To je fakt, můžeme o tom zase věčně diskutovat, ale nic to nepomůže, plané řeči ještě nikdy nic nezměnily. Jsou i naivní hlasy, které tvrdí, že Český stát už prý neexistuje. Hloupé populistické tvrzení, zakrývající jen nevědomost a pokus zbavit se veškeré odpovědnosti.
Český stát existuje a bude existovat. Jen se jeden může tázat: Komu bude patřit? Pro každého rozumného člověka je odpověď celkem jasná: No, přeci Čechům! To říkají alespoň lexika, odpovídalo by to i normálnímu vnímání světa. Předpokladem však je, že něco takového jako „Češi“ ještě existuje. Odborně se také občas hovoří o tom, že stát je vlastně společnost občanů, kteří se dohodnou na určité státní formě. Tedy pravidlech hry.
Mediální svět ale denně hovoří o tom, že vlastně žádná pravidla hry neexistují, respektive si je každý vykládá po svém. Ať už se jedná o prezidenta, ministry vnitra a vůbec skoro každého, který by se měl řídit zákony a zvyklostmi této země. Spíše to vypadá, že se všichni nacházíme v jednom obrovském supermarketu, kde probíhá ten největší výprodej všeho, co ještě zbývá na skladě.
Není snad na čase tento výprodej české kultury a hrdosti zarazit. Není snad na čase se také třeba věnovat tomu, co ještě funguje, zachránit co se dá. Věnovat se a obdivovat ty, kteří se přes to všechno denně snaží, aby naše každodenní žití bylo možné. Podpořit malé firmy, jejichž majitelé bojují nejen o přežití podniku, ale nás všech. Ztratit dobré slovo za všechny ty „malé“ úředníky státních úřadů, kteří se přes nefungující „systémy“ ze všech sil snaží abychom se dostali nejen k našim penězům, ale abychom mohli ještě vůbec pracovat.
Buďme trochu spravedliví a soudní. Tak špatné to ještě není. Ještě se dá hodně zachránit. Přestaňme nadávat na nová božstva. Přestaňme se také k nim modlit. Žádný bůh ještě nikoho nezachránil. A když, tak jen víra. Víra v budoucnost, víra ve společnost, víra v sebe samého. Víra v člověka. Nedopusťme, aby nám tato víra byla brána všemi těmi, které jsme možná v poblouznění volili. Ať už se třeba jedná i o samotného prezidenta.
Nejsou všemocní, bez nás nezmohou nic, není pravdou, že si mohou dělat co chtějí. Dělají jen to, co jim povolíme, s čím souhlasíme. Jen se na něčem musíme konečně dohodnout. Třeba na tom: Komu vlastně patří Český stát.