kotyk-blog.cz

Jsem dojat, roním slzy, tolik sebekritiky jsem opravdu nečekal. Hlavně ta pokorná odbornost mne opravdu přesvědčila o tom, že tento mladíček s miliardovým kontem asi pořád netuší, co nám tu napáchal.

Ale teď vážně. Spíše bych očekával, že se na lavici obžalovaných objeví třeba ty stovky „nevědomých“ politiků, kteří ke svému prospěchu využívají této internetové zrůdy, aby ukojili touhu po moci. Očekával bych sebekritiku od těch, kteří tento výtvor mladické nerozvážnosti legitimizovali a povýšili na oficiální komunikační standard.

A kupodivu to byl především třeba pan Obama, který s tím začal a jeho prapodivný následník to přivedl k perfekcionismu. Následovali desítky a stovky dalších. A ti tu teď stojí s překvapeným výrazem a chtějí něco regulovat, co se regulovat prostě nedá. Záchranou by byla jen naprostá ignorance. Což se jak od politiků, tak i obyčejných lidí nedá očekávat.

Stejně tak není možné přepokládat, že by se někdo vzdal miliónových zisků, které pramení z přímé manipulace zákona nabídky a poptávky. Je to obchod s lidskou nevědomostí. Stamilióny se nechávají ovlivňovat a manipulovat. Cílem je rozbití základních sociálních struktur, jež vytvářejí homogenní společnost, která díky této vlastnosti má schopnost se bránit proti všem negativním vlivům, jež ohrožují její existenci.

Je to vidět všude kolem nás. Facebook a jemu podobné vynálezy jsou směrodatnější než rada souseda, učitele, či přítele, ba i rodičů. Pravdou je to, co přichází přes internet, životní zkušenost starších nehraje roli. Naše mínění ovládají ti, kteří plně pochopili moc těchto médií, nemají ty nejmenší zábrany a zmiňovat se o jejich morálce je zcela zbytečné, prostě neexistuje.

Naše děti ztrácejí schopnost komunikovat z očí do očí. Formulace trvající více jak pár vteřin jim dělá potíže. Tři věty jsou tak maximum. O tom, že ztratily schopnost naslouchat již není třeba se zmiňovat. Jsou zcela pohlceni kouzlem všech těch „sociálních“ sítí, které je vtahují do virtuálního světa, kde je manipulace tím nejvyšším zákonem.

Ne, Facebook a jemu podobné zrůdnosti nelze zastavit, nelze regulovat. To je pohádka, kterou nás budou jak politici, tak miliardový mladíček Zuckerberg v nejbližší době krmit. Obě zájmové skupiny vsadí opět na všeobecnou nevědomost, lidskou hloupost a naivitu. Budou i nadále využívat a zneužívat všech lidských slabostí k získání moci a budou z nás i nadále ždímat peníze.

Jistě, že existuje cesta, jak se tomu všemu bránit, jak tuto moc omezit. Je to však naivní představa. Začátkem by třeba mohlo být, že by se slušný politik vzdal tohoto mocenského media a začal s občanstvem komunikovat přímo a transparentně. I vlastní webová stránka by byla mnohem férovější, než zmatené výkřiky na „sociálních“ sítích. Nebylo by špatné i omilostnit veřejnoprávní média a přestat pohrdat novináři, kteří chtějí delší a souvislé odpovědi nepostrádající kontext.

Ale to vše se nestane. Budeme dále nakupovat politiky na sociálních sítích, budeme je dokonce volit, protože jsou přeci ve slevě. Pochopitelně, že se nám posléze nebude jejich konání líbit. Budeme pobouřeni. Ale to je v absolutním pořádku. Máme tu přeci „sociální“ sítě, kde se s nimi můžeme vypořádat. Nadat jim do blbců, udělat z nich směšné figurky, svlékat je do naha.

Proč se tedy rozčiluji? Svět je přeci v absolutním pořádku, je takový, jaký si přejeme. Každý se o tom může na „sociálních“ sítích přesvědčit. Ano, je to asi jenom má chyba, můj konzervatismus, má naivní touha, že by svět kolem mne mohl být přeci jenom trochu lepší. Rád bych zase měl kolem sebe lidi, kteří mi pohlédnou do očí.

Už mám dost těch skloněných hlav, které v ruce drží ty směšné krabičky, a to co se děje několik metrů od nich berou na vědomí jen v okamžiku, kdy je to ruší v jejich bohulibé činnosti a jsou nuceni zvednout oči o podívat se kolem sebe. Dělají to neradi, musí se pak koukat na svět, kterému nerozumí. Musí opustit ten krásný virtuální svět a v tom reálném se cítí bezbranní, mají pocit ohrožení.

