou. Jásir Arafat byl v tom nepřekonatelným mistrem.

Tohle by také mohlo být „pravdivé“ tvrzení. Možná. Jenže to není vůbec vzrušující. Co už je zajímavé na tom, že si jeden nebezpečný hlupák, jeden z tisíců, hrál s něčím, s čím by neměl. Ne, tomu se nedá věřit. Ale možná, že se dá alespoň věřit tomu, že na celém světě jsou tisíce jiných hloupých nadšenců, kteří ho povyšují na bojovníka za mír. Prý za to i musel zemřít.

Izraelská tajná služba ho prý odstranila. Protože kritizoval výstavbu sídlišť na palestinských územích. Tedy, kdyby to měla být pravda, tak už by Izrael musel válčit na všech frontách, existují milióny, kteří takto kritizují izraelskou politiku. Neznám případ, kdyby někdo za to zaplatil smrtí. Jsou ale „experti“, kteří to vědí lépe. 

No, jak říkám, my přeci chceme znát jenom tu pravdu, kterou se nikdy nedovíme.

Ano, můžeme, pokud jsme ochotni nějakým způsobem „vyřešit“ problém s těmi, kteří nemají v naší společnosti uplatnění. Jsou to všichni ti, kteří jako „ekonomická“ jednotka zatěžují hospodářské výsledky, ti, kteří se nepodílí na aktivní produkci. Jejich stáří nehraje roli, jsou to všichni ti, kteří prostě porušují ekonomickou rovnováhu. Zatím je vše ukrýváno spletitou sítí „solidárních“ daňových modelů, které jsou však otevřeny korupci, zneužívání a kriminální aktivitě.

Pakliže se však rozhodneme pro společnost, která je charakterizována určitou humánností a sociální spravedlností, je nutno prosadit zásadní změny. Jednou z cest by bylo transparentní porušení zákonů volného trhu. Konečnou prodejní cenu produktu pak není možno ve všech případech vypočítat podle běžných pravidel. Bude sice možno určit výrobní cenu, ale pak bude nutno uplatnit „sociální“ koeficient pro stanovení prodejní ceny odpovídající kupní síle obyvatelstva. Minimálně tak dlouho, dokud se neobnoví hodnota vložené pracovní síly. Dokud nedocílíme plné podpory těm, kteří produkují pro potřeby naší společnosti.

Jedná se hlavně o produkty kryjící základní potřeby obyvatel, včetně nájmů, dopravy a energie. Je úplně jedno jak bude tento systém nazýván, bylo by ale škoda tuto nutnost zavrhnout jenom proto, že má nádech socialismu či dokonce komunismu. V podstatě jde o to, aby solidárnost společnosti dosáhla transparentní formy a nemohla být zneužívána pro soukromé obohacování ať už firem, či privátních osob. Stejně tak je nutno zabránit, aby se tato sociální nutnost stala obětí boje politických stran o moc.

V podstatě jde i o to, pokusit se zjistit skutečnou výrobní cenu mnoha produktů. Nepřehledný systém různých dotací a v neposlední řadě i produkce v asijských zemích dává vzniknout produktům, které cenově neodpovídají hospodářské situaci a hlavně sociálním potřebám společnosti. Je tím hrubě porušováno stále platící pravidlo výměnného obchodu, který je základem pro zdravé hospodářství uvnitř jedné společnosti.

Dovolím si jít tak daleko, že odmítám jakékoli protiargumenty finančních expertů, kteří hovoří z pohledu na globální svět. Ti mají stoprocentně pravdu, ale právě z jejich pohledu. Jejich analýzy však postrádají vždy jeden fakt. Nezmiňují se o tom, jakou máme šanci na přežití, jaký bude náš život v budoucnosti. Nepokládají také naši společnost za samostatnou národnostní jednotku, ale jen za jednotku hospodářskou, která se sociálními problémy nemusí zabývat.

Prostě pohlížejí na naši společnost jako na každou jinou firmu, kde není problém propouštět ty, kteří se nepodílejí na hospodářských výsledcích. Jejich rady v oblasti sociálních problémů jsou většinou zamlžené a nejasné. Dost často argumentují i tím, že při konjunktuře se automaticky řeší i problémy sociální. Mají pravdu, ale to opět hovoří o globální konjunktuře, která mnohdy postihne jen malou část naší společnosti. Zbytek se na tomto lokálním hospodářském úspěchu nepodílí a musí opět prosit ty úspěšné o almužnu.

Takže si myslím, že je nejvyšší čas se dohodnout na názvu nějakého rozumného společenského modelu, který by byl uchráněn útoků ideologických fanatiků jak z řad zastánců, tak i protivníků. Nejvyšší čas pochopit, že boj „ismů“, by se měl stát přežitkem minulosti a výsadou populistických nevědomců. Ostatně v „globálním“ hospodářském světě jsou ideologické boje dávno zapomenuty, proto je také schopen získat moc nad každým, kdo to ještě nepochopil.