Ano, můžeme, pokud jsme ochotni nějakým způsobem „vyřešit“ problém s těmi, kteří nemají v naší společnosti uplatnění. Jsou to všichni ti, kteří jako „ekonomická“ jednotka zatěžují hospodářské výsledky, ti, kteří se nepodílí na aktivní produkci. Jejich stáří nehraje roli, jsou to všichni ti, kteří prostě porušují ekonomickou rovnováhu. Zatím je vše ukrýváno spletitou sítí „solidárních“ daňových modelů, které jsou však otevřeny korupci, zneužívání a kriminální aktivitě.
Pakliže se však rozhodneme pro společnost, která je charakterizována určitou humánností a sociální spravedlností, je nutno prosadit zásadní změny. Jednou z cest by bylo transparentní porušení zákonů volného trhu. Konečnou prodejní cenu produktu pak není možno ve všech případech vypočítat podle běžných pravidel. Bude sice možno určit výrobní cenu, ale pak bude nutno uplatnit „sociální“ koeficient pro stanovení prodejní ceny odpovídající kupní síle obyvatelstva. Minimálně tak dlouho, dokud se neobnoví hodnota vložené pracovní síly. Dokud nedocílíme plné podpory těm, kteří produkují pro potřeby naší společnosti.
Jedná se hlavně o produkty kryjící základní potřeby obyvatel, včetně nájmů, dopravy a energie. Je úplně jedno jak bude tento systém nazýván, bylo by ale škoda tuto nutnost zavrhnout jenom proto, že má nádech socialismu či dokonce komunismu. V podstatě jde o to, aby solidárnost společnosti dosáhla transparentní formy a nemohla být zneužívána pro soukromé obohacování ať už firem, či privátních osob. Stejně tak je nutno zabránit, aby se tato sociální nutnost stala obětí boje politických stran o moc.
V podstatě jde i o to, pokusit se zjistit skutečnou výrobní cenu mnoha produktů. Nepřehledný systém různých dotací a v neposlední řadě i produkce v asijských zemích dává vzniknout produktům, které cenově neodpovídají hospodářské situaci a hlavně sociálním potřebám společnosti. Je tím hrubě porušováno stále platící pravidlo výměnného obchodu, který je základem pro zdravé hospodářství uvnitř jedné společnosti.
Dovolím si jít tak daleko, že odmítám jakékoli protiargumenty finančních expertů, kteří hovoří z pohledu na globální svět. Ti mají stoprocentně pravdu, ale právě z jejich pohledu. Jejich analýzy však postrádají vždy jeden fakt. Nezmiňují se o tom, jakou máme šanci na přežití, jaký bude náš život v budoucnosti. Nepokládají také naši společnost za samostatnou národnostní jednotku, ale jen za jednotku hospodářskou, která se sociálními problémy nemusí zabývat.
Prostě pohlížejí na naši společnost jako na každou jinou firmu, kde není problém propouštět ty, kteří se nepodílejí na hospodářských výsledcích. Jejich rady v oblasti sociálních problémů jsou většinou zamlžené a nejasné. Dost často argumentují i tím, že při konjunktuře se automaticky řeší i problémy sociální. Mají pravdu, ale to opět hovoří o globální konjunktuře, která mnohdy postihne jen malou část naší společnosti. Zbytek se na tomto lokálním hospodářském úspěchu nepodílí a musí opět prosit ty úspěšné o almužnu.
Takže si myslím, že je nejvyšší čas se dohodnout na názvu nějakého rozumného společenského modelu, který by byl uchráněn útoků ideologických fanatiků jak z řad zastánců, tak i protivníků. Nejvyšší čas pochopit, že boj „ismů“, by se měl stát přežitkem minulosti a výsadou populistických nevědomců. Ostatně v „globálním“ hospodářském světě jsou ideologické boje dávno zapomenuty, proto je také schopen získat moc nad každým, kdo to ještě nepochopil.