A v tom asi chybuji. Já se reálného světa nebojím, je to můj život. Já prostě nemám rád virtuální realitu. Stačí totiž otočit knoflíkem, vypnout proud a ten imaginární prostor prostě zmizí. Tím, ale mizí i život toho, který se v něm pohybuje. A já si přeji zemřít normálně, uprostřed světa, který doprovázel a vytvářel můj život, který jsem možná i spoluvytvářel. A pokud budu mít štěstí, tak po mne zbude i něco hmatatelného, něco, co mi pan Zuckerberg a jemu podobní nedokáží vzít.

Jako vždy jsem opravdu naštvaný. Jsem zastáncem existence veřejnoprávních médii, podle mého názoru jsou nedílnou součástí demokratické společnosti. A je mi jedno, zda se to někomu líbí či nelíbí.

K mé aroganci patří i to, že odpůrce veřejnoprávní televize pokládám za politické populisty, kterými by měl každý slušný člověk opovrhovat. Ale jsme pokaždé rozezlen, když ČT uvede pořad, který mi vyráží z ruky argumenty, které bych tolik potřeboval na obhajobu její existence. Jako včerejší premiéra pořadu Stav ohrožení. Po bezvýsledném pokusu analyzovat komu je pořad určen, jsem dospěl k názoru, že je to právě ČT, která se nachází ve stavu ohrožení.

Vedení naší milé televize totiž opět dokázalo základní slabost, která doprovází celou její tvorbu. Je zcela očividné, že despoticky vládnoucí tvůrci marketingové pseudofilosofie mají určitý „čich“ na společenskou tématiku, která by měla vzbudit zájem diváků. Jejich kulturní nevzdělanost však nemůže zabránit faktu, že postrádají jakoukoli schopnost posoudit výsledný produkt z hlediska dopadu na společnost.

A tak vnikají mnohé publicistické útvary, které si sice daly za cíl zabývat se společensky závažnou tématikou, ale zvolená forma amatérských tvůrců většinou přinese opak, jsou to mnohdy zmatené grotesky, které realitu spíše překrucují, než aby daly divákům základním informace s cílem je poučit, či, nedej bože, přispěly trochu ke zvýšení vzdělanosti široké veřejnosti.

I přes očekávanou reakci a požadavek mnohých zde nebudu detailně analyzovat včerejší diletantský útvar. Všechny však mohu upozornit, že tak učiním s mými studenty, kteří jsou adepty stát se součástí mediálního světa. A jako vždy bude to nejtěžší je přesvědčit o tom, že naše milá televize něco takového opravdu vysílá. Bohužel tvorbu ČT ze zásady nesledují. Nejdříve mne to štvalo, ale pak jsem musel přiznat, že je to mnohdy ztráta času.

Mám již na skladě řadu takových pořadů. Nejvděčnější je tvorba těch, kteří přesto, že již mnohokrát dokázali, že jsou v mediální oblasti spíše podvodníky, nacházejí oblibu u mediálních stratégů ovládajících Kavčí hory. Nevím, zda je poutá pokrevní přátelství, spíše bych ale sázel na to, že tím pojítkem je kulturní nevzdělanost a absolutní nedostatek morální odpovědnosti vůči společnosti.

Nikdy se ale nechci dopustit toho, že bych všechny házel do jednoho koše. Mám neuvěřitelný obdiv k těm tvůrcům v ČT, kteří se brání a ze všech sil se pokoušejí udržet tvorbu na vysoké úrovni. Jsem však pragmatik a bojím se o jejich přežití. Je to totiž základní boj o důvěru. Boj o náklonnost občana, který by měl mít jistotu, že není veřejnoprávním mediem lživě informován. A to je ošemetná záležitost. Devět vynikajících pořadů může skončit z hlediska diváka v koši, do kterého je pošle ten desátý, který je diletantským produktem.

Je prostě nepřípustné, aby ČT i nadále pokračovala ve vývoji, který postrádá jakoukoli sebekritičnost. Není možné i nadále argumentovat tolik oblíbenou „statistikou“ tolik oblíbených a stejně prapodivných agentur, které údajně zkoumají stav veřejného mínění. Totiž i zde platí fakt, že statistika je přesné počítání s nepřesnými čísly. A není nic jednoduššího, než výsledky podobných měření „upravovat“ podle požadavku zadavatele.

Mnohá tvorba ČT přináší důkaz, a to ve všech oblastech, že témata, která jsou odsouhlasena mocenskou etáží, jsou pak zrealizována za každou cenu. To míním doslova. Není asi nikdo, což je asi „manažerská“ filosofie, kdo by byl oprávněn číst a posuzovat scénáře z hlediska kvality. Pochopitelně i s pravomocí pochybné tvůrčí pokusy prostě zarazit. A očekávat, že ti, kteří takové projekty podepsali, najdou odvahu to nepovedené prostě neodvysílat, by bylo naivní a z hlediska mocenské struktury ČT absurdní.

Dochází tak nejen k miliónovým ztrátám, ale i k plýtvaní lidským potenciálem a k tvůrčí frustraci a dekadenci uvnitř veřejnoprávního média. Ale tou největší škodou, kterou nelze penězi vyčíslit, je ztráta důvěry u občanů. Nedílnou součástí je pak i neustále klesající kulturní úroveň a všeobecná vzdělanost. S tím je spojena i ztráta vlastní identity a národní hrdosti.

