Jsem dojat, roním slzy, tolik sebekritiky jsem opravdu nečekal. Hlavně ta pokorná odbornost mne opravdu přesvědčila o tom, že tento mladíček s miliardovým kontem asi pořád netuší, co nám tu napáchal.
Ale teď vážně. Spíše bych očekával, že se na lavici obžalovaných objeví třeba ty stovky „nevědomých“ politiků, kteří ke svému prospěchu využívají této internetové zrůdy, aby ukojili touhu po moci. Očekával bych sebekritiku od těch, kteří tento výtvor mladické nerozvážnosti legitimizovali a povýšili na oficiální komunikační standard.
A kupodivu to byl především třeba pan Obama, který s tím začal a jeho prapodivný následník to přivedl k perfekcionismu. Následovali desítky a stovky dalších. A ti tu teď stojí s překvapeným výrazem a chtějí něco regulovat, co se regulovat prostě nedá. Záchranou by byla jen naprostá ignorance. Což se jak od politiků, tak i obyčejných lidí nedá očekávat.
Stejně tak není možné přepokládat, že by se někdo vzdal miliónových zisků, které pramení z přímé manipulace zákona nabídky a poptávky. Je to obchod s lidskou nevědomostí. Stamilióny se nechávají ovlivňovat a manipulovat. Cílem je rozbití základních sociálních struktur, jež vytvářejí homogenní společnost, která díky této vlastnosti má schopnost se bránit proti všem negativním vlivům, jež ohrožují její existenci.
Je to vidět všude kolem nás. Facebook a jemu podobné vynálezy jsou směrodatnější než rada souseda, učitele, či přítele, ba i rodičů. Pravdou je to, co přichází přes internet, životní zkušenost starších nehraje roli. Naše mínění ovládají ti, kteří plně pochopili moc těchto médií, nemají ty nejmenší zábrany a zmiňovat se o jejich morálce je zcela zbytečné, prostě neexistuje.
Naše děti ztrácejí schopnost komunikovat z očí do očí. Formulace trvající více jak pár vteřin jim dělá potíže. Tři věty jsou tak maximum. O tom, že ztratily schopnost naslouchat již není třeba se zmiňovat. Jsou zcela pohlceni kouzlem všech těch „sociálních“ sítí, které je vtahují do virtuálního světa, kde je manipulace tím nejvyšším zákonem.
Ne, Facebook a jemu podobné zrůdnosti nelze zastavit, nelze regulovat. To je pohádka, kterou nás budou jak politici, tak miliardový mladíček Zuckerberg v nejbližší době krmit. Obě zájmové skupiny vsadí opět na všeobecnou nevědomost, lidskou hloupost a naivitu. Budou i nadále využívat a zneužívat všech lidských slabostí k získání moci a budou z nás i nadále ždímat peníze.
Jistě, že existuje cesta, jak se tomu všemu bránit, jak tuto moc omezit. Je to však naivní představa. Začátkem by třeba mohlo být, že by se slušný politik vzdal tohoto mocenského media a začal s občanstvem komunikovat přímo a transparentně. I vlastní webová stránka by byla mnohem férovější, než zmatené výkřiky na „sociálních“ sítích. Nebylo by špatné i omilostnit veřejnoprávní média a přestat pohrdat novináři, kteří chtějí delší a souvislé odpovědi nepostrádající kontext.
Ale to vše se nestane. Budeme dále nakupovat politiky na sociálních sítích, budeme je dokonce volit, protože jsou přeci ve slevě. Pochopitelně, že se nám posléze nebude jejich konání líbit. Budeme pobouřeni. Ale to je v absolutním pořádku. Máme tu přeci „sociální“ sítě, kde se s nimi můžeme vypořádat. Nadat jim do blbců, udělat z nich směšné figurky, svlékat je do naha.
Proč se tedy rozčiluji? Svět je přeci v absolutním pořádku, je takový, jaký si přejeme. Každý se o tom může na „sociálních“ sítích přesvědčit. Ano, je to asi jenom má chyba, můj konzervatismus, má naivní touha, že by svět kolem mne mohl být přeci jenom trochu lepší. Rád bych zase měl kolem sebe lidi, kteří mi pohlédnou do očí.
Už mám dost těch skloněných hlav, které v ruce drží ty směšné krabičky, a to co se děje několik metrů od nich berou na vědomí jen v okamžiku, kdy je to ruší v jejich bohulibé činnosti a jsou nuceni zvednout oči o podívat se kolem sebe. Dělají to neradi, musí se pak koukat na svět, kterému nerozumí. Musí opustit ten krásný virtuální svět a v tom reálném se cítí bezbranní, mají pocit ohrožení.
A v tom asi chybuji. Já se reálného světa nebojím, je to můj život. Já prostě nemám rád virtuální realitu. Stačí totiž otočit knoflíkem, vypnout proud a ten imaginární prostor prostě zmizí. Tím, ale mizí i život toho, který se v něm pohybuje. A já si přeji zemřít normálně, uprostřed světa, který doprovázel a vytvářel můj život, který jsem možná i spoluvytvářel. A pokud budu mít štěstí, tak po mne zbude i něco hmatatelného, něco, co mi pan Zuckerberg a jemu podobní nedokáží vzít.