Pak je již jen krok k tomu, že politický populismus nabývá na síle. Všichni ti křiklouni toužící po moci a pro něž je osud tohoto národa zcela druhořadou záležitostí, mají snadnou práci, protože neexistuje protiváha, kterou mohou vytvořit právě jen veřejnoprávní média, pokud si dokáží udržet důvěru občanů.

Ano, pořad Stav ohrožení by mohl být, dle zvoleného tématu, dobrým počinem, ale jak vidno dokáže vyvolat zcela jiné asociace. Rád bych věřil, že jsem výjimkou. Bohužel mi životní zkušenost napovídá, že tomu tak asi nebude. A stejně tak se obávám, že to nebude ani další tvorba České televize, která mne přesvědčí o opaku, což by bylo mé přání.

Já osobně se přikláním k tomu druhému. A to i přesto, že si můj denní život bez počítače už asi neumím představit. No, tak co brečíš, by měla být správná a celkem opodstatněná reakce.

Nebojte, tuto otázku si kladu také. Jenže. Před několika týdny jsem si konečně asi po více jak jednom desetiletí koupil nový počítač. Nebylo to dobrovolné rozhodnutí, ona ta hračka není zrovna levná. Alespoň pro mne. Důvod byl jednoduchý, byl jsem k tomu donucen. Brouzdání po webových stránkách se mi totiž stalo utrpením.

Dlouhé minuty jsem strávil čekáním na otevření toho či onoho zdroje informací, abych pak zjistil, že tam není to, co hledám. A to znovu a znovu. Pomalu mi docházelo, že strávím více času čekáním než čtením důležitého, pokud to vůbec najdu. Jinak pracoval můj počítač pokorně a spolehlivě, dělal to léta, mohl jsem se na něj spolehnout.

Byl i přes své stáří pořád rychlejší než já. Ať už jsem psal, či stříhal videa. Stále byl se mnou v souzvuku, že obsah je důležitější než forma. Jenže mne den ze dne ovládal pocit, že ten internetový svět je stále vzdálenější a nepřístupnější. Ne, že bych ho postrádal, vím, že je to virtuální prostředí, které se také den po dni vzdaluje realitě. Ale to je něco, co mne děsí, chci před tím naivně varovat svět, musím tedy vědět, co se to tam děje.

A tak jsem koupil potřebné a vše, jak je mým zvykem, sám nainstaloval. Vždy jsem si sestavoval počítače sám. A jsem hrdý, že to v mém věku ještě zvládnu, přesto, že se tolik změnilo. Ovládnul jsem i nový operační systém, který se za každou cenu snažil zbavit mne kontroly nad počítačem. Jinak řečeno, tomu neustálému a penetrantnímu tlaku, abych se přestěhoval do „oblak“ jsem učinil přítrž.

Ovšem, že bych tvrdil, že jsem teď spokojen, to tedy ne. Jenom mnohem rychleji mohu pozorovat, jak nás ten nový internetový svět zaplavuje množstvím informací, které jsou z velké části nepodstatné, mnohdy lživé, agresivní a v neposlední řadě vzdálené naší základní potřebě, čímž by měla být touha po vědění.

Jistě, že internet může rozšířit naše vědění, ale v současné době plní toto poslání jen pro ty, kteří mají dostatečné „klasické“ vzdělání, aby byli schopni posoudit kvalitu obsahu. Ti ostatní se stávají jen obětmi „vědecky“ vyšlechtěné manipulace internetových vládců, kteří jsou na základě miliardových hodnot svých firem přesvědčeni o tom, že dělají něco prospěšného pro ten „ostatní“ svět.

V podstatě jím ale opovrhují. Diktují, manipulují a podrobují. Já tomu říkám mediální teror. Osobně ho pokládám za mnohem horší a nebezpečnější než teror fyzický. A to opravdu vím, o čem mluvím. Duševní teror je něco, čím obvykle charakterizujeme diktatury. Existuje ovšem formální rozdíl. Diktatura určuje základní myšlenkovou linii, jinou nepřipouští. Její touha po totálním ovládání společnosti je však většinou bezbřehá a vše končí kolapsem, vzpourou, revolucí a mnohdy masakrem.

Mediální diktatura je sofistikovaná. Vytváří tisíce „myšlenkových“ linií. Uspokojí každého. I toho, který se domnívá, že 1+1=3. I on najde ve virtuálním světě nepřeberné množství stoupenců, kteří mu jeho „pravdu“ potvrdí. Obecně se tomu mnohdy i paradoxně říká „svoboda slova“. Ano, je to krásné, každý může být géniem. Ale s tím výsledkem, že se naše společnost dělí a dělí a dělí. Mizí soudržnost, každý jedinec může mít kdejaký cíl, k jehož dosažení našel podporu ve virtuálním „společenství“.

Není nutno hledat podporu v přímém sousedství, není nutno navazovat skutečné sociální vztahy, které jsou reálné jen při pohledu z očí do očí, kdy se odhaluje pravý charakter, či zvažuje morální hodnota.

Paradoxem je, že klasická diktatura mnohdy společnost tmelí, a tak může dojít ke vzpouře. Mediální diktatura působí pravý opak. Sofistikovaně dělí organismus společnosti na jednotlivé buňky, a tak zabrání vzniku soudržné a celistvé myšlenkové struktury, která by se mohla bránit. Její působení je již tak silné, že jsme jako společnost dosáhli stádia, že nejsme schopni se ujednotit na tom, že bychom se měli bránit a jak. Tedy pokud jsme ještě ve stavu, kdy nás něco takového vůbec napadne.

Takže? Mám novým počítač, je strašně rychlý, formálně perfektní, přesně podle přání těch, kteří mne donutili, abych si ho koupil. Jsem jim za to vděčný. Mohl jsem si tak potvrdit, že mé úvahy by mohly být správné a opodstatněné.

V určitém pohledu je možno obé pokládat za symboly moci. Vládnou zde ti, kteří se snaží ovlivnit myšlení občanstva. V celku se jim to daří.

Poslední události dokonce naznačují, že by se mohli stát i mluvčími názorově rozděleného obyvatelstva. Tragické na tom je, že si tak osvojují role, které jim nepřísluší. Minimálně to odporuje základním představám o struktuře demokratické společnosti, která usiluje pomocí kompromisů nejen zastávat, ale i bránit zájmy, jež by vedly ku prospěchu všech. Na místo toho nutí občany této země, aby se rozdělili do dvou znepřátelených táborů, které spíše touží po střetnutí než rozumné diskusi.

Je pomalu čas se nad tím vším opravdu zamyslet, protože může nastat situace, kdy mysl ovládnou jen emoce a zdravý rozum se vytratí. Nutno však přiznat, že nám to obě znepřátelené strany nedělají zrovna lehké. Potíž je v tom, že jsou si v mnohém velmi blízké. Zde několik málo příkladů.

Prapodivná elitní skupina ovládající Pražský hrad nemiluje kritiku, mocenská elita ČT se jí v tomto plně vyrovná.

ČT velmi ráda a opakovaně pracuje s tvůrci, kteří jí spíše škodí a mají nemalou zásluhu na snižování kulturní úrovně obyvatelstva a ztrátě důvěry v toto médium, v tomto úsilí nezůstávají obyvatelé hradu nijak pozadu.

V občasném šíření prapodivných zpráv, lépe řečeno v produkci matoucích informací, spolu pořádají prakticky veřejnou soutěž.

Ani jedné a ani druhé „mocenské elitě“ není nic vzdálenějšího, než se za případné morální poklesky divákům a občanům omluvit.

Jejich přesvědčení, že dělají to nejlepší pro lid, je skoro posvátné do té míry, že dostává božský punc neomylnosti.

Pravda, je to jen několik náhodných a možná i povrchně formulovaných myšlenek. Každá by však vystačila na odbornou přednášku. Nepostrádají zrnka pravdy a mají tedy své opodstatnění. Vše by se dalo zredukovat i v jedno tvrzení. Totiž, vždy jsou to krůčky, které přispívají k tomu, že důvěra občana v tyto instituce mizí. Tvrzení, že si za to mohou sami, nemůže ale být v žádném případě útěchou.

Jsou to mocenské skupiny, které, a to je jejich chyba, jen podlehly modernímu trendu tržního hospodářství. Bojují o „zákazníka“ za každou cenu. Podvolují se poptávce bez ohledu na to, zda to nebude mít katastrofální následky. Podvolují se „většině“ aniž by si jejich vůdci dělali starosti, zda tato je řízena emocí či rozumem.

Co dodat? Máme prezidenta, kterého jsme si zvolili. Máme Českou televizi, která se bojí hlasu ulice, není ochotna bojovat za kulturní a morální hodnoty, možná, že už to ani neumí. Na první pohled pesimistická a bezvýchodná situace. Jedni dokonce volají po zrušení veřejnoprávních médií. Je to stejně primitivní, jako by někdo chtěl zrušit úřad prezidenta. Nic by to nepomohlo, jen by to přispělo k zániku české kultury, povědomí a ztrátě národní hrdosti.

Pakliže tomu chceme zabránit, tak zbývá jen jedna cesta. Tvrdá a nepříjemná. Přestat vykřikovat, že toužíme po pravdě, a přitom se jí bát. Musíme se naučit ji přijímat. Začít přemýšlet o tom, že volíme mnohdy na základě zloby, záště a hlavně nevědomosti.

Mohutně oslavujeme výročí naší samostatnosti. Nebylo by tedy na škodu, kdyby nám někdo připomenul, že dílo našich předků ještě není zdaleka dokončeno. Ba naopak, jsme na cestě zase to vše ztratit. A to je výzva, kterou bych si přál slyšet jak z Pražského hradu, tak z Kavčích hor.

Ono je vždy dobré se dohodnout, že určité pojmy mají přesný výraz. Prostě, aby jeden věděl co je třeba sůl, že to není cukr. V podstatě je to jeden ze základů komunikace, pokud lidé mají touhu si vzájemně porozumět.

Takže, minimálně dle všeobecného mínění zde na této webové stránce, je populismus reálné popsání určité situace a vyjadřuje mínění veřejnosti, které ti, na které pojem populismus nepasuje, ignorují. Zbývá se jen dohodnout, který politik není populista.

Naše společnost se již skoro dohodla, že krást podle zákona je z morálního hlediska přípustné a rozhodnutí soudu, pokud ten dojde k jinému názoru, je nejlepší ignorovat. Zbývá tedy dohodnout se, jak nazývat krádež, která odporuje zákonu.

Všichni ti úředníci v Bruselu jsou bandou podvodníků, kteří usilují o náš zánik. V podstatě se jedná o kriminální živly. V pořádku. Jak to ale zařídit, když od nich pořád bereme peníze a posíláme tam naše zástupce, abychom se nestali spoluviníky?

Naše policie je absolutně neschopná a spíše občanům škodí, než aby je chránila. O tom, že by byla přítelem se dá jen snít. Proč tedy usilujeme o to, aby policistů přibylo a k tomu ještě po nich chceme, aby třeba chránili i naše hranice. Není to nebezpečný experiment, kterým jen zvyšujeme počet nepřátel placených dokonce státem?

Novináři a všichni tvůrci mediálních produktů jen lžou a zatajují nám pravdu. Prostě nás oblbují a dělají z nás pitomce. Dohodnuto. Jak ale budeme nazývat ty, kteří se přeci  jenom snaží o opak?

Asi by se dalo pokračovat do nekonečna a na konci by vznikla docela rozsáhlá encyklopedie nových pojmů. Jenže to bude trvat asi léta. Problém vidím v tom, že do té doby musí docházet permanentně k nedorozuměním, protože nikdo s jistotou neví, o čem ten druhý vlastně mluví.

Výhodu to ale má. Dává to záruku, že vždy najdeme výmluvu pro to, že nemusíme žádný problém řešit, protože to díky nefungující komunikaci vlastně ani nejde. Logické, ne? Stačí jen kolem sebe házet nějaké pojmy, jejichž význam je blíže neurčitelný, a tím se podílet na rozšiřování všeobecné nevědomosti, která je jistě zárukou pro blahý a hlavně bezstarostný život. O jisté budoucnosti ani nemluvě.

Osobně jsem přesvědčen, že mocenská elita v USA si dělá trochu starosti o příštího obyvatele Bílého domu. Pravda, intelektuální úroveň amerických presidentů v posledních desetiletích klesá, ale co je moc, to je moc.

Jistě by pro mnohé byla Hilary Clintonová poněkud lepší alternativou. Už pro ten její pragmatismus, který dokázala „věrností“ ku svému manželovi. Ostatně se tvrdí, že nebýt jí, nebyl by nikdy nejmocnějším mužem světa. Potvrzuje to i rozdílnost inteligenčního kvocientu, který je příliš zřejmý.

Jak vidno má demokracie mnohá úskalí, manipulovat volby je čím dál tím těžší a nepochybně finančně náročnější. Hlavně, když s objeví někdo tak obchodně zkušený jako je Donald Trump, který si vzal do hlavy, že si ten Bílý dům jednoduše koupí. Vlastní už kdeco, tak proč ne i tuto celkem zajímavou budovu.

Z hlediska marketingu jistě velice dobrý plán. Skoro denní přítomnost médií je zaručena a i pracovna má určité kouzlo. Hlavně ale ta pozice. Co slovo, to zákon. Myslí si alespoň. Dává to i nepokrytě najevo. A to možná vzbuzuje trochu obavy těch skutečně mocných. Nikdo si nemůže být jist, zda je tato prapodivná osobnost vůbec ovladatelná, každopádně je těžké si ho koupit. Je to on, kdo si kupuje druhé.

A tak jsem zvědav, jak se to všechno vyřeší. Pochopitelně „demokraticky“, to je už v USA zvykem. Jak svrhnout diktátory v jiných zemích si tato země už mnohokrát vyzkoušela. O tom, jak se to řeší interně, existuje mnoho spekulací a hlavně spikleneckých teorií. Takže se doporučuje určitá opatrnost.

Já typuji, že pan Trump nemá šanci se do Bílého domu nastěhovat. Mohu se ale také mýlit. Možná, že by to nebylo ani tak špatné, jeden by si mohl konečně udělat obrázek o této zemi „neomezených“ možností. Konečně poznat pravou tvář této velmoci. Trochu odkrýt ten přehoz s nápisem demokracie a podívat, jaké jsou skutečné zájmy USA.

Tento poněkud primitivně uřvaný presidentský kandidát si nedává pozor pusu, říká co ho napadne. Není to nic podle diplomatických zvyklostí, ale jeden ví co si myslí, respektive co si rozhodně nemyslí. Určitě by přispěl k tomu, že by asi spadla mnohá diplomatická škraboška ve světovém dění.

Možná, že by to bylo i poučení. Každý by se mohl přesvědčit, jak je to s tou politickou mocí, jak je to s  demokracií. A hlavně s nadvládou nad druhými. Třeba i to, že zájmy státu musí být vždy egoistické a jediné co platí je skutečná síla. Bylo by to asi rozčarování nad naším světem. Otázkou je, zda by to nebyl nebezpečný experiment, který by mohl i tragicky skončit.

Jak říkám, jsme zvědav jak to ti mocní v USA zařídí. Nedělám si iluze, zbytku světa nezbývá než vyčkat. Smutné ale je, že tato trošku odumírající velmoc, má ještě dostatek vlivu i na náš osud. Díky globalizaci jsme ve vleku událostí bez toho, aniž bychom je mohli ovlivnit.

Když na to přišel i pan Konvička, tak by bylo na místě, aby na to přišel i zbytek občanstva. Jak vidno, ten pán je velmi studovaný a proto dokáže občas uvažovat i pragmaticky. Konečně dobrý příklad.

Hlavně pro občany. Ono se totiž za opravdové ideály většinou bojuje s nadšením a dobrovolně, peněz není třeba. Stačí podpora několika nadšenců. Jenže bojovat o politické posty to už je jiná. To je zapotřebí pěkných miliónů. Viz mnozí naši předáci. V podstatě se jedná o investice s dobrou návratností díky politickému vlivu. Nejlépe to také funguje, když o žádné ideály nejde. Ony se totiž těžko prodávají.

Takže pan Konvička nějak přišel na to, že na jeho vstup do politiky chybí investor. Není divu, na boji proti Islámu se u nás nedá mnoho vydělat. Ten trh je prostě malý. Ono veřejné mínění je věc jedna a skutečný kupující věc druhá. Jinak řečeno: Ten, kdo moc kecá, většinou nekupuje anebo prodává šmejd. Stará to pravda.

Já osobně  mám proti Islámu také zcela vyhraněný postoj. Také se domnívám, že nám tato víra jde trochu proti srsti. Dokonce i připustím, že je určitou hrozbou pro Evropu. Ale, že by ohrozil naší zemičku, o tom pochybuji. Jsme krajinou přehlednou. Množství mešit je možno držet pod kontrolou. Nehledě na to, že by jejich stavba stejně ztroskotala na nějakých dotacích.

A do těch existujících by neměl být problém občas nakouknout. Prostě přesvědčit se, co se tam hlásá a zda to není proti našim zákonům a zvyklostem. Tedy pokud to budeme chtít. Historické zkušenosti s tím máme. Asi se za to stydíme a proto se raději zabýváme nesmyslnou „svatou“ válkou. Mlátíme se přitom po hlavách, což přináší muslimům velkou radost a pokládají to za vítězství nad nevěrci. V čemž mají bohužel pravdu.

Jsou mnozí, kteří užívají staré praktiky, když se domnívají, že společný nepřítel jednotí národ. Zatím to ale vypadá tak, že to nefunguje. Buď jsem hloupí a zjevné nebezpečí ignorujeme, anebo si nechceme přiznat, že ono ani neexistuje. Tedy u nás. Vlastně bychom z toho měli mít radost. Ale opak je pravdou. Je nám to líto a tak mnozí oddaně naslouchají těm, kteří nám nepřítele z velké části uměle vytvářejí. Doufají, že nás ovládnou pomocí strachu.

Moc hezké to není, občas i zcela primitivní, ale je to prý demokracie a svoboda slova. Dobrá. Nic proti tomu, ale jsem rád, že se ukazuje, že se tím u nás moc velký obchod udělat nedá. Není to sice zcela morální úvaha, ale v tomto případě to pokládám za takovou pojistku. Tedy pro ten případ, kdyby ta demokracie přeci jenom selhala.

Oficiálně se tomu říká Transatlantické obchodní a investiční partnerství – tedy TTIP. Nejsme v tom ale sami, jde o osud všech států EU. Takže, logicky uvažováno, nemáme do toho co mluvit. Poslední desetiletí je tomu přeci zvykem.

Jistý pan Obama a nám dobře známá paní Merkelová si o tom šuškají za zavřenými dveřmi. Toho času v německém Hannoveru. Nesedí však osamoceně, přizvali si k tomu mocné obou zemí. Tedy ty, kteří považují milion za drobný peníz. A jako vždy musí malý živnostník a občan zůstat za plotem.

Díky svobodě slova a projevu může sice pokojně demonstrovat a vyjádřit nesouhlas, ale to je tak vše, co se od něj očekává. Hlavně aby vše proběhlo pokojně, na to se klade velký důraz. Protože pak je možné podobné protesty zcela ignorovat. V rámci demokracie je to přeci v pořádku.

V Hannoveru bylo prý těch protestujících až 70.000. A to k všeobecnému údivu amerických hostů. Nějak nechápou, že ten důležitý obchodní „partner“ nějak pozbyl podpory veřejnosti. Původní souhlasící většina se cvrkla na 17 procent. To se odvážila zveřejnit i německá ARD. A nejen to. Byla připuštěna i další celkem rozumná úvaha.

Na každém obchodu, kde někdo vydělá, existuje někdo, kdo prodělá. Zní to logicky, má to i něco do činění s reálným životem. A německá veřejnost je hlavně pobouřena tím, že nikdo vlastně ani neví, co ta „veledůležitá“ dohoda obsahuje ve všech detailech. Tedy je jí tajeno, kdo „prodělá“. Zní to paradoxně, ale je tomu tak.

Trochu to připomíná historické tajné dohody, které končily tragicky. Většinou válkou. Desítky miliónů přišlo o život. Dnes jsme ale již poučeni a válkám s vyhýbáme. Jsme také humánní a nezabíjíme fyzicky, vraždíme sociálně. Počet  obětí však zůstává stejný. Milióny nezaměstnaných živoří v celé Evropě.

Ale zpět k titulku. Ano, zase jedná někdo o nás bez nás. Historie se opakuje. Ti mocní se scházejí na tajných schůzkách, aby pak vyřkli rozsudek nad budoucností těch malých. Je to sprostá diktatura. Nechceme ale o tom moc vědět. Je to diktatura globálního kapitálu. Bojíme se to vyřknout, zavání to marxismem.

Sice již pomalu nikdo neví co měl tehdy Marx a Engels na mysli, ale naše „poučení“ z historie je tak silné, že to spojujeme s diktaturou, která je mnohem horší, než jakákoli jiná. Takže často volíme tu „lepší“. Nemusíme se tak namáhat s nějakým tím protestem. Stejně je asi zbytečný. Nehledě na to, že bychom asi nebyli schopni se ujednotit na tom, za co a proti čemu protestovat, o boji ani nemluvě.

Dnes bych si přál, aby tento text nikdo nečetl, a karma zůstala na nule. Je přeci neděle. Pouhý pohled z okna vás přesvědčí, že svět ještě existuje a to by mělo pro dnešek stačit.

Proč jsme všichni zvědaví na to, co někdo před pár minutami sesmolil a zveřejnil domnívaje se, že je to veledůležité? Proč se raději neptáme sami sebe, zda ještě víme, co je pro nás důležité, zda ještě rozpoznáme smysl od nesmyslnosti v našem žití?

Není lepší, když už máme potřebu zahloubat se do nějakého textu, sáhnout po knize, kde možná někdo moudrý již před desetiletími všechno sepsal. Je i představitelné, že toho věděl o našem dnešním životě mnohem více, než my sami. Proč pořád toužíme poslouchat anebo číst nějaké interprety současnosti?

Není lepší, vyzbrojeni moudrostí předků, pozorovat svět kolem a srovnávat. Musíme se pořád domnívat, že víme vše lépe? Při troše sebekritiky, a stačí jí opravdu špetka, je docela možné, že přijdeme na to, že jsme spíše hloupější. Jenom nesmyslně přidáváme na rychlosti a řítíme se po dálnici života, která vůbec nenese označení kam směřuje.

S bláhovou nadějí pak posloucháme prapodivným expertům a snažíme se uvěřit, že oni to vědí. Omyl, oni jenom konstruují virtuální modely naší budoucnosti. A těch pár jedinců, kteří se nás snaží varovat, působí archaicky, nechce se nám jim naslouchat. Máme pocit, že ohrožují náš sen, který v nás živí moderní marketingový systém zotročující naše mozky.

Proč by neděle nemohla být zase nedělí. Oproštěna ode všech příkazů toho bláznivého mediálního světa, který nám předstírá, že musíme každou vteřinu vědět, co se kde děje. Ano, děje se toho hodně. Ale stačí si uvědomit, že se to bude dát i bez toho, aniž bychom se o tom dověděli.

Ne, nenabádám k ignoranci. Jenom ke troše skromnosti, jenom k tomu, abychom se spíše zabývali tím, co můžeme ovlivnit a co je pro nás opravdu důležité. A že naše vnitřní rovnováha je závislá na těch, kteří žijí kolem a ne od dění vzdáleného stovky kilometrů. Ano, ve světě se dějí nepěkné věci. Existují síly, které by nás mohly i ohrozit. I o těch je nutno občas přemýšlet.

Ale  k tomu je nutná rozvaha a odstup pramenící z naší duševní rovnováhy. Je k tomu zapotřebí síla, kterou je možno čerpat jen v atmosféře, kde vládne určitá pohoda, kde vědění převládá nad emocí. Kdysi k tomu sloužil právě jeden den v týdnu. Den, kdy bylo možno přemýšlet na minulým týdnem a posoudit zda všechno, co jeden udělal, bylo také dobré.

Byl to den, kdy si člověčí mysl mohla odpočinout a připravit se na dny příští, kdy je nutno čelit všem problémům a strastem života. Byl to den, kdy se jeden mohl vypořádat s tím pocitem závislosti, který nás občas trápí a vyvolává myšlenku nesvobody. Ano, nejsme nikdy úplně svobodní. Žijeme ve světě manipulace, vše je nějak podřízeno všemu. Většinou i řízeno a my nevíme ani kým.

A proto bychom měli možná oprášit tu neděli, kdy patříme jen sami sobě a těm blízkým a přátelům. Nemusíme lenošit, ale můžeme si dovolit luxus dělat věci ze svobodné vůle. Věci opravdu pro nás potřebné a hlavně ty, které nám přinesou pohodu, radost a potěšení. Ale nejen nám, ale i našemu okolí. Navzdory světu.

Tehdy bylo vše jinak. Nějak nás infikoval ten budovatelský virus. Takový pytel cementu, ten dělal jednomu opravdu radost. Očička nám hned svítila. Již jsme viděli tu novou zídku, či cestičku na zahrádce.

Ano, byli jsme skuteční budovatelé. Kradli jsme se zápalem, každý se snažil nějak dokázat, že ten socialismus vzkvétá. Stavěli, opravovali a vylepšovali jsme naše bytečky, chatičky a boudičky. Vše mělo řád. Cesta zcizení byla přímá. Stát byl dodavatel a občan příjemce. Korupce byla nicotná, většinou se jednalo o malé pozornosti, vše bez dokladu, uvědoměle jsme šetřili papír a tím i naše lesy.

Byla to zvláštní doba. Nebyla radostná, ale tak nějak přehledná. Kradené mělo materiální podobu. Krást peníze se moc nevyplácelo, protože ten cement byl prostě k nezaplacení. Ale to vše je minulost, dnes se musí krást peníze. Vše se stalo komplikovanější, či jak odborníci tvrdí, sofistikovanější. Dokonce se na to vyžaduje i vysokoškolské vzdělaní.

Řádný občan toužící po pytli cementu je pro smích. Je to prostě moula, který nepochopil dobu. Taková muzejní rarita. Škoda, protože tím i zemřel ten budovatelský duch přinášející radost nad dílem vlastní dovednosti. Aby jeden vůbec obstál v očích veřejnosti, musí ukrást celý barák. Hrdinou se ale stává, když mu za nehty uvízne celá fabrika. Nebo hned několik.

Je to smutné, tolik na kradení tu už není, budovatelské nadšení občanů vymřelo. Vše se zvláštním způsobem obrátilo. Prostý človíček nemá šanci okrádat stát, spíše je tomu naopak. Pytel cementu si jeden musí koupit a pak se jen bát, zda mu ho nějaký úředník nepřijde zrekvírovat.

Budování je výsostí mocných. Jedinou zábavou nově vzniklého „poctivého“ občana je pozorovat, jak se ti „budovatelé“ okrádají navzájem. Hlavně je zajímavé, obrazně řečeno, že zase jde jen o ten pytel cementu. Jenže přímá cesta zcizení již neexistuje. Projde tolika rukama, že je těžké si o tom udržet přehled. Během této nekonečné cesty však dochází k zázraku. Ten pytel jde z ručky do ručky a jeho cena neustále stoupá. Je to až k neuvěření.

A tak to, co jsme kdysi postavili za basu piv, stojí desetitisíce. A kde jsme kdysi podstrčili krabičku cigaret, tam se očekává krabice, třeba od vína, která v sobě skrývá milióny. Jak říkám, řadový občan nemá šanci se té prazvláštní hry zúčastnit. Je to zvláštní doba, ten starý budovatelský duch je překážkou.

Ale prý se nám vede lépe a mnozí dokonce tvrdí, že bude líp. Asi jak pro koho. Ale ta stará radost vybudovat něco navzdory státu je ta tam. Moc utužila, iniciativa jedince je prohřeškem. Ten pytel cementu ztratil přitažlivost. Jeho úlohou také není stát se součástí radostné stavby. Je spíše objektem peněžní spekulace a nezřídka skončí potrhán a nedůstojně na nějaké černé skládce.

Ten kouzelný prášek pak bezúčelně tvrdne a stejně tak se zatvrzuje i duše občana, který byl kdysi naplněn budovatelskou touhou. Škoda. Prý jsme tehdy žili ve špatné společnosti. Jistě je to vcelku pravdivé tvrzení. Ale bylo to společenství spřízněných duší. A dnes? Stáváme se egoisty a namlouváme si, že to je forma individuální svobody.

A ten pytel cementu? Škoda, že zmizel. On se totiž ve dvou lépe nese. A to je poznání, které nám dnes zcela chybí.